Hrdinové poslali do Gulagu

Po skončení Velké vlastenecké války, v červnu 1945, byl Gurevič odsouzen podle článku 58-1a („Zrada do vlasti“) na 20 let v táborech. V roce 1955 byl propuštěn, v roce 1958 byl opět usazen. V roce 1960 byli propuštěni na propuštění, ale nebyli rehabilitováni.

Anatolij Gurevič. Foto z archivu

Komunistická mateřská země poslala do táborů mnoho hrdinů tajné fronty - koneckonců byli v zahraničí. Tak pravděpodobní zrádci.

Píšu „komunistickou zemi“, protože z větší části byli cizinci, pro něž se Sovětský svaz stal ideologickou zemí. Mnozí z nich jsou aktivisté mezinárodní Kominterny, Komunistické internacionály.

Když se Trepper dostal do žaláře Lubyanka, zeptal se ho ministr státní bezpečnosti Abakumov: „Proč je ve vaší zpravodajské síti tolik Židů?“ Odpověděl Trepper:

„V něm byli bojovníci třinácti národností; Židé nepotřebovali zvláštní povolení, nebyli omezeni na procentní sazbu. Jediným měřítkem ve výběru lidí bylo jejich odhodlání bojovat s nacismem až do posledního. Belgičané, Francouzi, Rusové, Ukrajinci, Němci, Židé, Španělé, Holanďané, Švýcarové, Skandinávci spolupracovali bratrsky. Měl jsem plnou důvěru v mé židovské přátele, věděl jsem je dříve a byl jsem si jist, že se nikdy nestanou zrádci. Židé vedou dvojitý boj: proti nacismu a proti vyhlazování svých lidí. Ani zrada pro ně nemohla být cestou ven. “

Shandor Rado sloužil 10 let. Leopold Trepper, později nazývaný „zpravodajský důstojník všech dob a národů“, byl odsouzen na 15 let, sloužil 10 let a dali Anatolijovi Gurevičovi 20 let. Sloužil 15. Rehabilitován pouze v roce 1991. Odměna za výkon.

Anatolij Gurevič. Foto z archivu

Přenesli do Moskvy, do generálního ředitelství, plány Hitlerova velení. Jejich biografie jsou závratné. Osobní jsou neoddělitelné od profesionálů. Gurevičova manželka, Margaret Barchová, zůstala v Německu se svým malým synem Michelem. Výzkumníci NKVD řekli Gurevichovi, že během bombardování zemřeli v koncentračním táboře. Ale přežili. Margaret, až do své smrti, až do roku 1985, hledala svého manžela, napsala sovětským úřadům. Nebyla zodpovězena. Michel však nezastavil hledání a v době perestrojky, v roce 1990, našel svého otce, přivedl svého dospělého vnuka Sasha do Leningradu.

Jméno gestapa

Jedno evropské zpravodajské centrum zvané Červená kaple ve skutečnosti neexistovalo.

„Každá zpravodajská síť byla autonomní a mohla přijít do styku se sovětskými zpravodajskými důstojníky v jiných zemích pouze přímými příkazy z Moskvy a ve výjimečných případech,“ řekl Anatolij Markovich v souvislosti s premiérou televizního seriálu „Krasnaya Kapella“. „Skauti se proto nenavštěvovali, nebyli přáteli se svými rodinami, nevydávali kolektivní snímky a nebrali rozhlasovou stanici od svých přátel, jak je ukázáno ve filmu ... V životě bylo všechno mnohem složitější a horší ... Rádiový vysílač šel do vzduchu déle než 5 hodin den, takže vila byla svázána s německou kontrarozvědkou ... Samozřejmě, že byste se mohli postarat o sebe, omezit čas ve vzduchu, ale bylo to v prosinci 1941, bylo to o existenci SSSR, nepřítel se chystal chytit Moskvu ... Situace byla kritická a všichni pracovali bez toho, aby se šetřili ".

