Možná „můžete obchodovat i s kanibaly“… Možná můžete… Ale nevím, jestli se u nich dají koupit lidské lebky na svícny. A jestli je možné koupit polena nasáklá potem, krví a slzami otroků OGPU, to také nevím.

Boris Solonevich (ruský spisovatel a veřejná osobnost, vězeň SLON a Belbatlag)

Běloruský režim využívá práci vězňů k výrobě exportních dřevařských výrobků a ve skutečnosti cosplayuje praktiku ze sovětské minulosti. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století SSSR, který zoufale potřeboval vzácnou měnu na nákup západního vybavení a urychlení industrializace, vyřešil tento problém převážně vývozem dřeva.

V roce 1929 činil podíl dřeva ve skladbě zboží vyváženého ze SSSR 16,6 %. V letech 1929-1932 se podíl SSSR na světovém exportu dřevařských výrobků v hodnotovém vyjádření zvýšil z 10,7 % na 19,5 %. V první polovině 30. let se SSSR stal světovým lídrem ve vývozu řezaného měkkého dřeva. Tyto výrobky byly dodávány do mnoha evropských zemí a dokonce i do USA. Hlavními vývozci byla Velká Británie, kde v roce 1929 činil podíl sovětského dřeva v roce 1929 49,2 %, Nizozemsko (16,9 %), Německo (16,1 %). Během let 1926–1930 vzrostl podíl řeziva ze SSSR na anglickém trhu z 13,4 % na 30,9 %. Obecně platí, že v letech 1929–1937 vývoz dřeva přinesl SSSR více devizových příjmů než prodej jiných druhů výrobků.

S minimálními investicemi byla vyřešena i otázka udržení rychle rostoucího počtu vězňů tábora – museli si vydělávat sami.

Tento „ekonomický model“ byl poprvé testován na ostrovech Soloveckého souostroví v Bílém moři, které se nacházejí pouhých 150 km jižně od polárního kruhu. Zde, ve staré ortodoxní klášterní pevnosti z 15. století, uzavřené bolševiky, byl v roce 1923 zorganizován hrozný „sovětský Alcatraz“ - Solovecký tábor zvláštního určení pro politické a kriminální vězně, podřízený sovětské politické státní bezpečnostní službě - OGPU (United State Political Administration). Tento tábor se stal předchůdcem budoucího systému Gulag. Technici, představitelé staré ruské inteligence, bývalí statkáři a kulaci, církevníci, emigranti, kteří se vrátili do SSSR, účastníci bílého hnutí a selských protisovětských projevů se sem dostali na vykonstruovaných případech sabotáží, sabotáží a špionáží. Těžba dřeva se stala klíčovým prvkem „ekonomiky“ tábora. Od roku 1928 se dřevo vytěžené v Soloveckých táborech téměř kompletně vyváží.

S počátkem rozsáhlých politických represí na konci 20. let a lavinovitým nárůstem počtu vězňů se na pevninském pobřeží Bílého moře – na území dnešní republiky – objevily „lesní“ části tábora Solovecký. Karélie, Archangelská a Murmanská oblast. Na konci 20. a v první polovině 30. let se z přístavů na Bílém moři vyváželo 40–50 % z celkového objemu sovětského vývozu lesních zdrojů, z toho 60–70 % tvořilo řezivo. Jestliže v roce 1927 byl export z tohoto regionu 2 miliony metrů krychlových, tak v roce 1930 to bylo již 3,6 milionu.

Narušitelé byli zpacifikováni bitím a trestnou celou. „Nenapravitelní“ a nebezpeční, jak se úřadům zdálo, byli vězni zastřeleni. Popravení pak byli odepsáni jako zemřelí na nemoc. Téměř všechny práce v lese, včetně nošení a nakládání kmenů, probíhaly ručně. Aby personál přinutil vězně pracovat, používal sadistické metody. Ti, kteří nebyli schopni plnit denní normu, byli ponecháni den i déle v lese, a to i v zimě, byli biti, hnáni do moře v ledové vodě nebo polití vodou v mrazu. Špatně pracující člověk byl nucen se svléknout a zout si boty a v této podobě stát na pařezu před zraky stráží. V zimě trpěli lidé zimou a v létě pakomáry.

Přepracovanost, špatné jídlo, přeplněnost a nehygienické životní podmínky, nedostatek lékařské péče byly důvodem, že u většiny dřevorubců byla diagnostikována řada nemocí: tuberkulóza, vyčerpání, chudokrevnost, kurděje, srdeční choroby. Někteří z beznaděje spáchali sebevraždu a zapojili se do sebepoškozování. Vyskytly se případy useknutí částí rukou nebo nohou, aby se vyhnuli těžké práci.

