Článek pochází z Novayagazeta.ru

 

21. června 1941, v osm hodin večer, desátník Alfred Liskov vstoupil do vody řeky Bug a vyplul na východ. Za ním se nacházelo temné pobřeží s velitelem firmy Ober-Lieutenantem Schulzem, s motocykly stojícími pod stromy, s pontony již přesunutými na břeh řeky, s tanky zamrzlými na kraji silnice. Před ním se nacházelo i temné pobřeží, s každým tahem se blížil černý pruh; Liskov si byl jistý, že tam nespí.

Osamocený plavec pomalu překonal řeku a přešel z jednoho života do druhého. Tesař v továrně na nábytek Willi Tatsiky v malém městečku Kolverk, přesvědčený komunista, člen Red Frontline Union, který se stovkykrát zúčastnil shromáždění se zaťatou pravou pěstí, byl připraven bojovat s nacisty na barikádách, ale místo toho byl oblečen v šedé uniformě s pruhy, počítáno, vzato v úvahu i mikroskopické detaily obsažené v obrovském mechanismu Wehrmachtu, který po osmi hodinách, za svítání 22. června, měl vzlétnout a postupovat kupředu.

Když v devíti večerech byl desátník Wehrmacht Liskov dovezen do kanceláře náčelníka 90. pohraničního oddělení, majora Bychkovského, přímo křičel: Da ist ein Krieg! Velitel přikývl mokrému Němci na židli a temně naslouchal jeho rychlé řeči. Nebyl tam žádný tlumočník, takže major nařídil, aby byl Němec dán do kamionu a odvezen na Vladimíra-Volyňského, kde v noci byli z postele vzati němečtí učitelé, kteří přesně přeložili slova němčiny. Bylo to jedno ráno 22. června.

Major Bychkovsky udělal všechno, co dlužil: oznámil služebnímu důstojníkovi pohraničních vojsk, velitelům dvou divizí umístěných v Vladimíru-Volyňském a v půl třetiny ráno zavolal velitele 5. armády generála Potapova. Nevěřil: „Nikdy nevíte, co může Němec říct!“ Byl také hlášen generál Kirponos, velitel vojenského okrsku v Kyjevě, a ani tomu nevěřil. Bychkovský opět začal vyslýchat desátníka a znovu slyšel, že je komunista a plaval Bug, aby varoval sovětské soudruhy o válce. Německý strach. Da ist ein Krieg! Když to znovu zopakoval, Bychkovský slyšel náhlý řev a řev dělostřeleckých granátů.

Lance Corporal Liskov. Foto z archivu

Liskov byl nervózní v noci z 22. června, když byl vyslýchán a odvezen do města, byl nervózní, když viděl, že mu nerozumí a nevěří mu, byl nervózní, když dlouho čekali na překladatele, protože věděl, co se děje na levém břehu. Zdálo se mu, že sovět ztrácí čas. Pokaždé, když v noci, když vstoupil do nové kanceláře pro sebe, vykřikl ze dveří: Da ist ein Krieg !, který si přál, aby řekla, že válka je tady, velmi blízko, že teď to začne, že každý by měl skočit, běžet něco udělat, udělat něco důležitého a velkého. Nechápal, že se nic nezmění.

Liskov viděl začátek války na hranicích, první minuty, hodiny a dny. Viděl pohraniční stráže pobíhající k Bugovi, viděl tmavá těla pontonů na vodě, viděl lodě a přilby, drsné tváře červených důstojníků a výbuchy, které zvedaly hroudy země. A on, který byl pak vložen do osobního automobilu, pak do kabiny nákladního automobilu a někam nesl, ale nevěděl, kde, bylo jasné, že se svým zoufalým činem nic nezabránil.

Němci vstoupili do Lvova 30. června. Téhož dne byl poslední letoun z Lvova vyřazen ze společnosti Wehrmacht Alfred Liskov.

V Moskvě se usadil v hostelu Comintern na Gorky Street. Budova cítila strach. Cítil to hned. Lidé, kteří zde žili pro několik lidí v místnosti, měli falešné pasy, které byly po příjezdu staženy. Vstup a výstup pouze průchodem. Zdálo se, že jsou fiktivními jmény, které nebyly na jejich falešných pasech. Často bylo nemožné pochopit, kdo to byli. Byla to Noemova archa komunismu, která ukryla podzemní dělníky z Evropy a vůdce rolnických povstání z Asie. Mezi nimi bylo mnoho Němců ze zakázané říšské perzekuované komunistické strany.