Jméno, s nímž přišli ... v gestapu. Jeden rádiový špionážní hráč je „pianista“. Několik rádiových operátorů - "kaple". Gestapo vytvořilo speciální jednotku "Červená kaple" - pro detekci a neutralizaci nelegálních vysílačů.

„V květnu 1942 převzal Himmler koordinaci opatření k provedení operace Červená kaple,“ napsal ve svých pamětech šéf politického zpravodajství Třetí říše Walter Schellenberg. - V červnu 1942 nařídil Mullerovi a já, abychom dorazili na velitelství ... s podrobnou zprávou o činnosti Rudé kaple. Červená kaple je ruská špionážní síť, která tehdy fungovala na celém území Německa, stejně jako v těch zemích, které dosud zůstaly neutrální. Tato síť, která měla k dispozici mnoho nelegálních krátkovlnných rozhlasových stanic, vyvinula své aktivity z Norska do Pyrenejí, od Atlantského oceánu až k Odře, od Severního moře k Středozemnímu moři ... Hlavní agent v Belgii, pracující pod přezdívkou Kent, zůstal nezjištěn.

Snímek ze série Red Cappella. Kinopoisk.ru

Anatolij Gurevič („Kent“) rekrutoval přímého vůdce speciální jednotky Gestapo „Červená kaple“ Heinze Pannwitze a přivedl ho do Moskvy. Na letišti se s nimi setkali důstojníci NKVD a odvezli do Lubyanky. Po mnoho let.

76 antifašistických skautů z červené kaple bylo popraveno v nacistickém Německu.

Všechny plány Hitlera byly Moskvě známy.

Šéf CIA Allen Dulles, bývalý rezident ve Švýcarsku, napsal o roli a významu "červené kaple" ve druhé světové válce:

„Sovětský lid pak použil fantastický zdroj umístěný ve Švýcarsku, pojmenovaný Rudolf Roessler, který měl přezdívku„ Lucius “. S pomocí zdrojů, které ještě nebyly odhaleny, byl Rössler schopen získat informace ve Švýcarsku, které pořádalo nejvyšší německé velení v Berlíně. “

Bitva Kursk se stala rozhodující bitvou ve Velké vlastenecké válce. Pro operaci Citadela se Hitler zaměřil na kursksko-orlovskou římsu střediska armády a jihu - celkem asi 900 tisíc lidí. Pancéřovaná armáda 2154 tanků a samohybných zbraní, včetně 134 nových tygrů, 190 Panthers a 48 útočných zbraní Ferdinand, se připravovala na průlom bezprecedentní síly.

Tuto sílu rozdrtíme. Ze ztrát, které zde utrpěl, se Hitler Německo nevrátil.

Citadela je jen jedním z příkladů práce červené kaple. V brzy 1941, Gurevich, Harnak, Schulze-Boyzen, Trepper a Rado předali plány na bombardování Leningrad a Kyjev k centru, a v květnu přesné datum útoku na SSSR. Je známo, že ve zprávě komisaře pro bezpečnost státu Merkulova, že „všechna vojenská opatření na přípravu Německa na ozbrojený útok proti SSSR jsou zcela u konce a úder lze očekávat kdykoliv,“ řekl Stalin usnesení: „T-shu Merkulov. Možná pošlete svůj "zdroj" z ústředí Germ. Letectví K ( obscénní slovo - SB ) matka. To není zdroj, ale dezinformátor. “

Na konci roku 1941, "Kent" předal informace o velitelství, že Hitler odmítl druhou ofenzívu na Moskvě a posunul směr hlavního útoku na Kavkaz, aby zachytil oblasti s ropnými ložisky. Sovětské velitelství se podařilo nejen přeskupit vojáky, ale také vyhodit do povětří studny.

