Clanek pochazi z Novayagazeta.medium
14. září 1954 na dělostřelecké střelnici Totsky v oblasti Orenburg Sovětský svaz otestoval jadernou bombu RDS-3 Taťjanka s kapacitou 40 kilotun. Experiment neměl obdoby. Pro srovnání: během druhé světové války svrhli Američané na Hirošimu granát poloviční síly – 18 kilotun.
Operace s kódovým označením „Sněhová koule“ byla reakcí na události, které se odehrály v noci z 28. na 29. dubna 1954: tehdy tři bombardéry Boeing-47 amerického letectva přeletěly nad územím SSSR podél Baltijska – Novgorod - Minsk - Kyjev - Kišiněv. 92 sovětských stíhaček, zvednutých k zachycení, nezvládlo svůj úkol - všechny boeingy se vrátily na svou základnu v Německu.
Sovětské velení považovalo americký let za test připravenosti SSSR na válku. Chruščov vydal dekret o provádění rozsáhlých vojenských cvičení s použitím jaderných zbraní. Výběr místa byl vysvětlen jednoduše: krajina Totské oblasti připomíná krajinu západního Německa, kde měla podle Chruščova začít třetí světová válka. Velení cvičení dostal maršál Georgij Žukov. Do prací na cvičišti bylo zapojeno 45 000 vojáků, 600 tanků a dělostřeleckých lafet, 500 minometů, 600 obrněných transportérů a 320 bombardérů.
ČÁST I
Výbuch
- 9 h 32 min 30 s Nejjasnější záblesk nad obzorem v oblasti rozloženého bílého kříže;
- 9 h 33 min - 9 h 35 min. Jasně červená ohnivá koule, která se zvětšuje a vytváří tmavě šedý mrak po svém obvodu;
- 9 h 35 min 40 s Rázová zvuková vlna v podobě silného, bouřlivého poryvu větru ...;
- 9 h 36 min. Vznik houbového mraku...
Rázová zvuková vlna nás přenesla a otřásla letadly stojícími poblíž. A pak začaly „boje“. Bombardéry Il-28, kryté stíhačkami MiG-17, byly první, které udeřily na pevnosti „nepřítele“ z výšky 5 tisíc metrů. 5 minut po atomovém výbuchu se oba pluky naší divize zvedly a zaútočily na modely vojenské techniky v životní velikosti umístěné na druhé straně epicentra. Pilotům byl zakázán vstup do radioaktivního mraku, stejně jako let pod a nad ním, nicméně 40–45 kilometrů od cíle byla oblast zahalena šedočerným kouřem. Vracející se piloti se poslepu „propadli“ na zem – nad cvičištěm zuřila prachová bouře zvednutá explozí.
Jen naslepo jsem musel hledat přistávající auta, abych mohl vyzpovídat piloty o jejich zdravotním stavu a určit míru radioaktivní kontaminace jejich i letadel. Ukázalo se, že z hlediska beta záření u lidí nepřesáhlo 100-1200 rozpadů za minutu, z hlediska záření gama - 0,05-0,36 miliroentgenu, to znamená, že to bylo v mezích tehdy platných norem. Na stíhačkách uvnitř kokpitů to bylo 0,03-0,08 rentgenu za hodinu, zvláště vysoké pozadí bylo pozorováno na palubní desce, kde byly šipky a čísla přístrojů pokryty fluorescenční kompozicí.
Za dvě hodiny se mi podařilo prozkoumat pouze 5 letadel. Zbytek nebyl dost silný. Představte si: Země sálá teplem, do obličeje šlehá vítr ohřátý na 40 °C, v ústech je sucho, v hlavě praská, pot stéká po zádech do bot, ale plynovou masku a ochranný oblek nelze sundat.

Jaderná cvičení "Sněhová koule" na testovacím místě v Totsku. Snímek z videa
Policisté celou dobu říkali, že se není čeho bát, protože jde o cvičení a výbuch bude i cvičný. Co jsme tehdy pochopili? Vzdělání mám třeba čtyři třídy. A bylo mnoho dalších...
"Valery, přines atomové bomby!"
Skládka se nachází v blízkosti vojenského města Totskoye-2. 10 kilometrů odtud je vesnice Totskoye, 25 kilometrů je město Soročinsk, kam armáda dostala rozkaz přesunout jejich rodiny v rámci přípravy na výbuch. Částečně byli evakuováni i civilisté z okolních vesnic, ale většina civilního obyvatelstva byla v době atomového výbuchu v Totskoje.
