Místo prasete a krávy

V roce 1950 země shrnula výsledky pětiletého plánu „obnovy a rozvoje národního hospodářství“. Podle oficiální verze byla dokončena „v předstihu a nad rámec plánů“.

Ti si však mohli tvrdit cokoli – vždyť v těch letech se digitální data nezveřejňovala v režimu utajení. Oznámili například, že „byla získána dobrá úroda obilí“ bez dalšího upřesnění. Jen ze statistického sborníku „Zemědělství SSSR“ vydaného o deset let později se podařilo zjistit, že se tehdy nasbíralo 81,2 milionů tun. To bylo nižší než jak v roce 1940 (95,6 milionů), tak i v roce 1913 (86 milionů).

Hektarový výnos pro čtvrtou pětiletku byl plánován na úrovni 12 centů – reálně to bylo 7,4. V RSFSR činila hrubá sklizeň obilí 46,8 milionu tun - horší než

• v roce 1937 (70,4 milionu),
• v roce 1928 (50 milionů),
• v roce 1913 (50,5 milionu).

Stav skotu činil 58,1 mil. kusů, což se téměř vyrovnalo výsledku z roku 1916 (tehdy podle výsledků zemědělského sčítání počítali 58,4 mil.), ale i předválečná úroveň (54,5 mil.) byla překonána jen nepatrně, na úroveň předkolektivní farmy (70 milionů) byla velmi daleko.

Bylo tam 22,2 milionu prasat - méně než

• v roce 1941 (27,5 milionu),
• v roce 1928 (27,7 milionů),
• v roce 1916 (28,8 milionů).

Ovce - 77,6 milionu, zatímco

• v roce 1928 - 104,2 milionů,
• v roce 1916 - 89,7 milionů).

Triumf slavil pouze chov koz s rekordním počtem 16 milionů kusů, který zaostal daleko za předrevolučními, předkolektivními i předválečnými čísly (a v dalších letech také rostl a v roce 1952 dosáhl 17,1 milionu). Což není překvapivé - daň na tato nenáročná zvířata byla 10x menší než na krávy, a tak je kolchozníci raději začali.

S takovými ukazateli v zemědělském sektoru není divu, že jak potravinářský průmysl, tak obchod selhaly v pětiletém plánu. Prodej potravinářských výrobků činil pouze 94 % úrovně roku 1940, včetně prodeje mouky, chleba a pekařských výrobků – 90 %, mléka a mléčných výrobků – 87 %. Vzhledem k tomu, že na přelomu 30. a 40. let zuřila v SSSR akutní zásobovací krize, nemohly výsledky „pětileté obnovy“ nadchnout.

Horké léto 1951

Velmi obtížný sliboval i nový pětiletý plán: již v roce 1951 a zejména v roce 1952 postihla SSSR rozsáhlá sucha. Horko, které panovalo v letních měsících roku 1952, vytvořilo v mnoha částech Ruska rekordy, které trvaly až do roku 2010! Tyto katastrofy, jakoby zlým úšklebkem osudu, dopadly na léta provádění souboru opatření k boji proti nim, známého jako „stalinský plán proměny přírody“. Mělo se vytvořit polní ochranné lesní plantáže určené k ochraně polí před horkými jižními větry - suchými větry, zavedením střídání plodin na travnatých polích pro zvýšení produktivity, vytvořením rybníků a nádrží pro zavlažování a mnoho dalšího. Tato další kampaň byla v té době v sovětské historii propagována jako málo, ale dalo se tušit, že ani s příkladným výkonem nepřinese brzy výsledky.

Práce se navíc řídily pokyny střediska, které se vyznačovaly diletantstvím a nezohledňovaly přírodní zvláštnosti regionů dotčených plánem. Oba tyto rysy jsou obecně charakteristické pro sovětský politický kurz ve vztahu k zemědělství, ale v „přeměně přírody“ se projevovaly snad nejkoncentrovaněji. V důsledku toho neúspěch střídal neúspěch. Lesní plantáže byly prováděny podle vzoru - hnízdní metodou v přítomnosti pevně stanoveného souboru dřevin. Všude se tedy „doporučovalo“ (vyžadovalo) sázet dub jako stabilnější a odolnější plemeno – duby však dobře rostly pouze na černozemě a v jiných podmínkách se špatně zakořeňovaly.