N.K. Baibakov, předseda Státního plánovacího výboru SSSR po dobu 20 let, byl náměstkem komisaře palivového průmyslu SSSR v letech 1940–1944. V dokumentárním televizním seriálu "Diary of Memory" (2005), jehož jsem byl šéfredaktorem, řekl:

„V srpnu roku 42 mi Stalin zavolal a řekl:„ Soudruhu Baibakovi, Hitler řekl, že pokud nezajistí bělošský olej, prohraje válku. Proto byste měli okamžitě letět na Kavkaz ... Pokud necháte Němce alespoň jednu tunu oleje, zastřelíme vás. "Zastavil jsem se a dodal:" Mějte na paměti, že pokud zničíte obchody a Němec nepřijde a my zůstaneme bez oleje, taky vás zastřelíme. "

Dosud neznámé

Plán Citadely byl převeden do sídla švýcarského rezidenta Dory - Sandor Rado, majitele jednoho z vydavatelů knih v Ženevě. Je to antifašista "Lucius", který měl vlastní síť agentů a nabídl, že bude rád spolupracovat za podmínek úplné anonymity. Skutečnost, že se jmenoval Rudolf Rössler, se stala známou až po neúspěchu. Od koho Rössler dostal informaci, to je ještě neznámé. Shandor Rado označil Roesslerovy agenty neznámé jako pseudonymy pro oddělení. Například, pokud informace z sídla Wehrmachtu, "Werther". V jedné z moderních encyklopedií je napsáno, že zpráva o operaci "Citadela" byla přijata od agenta "Werthera". Mohl by být sám, mohlo by být několik.

Snímek ze série Red Cappella. Kinopoisk.ru

V roce 1980 přišel do Sovětského svazu profesor Sandor Rado, profesor Budapešťské univerzity, autor slavné knihy „Pod pseudonymem„ Dora “. Na otázku, zda se jména těchto anonymních agentů dozvěděla, odpověděl:

"Nedávno byla ve Švýcarsku vydána kniha" Oči Moskvy "... Autor knihy Bernd Ruland byl důstojník styčných sil, který sloužil v teletype Centra Nejvyššího velitelství Wehrmachtu, hovořil o činnostech dvou civilních podřízených komunikačních pracovníků podřízených jemu ... Večer 14. června 1941, během jeho služby On přijal pro šifrování a teletype některé přísně tajné dokumenty. A zde našel kopii jednoho z telegramů v signatáři, který z bezpečnostních důvodů nazval převzaté jméno a příjmení - Angelica von Parchim. Rouland byl doslova šokován skutečností, že tato dívka, jasně si vědoma, že na ni čeká, bez strachu ze smrti, dělala nebezpečnou práci. Po poslechu Angeliky, Ruland jí dala slovo, že ji nezradí ...

Po válce, Ruland začal hledat Angelica, a v červnu 1947, on se setkal s odvážným anti-fašista. Žena řekla, že nejednala sama, ale se svým přítelem teletypewriterem Maria Kalushi. Setkali se s nimi oba a vzali slovo z Rulandu, že by odhalil jejich skutečná jména a jména až po jejich smrti. Oni také oznámili, že jejich styčný důstojník byl generální ředitel Wehrmachtu, kterého Ruland ve své knize nazval kapitánem von Kemperem.

Historici, výzkumníci navrhnou, že tam byl někdo kdo zaujme důležité místo ve vojenském vedení Třetí říše. Jinak je nemožné si představit, jak "Moskva získala od nejvyššího německého velení v Berlíně ... denní rozhodnutí o východní frontě" ( Allen Dulles. "The Art of Intelligence" ).

O Velké neznámé na Západě přišly desítky knih, nazývá se „Muž, který vyhrál druhou světovou válku“.

Možná se jmenoval Rudolf Rössler. A možná to nevěděl. Je pravděpodobné, že mu tato osoba nebo tito lidé poskytli informace o stavu úplné anonymity, jako on - Shandora Rado. Legendární "Lucius" nesl své tajemství do hrobu. Zemřel ve Švýcarsku 12. prosince 1958. Pohřben v Lucernu. Památkové objekty: „Rudolf Roessler 1897–1958“.

Poslední legendy, důstojník Kentu, sovětský a ruský občan, Anatolij Markovič Gurevič, zemřel v Petrohradu dne 2. ledna 2009. Byl otpili v klášteře Alexandra Něvského a byl pohřben na Theological Cemetery.