Více než 30 let se Valeriji Astafjevovi nepodařilo získat dokumenty o tom, že byl vystaven radiaci, ačkoli byl v roce 1954 očitým svědkem testu Taťjanky. Onkologická onemocnění a další závažná onemocnění, kterými trpí nejen on, ale i jeho rodinní příslušníci, spojuje s dlouhodobým pobytem v kontaminované oblasti.
Totská radioaktivní stopa vzniklá po explozi se protáhla na 210 kilometrů. Ukázalo se, že území je kontaminováno kobaltem-60, cesiem-137, stronciem-90, uhlíkem-14. V roce 1996 geochemici zjistili v oblasti cvičení přítomnost plutonia, radioaktivního kovu s poločasem rozpadu více než 24 000 let.
Všechny tyto látky mohou způsobit rakovinu, cirhózu jater, vyprovokovat onemocnění trávicího traktu a štítné žlázy, zvýšit pravděpodobnost srdečního infarktu a mrtvice.
"Bylo mi tehdy 15 let," vzpomíná Astafiev. - Vojáci se v naší vesnici objevili v květnu - čtyři měsíce před výbuchem. Pamatuji si, že byla promoce, dostali jsme maturitní vysvědčení a já s klukama jsme utekli do lesa a tam se procházela armáda. Ukázalo se, že u Tockého se staví železniční vlečka vedoucí na skládku. Blíže k srpnu začala po vesnicích chodit armáda a říkala nám, co se zde stane: bylo nám řečeno, že bomba není nebezpečná, ale výbuchy mohou poškodit domy, takže jsme byli požádáni, abychom v 6 šli do zahrad. jsem 14. září a lehnu si. Byli jsme upozorněni, že si s sebou musíme vzít zásobu jídla na tři dny, dát do sklepa všechny hořlavé materiály a uzavřít sklepní šachtu a zasypat ji zeminou. Večer 13. září jeli s kamionem na deset metrů,

Valerij Astafjev. Foto: Ivan Žilin / Novaja Gazeta
Astafiev říká, že 14. září armáda donutila místní obyvatele zavřít dveře, okna a brány.
- A oni sami stáli na ulici a sledovali nás, abychom neodešli. Přikázali: "Jdi do zahrady, dnes je tam tvoje místo."
Abychom byli spravedliví, všem stranickým aktivistům bylo také zakázáno opustit Totskoje – „aby nedošlo k panice“.
- Říká se, že výbuch byl cítit sto kilometrů od skládky. My - co jsme neotevřeli okna - všechno vyletělo ven. Po 20 minutách, když vlna přešla, vojáci řekli: "Jděte domů." Vstali jsme a viděli: celý prostor kolem skládky byl pokrytý prachem, v plamenech, v kouři. Jeden voják si začal stěžovat na bolest v očích, matka zahřála konvici a začala mu vyplachovat oči čajem.
A v tu dobu jsem seděl na střeše domu a díval se, jak 320 letadel jde v kruhu a bombarduje území cvičiště. Tato houba visela, večer se teprve začala vzdalovat od naší vesnice.
Přichází déšť. Otevřely se obchody, sedláci vzali "tento obchod", zpívali písně: "My se nikoho nebojíme, my ... každého porazíme." A nikdo ani nemluvil o tom, že na nás přešel radioaktivní déšť.
Později v Totskoye začali vytápět domy a školy palivovým dřívím vytěženým na skládce.
- Máma ráno vstává a křičí: "Valery, pojď, přines ty jaderné, dobře hoří!" Život na vesnici šel jako obvykle... Tehdy jsme o žádném nebezpečí nevěděli.
slepý chlapec
Galina Emelyanovna v září 1954 studovala v sedmé třídě.
"Byli jsme evakuováni z Machovky ( vesnice 4,5 kilometru od testovacího místa v Totsku. - pozn. red. ) do Ivanovky - 17,5 kilometru od epicentra exploze, byli jsme tam dva týdny," vzpomíná. - Když začala evakuace, vydali varování: "Pokud jsou auta plná odpadků, nikdo nikam neodjíždí." Naložili jsme kozu do jednoho auta a nasedli do druhého. Přijeli jsme do Ivanovky, hostitelka domu, kde se nás rozhodli ubytovat, se seznámí: "Do prdele s mámou, co je tady pro mě ještě koza?"

Galina Emelyanovna. Autorova fotka
V Machovce po výbuchu Tatyanky vypukl silný požár. Ze 160 domů jich 20 zůstalo.
„Náš dům nehořel a někteří z těch, kteří uhořeli, jednali chytře: při inventarizaci napsali, že o hodně přišli. Jeden přichází: "Shořely mi koberce!" A tento muž neměl vůbec žádné koberce. Ale výtah je dobrý.
