Clanek pochazi z Kommersant.ru

Jaké úspěchy speciálních služeb vedou k vážným selháním

Před 75 lety, 3. listopadu 1947, zmizel v Berlíně inženýr-podplukovník, odborný asistent G. A. Tokajev, který byl nazýván hlavním poradcem I. V. Stalina pro raketovou techniku; navíc tehdy i mnohem později osoby a útvary zapojené do událostí před tímto zmizením zatajily nejdůležitější a nejtajnější okolnost případu.

 

"Bez řídící kontroly"

Dne 10. listopadu 1947, týden po mimořádné události, napsal náčelník politického oddělení velitelství sovětské vojenské správy v Německu (SVAG) plukovník K. V. Ovčinnikov vedoucímu Politického ředitelství SVAG genmjr. I. M. Andrejev:

„Kromě své ústní zprávy hlásím:

1. Dne 4. listopadu odpoledne se velení Vojenského ředitelství (SVAG . - "Historie" ) dozvědělo o zmizení podplukovníka ženijního vojska Grigorije Aleksandroviče TOKAJEVA, vysokého důstojníka ředitelství, spolu s jeho rodina.

TOKAEV Grigory Aleksandrovich, narozen v roce 1909, Osetian, člen Všesvazové komunistické strany bolševiků od roku 1939, obor strojní inženýrství. Od roku 1942 má akademický titul kandidát technických věd a docent. Vojenská hodnost inženýr-podplukovník. Funkce: vrchní ředitel úřadu.

Během druhé světové války působil na Žukovského letecké akademii.

Neúčastnil se bitev, nemá žádné rány ani pohmožděniny.

Má vyznamenání: odznak „Vynikající pracovník Rudé armády“, Řád rudé hvězdy, medaile „Za vojenské zásluhy“, „Za vítězství nad Německem“.

V Rudé armádě od roku 1932. V sovětské vojenské správě v Německu - od června 1945.

Ženatý. Manželka - TOKAEVA-BAEVA Aza Zaurbekovna, rodačka z Vladikavkazu, vzděláním chemický inženýr, nestraník. Dcera - BELLA, narozena v roce 1938.

Formálně inženýr-podplukovník nezastával nejvyšší vedoucí pozici v SVAG. Jeho oficiální životopis uvedl:

„Od 3. července 1945 - Okresní komisař odboru letectva SVAG. Do 23. května 1946 - art. pom. brzy 2. pobočka pro průmyslové a opravárenské podniky útvaru letectva SVAG. Od 23. května 1946 - Čl. pom. brzy 4. divize pro organizační a operačně-taktické otázky divize letectva SVAG.

Mezi úkoly oddělení letectva SVAG a jeho okresních komisařů patřila likvidace Luftwaffe a veškeré její infrastruktury a také německého leteckého průmyslu v sovětské okupační zóně. A 2. oddělení se zabývalo vojenským letectvím a jeho personálem a 4. - v továrnách a konstrukčních kancelářích.

Ale brzy po příjezdu do Berlína měl G. A. Tokajev další povinnosti.

Co bylo řečeno ve druhé zprávě plukovníka Ovčinnikova generálmajorovi Andrejevovi z 12. listopadu 1947:

"Od srpna 1945 do ledna 1946 pracoval TOKAEV v sovětské sekci sekretariátu Svazu a v září 1945 byl zvolen tajemníkem stranického byra stranické organizace sovětské sekce sekretariátu Svazu."

Sám G. A. Tokaev se nazýval prvním tajemníkem sovětské sekce v sekretariátu spojenců, který koordinoval akce spojenců v okupovaném Německu, a naznačil, že je tam jedním z nejbližších asistentů vrchního velitele skupiny Sovětské okupační síly v Německu a vrchní velitel SVAG maršál Sovětského svazu G. K. Žukova.

Prestiž G. A. Tokaeva v očích ostatních důstojníků SVAG zvyšovala i další okolnost, o které informoval plukovník Ovčinnikov:

„V rozhovorech se soudruhy pod „nejpřísnějším tajemstvím“ uvedl, že studoval, jak Němci organizovali konstrukci a zdokonalování proudových leteckých motorů.

Ve skutečnosti byly studie tohoto druhu přímou povinností důstojníků oddělení letectva SVAG, protože mezi úkoly této jednotky byla také taková položka:

"Studium nejnovějších modelů leteckých zbraní a techniky, studium metod a prostředků zpravodajské služby německého letectva, jakož i způsobů operačního a taktického použití německého letectva."

Ale, jak uvedl vedoucí politického oddělení ústředí SVAG, G. A. Tokaev měl zvláštní úkol:

„TOKAEV byl dlouhou dobu používán ve speciálních pracích souvisejících se jménem německého vědce-konstruktéra TANK a s lidmi kolem něj. Měl rozsáhlé kontakty s německými specialisty. Tato komunikace a práce probíhaly bez kontroly ze strany vedení Vojenského ředitelství.

"Německý Condor letěl přes Atlantický oceán proti větru celý den." Na fotografii: letecký konstruktér profesor Kurt Tank s modelem letadla "Condor"

Foto: Hartmut Reeh / aliance obrázků / Getty Images

„Nastavit kurz na východ“

Jméno hlavního konstruktéra a technického ředitele německé firmy Focke-Wulf, profesora Kurta Tanka, bylo tehdy všeobecně známé nejen těm, kdo měli co dočinění s letectvím. Osobní letadlo FW-200 Condor vytvořené tímto leteckým konstruktérem v roce 1938 uskutečnilo v těchto letech senzační přímý let z Berlína do New Yorku.

A během druhé světové války, která začala v následujícím roce, způsobili Condoři v podobě dálkového námořního průzkumného letounu s bombami a ručními zbraněmi obrovské škody spojeneckým transportním konvojům putujícím přes Atlantik a nasměrovali na ně německé ponorky. a nezávisle ničit lodě jdoucí odděleně. Snížit škody od FW-200 se podařilo až po zařazení letadlových lodí se stíhačkami do konvojů.