Uložení střídání plodin na travnatých polích bez rozdílu ve všech regionech s důrazem na setí extrémně „žravé“ jarní pšenice vedlo ke znehodnocení a vyčerpání půdy. V důsledku toho produktivita nerostla ani tak, jako spíše pokles. Stavbu rybníků a nádrží všude komplikoval nedostatek stavebních materiálů a zařízení, a tím spíše nedostatek odborníků a obecně „pracovních zdrojů“. Z tohoto důvodu byly práce prováděny na nízké úrovni, budova byla provozována v rozporu se všemožnými normami (a opravy nebyly často prováděny vůbec), což vedlo k nehodám a zničení budovy. A co je nejdůležitější, nebyly dodrženy podmínky a normy zavlažování a hnojení. To vše vedlo k degradaci úrodné půdní vrstvy a opět k poklesu produktivity.

Možná, že kvůli negativní korelaci reklamního hluku a dosažených výsledků by měl být tento plán oceněn na prvním místě mezi pozdně stalinistickými počiny zaměřenými na „zvelebení venkova“.

Na frontě JZD – žádná změna

V takovém prostředí zůstával život na venkově stejně ponurý jako před deseti dvaceti lety. Pokud ale ještě ve třicátých letech svitla jiskřička naděje, že se situace brzy změní, nebo bude možné se jí alespoň přizpůsobit a nějak „pro sebe“ přeorganizovat, pokud v polovině čtyřicátých let čekaly změny zasloužené obětavou prací během válečných let, tehdy se zdálo, že se vesnice zmocnila beznaděj. Je to vidět alespoň na spotřebě:

O pár let později zazvonili na poplach specialisté Ústavu výživy Akademie lékařských věd SSSR, kteří trvali na co nejrychlejší změně stravování obyvatelstva, zejména venkovského, směrem ke snížení spotřeby brambor, zeleniny a melounů a zvyšování podílu živočišných produktů („konzumace velkého množství rostlinných potravin kompenzujících nedostatek zvířete, s sebou nese těžká žaludeční onemocnění“).

„Městští“ lidé, objevující každodenní život na vesnici, byli stále zděšeni. Slavná básnířka Olga Berggolts šla na jaře 1949 sbírat materiál pro další novinářskou esej do Staroe Rakhino, obyčejné vesnice v Novgorodské oblasti:

Vagabundi a stěžovatelé

Protestovat (přesněji si stěžovat) se za takových podmínek odvážilo poměrně málo. V letech 1947 až 1952 obdržela Rada pro společné zemědělské záležitosti pod Radou ministrů SSSR 126 000 zpráv tohoto druhu. Nezměrně větší počet se rozhodl, navzdory Bergholzově pokynu „nevyzbrojovat kolchozníky pasy“, opustit svá rodná místa. Během 1946-1953, asi 8 milionů lidí opustilo vesnici, včetně 3,3 milionu v letech 1949-1953. Na jaře 1953 vyhlásili specialisté z uvedeného oddělení na poplach:

Po cestě a v souvislosti s tím se vyostřoval problém žebrání a tuláctví. V červenci 1951 se dokonce objevil tajný výnos Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O opatřeních k potírání asociálních, parazitických živlů“. V souladu s tím zadržela policie v druhé polovině toho roku po celé zemi 107,7 tisíce lidí a v roce 1952 již 182,3 tisíce. Uvedlo to ministerstvo vnitra SSSR

Poměrně významnou skupinou mezi nimi byli bývalí kolchozníci, kteří uprchli z venkova a nenašli práci. Žebrání se navíc začalo měnit v jakési řemeslo – například kolchozníci z oblasti Kaluga pravidelně navštěvovali hlavní město a žebrali.

Magické číslo

Za této situace se od zemědělství nedal očekávat žádný úspěch. Výsledky sklizní obilí v roce 1952 vypadaly výmluvně - byly nižší než v předválečném roce 1940, kdy bylo konečně dosaženo úrovně sklizní z konce 20. let - které však byly stále nižší než v notoricky známém roce 1913. Následně si Chruščov stěžoval, že „v období od roku 1948 do roku 1954 ... v podstatě hrubé sklizně a sklizně obilí nevzrostly. Nerostla ani produkce mléka a průměrná roční produkce masa byla pod úrovní, které země dosahovala před válkou.

Těžko říci, zda si „vůdce“ uvědomoval plnou hloubku poklesu. Jednak ho v poválečných letech pravidelně zklamalo zdraví a aktuální dění ho málo zajímalo (aby se tyto kauzy nějak pohnuly, jeho zástupci si mezi sebou na jednání vlády rozdávali pořadí předsednictví a právo podepisovat usnesení Rady ministrů).

Na druhou stranu mu to vůbec nebránilo v organizování dalších a dalších ideologických a represivních kampaní nebo v „programových prohlášeních“, jako byl článek o lingvistice nebo brožura Ekonomické problémy socialismu v SSSR (1952). V posledně jmenovaném si například stanovil za úkol „postupně přeměnit majetek JZD na veřejný majetek a místo oběhu zboží zavést výměnu produktů – rovněž v pořadí postupnosti“. To se mělo dít formou „rozvoje a posílení socialistické výroby“, která „usnadní přechod od socialismu ke komunismu“.

