Clanek pochazi z Novayagazeta.ru
Za plotem
Jdete k plotu a narazíte na plot. Je vysoký 2,5 metru.
Venku je vymalován veselou modrou barvou se žlutými diamanty. Olejová studená hrubá barva. U vchodu jsou umístěny betonové nádoby, v létě tam rostou květiny.
Interiér je šedý. To se ale dozvíme později.
Venku se k plotu blíží šedé výškové budovy. Okna hoří. Vícebarevné závěsy, pohybující se stíny za nimi. Jsou tam auta a autobusy. Sklo obchodu svítí.
Před plotem je široký a hluboký příkop s roztátou vodou. Nikdo si nepamatuje, jak dlouho zde tento příkop je, zda náhodou, ale příkop je funkční, zasypat ho neplánují.
Zpoza plotu trčí březové větve. Už změnili barvu, jaro. Dále - tma, bílé kmeny.
Budova stojí ve tmě, v hlubinách. Je postavena s písmenem H. Má tři podlaží.
Podobá se škole nebo byrokratickému úřadu, jaké se vyskytují v malých městech.
Město N je poměrně velké, velké. Ale oblast, kde se budova nachází, je odlehlá, průmyslová, trochu jako samostatné město. Ti, kteří v budově pracují, obvykle bydlí poblíž, právě tady.
Pokud půjdete za budovu (ne každý může vstoupit), můžete vidět několik dalších budov. Prádelna, kotelna. V určitém okamžiku narazíte na plechy. Za nimi je rybník. Dříve bylo možné do rybníka jít - ne pro každého, pro někoho, ale od té doby, co se dívka sama v rybníku utopila, se rybník stal zakázaným, nemožným.
Ne každý však březové větve vidí.
Průměr světa je zde určen tím, jak vás vidí ostatní.
Toto je PNI, psycho-neurologická internátní škola. Žijí zde lidé s mentálními a neurologickými diagnózami, které opustili příbuzní.
Lidé zde žijí až do smrti a na stole každé sestry je poznámka „Úkony v případě úmrtí obyvatele“.
Budeme tu dva týdny, jsme hosté, můžeme odejít.
Dostáváme klíč - plastovou rukojeť se čtyřstrannou kovovou tyčí. Mohou otevřít dveře a okna. Můžete procházet mezi větvemi. Každé křídlo je sledováno kamerami a má písmeno a číslo. 3-A, 2-D, 1-G, 3-VG. Hlavním symbolem moci jsou zde pera.
První, co ucítíte, je vůně. On je jiný. Jídlo, moč, olej a bělidlo, lidský pot.
Žije zde 436 obyvatel. Pouze 42 z nich je způsobilých, zbytek je zbaven způsobilosti k právním úkonům. Lidé se nazývají „rezidenti“ nebo „klienti“. Existuje také zkratka PSU – příjemci sociálních služeb. Jejich jména jsou napsaná na pokojích. Personál je označuje jako „vy“. Jsou označováni svými příjmeními.
Zaměstnanci se musí nazývat „vy“ a křestním jménem – patronymie.
Zaměstnanci bydlí kvůli pandemii i na internátě – na směny. Hodinky vydrží dva týdny.
Pandemie omezila život v internátní škole na minimum. Neexistují kroužky, diskotéky, lidé žijící v různých odděleních se rok neviděli. Oficiální pandemie je nyní u konce.
Všichni jsou velmi vyčerpaní.
Koronavirus zde byl divoký požár. Byly tři vlny. První byl od konce dubna do poloviny léta. Onemocnělo 141 lidí, sedm zemřelo v nemocnicích. Druhé ohnisko se objevilo v prosinci, ale bylo lokalizováno celkovým CT vyšetřením a nakaženo bylo pouze osm. Třetí vlna přišla 1. ledna. Onemocnělo 57 lidí, čtyři zemřeli. Internát má červenou zónu.
Ti, kteří zemřeli a nebyli odvedeni příbuznými, byli pohřbeni internátem. Žádné rozloučení se nekonalo. Rozlučková síň na území není zajištěna.