Na sovětsko-německé frontě neméně nenávisti ve všech složkách Rudé armády, od pěchoty až po letectví, vyvolal další duchovní dítě profesora Tanka – průzkumník FW-189.

Tyto letouny kroužily hodiny nad pozicemi sovětských jednotek, sledovaly všechny pohyby, korigovaly palbu německého dělostřelectva a nasměrovaly střemhlavé bombardéry Luftwaffe na cíle. Navíc bylo nesmírně obtížné sestřelit nepříliš rychlého, ale obratného a dobře vyzbrojeného Rámu, jak se FW-189 v Rudé armádě nazývalo, a to jak pozemními systémy PVO, tak stíhačkami.

Odpůrci Třetí říše pamatovali i na stíhačky FW-190, které se jako všechny letouny tohoto konstruktéra vyznačovaly snadnou obsluhou, což dávalo jejich pilotům značné výhody. Kurt Tank dosáhl této jednoduchosti vytrvalým vylepšováním stíhačky a osobně jako pilot testoval každou novou verzi stroje.

A od roku 1942 se pod vedením profesora Tanka pracovalo na vytvoření proudového stíhače TA-183. Takže letečtí lídři všech vítězných zemí měli zájem ho přilákat ke spolupráci.

Ale Britům, kteří Kurta Tanka v dubnu 1945 zatkli, se s ním nepodařilo navázat spolupráci.

Podle jedné verze se zajímali pouze o jeho hotový vývoj, ale nechtěli poskytnout konstruktérovi a jeho zaměstnancům podmínky požadované profesorem Tankem, aby mohli pokračovat v práci. Kurt Tank, který byl převelen na místo internovaného na hrad Schaumburg v britské okupační zóně a užíval si určité svobody pohybu, proto tajně, ale vytrvale hledal způsob, jak zachránit svůj konstrukční tým.

Zdánlivě vhodné východisko navrhl Karl-Heinz Gil (Hiel) – v nedávné minulosti poručík Wehrmachtu, který byl za statečnost na bojišti vyznamenán německým křížem ve zlatě. Stejně jako jeho otec, elektrikář Herman Gil, se držel levicových názorů. Gil mladší se ale na rozdíl od svého otce, sociálního demokrata, považoval za komunistu. Jeho odmítnutí kapitalismu a anglo-amerických spojenců, jak později řekla západoněmeckému tisku jeho matka Annamaria Gil, bylo zvláště zesíleno poté, co byl bývalý poručík, který právě opustil nemocnici, kde byl ošetřován po zranění, zatčen Brity. okupační úřady. Navíc, jak tvrdila, jen proto, že jako teenager byl Karl-Heinz, stejně jako mnoho jeho německých vrstevníků, v Jungvolku - nejmladší (od 10 do 14 let) věkové skupině Hitlerjugend.

V internačním táboře Westertimk rozvinul bouřlivou komunistickou agitaci, napsal odpovídající manifest a jak řekla jeho matka, „povzbudil některé jaderné vědce, konstruktéry letadel a důstojníky generálního štábu, kteří s ním sdíleli lůžko a polévku rutabaga, aby absolvovali kurz východ." Poté, co byl Khil Jr. propuštěn, začal jeho plán nabývat konkrétních obrysů.

"Přijetí generála Kutsevalova (na fotografii - uprostřed), majora Davidenka a šéfa NKVD plukovníka Lukjanova v budově NKVD na Kupfergrabenu bylo přátelské."

Foto: Troshkin / RIA Novosti

„Měla být ukázána správná pozornost“

Karl-Heinz Hill aktivně pomáhal bývalý SS Obersturmbannführer Dr. Richard (v některých zdrojích - Richards nebo Riharts) - účastník německého "Uranium Project" pro vývoj atomových zbraní. A brzy se k nim přidal i profesor Tank, který se obával, že ho Britové vydají tribunálu jako nacistického válečného zločince za neovladatelnost. Ostatně letecký konstruktér byl za Hitlera opakovaně oceněn a za zvláštní zásluhy obdržel čestný titul Werwirtschaftsführer od národně socialistické strany, jejímž členem byl od roku 1932.

Karl-Heinz Gil prostřednictvím německých komunistů v sovětské okupační zóně kontaktoval odpovědné soudruhy z SVAG a, jak později tvrdil západoněmecký tisk, dostal souhlas k jednání:

„4. září 1946 odjeli Kurt Tank, jeho asistent Jurgen Naumann, Karl-Heinz Hill a Atom-Richards do Berlína. Přijetí generála Kutsevalova, majora Davidenka a šéfa NKVD plukovníka Lukjanova v sídle NKVD na Kupfergraben (bývalé sídlo Maxe Reinhardta) bylo přátelské.

Tank předal rozsáhlý rukopis s návrhy a požadavky.“

Zejména slíbil, že dokončí práce na stíhačce TA-183 s vlastnostmi lepšími než tryskáč Messerschmitt-262 vyrobený na konci války. Profesor Tank zaručil, že jeho auto zrychlí na 970 km/h, bude mít maximální strop 15–16 tisíc metrů a letový dosah 2400 km. Zároveň se zaručil:

"První datum letu je šest měsíců po poskytnutí vhodných výrobních kapacit."

Letecký konstruktér navíc navrhl projekt „letadla dlouhého doletu s výškou letu 17–20 km, rychlostí 800–900 km/h a doletem 10 000 až 12 000 km“. Stejně jako nejnovější vývoj ve stíhačce s rychlostí přesahující 1000 km/h.

Zároveň však Kurt Tank stanovil pro provádění těchto děl v SSSR poměrně přísné podmínky. Trval na tom, aby ho doprovázela páteř nejlepších zaměstnanců Focke-Wulf – „asi třicet starých specialistů připravených emigrovat s Tankem do tří týdnů“.

