"Došlo k případu - a ceny byly sníženy!" Ale ne tam a ne pro ně

Panuje silný názor, že změkčení Stalinovy ​​politiky „ve vztahu k venkovu“ začalo téměř okamžitě po smrti „nejlepšího přítele kolchozníků“. Ve skutečnosti se nové vedení země chopilo problémů vesnice zdaleka ne hned. Navíc, i když si byli noví vůdci SSSR plně vědomi skutečného stavu věcí v kolektivních farmách, jednali nejprve tradičně.

Zejména 1. dubna 1953 došlo k dalšímu „stalinskému“ zlevnění (v průměru o 10 %, ale např. u masa – 15 %, u brambor a zeleniny – 50 %). V posledních letech se to dotklo pouze potravinářských výrobků, což zvláště tvrdě zasáhlo obyvatele venkova. „Snižovací mechanismus byl založen na skutečnosti, že stát zabavil zemědělské produkty za nízké pořizovací ceny systémem povinných dodávek od JZD a soukromých farem občanů a prodal je za relativně vysoké maloobchodní ceny,“ uvádí odborná literatura.

Ke snížení došlo nejen ve státním, ale i v nominálně nestátním – družstevním a tržním obchodu (úřední zprávy dokonce samostatně uváděly přibližnou výši „užitku obyvatelstva“ z nižších cen na trzích JZD). Proto

Pokud jde o zbytek, vůdcům šlo především o posílení vlastní pozice, což se projevovalo v různých iniciativách politického charakteru. Přesto se agrární sektor neustále připomínal a byly učiněny některé demonstrativní kroky. Již v březnu byly nesourodé útvary, které zplodil Stalin, sloučeny do jediného ministerstva zemědělství SSSR – to mělo zvýšit efektivitu řízení průmyslu. Nákladné a vyčerpávající programy JZD jako „plán proměny přírody“ byly brzy ukončeny. A v byrokratických strukturách byly zprávy, dokumenty, poznámky připravovány s poměrně poctivým, vzhledem k okolnostem, analýzou stavu věcí.

Naléhavé úkoly Georgije Malenkova

Začátkem léta se „kolektivní vedení“ vypořádalo s hlavní hrozbou své pozice – politickými ambicemi Lavrentyho Beriji, který se stále jasněji hlásil k první roli. Téměř okamžitě však začala nová etapa boje o nadvládu – a je velmi zajímavé poznamenat, že hlavním bojištěm se stalo zemědělství. To se však již v sovětské historii stalo: na konci dvacátých let, kdy Stalin bojoval se „správnou deviací“ právě v otázce, jakým směrem se ubírat ve vztahu k venkovu.

O čtvrt století později jeho jmenovaní zopakovali mizanscénu téměř do detailů. Opět byly identifikovány polohy, které lze nazvat odchylkami „vpravo“ a „vlevo“.

• Podmíněná „pravicová zaujatost“ opět předpokládala uvolněnou, postupnou politiku, která dokonce zahrnovala určitá opatření podpory a pobídek.
• Nová „levicová zaujatost“ naopak oživila náladu jezdeckého náporu – rozhodná opatření, soustředění všech sil a prostředků do prioritních oblastí v podobě dosažení rychlého a vydatného výsledku.

Ve vědě se těmto přístupům také říká: intenzivní, zaměřené na stimulaci vnitřních sil, a extenzivní, jejichž hlavním přístupem je rozvoj stále více nových zdrojů, prostorů a kapacit.

Jako první se opět prohlásila „správná odchylka“. V srpnu 1953 přednesl Georgij Malenkov, který zdědil Stalinovu pozici předsedy vlády, na zasedání rozsáhlou zprávu „O naléhavých úkolech v oblasti průmyslu a zemědělství a opatřeních k dalšímu zlepšení materiálního blahobytu lidu“. nejvyššího sovětu SSSR. Předseda vlády neváhal uvést ohromující čísla:

Malenkov si stanovil úkol „všemi možnými způsoby urychlit rozvoj lehkého průmyslu“. To bylo očekávané i pochopitelné: tento sektor hospodářství uspokojoval především potřeby měšťanů, kteří byli přes všechna ujišťování o „stavu celého lidu“ považováni za skutečnou základnu a podporu komunistického režimu. Již jsme psali , že právě ve městech se začala objevovat otevřená nespokojenost s životní úrovní, a tak bylo nutné neprodleně jednat. Není divu, že nyní byl za pouhé 2-3 roky stanoven úkol „přiměřeně uspokojit rostoucí potřeby populace v potravinářských výrobcích a poskytnout lehkému a potravinářskému průmyslu suroviny“.