Diskotéka
- Páni! Páni! - spěchá zdola, zpod okna. Vysoký, přetrvávající, jako exotický pták. Tohle křičí Tasya z oddělení milosti. Tasi má vyholenou hlavu a modré oči. Polštář prostředníčku se nosí až k masu. Krátce zavyje a její vytí je slyšet ze všech pater.
Dnes je první diskotéka a všichni jsou nadšení. Normální život se vrací.
Dnes se poprvé po roce mohou vidět ženy a muži. Na internátě jsou pouze dvě smíšená oddělení – rehabilitační a milostivá, zbytek je rozdělen podle pohlaví a dveře mezi nimi jsou zamčené.
Na rehabilitačním oddělení – nejsvobodnějším – si vyzvednou boty. Boty přináší zdravotní sestra Elena Sergejevna, šedovlasá žena v šátku s laskavou, tichou tváří. Nyní je půst a ona se postí: jí černý chléb se solí, čte dětem modlitební knížku.
Boty vybírá Nina Bazhenová - bude zpívat. Už je oblečená do fialových šatů ze šatny a vypadá jako princezna.
"Není tam žádné šaty a sukně se nehodí," šeptají v pokojích. - Nelezte na břicho.
- Musíte jíst méně.
- Punčochové kalhoty pouze se šipkami. Obléci?
V prvním dámském pokoji si ženy oblékají černé vlněné šaty – jako na pohřbu. Komu nestačilo oblečení, obléklo zbrusu nové tepláky.
Zulfiya si nerovnoměrně namaluje rty útržkem rtěnky a její rty zčervenají. Lyuba si nasazuje zelené skleněné náušnice, které jí dala sestra. Clubfoot Sasha z nejpřísnější sekce 3-A natahuje šedý oblek. Sašin kostým je velký, ale je to skutečný kostým, stejně jako ve vnějším světě. Vnější svět se zde nazývá vůle.
Elena Sergeevna přesvědčí Anyu, aby si oblékla jiné ponožky. „Světlé na prázdniny. Lehké ponožky. Anya chce pruhované. Ale Elena Sergejevna se usmívá a je neoblomná. Jde na hlídku na oddělení.
"Nechci, nechci," říká Lilya. — Třetí šaty, všechno je špatné.
"Teď to vyzvedneme," řekla Elena Sergejevna a vlezla do skříně. Ví, kde leží, protože
při generálním úklidu (jednou za dva týdny) sestry kontrolují všechny věci ubytovaných. Některé věci se vyhazují – podle uvážení sester a sestry.
Elena Sergeevna a všichni tady ví, že se Lilya setkala se Slavou - a Slava se provdala za dobrovolníka a opustila internátní školu. Sláva se neodsuzuje – taková příležitost samozřejmě. Ale Leela soucítí. Lily nechce jít na diskotéku. Ale Elena Sergejevna říká, že událost je všeobecná a musíme jít. Vyhnána je i Věra, která se nakonec rozhodla obarvit si vlasy.
Jako první do sálu vstupuje rehabilitační oddělení (vyvětralo se, ale stále to zapáchá shnilými podlahami). Řady židlí. Stěny jsou natřeny zelenožlutou barvou, na největší jsou papírová písmena „Vítejte mezi účastníky recenzní soutěže“.
Stěhují se další oddělení. Sestry srolují několik invalidních vozíků z oddělení milosti a posadí je do první řady. Za ušima trčí chomáče chlupů - oholené, ale špatně, nerovnoměrně.
Zaměstnanci jsou snadno odlišitelní: mají na sobě masky a pláště.
Muži se mísí se ženami. Sedí, drží se za ruce a tiše mluví. "Jak dobře cítím, že jsi tady," řekla Olega Olegovi.
Objeví se energická blondýnka s listy v ruce.
Pamatují si všichni moje jméno? Konečně jsme spolu! Pojďme zatleskat!
Nadechne se a říká:
Jaro je v kalendáři. V mém srdci je jaro. co je jaro? Toto je skvělý čas lásky. Vše je podřízeno lásce! Každý brouk-šváb miluje ... Chyběl vám tanec?