Profesor požadoval, aby on a jeho zaměstnanci měli platy o 50–70 % vyšší než ve Focke-Wulf a aby v SSSR dostávali životní podmínky, stravu a veškeré zaopatření odpovídající jejich vysoké úrovni kvalifikace.

Do roka se k nim pak musí připojit jejich rodiny, výuka dětí musí být v němčině a lékařskou péči musí řešit výhradně němečtí lékaři. Letecký konstruktér nezapomněl na svou leteckou praxi a trval na tom, aby mohl létat na letounech a kluzácích v SSSR.

Jak později informoval západoněmecký tisk, podmínky předložené profesorem Tankem nevyvolaly žádné vážné námitky ani ze strany náčelníka oddělení letectva SVAG, Hrdiny Sovětského svazu, generálporučíka letectví T. F. Kutsevalova, ani ze strany zbytek sovětských účastníků jednání:

„Rusové měli velký zájem. Bylo navrženo, aby Tank odletěl do Moskvy a tam potvrdil dohody "v nejvyšších instancích."

Sám generál T. F. Kutsevalov později, v březnu 1947, podal zprávu o této schůzce vrchnímu veliteli letectva maršálu letectví K. A. Vershininovi a ministru leteckého průmyslu SSSR generálporučíku technické služby M. V. Chrunichevovi. :

“... Tank je autorem nejen stíhačky Focke-Wulf FV-190, ale i řady dalších letadel; během válečných let vyvinul zcela originální proudový stíhač Focke-Wulf Ta-183, který byl na konci války připraven k uvedení do série ... zdálo by se, že takový solidní specialista měl dostat potřebné Pozornost; měl domluvenou schůzku s náměstkem ministra leteckého průmyslu soudruhem. Lukine, ale věci nešly dál než sem.

Přesněji to šlo, ale jen po dost nečekané cestě.

„Hlavním směrem práce bylo zmocnit se fašistického majetku“

Foto: Berliner Verlag / Archiv / aliance obrázků / Getty Images

„Nevrátil se z osvobozenecké kampaně“

Profesor Tank ani jeho společníci si nebyli vědomi jedné důležité okolnosti. V létě 1946 začala v sovětské okupační zóně rozsáhlá operace, jejíž cíle byly uvedeny ve směrnici náčelníka vnitřních vojsk Ministerstva vnitra SSSR v Německu generálmajora I. S. Kuzněcova, velitelům střeleckých pluků vnitřních vojsk ze dne 21. června 1946:

„Velitelství vojsk má celou řadu údajů, které naznačují, že v sovětské okupační zóně Německa aktivní akce nepřátelského a kriminálního živlu neslábnou...

Nízké výsledky služby na úseku aktivního pátrání a zadržování kriminálního živlu jsou důsledkem toho, že někteří velitelé a velitelství jednotek, omezující se na úkol ochrany objektů úkolových uskupení a služby konvojů, byli vysláni do zapomnění na vážný úkol našich jednotek v neustálém a aktivním hledání nepřítele...

Objednávám:

1. Velitelé střeleckých pluků přijímat rozhodná opatření ke zvýšení efektivity ve službě, organizovat systematické a aktivní vyhledávání a zadržování kriminálního živlu ve svých oblastech...“.

Čekistické pracovní skupiny dostaly podobné přísné instrukce. Dne 23. září 1946 náměstek ministra státní bezpečnosti SSSR generálplukovník N. K. Kovalčuk hlásil zástupce vedoucího erfurtské okresní operační skupiny Ministerstva vnitra SSSR major K. A. Nizov:

„Hlavním směrem práce bylo zmocnit se fašistického majetku – blokátorů a výše, a hodnocení práce bylo určeno počtem tohoto kontingentu poslaného do zvláštního tábora.

Začala jakási soutěž v režii speciálního kempu.

A v této době bývalý SS Obersturmbannführer Richard po prvním – a zdánlivě úspěšném – jednání Kurta Tanka se sovětskými představiteli odjel do Zarrentinu v zemi Meklenbursko pro materiály, které tam byly v knihovně, a materiály, které potřeboval. To jen s ohledem na probíhající čekistickou operaci tam, stejně jako v celé sovětské zóně, zadrželi a kontrolovali všechny a všechny. A důstojník SS, který přijel z britské okupační zóny pro nějaké dokumenty, byl okamžitě zatčen za špionáž.

Podařilo se mu však informovat Berlín o svém zatčení a Karl-Heinz Hill se okamžitě vydal na pomoc v domnění, že jeho členství v Komunistické straně Německa a jeho konexe v SVAG pomohou k rychlému propuštění Dr. Richarda. Ale, jak později napsal západoněmecký tisk, ne bez ironie, „z osvobozenecké kampaně se nevrátil“. Byl také zatčen jako špión. Navíc, na rozdíl od doktora Richarda, to už zřejmě není náhodné. V certifikátu, který do Moskvy zaslal první zástupce náčelníka SVAG, generálporučík M. I. Dratvin, bylo skutečně uvedeno:

„Karl-Heinz Hiel byl zatčen na území sovětské okupační zóny Německa.

Generálplukovník Serov ví o důvodu zatčení a o tom, kde se Hiel nachází (jako v dokumentu - "Historie" ).

Náměstek ministra vnitra SSSR, pověřený ministerstvem vnitra v Německu a zástupce náčelníka SVAG pro civilní správu I. A. Serov, byl kromě bezpečnostních otázek odpovědný také za export německých vědců a specialistů do SSSR. a jednal na základě přesvědčení, že poražení musí bez pochyby poslouchat vítěze, a ne klást sovětskému státu žádné podmínky pro práci.

