Článek pochází z NZZ.ch
Před 80 lety uzavřely Německo a Sovětský svaz dalekosáhlou alianci. Dodnes je často podceňována - je čas pakt chápat jako jádro celé války.
23. srpna 1939 přistál v Moskvě letadlo německého ministra zahraničí. Joachim von Ribbentrop se zdráhal opustit svou letní rezidenci v zámku Fuschl nedaleko Salcburku a ve skutečnosti navrhl na nepříjemnou cestu na východ Hans Frank, říšský ministr bez portfolia. Fiihrerův „korunní právník“ by měl podepsat smlouvu, která byla stejně vyjednána dny a která byla ohrožena kolapsem britsko-francouzské delegace v Moskvě.
Pro Stalina samozřejmě nebylo rozhodnuto. Požadoval Ribbentropa, který nyní musel cestovat osobně, aby vyjednal podrobnosti smlouvy, která v Evropě zahájila druhou světovou válku. „První pocit,“ vzpomněl si Ribbentropův tlumočník Paul Schmidt, „který jsem viděl po opuštění letadla, byl znak letiště. <Moscou> Četl jsem ve francouzštině a viděl jsem svastiku a červenou sovětskou vlajku s kladivem a srpem v důvěryhodném klubu na obou stranách jména ve větru vlajícím.
Po sedmi hodinách tvrdých rozhovorů byl zaveden tajný dodatkový protokol, v němž se Německo a Sovětský svaz dohodly na rozdělení Polska a východní Evropy, včetně Finska. Po dalších čtyřech hodinách podepsali Joachim von Ribbentrop a Stalinův zahraniční komisař Vyacheslav Molotov německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Smlouva umožnila Hitlerův útok na Polsko před 80 lety: 1. září 1939.
Několik dohod
Rudá armáda následovala 17. září z východu. Stalin úmyslně čekal, až bude pozorovat reakci západních mocností a vojenský úspěch Němců. Také čekal, až se neobjeví jako agresor; historickou roli, kterou vždy rád obešel. Až poté, co Hitler vyhrožoval zlostí, aby zahájil mírové rozhovory s Velkou Británií, se Moskva, jak se tomu říká, spěchala na pomoc „ukrajinským a běloruským krevním bratřím žijícím v Polsku“. Taktické čekání Stalin se vyplatilo, protože má historický význam nepohodlného německo-sovětského válečného spojenectví se všemi jeho smlouvami, tajnými dohodami a dohodami v pozadí.
Ještě před Ribbentropovou moskevskou cestou byla 19. srpna uzavřena první dvoustranná smlouva o půjčce. V něm Německo poskytlo Sovětskému svazu půjčku ve výši 200 milionů Reichsmark na nákup továren, lodí a vozidel. Na oplátku Moskva dodala suroviny v hodnotě 180 milionů Reichsmarků potřebné pro německou válečnou ekonomiku. A asi měsíc po neslavném 23. srpnu odcestoval Ribbentrop podruhé do sovětského hlavního města, aby znovu jednal, se Stalinem a Molotovem, smlouvou o hranicích a přátelství.
Pro praktikování Hitler-Stalinského paktu tato smlouva, která stanovila hranici, rozhodla o vzájemném informování o akcích proti polskému odboji a dohodla se na rozsáhlé výměně obyvatelstva, která má dokonce větší význam než smlouva o neútočení. Na následné hostině v Kremlu se Ribbentrop cítil již „jako mezi straníckými soudruhy“ a na letišti tentokrát před svým návratem domů vysvětlil plným tělem „německo-sovětské přátelství“. , .] konečně zavedeno [je] ».
„Skutečná válka“
Pakt Hitler-Stalin označil prvních dvacet dva měsíce druhé světové války. Jeho příběh vypráví o politické dohodě a spolupráci ideologických nepřátel, jejichž vůle expandovat vytlačila všechny protiklady do pozadí, dokud nebyly znovu potřeba k ospravedlnění německé invaze Sovětského svazu a tvrdé bojové opozice. Ideologie vysvětlila protiklady. Nepodaří se jí však vysvětlit alianci, která byla ve výzkumu a ve veřejném vnímání její nesmírnosti podceňována a marginalizována.
Bez ohledu na svůj význam pro průběh války se Hitlerův-Stalinův pakt často stále jeví jako předehra k „skutečné“ válce, která začala v červnu 1941. Z teleologického hlediska směřuje celá válka k rozhodující bitvě mezi nacionálním socialismem a stalinismem. Tato ideologická válečná opozice potvrdila základní napětí první poloviny 20. století. Byl to bezpečný terén, na kterém si vzpomněl na pozdější světovou válku, zatímco Aliance způsobila zvláštní nepohodlí. Je chvályhodné vidět v Hitlerově-Stalinově paktu spíše atonální předehru, než ji chápat jako hrozný vrchol „smrtícího intimního vzájemného zapletení a zapletení dvou národů“ (Sebastian Haffner).