Do tance je ale ještě dlouhá doba. Nejprve přichází talentovaný zřízenec s písní: „Tady je GBÚ! Tady PNI! Rodina je velká, všichni jsme svoji.
Pak hádanky: „Ráno zpívají - kdo? Ptactvo! Běh hlučný vtipný? Brooksi! Musíte pojmenovat jarní měsíce, říct jazykolam („Na mýtině nad heřmánkem letěl brouk v barevné košili“), hádat hmyz, který žije ve skupinách.
Konečně se mikrofonu ujímá princezna Nina. Její fialové šaty září proti žlutým stěnám.
Miluji tě už dlouho. Proč si stále nevšímáš mé lásky? A nedáš mi květiny? Kalina kvete na poli u potoka! Třešňové květy a jen mně chybí tvá láska!
Ještě pár vystoupení – a konečně se zapne hudba.
Polovina sálu se rozlévá na taneční parket. Polovina zůstává na židlích - je čas být spolu a povídat si. Jeden pár se snaží vyjít na chodbu, ale zřízenci jim blokují cestu.
Lidé tančí, jak nejlépe umí. „Užívejte si života samotného! Radujte se s vámi!" Malý chlap objímá dívku a pohybuje rukama nad její hlavou. Líbání její prsty.
Pandemie oddělila milující srdce! křičí blondýnka. Ne každý má mobilní telefon! A pomalý tanec!
Starší pár, pomalu ji vede. Nosí zručný make-up a modré šaty, dlouhé náušnice jí visí až na ramena, vypadá jako královna.
Dívka žhavě šeptá do ucha toho druhého. Chlap políbí ženu.
Blíží se ke mně malá holčička. Bere za ruku. "Miluji tě. Jak se jmenuješ?"
Pomalý tanec je u konce. Ale páry se nerozcházejí. Tanec na rychlé, trhavé pohyby. Být včas, být včas, hudba brzy přestane. Osamělí tanečníci se delikátně snaží nezabírat prostor mezi páry. Jen blonďatá hostitelka skáče mezi páry a tleská jim přímo do obličeje.
Dívka s Downovým syndromem v červené halence otáčí boky. Tančí s ní vyholená dívka na invalidním vozíku. Kamarádku odvezou - nevejde se jí kočárek, bolí ji záda, už nemůže sedět.
"Přestaň, Bunny," řekl Sasha Yane. Sedí na židlích. - Nekřič na mě.
- český svátek! Tanec!
- Králíček.
- Pomalý tanec! oznamuje blondýnka.
"To není můj přítel, jsme prostě takoví," říká Yana a vchází na taneční parket.
Krátkovlasý Dima tančí s krátkovlasou Anyou a nemůže z ní spustit oči.
Diskotéka trvá půl hodiny. Diskotéka je ve středu.
První samice
- Ať zemřeš! Hlavní je, že zemřeš! Zemři, zemři, děvko!
Tohle je z pokoje naproti mému. Aglaya je stará žena s havraním nosem a vypoulenýma tmavýma očima. Chce, aby všichni zemřeli. Všichni jsou na to zvyklí.
Moje pobočka je pobočka číslo 1. Je gigantický, rozdělený na dvě křídla – samičí a samčí. V mém křídle je 41 žen.
Světlo se zapíná a vypíná mimo místnost. Na dveřích ani na okně nejsou žádné kliky. Ani žádné zásuvky. Nejsou ani v jiných místnostech. Zásuvka je jedna, u televize, pod dohledem sestry. Není nic účtováno: na 41 žen připadají pouze tři telefony, které si ponechává sociální pracovnice. Telefon se rozdává v úterý a pátek po obědě na půl hodiny.
Tady se vstává brzy – v sedm už jsou všichni na nohou. Chci kouřit. Na zdi je kuřácký rozvrh: 9:30, 13:30, 16:30. Denně se distribuuje pět cigaret. Mužům se dává 10, ale muži nemají "razdatku" - místnost s vařící vodou. Kotel je přivezen a odvezen. Pokud tedy po sedmé večer pocítí žízeň, pijí z kohoutku.
