Clanek pochazi z Poisk-ru.ru

Zákon o BSSR ve 30. letech 20. století. Ústava BSSR 1937.

Masivní represe. Zákon z 1. prosince 1934. Politické procesy v Bělorusku.

Západní Bělorusko jako součást Polska (1921–1939), jeho sociální struktura a místní samospráva.

Jednou z nejstrašnějších a nelidských epizod „sovětizace“ západního Běloruska po září 1939 byla deportace různých kategorií polských občanů, kteří žili v západních oblastech BSSR. 

Poté, co NKVD zatkla a umístila do věznic a táborů vojenský personál polské armády, zaměstnance polské státní policie a zaměstnance státní správy Polska, začala „čistit“ nově získané západní oblasti BSSR a ukrajinské SSR. od nespolehlivých prvků. Na území Západního Běloruska byly provedeny čtyři vlny vystěhování obyvatel těchto území.

10. února 1940 byla provedena akce na odsun osadníků a lesníků. NKVD tuto akci dva měsíce pečlivě připravovala. Již 5. prosince 1939 připravila Rada lidových komisařů SSSR příslušnou směrnici o shromažďování informací o majetku výše uvedených kategorií občanů. Na území západního Běloruska bylo zaznamenáno asi 8 000 domácností vojenských osadníků a lesníků, ve kterých žilo 45 409 lidí. Provedení takové akce sovětské vedení riskovalo, protože mezi polskými obléhači bylo mnoho těch, kteří svého času sloužili v belgické, britské, americké armádě a také ve francouzské cizinecké legii. Mnozí z těchto lidí měli nejvyšší vyznamenání těchto zemí, byli vyznamenáni lidmi nejen v Polsku, ale i v dalších evropských zemích. Jak se zachovají vlády Francie? Velká Británie nebo Spojené státy, když se dozvěděli o brutálních deportacích? Josif Stalin na to nemohl nemyslet, ale 17. září 1939 „byl překročen Rubikon“ a bolševici neměli kam ustoupit.

Již koncem roku 1939 šéf sovětského Běloruska P.K. Ponomarenko oznámil I. Stalinovi, že osadnické farmy byly pro sovětskou vládu skutečným „zlatým dolem“. Podle šéfa BSSR mělo každé z vojenských obležení v průměru 35-40 hektarů půdy, 3-4 nebo více koní, 5-10 krav. Kromě toho měly osadnické farmy obrovské zásoby obilí. Každá farma měla dobré zásoby zemědělských strojů. „Obležení“ se skládala především z několika hospodářských budov a obytné budovy. Panteleimon Kondratievich nebyl příliš líný ani zmínit, že téměř každá domácnost měla alespoň jedno kolo nebo motocykl.

Na návrh Ponomorenka byly pozemky osadníků (asi 200 tisíc hektarů) navrženy k rozdělení mezi rolníky prostřednictvím rolnických výborů. Krávy (asi 20-40 tisíc kusů) budou rozděleny mezi rolníky s nízkými příjmy. Koně (15-20 tisíc hlav) by měla dostat armáda, zejména kavalérie a dělostřelectvo, stejně jako jízdní policie BSSR. Všechna stavení, která dříve patřila osadníkům, bylo doporučeno dát pro potřeby JZD. Drobné zemědělské nářadí se mělo rozdávat rolníkům. Nová vláda se rozhodla shromáždit strojní inventář na mechanických dvorech a pronajmout zařízení. Všechno obilí, které bylo v majetku osadníků, bylo doporučeno uznat jako veřejný majetek a zrekvírováno ve prospěch JZD. Po jejich vystěhování popište domácí potřeby, které zůstaly v domech osadníků, a předejte je k dispozici rolnickým výborům. Kola a motocykly měly být převedeny nadřízeným úřadem k jejich dalšímu úřednímu použití. Tento návrh byl podpořen a farmy osadníků se brzy staly dlouho očekávanou kořistí sovětské vlády.

Konečné výsledky první deportace byly následující:

* Stlačeno a naloženo do vagónů - 50 200 lidí,

* Zatčen – 307,

* Potlačeno - 9 755 domácností.