Neméně obavy však vyvolala situace na venkově. Malenkov proto navrhl řadu opatření směřujících ke zlepšení situace. Mezi nimi: dvojnásobné snížení sazby zemědělské daně a norem státních dodávek produktů JZD; stanovení pevných norem dodávek na hektar, jednotných pro každý region; snížení nákladů na služby MTS. Produkty JZD, které zůstaly po splnění dodacích povinností, musely být od nynějška pořizovány státními výkupy za zvýšené ceny. Nedoplatky zcela zchudlých zemědělských podniků byly částečně odepsány.

Politika týkající se osobních pozemků pro domácnost byla rovněž uznána jako chybná. Snížilo se jejich zdanění, snížily se normy povinných dodávek státu z osobních statků; byl odepsán dluh na povinných dodávkách produktů živočišné výroby; vzrostly výkupní ceny hospodářských zvířat, drůbeže, mléka, másla a brambor.

Pravda, nový kurz nelze nazvat úplným obratem k rolnictvu. Pokud by se například výkupní ceny (tj. ceny, za které stát nakupoval produkty JZD nad rámec povinných dodávek produktů JZD do „popelnic vlasti“) výrazně zvýšily, pak se nákupní ceny (v které byly JZD placeny za stejné povinné dodávky) zůstaly na stejné úrovni, stanovené již ve 30. letech 20. století. Toto je důležitá nuance:

Také v textu zprávy se objevily poněkud podivné výroky, o jejichž relevanci lze pochybovat, např.

Ve slepé uličce dobrých přání

Samotný fakt rozsáhlé revize probíhajícího ekonomického kurzu vyvolal vlnu nadšení. Pravda, projevilo se to zřejmě hlavně ve vzestupu „ratingu“ nového premiéra. „Tohle je pro nás,“ řekli kolchozníci o Malenkovovi, vydání Pravdy s textem jeho zprávy se předávalo z ruky do ruky (jako kdysi Stalinův článek „Závratě z úspěchu“) a drželo se v červeném rohu. , vedle ikon a portrétů Lenina . Mládež JZD „Cesta ke komunismu“ na Tambovsku zpívala hlášku „Náš soudruh Malenkov nám dal cinkot a mrknutí“ a v různých obměnách se opakovala po celé republice. Nadšení mas dospělo tak daleko, že v RSFSR se poprvé po letech zastavil odliv obyvatelstva z venkova, navíc se mnozí, kteří odešli, začali vracet do vlasti a znovu získávali domácnosti.

Co se týče samotné zemědělské výroby, dobrá a dlouho očekávaná opatření nepřinesla okamžité výsledky. Byly poměrně důmyslně načasovány tak, aby se kryly se začátkem sklizně, ale podle výsledků kampaně se ukázalo, že bylo sklizeno 31,1 milionu tun obilí, přičemž na zásobování obyvatelstva a další naléhavé potřeby bylo potřeba 32,4 milionu a na dorovnání rozdílu musely být uvolněny státní rezervy.

Také se ukázalo, že neexistují žádné vážné příležitosti k urychlení rozvoje lehkého, potravinářského a jiného „civilního“ průmyslu.

Samozřejmostí byly kapacity těžkého průmyslu a obranného průmyslu, které bez rozmýšlení dostaly zakázky na výrobu spotřebního zboží, ale nedokázaly se rychle přeorientovat. A „ekonomičtí manažeři“ nehodlali obětovat plnění plánovaných cílů, odtrhávání již rozdělených zdrojů, vybavení a „pracovní síly“ pro příští kampaň (nepochybně s ohledem mimo jiné na pomíjivost poválečné konverze).

Nikita Chruščov: plný kurz!

V reakci na to, co se dělo, se již v září 1953 přihlásila „levá odchylka“. Vyslovil to Nikita Chruščov, který vystoupil na plénu ÚV KSSS se zprávou „O opatřeních pro další rozvoj zemědělství v SSSR“.

Chruščov obecně opakoval ustanovení Malenkovovy zprávy až po prohlášení, že „naše země je opatřena chlebem“. Nenechal si však ujít příležitost předložit své iniciativy.