Vydávám se na zamřížovaný balkón. Tam už stojí Olesya, bývalá učitelka ruštiny a literatury. Olesya má tmavé vlasy a ledové oči. Olesya má dnes narozeniny. Olesya má schizofrenii. Mluví v příslovích a příslovích.
- Co to přešlapuješ, pojď rychle - tlačí mě do zad. - Všimnou si toho.
Oblékám si bundu a jdu ven. Studený. Ženy kouří v róbách. Hlavička 22: Kouření bez svrchního oděvu je zakázáno, svrchní oděvy jsou uzamčeny a uzamčeny a otevírají se pouze podle plánu. Nemůžete mít svrchní oblečení ve svém pokoji. Kouření mimo rozvrh je trestné. Cigarety můžete ztratit na jeden den a není zbaven pouze pachatel, ale celé oddělení.
Kouřím svůj. Všichni ostatní kouří LD – smradlavé cigarety z červené krabičky. Ne každý má cigarety, pár babiček přešlapuje v naději, že je nechají nadechnout. Kouřili si své, ale není dost síly na uložení. Babičky jsou ignorovány. Cigarety se nesetřásají – popel se čistí prsty.
"Jsme tady jako političtí vězni," říká Olesya. "Protože naše vězení nemá žádné časové omezení."
Zamžourá na mraky a říká: "Doufám, že na mé narozeniny bude sluníčko."
Jídelní lístek je nalepený na dveřích domácnosti. K snídani - "Kaše přátelství mléko viskózní."
Na televizi v dlážděné hale je "Kitten Woof."
- Až vyrostu, dají mi taky náhubek.
- Proč ho potřebuješ?
-Abych nekousla.
Půl hodiny před snídaní se všichni seřadí před zamčenými dveřmi. stojí. Hladce oholená žena - jeden přední zub v mezeře úst - dřepne, dívá se na podlahu. Konečně je zkontroluji. Jen Olesya má dlouhé vlasy. Protože Olesya občas vystupuje na jevišti, dlouhé vlasy jsou krásné a hostům internátu se líbí. Pár čtverečků, pár účesů. Zbytek včetně babiček je oholen.
Ženy se na mě dívají.
- Jaké máš krásné zuby. Jaké jsou tam krásné zuby, řekne si nakonec jeden.
Ne každý chodí do jídelny. Na oddělení snídá osm lidí. Ležící, slepí a ti, kteří jsou zasaženi ve svých právech za násilnickou povahu.
Dveře se otevírají, potok stéká po schodech. Tři ženy se postaví podél zdi - aby počkaly na muže z protějšího křídla. Jejich dveře se také otevřou, muži vyjdou v proudu. Páry se krátce políbí a společně jdou do jídelny. Krátký čas, kdy můžete být spolu. Více procházek ve "školce" (pokud budete mít štěstí a muži budou vyvedeni ve stejnou dobu jako ženy) a diskotéky - ve středu.
O vztahu se zde říká - "získejte přátele."
Muži a ženy si předávají tašky a poznámky. V sáčcích - káva (naprostý poklad) a čaj (druhá místní měna, převedená na kouř v poměru pět sáčků na cigaretu), bankovky. Ti, kteří se spřátelí, se navzájem živí.
Snažím se namazat máslem, ale máslo není máslo. Sním další kousek chleba, piju hnědý nápoj - bez zápachu, ale teplý a sladký.
Kaše je výrazně cítit po chlóru. "To je vůně čistoty a zdraví," říká vedoucí lékař, když míjí. Zdá se, že se urazil, že nejím kaši.
Tento PNI je hrdý na svou kuchyni. Malá hruška má být a já se do hrušky zakousnu.
Když se vrátím, ženy jedna po druhé vejdou do místnosti a položí mi hrušky na stůl. Je to způsob, jak se spřátelit. Chtějí se se mnou kamarádit. Jsem z vnějšího světa, mám cigarety a telefon.