Jemeljanovová vzpomíná, že její vesničan Andrej Fedorov při pohledu na výbuch oslepl. Armáda ho poslala do Moskvy, odkud jí jen jednou poslal dopis - o tom, co bylo v nemocnici.
"Neřekli nám, abychom toho moc říkali, neřekli nám to!"...
ČÁST II.
Paměť, která neexistuje
Totskoye je dnes souvislý soukromý sektor, pouze na hlavní ulici rozdělené dvoupatrovými bytovými domy. V roce 2010 zde žilo 6898 lidí. Na čestné tabuli ve škole jsou černobílé fotografie mužů a žen: "Učitelé totské střední školy ve Velké vlastenecké válce." Rudé námořnictvo, úředník, voják Rudé armády, domácí frontový pracovník.
Dvoupatrová zástavba při cestě na jediné náměstí v obci. Vpravo je náměstí, podél něj je alej bust čestných obyvatel, z nichž mnozí jsou vojáci. Na náměstí je pomník neznámého vojína s malým chlapcem a napodobeninou Věčného plamene, kyjem s nataženým velkým praporem „Totskoje je můj domov!“. Dřevěný kostel. Vedle radnice. Na jeho pravé straně je pamětní komplex s vyhaslým Věčným plamenem a letadlem.
V obci, která množstvím připomínek Vítězství může konkurovat i městům, není ani památka na místní obyvatele, kteří zde byli při atomovém výbuchu.

Městské osídlení Totskoye-2 Totsky polygon. Místo jaderného výbuchu v roce 1954. Na fotografii: kříž vyrobený z pneumatik - mezník pro pilota bombardéru. Foto: Yuri Pirogov / PhotoXpress
14. září na testovacím místě je dnem památky účastníků jaderných testů v čele se Žukovem. "Sám Žukov," opravuje se a čte z kusu papíru, zaměstnanec místního muzea. Expozici tvoří plakát s nápisem „Osud cvičiště vojáka“, oblek v plynové masce, kniha „Totský atomový výbuch“ a atributy jako vojenské baňky související s vojenskými záležitostmi v nejširším slova smyslu. Nic o civilním obyvatelstvu.
Do epicentra exploze se dostat z vesnice za vlhkého počasí snad jen traktorem nebo sněžným skútrem. Člověk, který souhlasil, že mě bude vozit, přežil onkologickou operaci. Před skládkou je v pláccích les. Dva daňci po sobě skáčou. Hejno ptáků se zvedá.
Pokřivené břízy, na bázi černé.
"Po atomu," říká řidič.
Odjíždíme do mělkého, ale širokého příkopu. V něm, v určité vzdálenosti od sebe, je stéla s vyobrazením blesku a zvonice s železnými deskami, na jedné z nich je nápis „Volám živé, oplakávám mrtvé“ a obraz věčný plamen. Tři zvony, čtyřicet centimetrů dlouhé, jeden bez řetízku na jazyk. Věnec. Řetěz se s obtížemi poddává, kupole se neochotně zakolísá, "Ehm..."
- Nyní stojíte na atomovém výbuchu. Jezdí sem cizinci – z Německa, Rakouska, – říká řidič.
- Na turné nebo k uctění památky?
"K uctění památky," odpověděl vážně.
Houpačka je silnější. Hladké zvonění vzdává hold oboru.

Foto: Totského administrativa
ČÁST III. NEMOCI
"Přátelé zemřeli do pěti let"
Podle Orenburgské lékařské akademie a Uralské pobočky Ruské akademie věd došlo v letech 1985 až 1993 v oblastech nacházejících se v blízkosti testovacího místa k nárůstu onkologických onemocnění dýchacích orgánů o 225 %, štítné žlázy o 225 %. 260 %, lymfatického a hematopoetického systému 670 %, kůže 131,1 %. Neexistují žádné informace o výskytu před rokem 1985.
- Začal jsem být nemocný, když jsem vstoupil do ústavu. Došlo ke krvácení, bolesti hlavy, - říká Astafiev. - Přijdete k terapeutovi, popovídáte si, zmíníte se o explozi. Odpověď: To nemůže být. A napište analgin. Od sedmi let mého syna bolela noha - osteomyelitida kostní dřeně: stehenní kost je prázdná... Odešli jsme z Orenburgské oblasti do Moskevské oblasti, začali jsme ho vozit do nemocnic. A také doktoři poblíž Moskvy, když slyšeli o explozi, se zeptali: „Jste“ ten chlap?