Zhoršující se zdravotní stav také nezabránil Stalinovi v dosahování papírových triumfů. Na sjezdu KSČ, konaném na podzim 1952, G.M. Malenkov, který v jejím vedení dohlížel na zemědělství, oznámil, že „hrubá sklizeň obilí činila 8 miliard pudů... Problém s obilím, který byl dříve považován za nejakutnější a nejzávažnější, byl tedy úspěšně vyřešen, konečně a neodvolatelně vyřešen. “ Tento úspěch do zprávy zapsal osobně „vedoucí“, který text upravil. Zdá se, že číslo 8 miliard liber vyvolalo na Stalina jakýsi hypnotizující účinek - požadoval dosáhnout této hranice „za dva nebo tři roky“ na II. Všesvazovém kongresu kolektivních zemědělských šokových pracovníků v roce 1935. Za jeho života však tento výsledek zůstal snem – například v letech 1949-1953 činila průměrná hrubá sklizeň obilí pouze 4,9 miliardy tun.

Nevědomost je síla?

V podmínkách naprostého utajení statistických informací o tom věděl jen velmi úzký okruh vedoucích představitelů. Pro obyvatelstvo a pro celý svět se vysílal úplně jiný obraz – a to se ukázalo jako bokem k režimu. Prohlášení Malenkova rozvířilo zemi, do novin a úřadů se doslova odevšad sypaly stížnosti, že není na prodej chleba. Na místa byly vyslány komise, které se pak hlásily vedení KSSS. Šéf jednoho z nich, tajemník ÚV strany A.B. Aristov si o několik let později vzpomněl na rozhovor po výsledcích své cesty:

Navíc, podle Aristova, totéž bylo pozorováno v dalších městech regionu. N.S. Chruščov a další nový tajemník ÚV, bývalý šéf Krasnodarského oblastního výboru N.G. Ignatov na příštím setkání oznámil, že Ukrajinci a Kubánci, kteří od nepaměti jedli pšeničný chléb, si stěžují, že se neprodává, ale krmí je náhradou z žitné mouky a pilin.

V moderních termínech bylo „hodnocení“ diktátora na konci jeho života velmi nízké. Prohlášení, která následovala po oznámeních z počátku března 1953 o jeho nemoci a smrti, hovoří sama za sebe. Zde je jen několik:

• "Pokud zemře, bude to lepší ... Neudělal nic dobrého, ale pouze organizoval kolektivní farmy" (údržbář z Rigy F.I. Stepanova );
• "Nechte ho zemřít, mám takový hlad, že mě svět netěší" ( V.S. Verbitskaya, dělník v závodě Zapchasti v Oděse ).

Taková rčení můžete citovat dlouho – jsou jich stovky a stovky. Zajímavější je obrátit se k jejich obsahu a ukazuje se, že mezi nejčastější obvinění umírajícího člověka patří žalostný stav obce a těžký úděl jejích obyvatel. Zdálo by se, že máme před sebou „hnusné pomluvy jednotlivých antisovětů“. Zprávy představitelů místních stran se s nimi však shodují. Takže první tajemník regionálního výboru Jaroslavl V.V. Oznámil to Lukyanov

První tajemník Smolenského regionálního výboru B.F. Nikolaev informoval:

To vše přímo ovlivnilo zásobování obyvatelstva potravinami. F.R. Kozlov, na počátku 50. let první tajemník městského výboru Leningradu a poté regionálního výboru, o několik let později zanevřel:

Přizvukoval mu A.M. Puzanov, který poté zastával post šéfa Rady ministrů RSFSR:

I ve „vzorovém komunistickém městě“ Moskvě se prodával chléb s příměsí asi 40 % brambor a ne více než 1 kg na osobu.

Takže to dál nejde

Prostředí „vůdce“ muselo myslet na budoucnost. Již počátkem roku 1953 byly vypracovány návrhy na stimulaci zemědělské výroby, naznačující zvýšení výkupních cen produktů JZD a státních statků. Zvýšení bylo velmi mírné, ale diktátorovi se zdálo přehnané a usoudil, že současně by se měly zvýšit daně pro JZD a JZD – třikrát, na 40 miliard rublů. Chruščov v souvislosti s tím zprostředkoval tuto Stalinovu úvahu: kolchozníci žijí bohatě a prodejem pouze jednoho kuřete mohou plně splatit státní daň (A.G. Zverev, který v těchto letech zastával post ministra financí SSSR, také hlásil podobný rozhovor). Zde je čas přemýšlet o korelaci myšlenek „vůdce“ s realitou - všechny příjmy kolchozů země v roce 1952 činily 42 miliard rublů ...