• Za prvé, že „je nutné přijmout rázná opatření ke zvýšení produkce kukuřičného zrna“, která by měla zajistit dostatek krmiva nezbytného pro chov zvířat.
• Za druhé, že je nutné zvýšit roli stranických organizací ve vedení MTS a JZD, výrazně snížit byrokratický aparát (to už byl přímý útok na hlavu vlády, které právě tento byrokratický aparát vedl). Nakonec řečník postuloval: „Naší hlavní cestou je společné vlastnictví hospodářských zvířat“ a předpověděl: „Přijde doba, kdy rozvoj sociálního chovu zvířat dosáhne takové úrovně, že osobní potřeby kolchozníků na živočišné produkty budou být plně uspokojován veřejným hospodářstvím, a pak bude pro kolchozníka nerentabilní mít dobytek v osobním vlastnictví.“ Tito. zcela v duchu svých ještě pozdních stalinských iniciativ nastínil kurz k omezování osobních farem vesničanů a posilování JZD a státních statků.

Tato řeč měla zásadní a symbolický význam.

• Za prvé, Chruščov prosadil primát stranického aparátu ve věci „posílení zemědělství“ a odsunul do pozadí struktury oficiální moci v čele s Radou ministrů.
• Za druhé se prosadil jako vedoucí tohoto kurzu a hlavní generátor nápadů v zemědělském sektoru.
• Za třetí, Chruščov navýšil svůj „symbolický kapitál“, čímž vytvořil efekt uznání neustálou podporou nových myšlenek a v důsledku toho vytvořil dojem, že je „někým, kdo ví, jak to udělat“. Kroky tímto směrem podnikl již ve druhé polovině 40. let. Uchopení iniciativy mělo nyní klíčový význam v podmínkách, kdy sázka vzrostla na maximum a šlo o politickou (a vzhledem k zvyklostem předchozích desetiletí možná i osobní) budoucnost, a co je nejdůležitější, o nejvyšší moc.

Bez zpomalení předložil první tajemník ÚV strany koncem ledna 1954 předsednictvu ÚV nótu -

Chruščov, nepříliš skrytě kritizující „pomalý“ postup hlavy vlády, učinil rytířský tah a navrhl rozšíření množství orné půdy rozvojem 13 milionů hektarů panenské a ladem ležící půdy (západní Sibiř a Kazachstán) v prvním roce. Náklady na pořízení „panenského chleba“ se mu zdály minimální a jeho množství a kvalita díky příznivým klimatickým podmínkám vysoká.

Poznámka vyvolala kontroverzi. Malenkov vyzval k další podpoře stávajících farem, kolektivních i osobních. Molotov se domníval, že finanční prostředky by měly být směrovány do již rozvinutých oblastí (především do centra RSFSR) a neměly by se plýtvat na nové rozsáhlé oblasti. K.E. Vorošilov vzpomínal na své dojmy z cesty do vesnic Nečernozemské oblasti:

Panenská země: Od naděje k zoufalství

Noviny okamžitě zahájily rozsáhlou propagandu pro rozvoj „velkých ploch úrodných panenských zemí“. Pro propagaci „lidového nadšení“ přitahovali neutuchající „hnací řemen“ režimu – Komsomol. V únoru 1954 se konalo setkání komsomolců Moskvy a moskevské oblasti, které přijalo „Výzvu všem komsomolcům, mládeži Sovětského svazu“ s výzvou k účasti na nové iniciativě. Výsledkem je, že jen za prvních šest měsíců dorazilo na území rozvoje 150 000 lidí a celkový počet panenských pozemků se odhaduje na 1,7 milionu.

Ale jako v případě každé nedomyšlené a nepřipravené kampaně se okamžitě objevily problémy. Mnoho JZD a státních statků nemělo prostory pro ubytování návštěvníků (panenské země, nucené spát přímo ve stepi pod širým nebem, dokonce propadly malbám sovětských umělců - to však bylo prezentováno jako projev „romance dobývání neznáma“), chybělo vybavení a vůbec – nováčci dlouho nebyli schopni nic dělat.

Zásobování základními životními potřebami a spotřebním zbožím (a dokonce i poskytování potravin) bylo extrémně špatně organizováno; plat se ukázal být z velké části nízký (a koneckonců mnozí nešli ani tak za „komsomolskou romantikou“, jako za penězi). V důsledku toho již na podzim 1954 začal odliv nově příchozích. Pravda, bylo to málo, počítalo se jen v tisících, zvláště když pro odcházející byly kladeny nejrůznější překážky, včetně zastrašování a prověřování osobních záležitostí v orgánech Komsomolu a strany. Pozorné oko si však již v prvním roce kampaně mohlo všimnout těch problémů, jejichž diskuse a pokusy o jejich řešení pokračovaly řadu let.