První deportace, která trvala jen jeden den, byla pro obyvatele západního Běloruska první, ale zdaleka ne poslední zkouškou. S pocitem, že světovému společenství není jedno, co se děje na území bývalých východních vojvodství Druhého společenství, Stalin a spol. přijali další kategorie polských občanů. Začátkem března 1940 bylo rozhodnuto o vystěhování obyvatel 800metrového pásu na nové německo-sovětské hranici. Kromě vystěhování obyvatel těchto území mělo dojít ke zničení všech budov a obydlí nacházejících se v této „zóně přesídlení“. A 7. března 1941 obdrželi lidový komisař Tsanava (BSSR) a lidový komisař Serov (Ukrajinská SSR) směrnici č. provést vystěhování do oblastí Kazašské SSR na dobu 10 let všech rodinných příslušníků držených v zajateckých táborech a ve věznicích v západních oblastech Ukrajiny a Běloruska - bývalých důstojníků polské armády, policistů, žalářníci, četníci, zpravodajští důstojníci, bývalí statkáři, továrníci a vysocí funkcionáři bývalého polského státního zařízení. Do 30. března 1940 bylo vedení NKVD BSSR a Ukrajinské SSR pověřeno dokončit sestavení přesného seznamu rodinných příslušníků všech uvedených kategorií válečných zajatců a zatčených.

Veškeré nemovitosti a majetek vystěhovaných rodin podléhaly konfiskaci. S sebou bylo možné vzít osobní věci do hmotnosti 100 kg. Všechny uvolněné obytné a technické prostory měly být převedeny k dispozici místním sovětským úřadům.

Směrnice rovněž uváděla, že seznamy bývalých polských důstojníků, policistů, četníků, žalářníků, policejních agentů, bývalých vlastníků půdy a továrníků, jakož i hlavních představitelů polského státního aparátu, obsažených v zajateckých táborech, obsahující složení jejich rodin, byly zaslány republikovým lidovým komisariátům vnitřních věcí a adresy.

Kromě toho měla deportovat ty, kteří projevili přání opustit území BSSR a Ukrajinské SSR do polských zemí pod německou okupací. Jedním z těch, kteří byli v dubnu 1940 vyhnáni z BSSR, byla rodina Semashko z vesnice Ljachovščina, bývalého Vilnského vojvodství. Archiv Institutu národní paměti obsahuje záznam svědectví Yaniny Bilinské, dcery Anthonyho Semashka, voitu Dunilovičiho, který obsahuje informace o tragickém osudu jejích příbuzných. 3. října 1939 byla hlava rodiny zatčena NKVD BSSR. Od té doby ho jeho příbuzní už neviděli a dodnes není o osudu tohoto muže nic známo. S největší pravděpodobností je jméno této osoby na nechvalně známém běloruském Katyňském seznamu. 13. dubna 1940 byla celá rodina bývalého voita deportována do Kazašské SSR, vesnice Semijarsk, oblast Pavlodar. V roce 1942 se bratři Yaninové připojili k armádě generála Anderse a samotná dívka se spolu se svou matkou mohla vrátit do Polska až v roce 1946.

Národní archiv Běloruské republiky uchovává dopis od Bronislavy Antonovny Eymontové, deportované do Kazachstánu. Dokument zejména uvádí, „že 13. dubna 1940 byla spolu se svým 12letým synem a postarší matkou odvezena z okresu Krivichi v oblasti Vileika do Kazachstánu. Manžel této ženy byl zatčen v říjnu 1939. Před válkou pracovali jako učitelé ve škole. Žena v slzách žádala, aby se s ní a její rodinou mohla vrátit do BSSR.

Celkem bylo do 13. dubna 1940 z BSSR vystěhováno 8 055 rodin polských válečných zajatců, kteří byli v sovětských táborech a věznicích. Do Kazašské SSR bylo tehdy z BSSR posláno 26 777 osob

Třetí deportace proběhla mezi květnem a červencem 1940 a zasáhla především uprchlíky z území středního a západního Polska, kteří opustili svá rodná místa a nechtěli zůstat na území okupovaném nacisty. Většina deportovaných byla židovského původu. Kromě toho tam bylo mnoho Bělorusů a Ukrajinců.