Walter Ulbricht, Wilhelm Peak, Wilhelm Florin, Friedrich Heckert, Ernst Fischer a jeho manželka Ruth von Mayenburg, kteří psali monografie, z nichž víme o tom, co se stalo v bývalém hotelu Lux na Gorky Street. Byly zde společné kuchyně a dlouhé chodby, podél kterých běžela dětská mnohojazyčná horda.

Jejich rodiče se zúčastňovali jednání po celé dny, rituálně vystupovali a psali letáky a proklamace. Byl to každodenní život a bylo to pořád v noci.

Hugo Eberlein. Wikipedia

V noci byly kuchyně, chodby a pokoje naplněny hordami potkanů. Od nepaměti žili ve starém domě. Na chodbách byly těžké kroky a klepání na dveře. Lidé byli odvezeni a zmizeli. Tak zmizel jeden ze zakladatelů KPD, Huga Eberleina. V době, kdy se do hostelu přestěhoval desátník Liskov, byl Eberlein téměř tři roky nepřítomen. Přežil výslech v Lubyance, který trval nepřetržitě deset dní.

30. července, kdy komunista Liskov procházel po Gorky Street a pil čaj v restauraci v Moskvě, mluvil se svým průvodcem o sovětské vládě a Rudé armádě, zakladateli KPD, byl Eberlein odsouzen k smrti. 16. října, když se Wehrmacht přiblížil Moskvě a komunistický Liskov se připravoval na evakuaci, byl zastřelen komunistický Eberlein.

Nevíme přesně, co přesně věděl Liskov o tom, co se kolem něj děje, ale víme jistě, že si velmi rychle uvědomil, že Sovětský svaz není úžasný stav dělníků a rolníků, který by chtěl varovat a zachránit tím, že minulý večer před válkou přešel Bug. dostat kulku v zádech z jedné strany a kulku do čela od druhé.

Vyvstává otázka, jak to všechno víme? Víme to z výpovědí, které mu osoby, které mu byly přiděleny, zapsaly do liskovského desátníka. Samozřejmě, že vypovězení nejsou nejlepším zdrojem informací o osobě, ale nemáme nic jiného. To je křivé zrcadlo, ale při pohledu blíže můžeme v něm rozeznat člověka.

Vypovězení na Liskově napsal předseda Komunistické strany Indonésie, Semaun, referent Kominterny, Kassim Hasan Ahmed Al Šek a další soudruzi pod pseudonymy. Učíme se od nich, že desátník Liskov se bolestně snažil pochopit, co se děje a kde se dostal. Správně se domníval, že všechny osoby, které jsou mu přiděleny, jsou nějakým způsobem spojeny s NKVD a oznámeny mu. Otevřeně jim o tom řekl.

Kasym John Semaun. Wikipedia

Kromě toho správně pochopil, že všichni pracovníci v hostelu Comintern, velitel hostelu, obsluha podlahy, všichni, kteří ho následují, označují čas svého příjezdu a odjezdu, s ním mluví o svých náladách a přesvědčeních, vše z NKVD. V říjnu se cítil, že je už úplně obklopen informátory a agenty, lovil se, téměř chytil, i když nechápal, proč byl chycen a na co má vinu. Neustálé napětí a neustálé uvažování o tom, zda udělal chybu, když někomu řekl něco, přivedl ho k vyčerpání, nyní k vzteklině.

Když skupina lidí z ubytovny Kominterny byla evakuována podél Volhy, desátník Liskov ji nemohl vydržet a zoufalý a nesmyslný pokus uniknout. V Čeboksaru vystoupil z člunu a přešel k lodi, která stála poblíž. Kde se chystal plout, on, kdo nemluvil rusky, neměl žádné dokumenty, neměl v této obrovské, bezmezné, těžké a hrubé zemi jednoho přítele? Byl zadržen a odvezen do člunu.