Kouření polských cigaret
Prvním válečným cílem paktu bylo zničení Druhé polské republiky, která se vysmívala Molotovovi jako „bastardovi Versailleské smlouvy“ a která již meziválečná období motivovala k vojenské spolupráci mezi Reichswehrem a Rudou armádou. Doufal tedy sovětský generál Jeronim Uborewitsch, kterého jeho důstojnický výcvik u. a. V Berlíně již v roce 1930 při podpisu smlouvy s německým výrobcem zbraní Rheinmetall řekl, že „za dva roky dosáhneme bodu, kdy můžeme provádět hraniční kontroly a zabíjet Poláky. Nakonec musíme Polsko znovu rozdělit. “O devět let později Hans Frank, kterého Hitler mezitím jmenoval generálním guvernérem Krakova, na recepci německo-sovětské hraniční komise oznámil, že„ ona a já [. , ,
Přijetí hraniční komise vedené zástupci zahraničního a sovětského ministerstva zahraničí bylo jedním z prvních Frankových oficiálních aktů a jako takové se přímo týkalo německo-sovětské spolupráce. Následovali další, jako například přijetí sovětské vládní delegace, která na začátku prosince 1939 navštívila Krakov a Zakopané, místo bezpečnostního a bezpečnostního policejního ředitelství.
Vzhledem k četným zdrojům a zprávám v okupačním tisku a ve služebním deníku generálního guvernéra je úžasné, jak málo pozornosti historický světový válečný výzkum věnoval těmto událostem Hitler-Stalinova paktu - pokud je nevyhodili přímo do sféry spekulací. Zasedání komisí a jejich dohody, jak to zní, cynické, se řídily především logikou smluv. Kde, stejně jako ve smlouvě o hranicích a přátelství, byla stanovena hranice, musela být stanovena. Jak se to stalo, jak obě strany pochopily, dostaly se do konfliktu a navzájem se vnímaly, dosud nebylo prozkoumáno jako konkrétní jednání nebo otázka zúčastněných aktérů.
Trápení uprchlíků
Zatímco Hans Frank v Krakově byl zodpovědný za okázalost a veškerá pasce, důležitá rozhodnutí byla činěna vysokopostavenými funkcionáři SS a důstojníky SSVD (NKVD). Vůdci SS, jako je Otto Wächter, guvernér krakovské čtvrti, jednali s důstojníky NKVD, jako je Ivan Maslennikov, zástupce notoricky známého lidového komisaře pro vnitřní záležitosti, Lavrenti Beria. Maslennikov a stráže se setkali přímo na hranicích v rozděleném městě Przemyśl, nebo strážce odcestoval jako šéf německé uprchlické komise do sovětského Lvova. Tam „Volksdeutsche Mittelstelle“ - Himmlerova znovuusídlovací autorita - a NKVD se na jaře 1940 pokusily získat kontrolu nad chaotickou situací uprchlíků, která dříve způsobila jejich okupační teror.
Tisíce bolševiků uprchly na sovětské území, zatímco uprchly z Němců. Byli to především polští Židé, kteří zjistili, že na obou stranách hranice Bug a San nebyli vítáni. Jejich utrpení a násilí, kterému byli vystaveni v zemi nikoho mezi okupačními zónami, zkomprimoval v impozantní scéně ve filmu „Evropa, Evropa“ polský režisér Agnieszka Holland.
Obrátit se na tyto rušivé příběhy by také bylo úkolem násilí a válečného výzkumu. Analytický pohled na pakt může odhalit složité a protichůdné situace násilí, které unikají zjednodušujícím kategoriím nebo ideologickým vysvětlujícím vzorcům. Je jedním z cynismů tohoto násilí, že polští Židé deportovaní Stalinem měli největší šanci na přežití holocaustu daleko od své vlasti. Ti, kteří byli zklamaní realitou sovětizace, uprchli zpět do vlády, tuto šanci neměli.
Dalekosáhlé důsledky
Pakt Hitlera-Stalina patří do středu evropské války. Za „Třetí říši“ okupovalo Francii, země Beneluxu a části Skandinávie na jaře 1940 během aliance s Moskvou a kvůli ní. Takzvané blitzkriegs a jejich výsledný mýtus o německé neporazitelnosti by nebylo možné bez paktu, který by zabránil válce na dvou frontách.
Kromě toho Stalin zásoboval německý válečný stroj ropou a železem a zajistil, aby komunistická internacionála nařídila svým stranám ve Francii nebo Norsku, aby přivítaly německé okupanty. Po dobytí Hitlera, následovaném těmi Staliny v Pobaltí, došlo ke střetu mocenských zájmů diktátorů.
V létě roku 1940 rozšířily Moskva a Berlín své antény o alternativy. Stalin a Molotov obdrželi nového britského velvyslance Crippse - labouristického politika pečlivě vybraného Winstonem Churchillem - pro zvláštní rozhovory v Kremlu. V Berlíně Hitler vytvořil osu Berlín-Řím-Tokio s Tripartitským paktem, který Německá říše, Itálie a Japonsko podepsaly 27. září 1940. Plánoval útok na Sovětský svaz, který Stalin očekával, ale pokusil se zdržet. 22. června 1941 nakonec Hitler-Stalinův pakt skončil německou invazí do Sovětského svazu. Jeho zapletení, události a dalekosáhlé historické důsledky však znemožňují považovat tyto první měsíce světové války za předehru.
