Článek pochází z nzz.ch
Byl jsem sotva dva roky a dva dny starý, když se Viktor Orban náhle stal známým. Má jednu věc zejména za to, že je dnes předsedou vlády Maďarska: jeho slavný projev 16. června 1989. Mladý politik s hustými černými vlasy a náznakem knírku. Bylo to pro mé rodiče, v televizi, ztělesněnou naději otevřených hranic a Západu s džíny, Coca-Colou a volným cestováním. Dnes je pro jednoho bogeymana Evropy, pro ostatní je jediným skutečným Evropanem. Pro nás - mladé maďarské akademiky, kteří žijí v zahraničí - je vztahový stav, pokud jde o něj, „komplikovaný“.
Školní foto Viktor Orbán. (Obrázek: PD)
Zadní vlevo ve třetím patře, přímo před hudební místností. Obraz Orbana Viktora visí. Od doby, kdy nosí nadýchaný knír, kostkovanou uniformu a motýlek. Připomíná mladého Che Guevaru, který využil šatník cirkusového auta. Obraz mnoho nezná, ale ti, kteří se již zúčastnili gymnázia Teleki-Blanka v Szekesfeherváru.
Obrázek poslední třídy
V Maďarsku se v posledním školním roce obvykle vytváří nadrozměrný obraz třídy. Fotograf navštěvuje absolventské třídy, plátno je vytaženo před zelenou deskou a všichni žáci jsou vtaženi do portrétního obrazu ve školní uniformě. Tyto obrazy tříd nejen zdobí chodby, jsou (nebo byly) součástí obecné zábavy v přestávkách a prázdných hodinách: člověk hledá tváře a divy, co se stalo s bývalými studenty. Když obrázek Viktora Orbansa, který byl z poloviny zničen, nikdo se ve školních dnech nezeptal. Všichni věděli, že se později stal předsedou vlády.
Většina lidí dnes ještě ví, co dělali ten den, protože moje generace ví, co to vypadalo 11. září 2001.
Byl jsem na střední škole Teleki Blanka v letech 2002 až 2006, v době, kdy Orban byl stále osvěžující politickou postavou. Mladý, nadšený premiér, který reprezentoval mladé hodnoty, které pokračovaly jako hlasitý, hlasitý vůdce v opozici. On byl proeuropean, on byl nejmladší premiér, a on byl hrdina z roku 1989 převratu. »Odejít. Projev, který se odehrával v historii. Premiér povstání v roce 1956, Imre Nagy, který byl popraven, byl konečně pohřben s dalšími mučedníky oficiálně a slavnostně. Orban promluvil na pohřbu, který pronásledoval celou zemi. Událost připomínající po desetiletích. Většina lidí dnes ještě ví, co dělali ten den, protože moje generace ví, co to vypadalo 11. září 2001.
Neměla jsem představu o politice během mých středních školních dnů. Politika byla dědictvím mého otce, který jsem přijal bez reflexe. Přizpůsobila se v tomto člověku, který možná nebyl dokonalý - koneckonců byl kdysi předsedou Komunistické ligy mládeže - ale zároveň ztělesněním svobody a antikomunismu.
Také jsme znali obrázky ze starých ročenek, ve kterých Viktor zapálil své notebooky na našem školním dvoře. Kouř, polodlouhé vlasy, hořící bloky v ruce. Měl něco revolučního a vzpurného. Lidé rádi říkají přátelům z jiných měst, že chodí do stejné školy jako on. V mé době, jedna z nejlepších institucí v zemi. Akademik je především par excellence.
Myslel jsem, že jsem měl v Maďarsku skvělou kariéru. Chtěl jsem se stát spisovatelem nebo alespoň novinářem a začal jsem studovat média a komunikaci na univerzitě ELTE v Budapešti. Čas byl strašný - poprvé ve velkém městě, honit auta, špinavé ulice, drahé nájemné. Pak se to stalo dobrodružným. Udělal jsem přátele a ukončil jsem studium s určitým zpožděním.
Nejdůležitější list země
Během studia jsem absolvoval stáž v tehdejším největším deníku Népszabadság. Tramvaj mě odvezla ke dveřím ošklivého panelového domu, kde byl denně vytvořen nejdůležitější list země. Ocenění bylo uděleno mnohokrát, v úzkých prostorách, kde se sbíhaly nitě z celého Maďarska, kde se praktikovala žurnalistika mezi suchými rostlinami v květináčích a telefonem na vysoké úrovni.
Ve druhém patře byla místnost, do které jsem byl nasměrován. V hale bylo kouření a všude byly hromady papíru. Karcsi bá, pan Karl, byl zodpovědný za stážisty. Veterán. Vodopád. Mistr talentů. Zeptal se mě záludných otázek a řekl mi, že jsem celé hodiny hovořil o anekdotách. To představovalo politiky stejně jako mezinárodní velikáni od umění a kultury. Seděl jsem tam s otevřenými ústy a cítil jsem, že jsem přišel do žurnalistiky. O médiích jsem psal, psal jsem o společnosti, psal jsem o mládí. A napsal jsem dobře. Chvíli jsem byl dokonce zaplacen rozumně. V zemi, kde tehdy jedinou dosažitelnou studentskou prací bylo telemarketing a plat byl o něco více než 1 euro za hodinu.