Došlo k válce a to znamenalo pohyb milionů lidí. Lidé v šedých uniformách zaútočili, lidé v zelených uniformách ustoupili, civilisté šli na východ podél silnic, šéfové opustili Moskvu během panické říjnové paniky, ženy a děti opustily Leningrad, ženy a děti byly evakuovány z Leningradu, děti z moskevských škol na člunech plujících do Volské německé republiky, kde již Němci nebyli: byli vyhoštěni za 24 hodin. Jídlo v pecích bylo stále teplé. A uprostřed tohoto obrovského přesídlení lidí, mezi hladovými, vyděšenými, nenáviděnými, potrhanými lidmi s kufry a balíky, se dva měsíce přesunul na východ do špatně pochopeného ruského režiséra Liskova.

Ten, který dobře věděl o atmosféře strachu v říši ao všemohoucnosti gestapa, srovnal a pochopil, že je to stejné. Takže, on, uprchl před nacisty, opět padl na nacisty. S tímto závěrem podivným způsobem koexistoval ve svých úvahách závěr, že Židé byli na vině za všechno. Komunistický internacionalista Liskov byl zároveň antisemitský. Nebo možná v té době už zbláznil a ve své rovné mysli se držel v jedné podivné kruté ideologii komunismu a fašismu.

Dva měsíce cesty z Moskvy do Ufy ho vyčerpaly a tlačily ho do téměř zvířecího stavu. Opět je to indikováno vypovězeními, ve kterých jsou jeho hříchy včas zaznamenány. Možná pro budoucnost případu proti němu. Dvakrát jedl veškerý olej nakoupený na silnici. Jednou, trápený chladem, se pokusil vzít si kabát od svého spolucestujícího a tvrdil, že silný je vždycky správný. Pak nabídl, že chytí kuře a uvaří, pak chtěl odnést valenki ze ženy, jinak se okamžitě zmocnil čtyř přikrývek. Z toho všeho vyplývá, že byl hladový a chladný. Ve výpovědi ze dne 18. prosince 1941 byla jeho slova takto předána:

V té době už byli jeho rodiče a manželka předvoláni k výslechu gestapem, po kterém ho veřejně popírali. Kdyby nějakým zázrakem prošel tisíce kilometrů a přední linií a spadl do Německa, byl by tam mučen a popraven. A co se s ním stalo v SSSR?

Myšlenka, že sovětské peklo, peklo univerzálního dohledu, zatýkání, mučení, popravy, peklo války, chudoba a hladomor, nepořádek a chaos, nekonečné schůzky stran a nevysvětlitelný počet informátorů, je skutečně prací fašistických agentů, a tak ho zaujalo. dostal někde knihu o předsedovi Kominterny Georgi Dimitrovovi a strávil hodiny pečlivě studiem jeho fotografií před a po procesu v Lipsku a v důsledku toho dospěl k závěru, že skutečný Dimitrov byl zabit fašisty a jeho bratr, fašistický agent, působí v Sovětském svazu. Srovnal tvar uší toho Dimitrova, který mluvil s ohnivým projevem v Lipském procesu, a že Dimitrov, který vedl moskevskou Kominternu, dospěl k závěru, že jsou to dva různí lidé.

George Dimitrov. Foto: D. Korolev / TASS fotokronika /

Opravdu skutečný komunista Telman Hitler zůstal v koncentračním táboře. Proč nechal Dimitrova jít do SSSR? Může existovat jen jeden důvod: je to jeho bratr, agent fašistů! Řekl, že je to pro něj mnohem horší.

Všechno to dokázalo - a tvar uší, tvar nosu a činnost místního sovětského Dimitrova, který Liskov nemohl nazvat ničím podvratným. Viděl, že se Kominterna změnila v prázdné místo, že se neučinila žádná práce na přípravě světové revoluce, že celá práce malého smíšeného kmene lidí v ošuntělých kabátech a starých botách, kteří mají žaludky pro hlad, spočívá v psaní prázdných papírů, sestavování zpráv a psaní výpovědí.