- Rose, jez! Žvýkejte kaši, pak budete žvýkat maso.
Rosa, křehká stará dáma s průhlednýma očima, žvýká. Luba ji krmí. Před internátní školou pracovala Lyuba na dvorku. Lyuba uvádí své bývalé bohatství: manžel, dcera, matka, otec, tchyně, tchán, synovec, neteř, králíci, husy, hřebci Ferret a Lazy a pět krav - Nochka, Marta, Panenka, Svítání, Svítání. Nyní má šperky, které jí dávají sestry, kazetový přehrávač s vybitými bateriemi a pět kazet k tomu, včetně Zemfiry 14 Weeks of Silence. Fotografie manžela a dcery. "Zůstala jen vzpomínka a nic jiného," říká Lyuba a strká lžíci do Rosiných úst.
- Málo zubů, někdy kousne prsty. Kam na tvář!
Luba šťouchne Rosu do tváře.
- Nacpe si tvář, pak si lehne a žvýká. Vleže tě nenechám žvýkat. Může se udusit.
"Vezmu tě do hrobu!" Aglaya vyje z chodby.
- Starala bych se o manžela víc než o cizího člověka.
Její manžel zemřel před pár lety poté, co ji navštívil a předal telefon. Jeho přátelé ho pohřbili. Lyuba se o pohřbu dozvěděl později. Manželův hrob jsem nikdy neviděla – „kdo mě tam nechá plakat“.
Sestra už rozdává prášky. Ženy se postaví do řady. Otevírají tlamu jako kavky. Pokud vás přistihnou, že nepolykáte pilulku, příště ji nařeďte ve vodě. Pokud odmítnete pít zředěný, budou injekce. Pokud se dostaneš ven, půjdeš do K. nebo I., psychiatrických léčeben.
Jedna velká žena obejde řadu a vykročí vpřed. Tohle je Nasťa. Veselý, silný - hlavní v oddělení. Má dálkové ovládání od televize. Pouze ona a ten, komu to dovolí, může měnit kanály.
Také nepoužívá vlastní šampon - bere si cizí, podle svého výběru. Před Novým rokem brala sladkosti od nejslabších a prodávala je všem za cigarety. Ale je loajální k administrativě, a pokud potřebujete někoho zkroutit a podržet, ona se zkroutí a podrží, Nasťa je silná.
Ukázalo se, že se mnou jsou sestry nuceny umývat podlahy samy a ne najímat obyvatele, jako obvykle, na cigaretu. Cigareta navíc je obnažená chodba a koupelna. Sestra se zlobí a žene ženy k televizi. "Co, čůrej mi do kalhot?" - oznámí Lyuba a vyskočí na paty na umyté. "Počkejte dnes na injekci!" - sestra slíbí hubené ženě, která opustila oddělení ve špatnou dobu, a ona se semele, vstoupí na cizí oddělení. Nikdy nesedí před televizí, je to vyvrhel.
Dnes ale nebude žádný obchvat vedoucího oddělení – vysoký a hlasitý, jako granátník. Kdysi byla ředitelkou tohoto internátu. Když jsme se setkali, vysvětlila, že Rusko by se mělo bránit před Čínou, a „muž Viber chytil všechny do svých sítí“. Pokud manažer nepřijde, nemůžete ikony skrýt. Z nějakého důvodu nemá ráda ikony a snaží se je vyhodit.
Ikony jsou rozmístěny na parapetech. Modlí se zde, klečí před oknem, sotva zavírají dveře.
Je nemožné zůstat sám. Každý pokoj má tři nebo čtyři osoby. Na záchodě jsou dvě kabinky, kde neustále někdo sedí. Dveře na toalety jsou zamčené - ale nikdo je nezamyká. "Zvykli jsme si."
Ženy čekají na cigarety, jsou nervózní. "Zapomněli jsme na nás, zapomněli." Konečně přichází sestra, která to má na starosti. Ženy ji obklopují prstenem. Rozdává dvě cigarety v natažených, třesoucích se rukou.