Smrt „majitele“, často prezentovaná jako celostátní tragédie, se ve skutečnosti, soudě podle pramenů, stala tragédií jen menšiny. Většina populace zažila směs strachu z budoucnosti (která rychle pominula), pocit úlevy – a akutní žádost o změnu, zejména v běžném životě. Toho si všímají téměř všichni historici zabývající se tímto obdobím. I takový autor, který na sklonku života sympatizoval se Stalinem, jako V.N. Zemskova a připustil, že „pokračování v linii zesnulého vůdce bez výrazných úprav bylo cestou notoricky známé politické sebevraždy“.

Radikalizace nálad byla v těchto letech důležitou kvalitativní změnou. Růst kultu osobnosti Stalina navíc přirozeně přivedl pod útok jako zosobnění systému. Pokud byli občané po válce nakloněni obviňovat místní úřady, jednotlivé nedbalé vůdce z útrap a problémů a centrum bylo považováno za přímluvce, garanta spravedlnosti a „moudrého soudce“,

Ve vztahu k vlně nespokojenosti z počátku 50. let je navíc markantní její široké územní pokrytí a zapojení zástupců různých profesí a vrstev společnosti. Pokud byli lidé zpočátku připraveni snášet útrapy „období zotavení“, každý rok se ukázalo, že je stále obtížnější vysvětlit a ospravedlnit zanedbávání sociální oblasti. Úřady, spoléhající na sílu propagandy, kreslily pomocí novin, rozhlasu, filmů atd. obrázky hojnosti a prosperity. V tomto směru však neexistovala žádná promyšlená strategie a v důsledku toho se široce šířila hlasitá a domýšlivá, ale zjevně nerealistická prohlášení, vytvářející efekt klamaného očekávání a jen rozdmýchávání nespokojenosti.

Na „skutečnou revoluci“ se samozřejmě nevyplatilo čekat. Neexistovala žádná alternativní „shromažďovací místa“ schopná organizovat a řídit veřejný protest. Navíc jejich samotný vznik v podmínkách naprostého monopolu ve všech sférách života režimu zvyklého na rozsáhlé a bezohledné vojenské akce se zdá nepravděpodobný, nemluvě o vytvoření sítě kontaktů s podobně smýšlejícími lidmi po celé zemi ( úkol prvořadého významu v měřítku SSSR - a v podmínkách režimu stalinského typu je prakticky nemožný).Situaci zhoršovala samotná atmosféra chudoby a každodenního omezení, která vůbec nevybízí k protestní aktivitě - lidé jsou příliš zaneprázdněni otázkami každodenního přežití. Kdyby došlo na projevy, všechno by se stáhlo do rozptýlených demonstrací a pouličních nepokojů typu, který čas od času otřásl městy SSSR v letech „tání“, ve druhé polovině 50. let a na počátku 60. léta: často rozsáhlá, ale lokální a rychle potlačená. K bezprostřednímu ohrožení mocenské pozice tedy nedošlo.

Okamžité rozhodnutí

Přesto bylo jasně cítit nespokojenost a napětí. Výsledkem bylo, že přes veškerou sílu režimu si jeho vůdci vůbec nevěřili ve své vlastní postavení. Naopak se prohloubilo to, co lze nazvat „komplexem úzkosti“: strach ze společenských otřesů, jejichž zdrojem byla sama komunistická ideologie se svým patosem boje proti útlaku a interpretací revolucí jako „povstání zbídačené masy“. Iracionální strach z podobného vývoje událostí donutil Stalinovy ​​nástupce k demonstrativním rozsáhlým krokům, které měly na jedné straně odvést pozornost společnosti od nesnází všedního dne a na straně druhé situaci nějak napravit. Je velmi příznačné, s jakou rychlostí změny začaly již v březnu 1953. Pravda, nejprve se dotkli otázek domácí a zahraniční politiky, manažerské a organizační aspekty. Brzy ale došlo i na „sociální sféru“. Rozhovory nových „vůdců“ na červencovém plénu ÚV KSSS v roce 1953 při analýze „případu Berija“ hovoří samy za sebe:

Jak se říká, chytrých stačí. Potravinový problém se stal politickým problémem a bylo třeba jej neprodleně vyřešit. Úsilí v tomto směru se stalo jádrem politiky nového vedení země.

Tags: Novaya.media , Stalin , potraviny , zemedelstvi , psenice , obili , hrach , kukurice , chleba , maso , hospodarstvi , zasoby ,zelenina , zeli , brambory , slede ,