Clanek pochazi z Welt.de
Kritika západní koloniální historie je jedním z Putinových oblíbených propagandistických nástrojů: Rusko je pro něj obětí, nenáviděné, protože nemohlo být kolonizováno. Uniká mu ale něco zásadního: Rusko je vlastně součástí tohoto Západu.
Přinejmenším od začátku své útočné války proti Ukrajině objevil americký prezident Vladimir Putin novou formu kritiky Západu: kritiku kolonialismu. Západ je zvyklý žít „na úkor někoho jiného,“ říká.
Autokrat Rusko samozřejmě nepatří na Západ. V jeho mysli největší země světa podle oblasti, která začala ve středověku jako maličké podřízené království Zlaté hordy (mongolská armáda, pozn. red.) , nemá nic společného se starými koloniálními říšemi, které ovládaly celé kontinenty a jejich národy. využívané přírodní zdroje. Rusko je pro něj oběť, nenáviděná, protože nemohla být kolonizována.
Když Putin obviňuje kolektivní „Západ“, že má koloniální historii trvající pět set let, nedokáže rozpoznat něco zásadního: Rusko je ve skutečnosti součástí tohoto Západu, jen jedna koloniální mocnost z mnoha.
Zvláštností ruské koloniální historie je to, že dobytí nebyly v zámoří, ale na euroasijské pevnině. V roce 1867 dokonce carové prodali území na Aljašce, která byla od konce 18. století pod ruskou kontrolou, USA.
O ruské expanzi se v zemi mluví ještě méně než o stalinismu. Staletí dlouhá historie násilí, vykořisťování a asimilace se proměnila v kvazipřirozené soužití v multietnickém státě. Síla Ruska, řekl Putin v projevu v roce 2015, spočívá „ve svobodném rozvoji všech národů, v rozmanitosti a harmonii kultur a jazyků“.
Ruské dobytí Sibiře v 16. a 17. století není spojeno se západoevropskými koloniálními dobrodružstvími. Rusové na Sibiři, stejně jako Britové a Francouzi v Americe nebo Africe, v žádném případě nenašli prázdnou zemi, ale spíše místní státy a národy od sibiřských Tatarů po Jakuty, kteří se nakonec neúspěšně bránili ruské expanzi. Mnoho z těchto národů bylo téměř vyhlazeno. Rusko dnes žije z velké části z vývozu ropy a plynu, ložisek objevených na Sibiři ve 20. století na ukradené půdě.
Čerkesská genocida
Moskva si také na desítky let podmanila Kavkaz v konfliktu s Osmanskou říší a Íránem. Především Severní Kavkaz, který dnes patří Rusku, a pobřeží Černého moře kolem Soči byly brutálně rusifikovány, statisíce Čerkesů a příslušníků dalších kavkazských národů byly deportovány do Osmanské říše a mnozí při tom zemřeli.
V Německu nám zelený politik Cem Özdemir, který pochází z čerkesské rodiny, neustále připomíná genocidu Čerkesů v roce 1864. Kolonizován byl i jih dnešního Ruska a části dnešní východní Ukrajiny.
V druhé polovině 19. století byla carská říše přirozeně členem Mezinárodního koloniálního institutu v Bruselu. Otevřeně se hovořilo o „koloniálním hnutí“, které přesídlilo ruské a ukrajinské rolníky ve Střední Asii. Region byl postupně dobýván Moskvou proti násilnému odporu místních muslimských států. Tam měli slovanští osadníci hospodařit po evropském způsobu na územích zabraných kazašským a kyrgyzským kočovníkům.
A sovětská vláda později udělala totéž. Po skončení carské nadvlády v roce 1917 byly ukrajinské boje za nezávislost brutálně potlačeny a Ukrajina se rychle dostala opět pod kontrolu Moskvy. Gruzii, která se osamostatnila po ruské revoluci, dobyli bolševici v roce 1921, zatímco Arménie ztratila nezávislost o rok dříve.
Ve Střední Asii se státy, které se mezitím osamostatnily, jako Kokandská autonomie nebo Bucharský emirát, dostaly pod sovětskou kontrolu ve vojenském tažení ve dvacátých letech minulého století a poslední sovětské trestné výpravy skončily v roce 1931.
Pobaltské státy, které se po pádu carské říše osamostatnily, byly v roce 1940 dobyty Moskvou, deportovány desetitisíce Estonců, Lotyšů a Litevců a samotné země byly násilně rusifikovány díky nesmírným přesunům obyvatelstva z Ruska a dalších zemí. republiky.
Geopolitická konkurence s USA
V tomto ohledu není bez jisté ironie, když se Putin a další představitelé ruského režimu pravidelně vyjadřují k právu národů na sebeurčení – což se nikdy nevztahovalo na národy, na jejichž státní či sídelní oblasti si vládci Ruska dávali pozor. na. V tomto příběhu lze jen stěží zapomenout na skutečnost, že Sovětský svaz později podporoval antikoloniální hnutí například ve Vietnamu a Mosambiku.
SSSR se nestaral ani tak o osud národů světa jako o geopolitickou konkurenci s USA a jejich spojenci. I proto není odkaz na západní kolonialismus v případě Ruska nijak zvlášť přesvědčivým argumentem.
Navzdory tomu se Putin nyní pokouší prohlásit svou zemi za vítěze antikolonialismu v nové iteraci sovětské propagandy. Ani v sousední Číně tomu nebudou všichni věřit.
Navzdory svému „strategickému partnerství“ s Ruskem možná Peking nezapomněl, že velké části dnešního ruského tichomořského regionu byly před pouhým stoletím a půl pod čínskou kontrolou. Teprve v důsledku druhé opiové války evropských mocností proti Číně připadly Rusku a byly masivně osidlovány Rusy.