Všichni běží na balkón.
Obklopte kbelík na nedopalky cigaret. Nemůžeš nechat popel padat na podlahu.
Rychle kouří.
Staré ženy vytrhávají filtry, aby byly silnější - a Olesya říká: hyzdí cigarety.
Je známo, že včera Olesya obdržela bohatý balíček: chipsy, minerální vodu, sodu, kávu. A opravdový dort. Chodci se k ní natahují – po kousku.
Olesya se již podělila - třetinu dortu své milované Zhenya, 11 let spolu. "Zpívali jsme duet na koncertě v roce 2014," říká Olesya. Od té doby se však nezpívalo. Měl kytaru. Tuhle kytaru tedy sanitář vyhodil a rozbil – protože z ní vylezl šváb.
Dort samozřejmě není pro každého. Uražený nazývá Olesyu coura, ale potichu - najednou Olesya změní názor.
Přichází čas, kdy můžeme opustit budovu. Měli bychom jít na procházku? O tom rozhoduje vrchní sestra. Vrchní sestra nemá ráda srážky, nesnáší mokré boty a mokré bundy. Ráno pršelo, ale přestalo pršet a louže? Co o loužích rozhodne sestra?
Pojďme se projít! S muži!
Malá tlačenice v šatně. Bund je tolik jako žen, ale ne všechny jsou v dobrém stavu: někde je rozbitý zip, někde chybí knoflíky. Je tam jen jedna velká bunda a jsou tam tři velké ženy, ve výsledku jedna vytáhne bundu a odchází, ostatní si natahují pláštěnky a doufají, že si toho sestra nevšimne a pustí je ven. Čepic je také málo a někdo se zahalí do šátku.
Všechny věci zevnitř jsou podepsány bílou barvou - OO1, to je číslo našeho oddělení.
Olesya volí mezi elegantními bílými kozačkami a černými pohodlnými. Rozhoduje – bílá chytrá.
Klíč otevírá dveře na schodiště. Schodiště vede do "zahrady" - pochozího dvora, uzavřeného mezi nohama budov a překladem. Výjezd ze dvora je oplocený mříží, uzamčen. Dva altány – jeden kuřácký – a osm bříz. 124 schodů po obvodu. Dvůr je z poloviny pokrytý ledem, z poloviny naplněný vodou. Kluzký. Babičky hned jdou do altánku dál a posadí se, natahují tlusté nohy.
Někdo se rozhodne projít kolem.
Jdeme do kuřáckého altánku – jsme bohatí. Muži vycházejí z budovy. Zhenya nevychází a Olesya zuří. Oslovování Yury:
- Řekni mu - loučím se s ním. Dejte mu kávu! Co, pití kávy s muži? Přetahování, že? Myslel jsem, že dostane trochu vzduchu. Osobně mě už nebaví dívat se na svět přes mříže. Co si myslí – poprosím ho o cigarety? A já mám svůj! Cigarety litoval, cigarety jsou dražší než já. Zde Nasťa řekla: Duben všem - nikomu nevěřte.
Yura přikývne a políbí Marinu. Marina má olověné vlasy po ramena a červené tváře. Hlasy jí říkaly, že bude nakrmená a ona bude rodit a rodit. Hlasy jí říkaly, že místo mléka jí z prsou poteče jogurt a kondenzované mléko.
Yura jí vloží ruku mezi nohy. Marina říká:
- Pojďme si zakouřit.
Yura přikývne a vytáhne dvě cigarety pro sebe a pro ni. Myslím, že muži zde, stejně jako ve vnějším světě, mají více finančních možností.
Směju se a Olesya říká: nemůžeš se smát, když nikdo nic neřekl, dopadneš jako my.
Yura rozdrtí Mariinu hruď, Marina si rozpačitě povzdechne.
"Skoro ***," říká Olesya. - A v létě tě svlékne a ***.
Marina a Yura se políbí. Žena na straně objasňuje, jestli jsem viděl rvačku kvůli bundám, a říká, že ve skladu jsou bundy, "ale je nám nás líto." "Ale před vaším příjezdem byly rozdány nové sportovní obleky a někteří dostali šaty."