Do roku 1993 byly informace o jaderném výbuchu v Totsku klasifikovány jako „Přísně tajné“.
- V roce 1977 jsem měl těžkou hypertenzní krizi, v roce 1978 - hypertyreóza štítné žlázy ( nadměrná tvorba hormonů. - pozn. ), v roce 1998 mi objevili basiliom - druh rakoviny kůže. Sklerodermie v tříslech je zánětlivé kožní onemocnění, typ onkologie, říká Astafiev. - Matka měla naopak hypotézu - málo hormonů. Moje sestra má teď hypotézu. Onkologie u otce a matky byla potvrzena. Když moje nejstarší vnučka otěhotněla, měla problémy se štítnou žlázou a kvůli tomu potratila. A všude píšou, že onemocnění štítné žlázy se dědí. A já si říkám: opravdu ode mě?

Zoja Jakovlevna. Autorova fotka
Důchodkyni Zoya Yakovlevna bylo v roce 1954 17 let. Zdůrazňuje, že ani nyní místní obyvatelé nemohou dostat kvalitní lékařskou péči, ačkoli jsou vážně nemocní a bez výjimky.
„Po výbuchu nebyly žádné prohlídky a lidé o tom nepřemýšleli. Moje matka měla rakovinu, moje starší sestra měla rakovinu. Sestra mého otce zemřela na rakovinu. Máme spoustu pacientů s rakovinou,“ povzdechne si. - Přitom v Totskoje není ani onkologické oddělení. Musíte jet do Orenburgu, do Buzuluku - padesát kilometrů daleko. Neexistují žádné onkoscreeningy: pouze pokud se necítíte dobře, odhalí. Nebo při lékařské prohlídce, která je každých pět let.
„Albinu Lambinu, dívku z naší třídy, jsme pohřbili příští rok v zimě poblíž školy,“ vzpomíná Valery Astafiev. Lékaři nám neřekli, proč zemřela. Smrt mnoha pacientů byla vysvětlena jednoduše: srdeční selhání. Ředitel strojní a traktorové stanice Popov zemřel šest měsíců po výbuchu, v březnu. Hlavní agronom JZD – bylo mu kolem čtyřiceti – zemřel o dva roky později. Moji přátelé zemřeli do pěti let. Jen Tolya Kazachuk žil dalších 22 let po výbuchu. Zemřel ve věku 37 let na rakovinný nádor na krku.
"Obyvatelstvo trpělo - dokázali jsme to"
Bývalý rektor Orenburgské státní lékařské akademie Viktor Boyev byl v 90. letech součástí skupiny, která vyšetřovala kontaminaci oblasti v oblasti Totského testovacího místa. Podle jeho názoru mohla být radioaktivním účinkům vystavena území daleko mimo oblast Orenburg.

Viktor Boev. Autorova fotka
„Zjistili jsme, že po výbuchu se zvedl vítr a mrak, který se vytvořil nad testovacím místem, šel na severovýchod a zachytil řadu území. [Potenciálně radioaktivní] srážky začaly padat na území okresů Sharlyksky, Sorochinsky a pak někde na Sibiři u Krasnojarska. Zrekonstruovali jsme stopu a začali s průzkumem dětí, dospělých a ekosystémů. V pitné vodě jsme nezjistili nadbytek radionuklidů - ukazatele byly na pozaďové úrovni, ale došlo k lokální kontaminaci v půdě. Našli jsme plutonium, indikátor pozadí pro něj byl překročen dvakrát až třikrát. Cesium a stroncium bylo také nalezeno - ve skvrnách, nikoli v souvislém koberci. A také přebytek dvakrát nebo třikrát. Ale když jsme analyzovali onkopatologii v osadách v kontrolních územích nacházejících se stovky kilometrů od testovacího místa Totsk, dvakrát, třikrát, pětkrát, desetkrát jsme viděli překročení průměrných ukazatelů. A
vrchol nemocí nastal 10 let po výbuchu – je to dáno latentní, inkubační dobou. Když jsme informovali o výsledcích našeho výzkumu v Moskvě, setkali jsme se se silným odporem, řekli mi na okraj: „Chceš z Orenburgu udělat druhý Černobyl?
Ano, nechceme, uvádíme fakt. V roce 1996 bylo financování našeho výzkumu přerušeno.
Boev říká, že jeho skupina zaznamenala u místní populace problémy s imunitním systémem a genetickými poruchami.
- V té době obyvatelstvo trpělo, to je jisté. A dokázali jsme to,“ říká. Poznamenává, že abychom pochopili, zda potomci místních obyvatel trpěli výbuchem, je nutné provést samostatnou studii o dvou nebo třech generacích. Ale nikdo to nedrží a nikdo se nezavazuje to financovat.