Plán měl být uskutečněn za každou cenu pod heslem „Les je obchod s měnou země!“. V lednu 1930 vydal vedoucí oddělení Soloveckého tábora zvláštního určení rozkaz, v němž bylo uvedeno:

Koncem 20. let 20. století už západní země věděly hodně o rozsáhlém využívání nucené práce vězňů v sovětských koncentračních táborech, o mučení a zneužívání, které se tam používalo, i o krutých podmínkách, v nichž se těžilo.

Hlavním zdrojem informací byla svědectví bývalých vězňů, kterým se podařilo uprchnout na Západ. Námořníci cizích lodí přijíždějících do sovětských přístavů pro dřevo mohli nejen vidět, ale také komunikovat s vězni, kteří pracovali na nedalekých pilách. Vyprávějí se příběhy, kdy zajatci se zanechanou krví volají o pomoc na kládách a deskách určených k exportu, tajně ukládají dopisy na hromady, aby informovali Západ o tíživé situaci vězňů v SSSR. Některé z těchto dopisů skončily při nakládce dřeva na cizích lodích a dostaly se až k adresátovi.

Ve světě začala protestní kampaň proti otrocké práci, v německém, francouzském, anglickém a americkém tisku vycházely velké články o sovětských věznicích. Situace vězňů v Sovětském svazu byla porovnána s výsledky vyšetřování Společnosti národů ohledně otroctví v Libérii. A rozšířené zvěsti o využívání vězeňské práce sovětskými úřady dokonce přiměly Britskou společnost proti otroctví (British and Foreign Anti-Slavery Society), aby zahájila vyšetřování.

V souvislosti se světovou hospodářskou krizí, která vypukla v roce 1929, výrazně poklesly ceny lesních zdrojů a materiálů na světovém trhu. Přesto SSSR pokračoval ve vývozu milionů tun lesních produktů ročně.

Západní společnosti a odbory byly stále více znepokojeny ekonomickou hrozbou vyplývající z expanze sovětského táborového systému a zvýšeného vývozu řeziva vyrobeného vězni, dodávaného na světové trhy za relativně nízké ceny. Skutečnost, že při těžbě dřeva byla využívána práce vězňů, se stala záminkou k uvalení embarga na dodávky dřeva ze SSSR.

V roce 1930 schválil americký Kongres Smoot-Hawleyův zákon, který dal řediteli celní správy USA pravomoc zakázat vstup do země zboží, o kterém bylo spolehlivě známo, že ho produkují vězni. Ve stejném roce 1930 Spojené státy uvalily embargo na dovoz dřeva ze tří severních provincií SSSR. Kanada ho následovala. Omezení dovozu sovětského zboží zavedla Francie, Jugoslávie, Maďarsko a Rumunsko. Ve Spojeném království proběhla debata o zákazu dovozu dřeva vyrobeného sovětskými vězni na základě zákona o zahraničním zboží vyrobeném ve věznicích.

Byla organizována propagandistická kampaň proti západním sankcím, do které se zapojili dřevorubci z Ameriky, Kanady, Německa, působící v SSSR, zahraniční a sovětští intelektuálové. Leitmotivem byla myšlenka, že „v sovětské těžbě se nenachází ani stín nucených prací“, všude „šťastné a radostné tváře, energická šoková práce...“. Příběhy táborových vězňů, kteří uprchli ze SSSR do evropských zemí, označili zločinci odsouzení za vraždu a obtěžování dětí za lži. Argumentovalo se, že americké embargo bylo uvaleno na ochranu amerických ekonomických zájmů, a ne z morálních důvodů.

Také v SSSR byla přijata opatření ke skrytí vnějších stop po účasti vězňů na výrobě exportních dřevařských výrobků: bylo zakázáno razit tábory na exportní zboží, z dokumentace hospodářských organizací zmizely odkazy na vězně, bylo nařízeno vyloučit využívání vězňů k nakládání dřeva na cizí lodě a vyloučit kontakty zástupců zahraničních společností s představiteli OGPU.

Před příjezdem mezinárodních komisí do oblastí těžby dřeva byly stopy narychlo zničeny: kasárna a trestná cela, strážní věže, ploty z ostnatého drátu byly demontovány, veškerá oznámení o táborech, rozkazy, plakáty byly strženy a spáleny. Sami vězni byli nuceni převléknout táborový oděv do „civilního“ a přemístěni z oblastí, kam mohli cizinci zavítat (např. umístění hlavních exportních továren na dřevo), na práce nesouvisející s lesem. Stalo se tak například na začátku roku 1931 před příchodem zástupců britských odborů. V důsledku těchto „očišťovacích operací“ nemohly ověřovací komise potvrdit informace o těžbě dřeva pro export ze strany vězňů.

A sankce dovážejících zemí se ukázaly jako krátkodobé. Takže v USA byly zrušeny v březnu 1933 po nástupu nového prezidenta Franklina Roosevelta, který navázal diplomatické styky se SSSR a zrušil embargo na dovoz dřeva. Ačkoli na soukromé úrovni, bojkot často pokračoval.