Opodál se jedna stará žena pokouší půjčit cigaretu od druhé: „Dám ti ji. Přísahám při Kristu, dám ti to k večeři, pomoz mi.
„Zhenya a já jsme spolu 11 let,“ říká Olesya. - Měli jsme sex, vklouzl ke mně na všeobecné pozorovací oddělení.
Je to cikán, pořádný cikán! Zná cikánskou řeč, jen plive. Poslouchej: tu miro devel - jsi můj bůh. Tu myrorap - jsi moje krev. Nos - nahý. Oči jsou yagha. Mám sklony k jazykům!
Každá lavice je obsazena páry. Kdo nemá dostatek prostoru, chodí v kruhu a klouže po ledě. Je na výběr: chodit po nebo proti směru hodinových ručiček.
- Dobře, neříkej, že se rozcházíme. Yuri, slyšíš? Řekni: Olesya se urazil, že nechodil ven na procházku. Chtěl jsem ho krmit ještě krabími tyčinkami s majonézou, Nasťa by nalévala majonézu. Myslíš, že nemám cigarety? Cigarety zatím nemusím. Dal jsem mu kávu, párky a čaj. Asi slaví s muži. Nebo možná artritida. Možná zhoršení kvůli takovému počasí?
Křičí ode dveří - procházka je u konce. Uplynulo 50 minut vnějšího světa. Šlapeme po schodech nahoru. Muž políbí ženu - už je na oddělení a sestra muže odstrčí a on spěchá k odchodu.
V televizi ukazují, jak šílenec tiskne nůž ženě na krk, babičky vzdychají. Reklamní. Kávovary. Krásní lidé. Bižuterie. Zprávy.
Křivonohá Káťa (inženýrka v rádiovém závodě, schizofrenie, 26 let na internátní škole, pokusila se o sebevraždu, ale zlomila si jen nohy a ztratila způsobilost k právním úkonům) se ptá: „Lene, když Putin mluví, dívá se na všechny? Myslím, že je to jen pro mě. Je to kvůli nemoci? Nebo snad doopravdy?
Jsme puštěni na oběd. Olesya čeká na Zhenyu. Ptá se výhružně:
"Co, vypil jsi mou kávu?"
- Kefír dostal včera studený. Hrdlo. Odpusť mi, má lásko, říká Zhenya. Má zlaté zuby a vůbec nevypadá jako cikán.
Večeře. K obědu - teplá polévka, játra, salát a těstoviny. Játrová kaše, kapustové listy a těstoviny naskládané do jednoho talíře. Prohrabávám se pod nesouhlasným pohledem primáře. Lidé jedí rychle, jídlo do sebe doslova cpou. Pak chápu důvod takového spěchu: dole je zdarma telefonní automat, na telefonní automat je krátká nervózní fronta. Odtud můžete volat pouze na pevné linky. Odcházející sanitáři vozí ty, kteří se neozvali, zpět na oddělení - je čas zamknout dveře.
Podlahy se myjí podruhé, sestra zuřivě vytírá. Bude se muset umýt potřetí, v noci.
Lyuba spěchá nakrmit Rosu, ale z druhého oddělení přichází truchlivá „Ljubochka“. Ležící stařena žádá o výměnu plenky.
"Ach ***, děvko, nakrmím tě hovnami," říká Lyuba a vkládá ruku mezi nohy staré ženy. Kde je mokrý? Ani to nevyteklo.
Pacienti upoutaní na lůžko musí nosit tři plenky denně. „Pokud je hodně mokrý, vyměním ho, nebo když je šedý, vyměním ho. A jednou večer se po večeři převléknu. Jsou hloupí, většinou nemluví. Je nutné kontrolovat - ráno, večer a odpoledne. A je suchá, proč lže? I když čůráte, pořád se do něj dá čůrat.
Dívky se pomalu scházejí na slavnostní kávu u Olesyi. Ne všichni: vybraný, vybraný kruh, šest lidí. Nastal problém - sestra odešla a zavřela dávkovač s vařící vodou. Proto se horká voda nalévá z kohoutku.