ČÁST IV.
Neznámý
Obyvatelé Tockého, kteří byli pod atomovým výbuchem, se nejvíce obávají, že ani dnes, 67 let po operaci Snowball, je stát neuznává jako oběti radiace. Ačkoli ti, kteří sloužili ve vojenském městě Totskoye-2, byli uznáni jako veteráni speciálních rizikových jednotek. Každý, kdo se samotných cvičení ani nezúčastnil.

Alexandra Ivanovna. Autorova fotka
Alexandra Ivanovna pracovala ve vojenské jednotce 28 let. V armádě. Přišel tam pár měsíců před výbuchem. Identifikováno v kiosku s nealkoholickými nápoji.
Ale nemusel jsem v tom pracovat. Jen na výlety a výlety, protože na cvičení jezdili vojáci z celé republiky,“ vzpomíná důchodce. - Přepravované potraviny a průmyslové zboží. Pak nám řekli, kdy letadlo poletí. 14. září jsem dorazil do kiosku, tam už byla služba. Blížíme se k příkopu na břehu Samarky. Uslyšeli rachot - rychle do zákopu a tam už byly vlněné přikrývky vojáků čtyřikrát složené. Zakryli si hlavy, aby si zachránili oči. A stejně: jak ten výbuch zahřměl - pocit, jako by přes oči přelétla svíčka.
Pak podle Alexandry život v jednotce pokračoval jako obvykle.
- Jak pracovali předtím, pokračovali. Jen začali častěji umírat. Vedoucí pošty poslal rodinu do Soročinska a tam byli posláni do školy. Když cvičení začalo, seřadili se u oken, aby se podívali.
Po výbuchu foukal vítr, vlna vyrážela okna. Poštmistrova dcera se začala stmívat a rychle zemřela. - Důchodkyně se nezavazuje říct, co znamenalo ztmavnutí kůže dívky a proč zemřela.
Kolik ji stát jako veteránku speciálních rizikových jednotek platí, neuvádí.
- Jsem placen za ozařování, za druhou skupinu - za invaliditu. Nedali to všem přímo tam, ale jen těm, kteří pracovali ve vojenských jednotkách. Běžní obyvatelé nedostávají nic,“ konstatuje Alexandra.
Viktor Astafiev poznamenává, že v roce 1996 ruská vláda nařídila identifikovat oblasti, které spadaly do zóny vlivu atomového výbuchu v Totsku.
Ale ještě nebyly definovány. Napsal jsem různým úřadům a všude mi dali odpověď: „V Totskoye byla použita nálož, která nepřenesla škodlivé faktory mimo oblast sousedící s testovacím místem. Ale co závěr Orenburgské lékařské akademie?
Je výskyt nízký?
Ministerstvo zdravotnictví Orenburské oblasti má na problém nemocnosti v Totské oblasti jiný názor. Přesněji řečeno, oddělení se domnívá, že neexistuje žádný zvláštní problém. Náměstek ministra Andrey Shatilov poskytl Free Space statistiky, podle kterých bylo od roku 1999 do roku 2021 v okrese Totsky 188,5 až 383,8 případů rakoviny na 100 tisíc lidí, zatímco v sousedním okrese Sorochinsky (mimochodem ležícím také vedle epicentrum exploze) - od 241,1 do 598,5 případů a v Buzuluku - od 349,7 do 552.
Z prezentovaných údajů je vidět, že výskyt rakoviny v okrese Totsk v Orenburské oblasti, kde byl 14. září 1954 při vojenském cvičení proveden atomový výbuch, je jeden z nejnižších. Prezentovaná data o úrovni onkologické nemocnosti obyvatel Totské oblasti naznačují absenci dlouhodobých následků atomového výbuchu, uvedl náměstek ministra. - Současně je třeba poznamenat, že v oblasti Orenburgu dochází k trvalému trendu růstu výskytu rakoviny: nárůst od roku 1999, tj. za 20 let, je 65,6 %. Míra výskytu zhoubných novotvarů v regionu výrazně převyšuje ukazatele pro Ruskou federaci a federální okruh Volha. Růst výskytu rakoviny je typický pro Ruskou federaci a svět jako celek.
Free Space zaslalo vládě Ruské federace žádost s žádostí o informaci, jakou podporu plánuje stát poskytnout lidem, kteří se v době operace Sněžok nacházeli v bezprostřední blízkosti epicentra výbuchu a v zóně totské radioaktivní stopy. Odpověď bude zveřejněna po obdržení.