při čtvrté deportaci byli vyvedeni zástupci polské inteligence, příslušníci t.zv. „kontrarevoluční organizace“, rodiny železničářů, ale i rodiny polských občanů, kteří byli předtím zatčeni sovětskými úřady. V květnu začalo vystěhování ze západní Ukrajiny, v červnu ze západních oblastí BSSR, Litvy, Lotyšska a Estonska. V noci z 19. na 20. června 1941 přišli do domů nešťastných lidí zaměstnanci NKVD. Jedním z těch, kteří byli na tom červnovém seznamu, byla rodina lesníka Franciszka Wojtelského z Braslavské župy. V noci 20. června vstoupili do domu této rodiny tři důstojníci NKVD a nový „sovětský“ lesník, který měl nahradit „představitele státního aparátu buržoazního Polska“. Enkavedeshniks dal rodině asi hodinu na to, aby se připravila. Spolu s rodinou lesníka byli vyvedeni i příbuzní „gaye“ Józefa Hukshtoka. Posadit všechny do náklaďáku nešťastníci byli odvezeni na nádraží ve městě Glubokoe a naloženi do nákladních vagonů. Na stanici Berezveche byli muži, hlavy rodin, vyvedeni z vozů a seřazeni do řady. Voitelského dcera Maria Ovcharchuk, které bylo tehdy 16 let, vzpomíná, že se na nástupišti sešlo asi 100 lidí. V dálce bylo vidět klášter, který nová vrchnost přeměnila na vězení. Vlak s deportovanými se brzy rozjel a lidé, kteří zůstali na nástupišti, byli odvezeni v doprovodu na místo zadržení. Maria tehdy nevěděla, že svého otce vidí naposledy. S největší pravděpodobností se František Wojtelski a Józef Huckstock stali oběťmi „pochodu smrti“ – krvavé evakuace věznice, kterou NKVD podnikla po německém útoku na Sovětský svaz. Rodiny lesníka a „Gaevoi“ byly deportovány na území Altaj. Do Polska se vrátili až v květnu 1946... Hluboké a naložené do nákladních vagonů. Na stanici Berezveche byli muži, hlavy rodin, vyvedeni z vozů a seřazeni do řady. Voitelského dcera Maria Ovcharchuk, které bylo tehdy 16 let, vzpomíná, že se na nástupišti sešlo asi 100 lidí. V dálce bylo vidět klášter, který nová vrchnost přeměnila na vězení. Vlak s deportovanými se brzy rozjel a lidé, kteří zůstali na nástupišti, byli odvezeni v doprovodu na místo zadržení. Maria tehdy nevěděla, že svého otce vidí naposledy. S největší pravděpodobností se František Wojtelski a Józef Huckstock stali oběťmi „pochodu smrti“ – krvavé evakuace věznice, kterou NKVD podnikla po německém útoku na Sovětský svaz. Rodiny lesníka a „Gaevoi“ byly deportovány na území Altaj. Do Polska se vrátili až v květnu 1946... Hluboké a naložené do nákladních vagonů. Na stanici Berezveche byli muži, hlavy rodin, vyvedeni z vozů a seřazeni do řady. Voitelského dcera Maria Ovcharchuk, které bylo tehdy 16 let, vzpomíná, že se na nástupišti sešlo asi 100 lidí. V dálce bylo vidět klášter, který nová vrchnost přeměnila na vězení. Vlak s deportovanými se brzy rozjel a lidé, kteří zůstali na nástupišti, byli odvezeni v doprovodu na místo zadržení. Maria tehdy nevěděla, že svého otce vidí naposledy. S největší pravděpodobností se František Wojtelski a Józef Huckstock stali oběťmi „pochodu smrti“ – krvavé evakuace věznice, kterou NKVD podnikla po německém útoku na Sovětský svaz. Rodiny lesníka a „Gaevoi“ byly deportovány na území Altaj. Do Polska se vrátili až v květnu 1946... Voitelského dcera Maria Ovcharchuk, které bylo tehdy 16 let, vzpomíná, že se na nástupišti sešlo asi 100 lidí. V dálce bylo vidět klášter, který nová vrchnost přeměnila na vězení. Vlak s deportovanými se brzy rozjel a lidé, kteří zůstali na nástupišti, byli odvezeni v doprovodu na místo zadržení. Maria tehdy nevěděla, že svého otce vidí naposledy. S největší pravděpodobností se František Wojtelski a Józef Huckstock stali oběťmi „pochodu smrti“ – krvavé evakuace věznice, kterou NKVD podnikla po německém útoku na Sovětský svaz. Rodiny lesníka a „Gaevoi“ byly deportovány na území Altaj. Do Polska se vrátili až v květnu 1946... Voitelského dcera Maria Ovcharchuk, které bylo tehdy 16 let, vzpomíná, že se na nástupišti sešlo asi 100 lidí. V dálce bylo vidět klášter, který nová vrchnost přeměnila na vězení. Vlak s deportovanými se brzy rozjel a lidé, kteří zůstali na nástupišti, byli odvezeni v doprovodu na místo zadržení. Maria tehdy nevěděla, že svého otce vidí naposledy. S největší pravděpodobností se František Wojtelski a Józef Huckstock stali oběťmi „pochodu smrti“ - krvavé evakuace věznice, kterou NKVD podnikla po německém útoku na Sovětský svaz. Rodiny lesníka a „Gaevoi“ byly deportovány na území Altaj. Do Polska se vrátili až v květnu 1946... Brzy se vlak s deportovanými rozjel a lidé, kteří zůstali na nástupišti, byli odvezeni v doprovodu na místo zadržení. Maria tehdy ještě nevěděla, že svého otce vidí naposledy. S největší pravděpodobností se František Wojtelski a Józef Huckstock stali oběťmi „pochodu smrti“ - krvavé evakuace věznice, kterou NKVD podnikla po německém útoku na Sovětský svaz. Rodiny lesníka a „Gaevoi“ byly deportovány na území Altaj. Do Polska se vrátili až v květnu 1946... Vlak s deportovanými se brzy rozjel a lidé, kteří zůstali na nástupišti, byli odvezeni v doprovodu na místo zadržení. Maria tehdy nevěděla, že svého otce vidí naposledy. S největší pravděpodobností se František Wojtelski a Józef Huckstock stali oběťmi „pochodu smrti“ – krvavé evakuace věznice, kterou NKVD podnikla po německém útoku na Sovětský svaz. Rodiny lesníka a „Gaevoi“ byly deportovány na území Altaj. Do Polska se vrátili až v květnu 1946...