Aby se například vyhnul komplikacím při posílání německých atomových vědců, nařídil pro ně I. A. Serov banket s bohatými úlitbami a oni ráno, uboze uvažující a neschopní odolat, nařídili naložení do vlaku (viz  Velký deportátor ).

Přijetí podmínek profesora Tanka hrozilo vážně zkomplikovat jeho práci, protože němečtí specialisté, kteří měli být vysláni do SSSR na podzim 1946, mohli začít klást zvláštní požadavky. A zmizení Dr. Richarda a Karla-Heinze Gila jasně ukázalo konstruktérovi letadla, že musí poslechnout.

Kurt Tank byl opravdu šokován a zděšen nečekaným zatčením svého vyjednavače.

A vypadalo to, že se vzdal všech svých požadavků. Zpráva zaslaná z Berlína do Moskvy 3. listopadu 1946 říkala (zpráva je známá ve dvou různých verzích, zde je ta, která je uložena ve fondech Ruského státního ekonomického archivu):

„Začátkem září 1946... uspořádal náčelník OKB-1 soudruh poradu. Olekhnovich s profesorem Kurtem Tankem.

OKB-1 pracovala v sovětské okupační zóně v Dessau, kde plnila úkoly ministerstva leteckého průmyslu a dalších oddělení německými vědci a inženýry. A proto po pozastavení rozhodnutí o odjezdu profesora Tanka a jeho zaměstnanců do SSSR vypadal tento tah leteckého konstruktéra celkem logicky.

„Kurt Tank,“ stálo v dokumentu, „řekl, že by rád věděl, jestli by mohl být použit při práci v Experimental Design Bureau. Poté, co obdržel kladnou odpověď, požádal, aby pro něj za 2–3 dny zorganizovali další setkání a požádal o nějaké peníze, 10–15 tisíc německých marek, aby přilákal specialisty ze své skupiny.

O dva nebo tři dny později se uskutečnilo druhé setkání s Kurtem Tankem, kde řekl, že do 20.-23. září 1946 bude schopen zorganizovat skupinu 8-10 lidí a dorazit s touto skupinou do sovětské zóny.

Zároveň mu byla udělena částka 10 tisíc německých marek.

Profesor Tank byl spolu se svým asistentem odvezen na hranici sovětské a britské okupační zóny, ale pak už vše nešlo podle plánu.

„Následně,“ uvedl tentýž dokument, „ani v září, ani v říjnu, tedy až do okamžiku, kdy byli němečtí specialisté odvezeni z Německa do Sovětského svazu, se Kurt Tank znovu neobjevil.

Podle informací, které mají naši zaměstnanci, byl Kurt Tank v anglické zóně a zřejmě tam byl naverbován, aby tam pracoval.

Zdálo by se, že v příběhu organizace exportu konstrukčního týmu profesora Tanka do SSSR by se tomu dalo ukončit. Ale ukázalo se, že vše není tak jednoduché.

"Autoři se ukázali jako známý rakouský badatel v oboru raketových motorů E. Senger a nám neznámý I. Bredt, ještě před válkou." Na fotografii: Profesor E. Senger (vpravo), jeho manželka I. Senger-Brendt (uprostřed)

Foto: Ullstein bild přes Getty Images

"Ustavena kolektivní expertíza"

Vztahy mezi nedávnými spojenci v protihitlerovské koalici se každým dnem zhoršovaly. A hlavní hrozbou pro SSSR v případě vyostření konfliktu byly jaderné zbraně Spojených států. Ale pokud v atomovém problému v roce 1946 už byla příležitost dohnat Ameriku, pak s prostředky doručování nejničivějších zbraní k hlavním cílům přes oceán bylo všechno mnohem horší.

Stejné problémy na konci války i přes výrazný pokrok ve vývoji raket byly pozorovány v Německu. A tam, jak se ukázalo, byl navržen neobvyklý způsob provedení bombardování New Yorku a dalších velkých amerických měst.

V roce 1945, při průzkumu německé střelnice Peenemünde, došlo náhodou k důležitému objevu.

„Všechna pátrání,“ připomněl akademik Ruské akademie věd B. E. Chertok, „byla neúspěšná.

Ale nečekaně se jeden ze zaměstnanců, který šel „z nouze“ k nějaké hromadě dříví, rozplakal a vrátil se s útlou knížkou – zprávou.

Na úhlopříčce mírně navlhčeného obalu byl červený pruh a příšerný nápis "Streng Geheim" - "Přísně tajné". Kolektivní zkoumání, organizované přímo tam, ukázalo, že tento dokument je projektem raketového bombardovacího letadla ...

Tato práce byla vydána v Německu v roce 1944. Autory se ukázal být známý rakouský badatel v oboru raketových motorů E. Senger a nám neznámý I. Bredt ...

V této práci byly velmi podrobně analyzovány technické možnosti vytvoření pilotované řízené střely velké tonáže. Autoři přesvědčivě ukázali a vypočítali, postavili nomogramy a grafy, z nichž vyplynulo, že s navrhovaným kapalným raketovým motorem o tahu 100 tun lze létat ve výškách 50–300 km rychlostí 20 000–30 000 km/ h a letový dosah 20 000–40 000 km…

Celková vzletová hmotnost konstrukce bombardéru byla 100 tun, z toho 10 tun hmotnost pum, přistávací hmotnost byla vzata na 10 tun. Zároveň snížením doletu došlo ke snížení hmotnosti nákladu pumy. mohla být zvýšena na 30 tun.

V roce 1946 byla zpráva přeložena a publikována v Moskvě. A mnoho z jeho ustanovení udělalo silný dojem na specialisty a vůdce země. Především na předsedu Rady ministrů SSSR I. V. Stalina. Napadla mě například následující myšlenka:

"Síla sta raketových bombardérů... je schopna během několika dní zcela zničit oblasti o velikosti světových metropolí a předměstí, které se nacházejí kdekoli na povrchu zeměkoule."