Vedení země se pokusilo odpovědět. Samozřejmě po svém: rozhodli se například alokovat lví podíl zdrojů v průběhu dvou pětiletých plánů do panenských zemí. Takže v roce 1954 tam byly odeslány téměř všechny traktory vyrobené v zemi a ještě v roce 1960 - 55% všech traktorů vyrobených v zemi a 83% (!) obilných kombajnů. Podobný obrázek byl pozorován i v jiných letech. V důsledku toho se plocha zemědělské půdy v SSSR pouze v letech 1954-1956 "zvýšila" asi o třetinu. V roce 1954 bylo plánováno zorat 2,3 milionu hektarů a v roce 1955 - dalších „nejméně“ 10,7 milionu, ale práce byly provedeny s takovým nadšením, že Chruščov, který má rád, předložil myšlenku ​rozšíření oblasti pokrytí na 30 milionů hektarů (28,3 milionu z nich bylo zoráno). Využití pokračovalo,

nicméně

Rozorávaly se také svahy, slaniska, „ve víru násilných útoků“ i písky „zapojené“ do zemědělského obratu!

Směrování většiny sil a prostředků do panenských zemí vedlo k pustošení tradičních zemědělských oblastí: v letech 1954-1959 v evropské části země „vypadlo“ z oběhu více než 13 milionů hektarů. Došlo to tak daleko, že v roce 1954 vedení strany řady regionů centrální černozemské oblasti vyzvalo prostřednictvím místního tisku ke sklizni obilí na strojích počátku století (kombajny) i ručně (srpy a kosy). ). V mimočernozemském regionu byly v důsledku materiální a technické chudoby náklady na výrobu základních zemědělských produktů vyšší než průměr za RSFSR. V panenských zemích přitom stále nebylo dost zařízení a každý rok musely ostatní republiky SSSR pomáhat kazašským republikám se sklizní a odvozem do sběren (takto to pokračovalo desítky let).

A výsledky se oproti očekávání dostavily zdaleka ne okamžitě. Za prvé, stejně jako v posledních stalinských letech, osudová smůla s počasím. V roce 1954 se vyvinuly „nepříznivé povětrnostní podmínky“ na jihu a jihovýchodě a na některých místech na západě Ukrajiny, v Povolží, povodí Severského Doněce, na středním a dolním Donu, na Krymu, v jihovýchodních oblastech hl. Severní Kavkaz, severní polovina evropského území byla postižena SSSR, západní Kazachstán. "V zemi byl nedostatek obilí, zejména pro potřeby dobytka," stoicky prohlásil D.V. Pavlov.

V zimě 1954/1955 v jižních oblastech země v důsledku silných mrazů zahynula značná část ozimů, „pro špatnou údržbu na vzdálených pastvinách“ ubylo ovcí. V létě (od května do září) postihlo sucho východní oblasti země: Kazachstán, západní Sibiř, oblasti středního a dolního Povolží a celý severní Kavkaz, což způsobilo velké škody na obilném hospodářství. Například v Kazachstánu klesl průměrný výnos obilí na 2,9 centů na hektar (oproti 9,3 centům o rok dříve). Na staré orné půdě přitom naopak zemědělství i chov zvířat zaznamenaly nárůst o více než 10 %. V důsledku toho byl rok 1955 nazýván „rokem zoufalství“ – začalo se zdát, že podnik s panenskými zeměmi selhal.

Balada o kukuřici

O nic lepší situace nebyla ani s dalším „zázračným nápadem“ – kukuřicí. Otázku, zda se úrodná, ale pracná a rozmarná jižní kultura může zakořenit všude, si úřady nekladly ani v centru, a ještě více v lokalitách.