Celkem bylo v důsledku čtvrté vlny deportací potlačeno 24 414 osob.

73. Stanné právo v Bělorusku se začátkem Velké vlastenecké války. Restrukturalizace úřadů a vedení.

Vedení země - Prezidium Nejvyšší rady při evakuaci. Orgány státní správy v období nepřátelství nevykonávaly své funkce, zasedání krajských rad nebyla svolávána. Složení výkonných orgánů schválilo prezidium. Funkční období ozbrojených sil vypršelo, ale bylo prodlouženo z důvodu stanného práva. Během války způsobil průmysl a hospodářství obrovské škody.
Právo v období války se nelišilo v nezávislosti. Na území Běloruska, z nichž většina bojovala v partyzánských oddílech, ve kterých byly vytvořeny vlastní soudy. Nejprve zástupce velitelského nebo stranického orgánu nahlásil schůzi obsah případu, poté porada objasnila okolnosti, položila otázky obžalovanému a svědkům. Verdikt byl vynesen pod širým nebem
hlasování. Po rozšíření partyzánského hnutí se formovaly partyzánské soudy složené z předsedy a přísedících, kteří byli zvoleni na valné hromadě partyzánského oddílu. Vojenské soudy vznikly v letech 1942-1943. a posuzoval případy týkající se vedení partyzánských oddílů. Přezkoumání provedla skupina tří lidí. Nejčastěji docházelo ke kombinaci partyzánských soudů a vojenského soudu. Zvláště přísné sankce byly uplatňovány na osoby, které se dopustily trestných činů na civilním obyvatelstvu, na ty, kteří se zabývali loupežemi, loupežemi, chráněnými zločinci.