A koneckonců šlo o konvenční, ne o atomové bomby. Součástí zprávy bylo navíc velkolepé schéma mapy ukazující zkázu v New Yorku i po zásahu jediné bomby.

SVAG a speciální služby musely najít a dodat do SSSR profesora Eigena (Eugena) Sengera a jeho nejbližší asistentku a manželku, matematičku Irene Senger-Bredt. Přesné údaje o jejich pobytu ale chyběly. Kromě toho měli specialisté vojenského leteckého oddělení SVAG pochybnosti o možnosti realizace projektu obecně, a zejména na technologickém základě sovětského průmyslu.

Proto se v březnu 1947 objevil dopis generálporučíka T.F.Kucevalova vrchnímu veliteli letectva a ministru leteckého průmyslu SSSR, který se stal jakýmsi alternativním projektem pro vypracování metody doručování sovětských atomové bomby k cíli.

„Po evakuaci stávajících konstrukčních kanceláří a podniků, které pracovaly na pokyn Ministerstva leteckého průmyslu SSSR, se práce na studiu a využití zbývajícího německého vědeckého personálu, konstruktérů, vynálezců a vědeckých prací v letectví skutečně zastavily; uskutečňováním pro ni schváleného plánu, který neobsahuje zásadní a perspektivní otázky z aerodynamiky, proudové techniky, teorie leteckých motorů, leteckých paliv, dynamiky letu, se zabývá skupina Ministerstva leteckého průmyslu SSSR v Německu. , letecké zbraně atd.

V dopise byli uvedeni významní němečtí letečtí specialisté, kteří nebyli vyřazeni a nejsou využíváni v zájmu sovětského leteckého průmyslu.

A o profesoru Tankovi bylo kromě již citovaného fragmentu řečeno:

„Vypracoval také projekty pro těžký proudový bombardér Focke-Wulf Ta-400, jehož čistý pumový náklad je 10 000 kg, ultra dlouhý bombardér Ta-600 určený pro nálety na USA a slavný „tříkřídlý“ proudový stíhací letoun Ta -417"".

A byl učiněn následující závěr:

„Možnosti využití německých vědeckých sil v zájmu SSSR ještě nejsou vyčerpány; bez vytváření velkých nových konstrukčních kanceláří je stále možné organizovat realizaci řady důležitých prací pro naše letectví.

Dopis byl zvažován nejen ve dvou leteckých útvarech, ale i v Radě ministrů SSSR a 13. dubna 1947 byl generál Kucevalov povolán do Moskvy. Vzal s sebou inženýra-podplukovníka Tokajeva, který byl ne bezdůvodně označen za skutečného autora návrhu, který vzbudil zájem vlády.

"Pak bych měl v Berlíně živého svědka - V. Stalina (na fotografii - uprostřed), který by mohl mému otci všechno říct."

Foto: MAMM / MDF

"Členové politbyra souhlasili"

Dne 16. dubna 1947 se T. F. Kutsevalov a G. A. Tokaev zúčastnili schůzky v Kremlu, kterou uspořádali dva členové politbyra ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků - místopředseda Rady ministrů. SSSR N. A. Voznesenskij a šéf Zvláštního výboru pro rozvoj raketového technika G. M. Malenkov. Setkání se zúčastnili šéfové letectva, Minaviaprom a letečtí konstruktéři. A jeho hlavním tématem, jak napsal později G. A. Tokajev, byla diskuse o možnosti realizace projektu E. Zengera.

Po výsledcích schůzky však nebylo přijato žádné rozhodnutí, protože, jak bylo oznámeno, zvažování této záležitosti by mělo pokračovat následující den za přítomnosti I. V. Stalina. Na nové schůzce v kanceláři vůdce však byli kromě členů politbyra přítomni pouze podplukovník Tokaev a generálplukovník Serov.

Pro I. A. Serova, který byl v březnu 1947 převezen do Moskvy a jmenován prvním náměstkem ministra vnitra SSSR, byla samotná diskuse o této otázce mimořádně nepříjemným překvapením. Jeho dlouholetý nepřítel, ministr státní bezpečnosti SSSR, generálplukovník V.S. Abakumov, v té době proti němu shromáždil značné množství kompromitujících důkazů a udělal vše pro to, aby získal povolení I. V. Stalina zatknout I. A. Serova. A obvinění, že nevzal z Německa všechny vědce potřebné pro Sovětský svaz, značně zkomplikovalo už tak složitou situaci prvního náměstka ministra vnitra. Zvlášť když si uvědomíte, proč se profesor Tank a jeho zaměstnanci nikdy nedostali do SSSR. V memoárech I. A. Serova bylo řečeno:

„Četl jsem poznámku od podplukovníka NVA v Německu Tokaeva, že ne všichni specialisté byli odvezeni z Německa, že zná skupinu německých vědců, kteří pracovali na proudových letadlech, přičemž jmenoval profesory Zenger, Tank a další jména…

Tato poznámka ve mně vyvolala nepříjemný pocit. Ukázalo se, že jsem neidentifikoval všechny specialisty a nepřivedl je do SSSR.

Kurt Tank byl ale na schůzce 17. dubna 1947 zmíněn pouze jako jakýsi záložník. A veškerá pozornost, jak napsal G. A. Tokaev, byla věnována profesoru Zengerovi a jeho projektu. A na otázku I. V. Stalina, kde je E. Zenger, dali oba pozvaní účastníci setkání přímo opačné odpovědi. G. A. Tokaev řekl, že podle jeho informací byl profesor v Paříži, I. A. Serov řekl, že profesor Zenger žil ve Vídni.

Výsledkem jednání bylo rozhodnutí Rady ministrů SSSR, které v podání G. A. Tokaeva vypadalo takto:

"jeden. Vytvořte zvláštní vládní komisi pro shromažďování a systematizaci vědeckých a technických informací a také pro výběr specialistů pro práci na projektu Zenger.