(když ve skutečnosti byl oficiálně stanoven úkol rozšířit plodiny kukuřice ve všech přírodních a klimatických zónách země). Z úst k ústům se předávala i další slova, která údajně pronesl na okraj - že kukuřice by se měla zavádět bez zastavení z donucení, stejně jako se "za cara" zaváděly brambory. „Ve všech regionech a územích Unie může kukuřice produkovat úrodu. / Představte tuto kulturu všude: / V každém regionu a na každém okraji, “informovala propaganda masy o založení vrcholu. V důsledku toho byly obavy odborníků samolibě zamítnuty. "Tov. Kuzněcovová, nikoho nevyděsíš. Strana ještě vyřeší problém s kukuřicí, jak je plánováno, “odpověděli na plénu irkutského regionálního výboru pochybujícímu náměstkovi ředitele pro výzkum tamního zemědělského ústavu, a to byla typická reakce. Pro pochybnost

(více než čtvrtina obilných polí – především v oblastech staré zástavby – „odešla“ k této plodině), pozemky obsazené trvalými travinami nebo ladem („odpočinuté“ a pohnojené), pastviny a dokonce i panenské pozemky. Kukuřice se však nemohla stát „záchranou života“ krmiva, což se brzy ukázalo. Výroba masa tak v roce 1956 činila 6,6 milionu tun, což bylo jen o 800 tisíc tun více než v roce 1953. Tyto informace „až na vrchol“ se však buď nedostaly, nebo jim nebyl přikládán žádný význam. Po mnoho let, až do svržení Chruščova, byli manažeři farem v celé zemi nuceni zasévat kukuřici, a to navzdory skutečnosti, že na obrovských plochách jejich úrody odumřelo deště a/nebo chlad a půda se zhoršila a ztratila svou úrodnost. kvality.

Malenkov: nečekaná porážka a dobrá paměť

Chruščovovo postavení v důsledku neúspěchu jeho zemědělských iniciativ zůstalo nejisté. Po celý rok 1954 bojoval s Malenkovem, který se netajil skepsí k „panenskému eposu“ a stále naléhal na myšlenku zvýšit zájem zemědělských výrobců rozšířením nezávislosti JZD a posílením materiálních pobídek pro jejich dělníky. . Malenkov si dokonce na příštím plénu ÚV (leden 1955) připravil projev, ve kterém plánoval navrhnout změnu dosavadního kurzu.

Chruščov však udeřil jako první a místo toho se na večírku Areopagus analyzovaly nedostatky a chyby samotného Malenkova. Zejména mu připomněl srpnový projev z roku 1953, který „s velkými ekonomicky nepodloženými sliby připomínal spíše parlamentní deklaraci, kalkulovanou s cílem získat levnou oblibu, než odpovědný projev šéfa sovětské vlády“. Za těžký hřích bylo také prohlášeno, že „teoreticky nesprávná a politicky škodlivá opozice temp rozvoje těžkého průmyslu proti tempům rozvoje lehkého průmyslu a potravinářského průmyslu, slogan nuceného rozvoje lehkého průmyslu byl předložen jako hlavní závěr." Vše, co přineslo premiérovi velký úspěch mezi obyvatelstvem, bylo podrobeno kritice.

Netřeba dodávat, že tento příběh je zvláštní. Za prvé, protože sám Malenkov strávil více než čtvrt století ve stranických strukturách, právě v nich se zvedl, když přežil všechny represe a čistky.

Kdo, když ne on, měl vědět o síle stranického aparátu a jeho schopnostech! Přesto v roce 1953 mimořádně krátkozrako minul své vedení ve prospěch postu šéfa vlády. Možná měl vliv magnetismus pozice obsazené Stalinem. V posledních letech jeho života byl zdůrazňován právě oficiální status předsedy ministerské rady, zatímco stranická pozice byla zatemňována (z toho některé horké hlavy mezi publicisty i jednotlivými historiky dokonce usuzují, že „vůdce“ údajně chtěl odstranit stranu z vlády v zemi a přenést centrum moci na vládní agentury, ale neexistují pro to žádné důkazy).

Jenže právě na rozvětvené stranické struktuře spočívala celá pyramida moci v SSSR, ve stranických orgánech se rozhodovalo o všech věcech a chybná kalkulace s výběrem pozice přišla Malenkova draho.

Přesto Malenkov, který byl odsunut na vedlejší místo jako ministr elektráren SSSR, zůstal populární. Na jaře roku 1955 ze Saratovské oblasti hlásili:

V Novgorodské oblasti hlásili místní členové strany,

A informovali to z regionálního výboru Velikoluksky

Zneuctěného premiéra si po letech připomněli milým slovem...

Tags: Novaya.media , Stalin , Chruscov , zemedelstvi , kukurice , celiny