74. Německý okupační režim 1941-1944 Rozdělení území Běloruska. Pracovní úřady a administrativa.

Na území okupovaném Němci také vznikl nelidský Hitlerův režim, který si dal za cíl zničit co nejvíce lidí. Ihned po obsazení Běloruska zde Němci zavedli vojenskou správu, kterou nahradili civilisté. V Bělorusku byl zaveden okupační režim. V červenci 1941 Hitler jmenoval Wilhelma Kubeho šéfem civilní správy v Bělorusku. Jemu byli podřízeni hlavní němečtí komisaři okresů a Minska.Okresy byly rozděleny na volosty, kde civilní moc vykonávali starší, zcela závislí na německé civilní správě, vojenských velitelstvích, policii a bezpečnostních službách. Policejní podpora byla podřízena Reichsführer SS a náčelníkovi německé policie, kteří měli pravomoc dávat pokyny, a Reichskamіsar Kubě. Policie měla své prakticky nezávislé na systému civilní správy. Vojenské velitelské úřady byly podřízeny vojenskému velení. Všechny tyto německé státní instituce byly vedeny jediným hlavním cílem co nejvíce vydrancovat Bělorusko a všemožně přispět k úspěchu německé armády. Zajišťovali dodávky potravin a krmných produktů pro armádu, prováděli nucenou mobilizaci obyvatelstva k provádění různých prací. Okupanti povolili vytvoření orgánů místní správy, ale pouze na úrovni krajských, volostních a městských samospráv, které mohly pracovat pod přímým dohledem německých úřadů. Do těchto místních orgánů zpravidla nebyli jmenováni Bělorusové, ale lidé jiného původu. Mnoho Poláků bylo jmenováno do správních funkcí v západních oblastech Běloruska, kteří využili svého oficiálního postavení proti běloruským národním činitelům a běloruským partyzánům. V červenci 1943 byla vytvořena Běloruská rada důvěry jako administrativně-národní srovnávací instituce pod Generálním komisariátem. Předsedou Rady byl jmenován profesor Ivanovskij, běloruský národní představitel. Ale po smrti Kubeho jeho nástupce Gotberg zcela ignoroval Radu důvěry. V prosinci 1943 bylo oznámeno vytvoření běloruské centrální rady. Jejím hlavním cílem bylo mobilizovat všechny národní síly k boji proti bolševikům. Hlavním cílem německých úřadů v Bělorusku zůstala realizace Hitlerem vyvinutého programu na vyhlazení obyvatelstva a vykrádání farem. V červenci 1943 byla vytvořena Běloruská rada důvěry jako administrativně-národní srovnávací instituce pod Generálním komisariátem. Předsedou Rady byl jmenován profesor Ivanovskij, běloruský národní představitel. Ale po smrti Kubeho jeho nástupce Gotberg zcela ignoroval Radu důvěry. V prosinci 1943 bylo oznámeno vytvoření běloruské centrální rady. Jejím hlavním cílem bylo mobilizovat všechny národní síly k boji proti bolševikům. Hlavním cílem německých úřadů v Bělorusku zůstala realizace Hitlerem vyvinutého programu na vyhlazení obyvatelstva a vykrádání farem. V červenci 1943 byla vytvořena Běloruská rada důvěry jako administrativně-národní srovnávací instituce pod Generálním komisariátem. Předsedou Rady byl jmenován profesor Ivanovskij, běloruský národní představitel. Ale po smrti Kubeho jeho nástupce Gotberg zcela ignoroval Radu důvěry. V prosinci 1943 bylo oznámeno vytvoření běloruské centrální rady. Jejím hlavním cílem bylo mobilizovat všechny národní síly k boji proti bolševikům. Hlavním cílem německých úřadů v Bělorusku zůstala realizace Hitlerem vyvinutého programu na vyhlazení obyvatelstva a vykrádání farem. Ale po smrti Kubeho jeho nástupce Gotberg zcela ignoroval Radu důvěry. V prosinci 1943 bylo oznámeno vytvoření běloruské centrální rady. Jejím hlavním cílem bylo mobilizovat všechny národní síly k boji proti bolševikům. Hlavním cílem německých úřadů v Bělorusku zůstala realizace Hitlerem vyvinutého programu na vyhlazení obyvatelstva a vykrádání farem. Ale po smrti Kubeho jeho nástupce Gotberg zcela ignoroval Radu důvěry. V prosinci 1943 bylo oznámeno vytvoření běloruské centrální rady. Jejím hlavním cílem bylo mobilizovat všechny národní síly k boji proti bolševikům. Hlavním cílem německých úřadů v Bělorusku zůstala realizace Hitlerem vyvinutého programu na vyhlazení obyvatelstva a vykrádání farem.

Tags: Polsko , Belorusko , deportace , vezeni, koncentraky , vyhlazeni , konfiskace , bolsevici , Stalin , Hitler ,