2. Jmenovat generálplukovníka Serova předsedou komise, plukovníka-inženýra Tokaeva místopředsedou, akademika Keldyshe a profesora Kiškina členy komise.

3. Komise okamžitě odjíždějí do Německa, aby tam provedly všechny přípravné práce, přičemž zvláštní pozornost věnují sběru německého badatelského materiálu a německým specialistům.

4. Komise předloží svou závěrečnou zprávu Radě ministrů nejpozději do 1. srpna 1947.

5. Zavázat maršála Sokolovského, aby komisi poskytl veškerou možnou pomoc.

I. A. Serov, jak bylo řečeno ve svých pamětech, se rozhodl hrát na jistotu:

„Požádal jsem o slovo a řekl, že do komise by měl být zařazen generál V. Stalin. Tov. Stalin se zamyslel a řekl: "Souhlasíme." Členové politbyra souhlasili.

Požádal jsem o to, protože kdyby tento Tokajev v poznámce lhal, nezačal by později pomlouvat. Pak bych měl v Berlíně živého svědka – V. Stalina, který by mohl otci všechno říct.

V usnesení byl inženýr-podplukovník Tokaev mylně nazýván inženýr-plukovník a to vyvolalo tragikomickou reakci maršála Sokolovského. Jednak místopředseda zvláštní vládní komise další vojenské hodnosti stále neměl co nabídnout, jednak dekret podepsal sám I. V. Stalin a „soudruh Stalin se nemýlí“.

Nakonec se maršál rozhodl nechat vše tak, jak je. A G. A. Tokaeva jeho reakce hodně pobavila.

Ale velmi brzy inženýr-podplukovník do smíchu nebylo. Ostatně I. A. Serov tvrdošíjně tvrdil, že vše, co bylo napsáno o vědcích, kteří zůstali v Německu, byla od začátku do konce lež.

Generální plukovník navštívil Vídeň, vyzpovídal známé profesora Sengera a dospěl k závěru:

„Žije v Göttingenu a pracuje pro Američany, ale údajně ne ve své specializaci. To je vše".

A všechny skupiny německých specialistů, na které upozornil G. A. Tokaev, jak je uvedeno v memoárech I. A. Serova, neměly nic společného s letectvím a raketami:

"Když jsem dorazil do SVAG, okamžitě jsem se obrátil k Tokajevovi a řekl: "No, co budeme dělat dál? Kde jsou vědci, o kterých se psalo v Ústředním výboru, kde je Zengerův přítel, kde je Tank?"

Ale profesor Tank si brzy připomněl sám sebe.

"Pro podrobnější objasnění všech okolností a cílů příjezdu tanku do naší zóny," napsal I. A. Serov (na fotografii - v první řadě sedících, druhý zprava), "by bylo vhodné svěřit tuto záležitost 3-4 kvalifikovaným specialistům“

Foto: MAMM / MDF

"diskredituje práci komise"

Dvě okolnosti vedly k obnovení kontaktů se sovětskou stranou konstruktéra letadla. Rodiče Karla-Heinze Hilla po něm neustále vyžadovali, aby se snažil svého syna osvobodit. Svou roli sehrálo také to, že žádný z potenciálních zaměstnavatelů bývalé projekční kanceláře Focke-Wulf nesouhlasil se splněním profesorových požadavků. A 13. května 1947, jak později napsal západoněmecký tisk, poslal Kurt Tank předsedovi vlády SSSR, generalissimu Sovětského svazu I. V. Stalinovi, dopis, ve kterém žádal o propuštění svého vyjednavače.

Dopis měl být adresátovi doručen prostřednictvím generála Kucevalova, ale komunistovi Alfredu Schlangeovi, který se dobrovolně přihlásil jako kurýr, se podařilo získat schůzku pouze s G. A. Tokajevem.

A inženýr-podplukovník dal profesoru Tankovi na první pohled dost zvláštní pokyn – přijet koncem srpna 1947 do Berlína na jednání.

Ve skutečnosti v tom nebylo nic překvapivého. I. A. Serov vedl případ k prohlášení G. A. Tokajeva za pomlouvače, který oklamal stranu a samotného I. V. Stalina. A to bylo plné nejpřísnějších trestů. Podplukovník tedy podepsal závěrečný dokument, ve kterém, jak je uvedeno v memoárech I. A. Serova, mimo jiné, bylo uvedeno, že „Profesor Tank byl v americké zóně a v roce 1945 odvezen do USA“. A pak se vydal k záchraně, o čemž zpráva plukovníka K. V. Ovčinnikova o G. A. Tokaevovi naznačovala:

„Když jsem pracoval ve zvláštní státní komisi, podepsal jsem její akt, aniž bych k tomu měl výhrady, ale hned jsem napsal dopis, který jsem předal prostřednictvím generála KUTSEVALOVA, ve kterém diskredituje práci komise v čele s generálplukovníkem soudruhu. SEROV".

G. A. Tokajev poměrně přesně spočítal dobu průchodu svého potvrzujícího dokumentu úřady, ale zdaleka nemohl předvídat vše. V červenci 1947 mu vedení SVAG zakázalo komunikovat s profesorem Tankem. A 29. srpna 1947, když letecký konstruktér v doprovodu svého stálého asistenta Jurgena Naumanna, komunisty Paula Dusterdika a pokoušejícího se zachránit svého syna Hermana Khila, dorazil do velitelství SVAG, už tam na něj čekal generálplukovník Serov. .

Avšak vzhledem k tomu, že profesor Zenger nebyl nikdy nalezen, podíl profesora Tanka jako tvůrce letadel nesoucích jaderné zbraně výrazně vzrostl. Vedoucí představitelé SVAG s ním hovořili a přijali ho jako nejváženějšího hosta.