Podivným způsobem, myšlenky na nesmyslnost a zbytečnost Kominterny za nových podmínek přišly jak desátníkovi Liskovovi, který se třásl zima v Ufě, tak tajemníkovi Ústředního výboru CPSU (b) Stalinovi, který pil v Kremlu horký čaj. V dubnu 1941, kdy Liskov ještě nevěděl, čeho by jeho výkon dosáhl, navrhl Stalin rozpustit Kominternu a učinit tak dar svému spojenci Hitlerovi. V té době nerozpustil Kominternu, ale rozdal německé komunisty z kominternské koleje Hitlerovi. Také dobrý dárek. V květnu 1943 Stalin rozpustil Kominternu, ale nyní to byl dar pro nové spojence - Churchilla a Roosevelta.

Členové výkonného výboru Kominterny, 1935. Zleva doprava stojí: Otto Kuusinen, Clement Gotwald, Wilhelm Peak, Dmitry Manuilsky. Sit: George Dimitrov, Palmiro Tolyatti, Wilhelm Florin, Wang Min. Reprodukce fotosnímek TASS

Georgy Dimitrov byl příliš velká politická postava, aby se vypořádal s nějakým uprchlým desátníkem, ale musel. Četl výčitky, které Liskov pečlivě studoval tvar jeho uší. V Ufě, na konci prosince 1941, Dimitrov svolal autorizovaný NKVD a požadoval „izolaci německého dezertéra Liskova, který v noci z 22. června propadl za své podvratné aktivity a protože je nesmírně podezřelý“. Dimitrov taktně nevysvětlil, co je Liškovovo podezření, ale opravdu neřekl zástupci NKVD, že německý komunista ho podezříval, že je falešný Dimitrov a fašistický agent.

V červnových publikacích v Pravdě byl nazýván "německým vojákem". Ale v prosinci 1941 se všechno změnilo.

Desátník Liskov se dostal na místo, kde se bál dostat do NKVD.

Liskov byl zatčen 15. ledna 1942 v Ufě a rehabilitován 16. června 1942. Nevíme, co se stalo mezi těmito dvěma daty a tím, co Liskova musela vydržet. Nevíme, zda byl rehabilitován posmrtně nebo in vivo, a co je důvodem této podivné rehabilitace.

Byl zastřelen? Proč byl rehabilitován? Byl na příkaz soudruha Dimitrova a na základě svědectví jiných soudruhů, uznávaných vyšetřovatelem NKVD jako fašistou, poslán do tábora německých válečných zajatců? Tam nemohl přežít, jiní vězni by se s ním dostali. Tady pro ně byl rozhodně dezertér.

Velmi málo je známo o Alfredu Liskovovi, který, když v červnu 1941 mluvil v Kyjevě před pracovníky továrny na nábytek, zvedl pravou ruku zaťatou v pěst a vykřikl: „Ústa vpředu!“ O svém prvním životě v Německu nic není známo měl ženu a děti; opustil je a nechal tu myšlenku, že jednoho dne uvidí, jak vstoupí do vod Bug. Co se s nimi stalo?

O ostatních účastnících tohoto příběhu je známo trochu víc. Velitelem devadesátého pohraničního oddělení Bychkovského, který vyslechl Liskova v ranních hodinách dne 22. června 1941, prošel celou válkou. Velitel 5. armády, generál Potapov, který nevěřil Liskové, byl zraněn v září 1941 a byl zajat v podvědomém stavu. Byl držen v zajetí až do konce války. Velitel Kyjevského vojenského obvodu Kirponos, který také nevěří Liskové, byl obklopen stejným zářím a zastřelen. Indonéský komunista Semaun se vrátil do Indonésie a žil do roku 1971.

Ale může to být tak, že je vyčerpaný vším, co se mu dělo, v depresi strachem, když řekl Liskovi, že byl vyhlášen šíleným a ve formě zvláštního milosrdenství a proletářského humanismu nebyl poslán k palbě, ale k šílenému azylu, kde byl oblečen v šedivém žvýkání. šaty a pokračoval ujišťovat lékaře a jiné pacienty že Sovětský svaz byl zajat fašistickými agenty, a tak někteří fašisté, kteří zotročili němečtí lidé, vedou nekonečnou krutou válku s jinými fašisty, kteří zotročili sovětský lid. A Dimitrovovy uši jsou špatné. Ale je to nepravděpodobné, protože takové věci nemohly mluvit v SSSR ani duševně nemocný člověk, a kdyby to udělal, byl by znovu převezen do NKVD a teď byl rozhodně zastřelen.