Východní Evropa - uprchlíci a „silní muži“, historické břemena a nové svobody
Tato kariéra byla také pozoruhodná, protože jsem přišel z rodiny, která nikdy nečetla noviny. U jídelního stolu za titulními stránkami nebyli rodiče pít kávu. To mělo jednoduchý důvod. Lidé nedůvěřovali novinám. Byly to propagandistické dokumenty komunistické strany, které nenávidí moje zbídačená měšťanská rodina.
Můj otec nebyl moc rád, že jsem pracoval v Népszabadság. Hrdý - ano, ale měl by rád něco jiného. Myslel si, že jako zdravotní sestra v zahraničí bych si mohl vydělat lépe. Možná jednou budu řídit domov. Bezpečná práce a dobrá mzda. A co je důležitější, dílo, které nebylo historicky předpojaté. Pro mě chtěl velký svět, ale chtěl jsem žurnalistiku - psát - a to v Maďarsku.
Jen tam byl úlovek. V určitém okamžiku byla levá "Népszabadság" opět opozičním novinářem, Orban opět premiér a vždy pravicově konzervativní, skončila jsem s univerzitou a skončila tokem peněz. Staromódní novináři byli odmítnuti a moje šance na pevný postoj se přesunula do nedosažitelné vzdálenosti. Za poplatek za poslední články jsem musel bojovat týdny. Na druhé straně účty přijely včas a ve velkém počtu.
Dvoutřetinová většina
Neměl jsem jinou možnost než pracovat v call centru. Zde jsem se staral o zákazníky z německy mluvících zemí: čerpací stanice, které potřebovaly servis nebo opravu. Dozvěděl jsem se, že hlavním zdrojem příjmů čerpací stanice je myčka aut. Pokud se zlomí, znamená to červené upozornění a okamžitou opravu. To bylo 40 hodin týdně, 400 EUR měsíčně. Cítila jsem se nešťastně, nudila jsem se smrtí a musela jsem tvrdě zachránit. V určitém okamžiku jsem byl unavený, popadl jsem věci a přestěhoval se do Innsbrucku.
Zde žil můj "dálkový vztah", a já jsem si myslel, že tam ani nemůže být horší. A tak to bylo. Na chvíli jsem musela pracovat jako černý pomocník, ale žila jsem ve šťastných podmínkách a poznala hory. I když jsem lyžovat do Alp prozkoumal, bílá kyselin a sloužil obalované řízek, Viktor Orban dostal volbách dvoutřetinovou většinu, prohlásil bezdomovectví neústavní a měl své dobré přátele z jakéhokoli přínosu projektu EU. Byly postaveny silnice, které nikdo nepotřeboval, strážní věže, které ohrožovaly život, a stadiony, které se nikdy nenaplňovaly. Mezitím rozbil strop nemocnic, zatímco podrobil se operaci, a lidé zemřeli, protože nemohly být dodány včas. Neuvěřitelné, ale stále není dostatek důvodů říkat:
Tento bod přišel 8. října 2016. Je to datum, kdy se "Népszabadság" objevil naposledy. V noční a mlhavé akci byli pracovníci informováni poštou o jejich ukončení. Redakce se právě přestěhovala do nového místa - nikdo nevěděl, že je v křoví něco. V sobotu stáli kolegové před zavřenými dveřmi. Neměli přístup ke svým mailům a web byl také vypnut. Od Mediaworks byla jen textová zpráva o konci "Népszabadság" a začátku nové éry. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zdálo se, že všechny naděje zmizely. V západních sdělovacích prostředcích se ozvalo krátký výkřik, ale po měsíci nebo dvou si nikdo nepamatoval, co se stalo.
Téměř celá maďarská mediální krajina byla od té doby vlastněna Orbanovými kumpány. Nejen komerční noviny zdarma, regionální noviny a četné internetové stránky, ne, také veřejné rozhlasové a televizní tance na Orbans píšťalku.
Mladý Victor s ohněm v očích se stal chamtivým a plnohodnotným politikem středního věku, který ovládá každou vlnu populismu. Ateista se stal věřícím křesťanem, proeuropským rytířem Západu a uzavřením. A my, kteří pocházíme z jeho "školy" - zubařů, novinářů, kosmetiků, umělců, inženýrů, stavebních dělníků, programátorů a matematiků - utéct. Je to jediný způsob, jak zachovat naše ideály, zatímco žijeme v důstojnosti.
Ágnes Czingulszki , narozená v roce 1987 v maďarském městě Baja, žije jako spisovatelka a novinářka v Rakousku.