Černý kaviár, jak později napsal západoněmecký tisk, „směl jíst polévkové lžíce“.

Bylo mu přislíbeno, že brzy spolu s G. A. Tokajevem odletí do Moskvy na jednání na nejvyšší úrovni o stěhování do SSSR se svými zaměstnanci. Ale čas plynul a vedení SVAG neustále odkládalo let s odkazem na absenci přímé písemné instrukce od nejvyššího vedení SSSR.

Inženýr-podplukovník, jak je uvedeno ve zprávě plukovníka Ovchinnikova, byl strašně nervózní:

"TOKAEV se celou dobu snažil, aby byl TANK poslán pracovat do MOSKVA." V září v rozhovoru s plukovníkem soudruhem BELYCHEM TOKAEV prohlásil, že dostal rozkaz od jednoho z našich vůdců strany a vlády poslat TANK do MOSKVĚ a pokud on, TOKAEV, nedodá tento TANK do SSSR, pak by ho odstranili, hlavu TOKAEV."

A měl všechny důvody k obavám.

30. srpna 1947 poslal I. A. Serov I. V. Stalinovi do Moskvy šifru, která nastínila rozhovor mezi profesorem Tankem a náčelníkem Vojenského ředitelství SVAG generálmajorem A. I. Barinovem:

„Profesor Tank nedávno na návrh francouzských úřadů navštívil Paříž, kde mu byla ukázána práce na vytvoření proudových letadel, což, jak řekl Tank, odmítl.

Poté Tank po nějaké době na návrh britských úřadů odjel do Londýna, kde zůstal 2 týdny. V Anglii byly Tanku ukázány továrny zabývající se výrobou proudových letadel a také seznámeni (jako v textu . - "Historie" ) s vyvíjenými problémy nadzvukové rychlosti letadel.

Ale Kurt Tank, jak je uvedeno v šifře, odpověděl, že „vyjednává s jednou zemí o využití svých vědeckých poznatků a čeká na odpověď do 1. října, poté může dát svou konečnou odpověď“.

Hlavní závěr učinil I. A. Serov:

"Vzhledem k Tankově cestě do Anglie a jeho touze pracovat v SSSR se předpokládá, že Tank byl rekrutován Brity s úkolem uvést ho do práce v našem leteckém průmyslu."

A pak generálplukovník ve skutečnosti požádal o povolení od I. V. Stalina zatknout a vyslechnout profesora Tanka:

„Abychom se seznámili s realitou návrhu Tanku v oblasti konstrukce letadel, stejně jako blíže objasnili všechny okolnosti a účely příjezdu Tanku do naší zóny, bylo by záhodno svěřit tuto záležitost 3- 4 kvalifikovaní specialisté, kteří by vám hlásili výsledky a návrhy k rozhodnutí.“

J. V. Stalin se seznámil se šifrováním, ale na dokumentu nebyl žádný náznak odpovědi. Zřejmě se rozhodl počkat na reakci profesora Tanka, který byl ve skutečnosti v pozici internovaného. A brzy to dostal.

"TOKAEV se od někoho dozvěděl o svém přidělení a pak se rozhodl předběhnout události tím, že 10. října napíše zprávu." Na fotografii: G. A. Tokaev ve stáří

Foto: Administrativa prezidenta Republiky Jižní Osetie

„Splněno Marshallovo přání“

Profesor Tank, který, aby nevzbudil podezření britských okupačních úřadů, se musel 12. září 1947 vrátit na zámek Schaumburg, napsal 10. září nový dopis J. V. Stalinovi (uveden v překladu, který mu byl zaslán), který uvedl:

„Vzhledem ke zmizení Karla-Heinze Hiela a také pana Dr. Richarda (takže v textu . - „Historie“ ) před rokem jsem nemohl přimět žádného ze svých zaměstnanců, aby souhlasil s projekčními pracemi v sovětském Unie."

Jak napsal Kurt Tank, pro všechny měl rozhodující význam názor profesora Bocka (Kniha), který působil v SSSR a byl jim dobře znám, s nímž se doufal setkat v Moskvě a zeptat se na pracovní podmínky v Sovětský svaz. Kromě toho profesor Tank vysvětlil sovětskému vůdci důvody pro obnovení jednání:

„Během času, který uplynul, jsem pro sebe a mé zaměstnance dostával opakované nabídky z jiných zemí. Částečně jsem tyto návrhy odložil, částečně na nějakou dobu odložil s nadějí, že dosáhnu řešení při jednáních se Sovětským svazem. V období od 1. do 21. července 1947 jsem byl opět v Anglii, kde mi byly dány dobré nabídky na práci (jako v textu . - "Historie" ) s mými zaměstnanci ve dvou britských leteckých továrnách. A v tomto případě jsem odpověď na tyto návrhy pozdržel, protože jsem chtěl jednat s příslušnými služebními orgány Sovětského svazu.

Kurt Tank v dopise vysvětlil svou volbu:

"Základem mého chování je, že v Sovětském svazu vidím širší vyhlídky rozvoje letecké techniky než v Anglii, která je v důsledku hospodářské krize značně omezena svými zdroji."

Profesor Tank popsal všechny podrobnosti o opožděném povolení odletu do Moskvy a informoval o nemoci, která ho náhle postihla během jeho pobytu v SVAG:

„Od neděle 7. září do dnešního dne ležím na lůžku s ošklivou nemocí a horečkou, a proto je v zájmu věci nutné, abych se během pár týdnů uzdravil, poté mohu podniknout další kroky ."

Ale i přes svou nemoc napsal 10. září 1947 generálporučíkovi M. I. Dratvinovi, že pokud dostane povolení ke startu, je připraven odjet na jeden den do Moskvy. Dne 12. září 1947 však I. V. Stalin rozhodl:

"Vzhledem k tomu, že Tankův let do Moskvy se nemůže uskutečnit 12. září, doporučte Tankovi, aby šel do anglické zóny na lékařské ošetření, a slibte mu, že až se dá do pořádku, může počítat s letem do Moskvy."

Vše se zdálo pro G. A. Tokajeva vyvíjet příznivě, protože díky vzhledu profesora Tanka a díky jeho postavení už nemohl být inženýr-podplukovník obviněn ze lži a pomluv. To ale neznamenalo, že nebezpečí pominulo. I. A. Serov, což bylo potvrzeno v jeho pamětech, mluvil s maršálem Sokolovským a v důsledku toho bylo rozhodnuto zavést sledování G. A. Tokaeva a co nejdříve ho vyslat do Moskvy. Svůj plán ale uskutečnili velmi pomalu.

Další události byly popsány ve zprávě plukovníka Ovčinnikova z 10. listopadu 1947:

„a) Dne 12. září 1947 sdělil generálporučík soudruh DRATVIN generálu BARINOVOVI přání maršála Sovětského svazu soudruha SOKOLOVSKIJE a jeho pokyn vyslat TOKAJEVA k práci ve vlasti.

b) Přibližně ve stejných dnech předal generálporučík soudruh LUKYANČENKO generálům soudruhovi BARINOVOVI a ALEXANDROVOVI rozkaz k vyslání TOKAJEVA do SSSR.

c) TOKAJEV se od někoho dozvěděl o svém přidělení a pak se rozhodl předběhnout události tím, že 10. října sepsal zprávu, že byl vyslán do vlasti. 11. října zpráva TOKAJEVA s žádostí náčelníka vojenského ředitelství generálmajora soudruhu. Sokolov byl hlášen náčelníkovi štábu. Náčelník generálního štábu dal pokyn vypracovat dokumenty pro přidělení.

d) 16. října 1947 byl rozkazem SVAG TOKAEV zproštěn funkce a přidělen k dispozici personálnímu oddělení letectva Ministerstva zahraničních věcí SSSR.

e) Personální oddělení ústředí SVAG zasílá tento příkaz ředitelství až 21.10.47. Téhož dne byl TOKAEV seznámen s rozkazem.

Jak přesně G. A. Tokajev hodnotil své vyhlídky po návratu do SSSR, lze jen hádat. Není také známo, zda se I. A. Serov chystal proti němu podniknout nějaké kroky.

Ale ve stejnou dobu - podle některých zdrojů 6. října, podle jiných - 24. října 1947 - se G. A. Tokaev sešel s Hermanem Khilem, který se znovu přišel potrápit kolem svého syna, a nadiktoval mu podivnou zprávu pro profesora Nádrž. Stálo v něm, že žádné požadavky konstruktéra letadla nebudou akceptovány a je povinen dostavit se do Berlína, aby byl vyslán pracovat na společném základě s dalšími německými specialisty. Khil starší nerozuměl významu zprávy, ale sdělil ji přesně.

A o pár dní později jsem se dozvěděl, že Kurt Tank ve spěchu přes Dánsko odjel do Argentiny, kam byl už delší dobu zván pracovat.

A brzy ho následovali jeho zaměstnanci.

O událostech 3. listopadu 1947 plukovník Ovčinnikov napsal:

„Zaměstnanec ministerstva leteckého průmyslu soudruhu. SOROKIN, který žije ve stejném domě s TOKAJEVEM, si všiml, že německá hospodyně vynáší z TOKAJEVova bytu různé věci. Sorokin se o to začal zajímat. Když se SOROKIN dozvěděl, že Tokajev tam není a jeho majetek byl drancován, oznámil to Vojenskému ředitelství.

Při rozhovoru s Němkou bylo zjištěno, že odpoledne 3.11. TOKAEV spolu se svou ženou a dcerou odjeli vlastním autem neznámým směrem a Němce řekli, že se vrátí večer.

V SVAG, jak je uvedeno ve stejném dokumentu, byly zvažovány dvě verze:

„a) TOKAEV spolu se svou rodinou zradil vlast a přestěhoval se do jednoho ze spojeneckých sektorů Berlína, kde může být po určité době převezen do jakéhokoli cizího státu.

b) TOKAEV se spolu se svou rodinou stal obětí jakési nehody. Ale od 4.11. Uplynula značná doba, ale podél linie „Kro“ (kontrarozvědka – „Historie“ ) nejsou žádné signály, vojenští velitelé a nemocnice nikoli.

Po rozhovoru s kolegy inženýra-podplukovníka se začalo vynořovat mnoho zajímavých detailů.

Jednomu z nich, který se dozvěděl o jeho přidělení, na otázku, kam pojede, G. A. Tokajev odpověděl: „Do Londýna“. Kde se brzy objevil se svou rodinou, kde se stal známým jako Grigori Tokati a nakonec se proslavil jako vědec. 26. ledna 1949 byl s manželkou v nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení za vlastizradu.

Generál Kutsevalov byl vyslán do SSSR poté, co byl jmenován vedoucím letových taktických kurzů letectva v Taganrogu.

Profesor Kurt Tank vytvořil letadla pro argentinské letectvo a poté pro Indii.

Healeyovi pokračovali v tlaku na propuštění svého syna a v roce 1948 byli zatčeni v sovětské zóně Berlína na základě obvinění ze špionáže. Annamaria však byla brzy propuštěna, a jak řekla novinářům v roce 1949, na sovětské velvyslanectví v NDR odpověděli na všechny její dotazy ohledně jejího manžela a syna, že diplomatické oddělení nemá s těmito záležitostmi nic společného.

Armádní generál I. A. Serov byl předsedou KGB i šéfem GRU. Poté, jak víte, byl degradován na generálmajora a zbaven titulu Hrdina Sovětského svazu.

Na úspěchy v používání jednoduchých metod při vývozu německých specialistů do SSSR a na neúspěchy tím způsobené se raději nevzpomínalo po dlouhá desetilet