- Otevři mi taky cukroví, Olesenko?
Přinášejí kávu. Ženy pijí po malých doušcích – jeden hrnek pro dva. Hrnky jsou stejné, jsou označeny nálepkami ovoce. Chipsy z otevřeného balení se odebírají v řadě. Dort je pryč.
"Něco je smutné v mé duši z minulých let," říká Olesya. Ženy se ale soustředí na jídlo.
- Tady je granátové jablko - kámen Vah, - pokračuje Olesya. "A já mám ten nejlepší kámen." Brilantní, diamant nebo horský křišťál.
„Jaká káva je voňavá, voňavá i ve studené vodě,“ odpovídá jedna z žen.
- Takže to stojí téměř 300 rublů - "Černá karta"! Vypil jsem takovou sklenici, - říká druhý.
- Víš, co se stane? říká Olesya. - Zmrzlina "Glace Anzhelika". Káva a přelité zmrzlinou a šlehačkou. V Labyrintu jsem byl mnohokrát. K dispozici jsou samostatné stánky se zmrzlinou. Přijdu, objednám kávu s koňakem. Vykouřím cigaretu s balzámem. Hudba hraje tiše.
- Vezmeme si prášky! křičí z chodby. Ženy vstávají a jdou ven.
"Narozeniny jsou smutný svátek," říká Olesya. - To je vše.
Po prášcích se rozdají další dvě cigarety a ženy utíkají na balkón. Ranní napětí je pryč a staré ženy si zbyly pár šluků.
Diskutuje se o sebevraždě a metodách sebevraždy. Zabít se pro jistotu na internátu není snadný úkol.
V televizi dávají MUZ-TV - borec-lezec přeřízne lano a spadne do krásně vytyčeného údolí.
Křik přichází z toalety. Sestra spěchá na záchod, ale nemá čas - vyjde natěšená Nasťa a za ní vyskočí hubená žena, kterou sestra ráno pronásledovala.
"Tak tohle je Paramonova," vydechne sestra. — Paramonova! Teď tě ukážu doktorovi!
- Kvílela, jako by řezali, - smějí se stařeny.
Nasťa se směje, kolem ní je kruh dívek.
- Byl jsem na záchodě. Tahle mi začala kroutit rukama před obličejem. To je *** ona! Během dne za mnou chodila. Jednou tě zabiju, hej! - říká Nasťa.
Začala mě mlátit pěstí do obličeje! říká Paramonová sestře a pláče.
- Ano, všechny provokujete! A nikdo tě nebije, - odpoví sestra, i když je po chodbě slyšet chvástání Nasťi.
"Černé vrány klovaly do bílé!" říká Paramonova a mává rukama.
- Pojď k sobě! řekne sestra a odejde.
Vrací se s další sestrou, která má v ruce injekční stříkačku. Paramonova dostane injekci, protože je „vzrušená“. Každý v listu schůzek uvádí, do čeho píchnout, když je vzrušený. Paramonova bude aplikovat chlorpromazin.
"To jsou vitamíny," říká sestra.
"Nepíchnu injekci, odejdu!"
"Jak předepsal lékař," říká sestra. - Z vaší základní nemoci.
„Nemám žádnou nemoc! řekne Paramonova a vyskočí z místnosti. Běží na záchod.
"Zavolejte sanitáře," říká sestra sestře. Ona přikývne.
Zdravotník – zdravý chlapík – stojí před dveřmi toalety a úkosem se na mě dívá. "Nepůjdu pro ni na záchod."
Nezůstane tam navždy. Počkáme, - odpoví sestra se stříkačkou a také se postaví ke zdi.
„A nechovala se dobře v jídelně. A Nasťa zasáhla, - říká druhý. - Pak (obrátí se na mě) jaro, exacerbace, a když se zhorší, začne ekzém. Česne si nohy.
- Je to jako ve školce. Je potřeba hodně trpělivosti. Ne každý přežije. Vidím, že tě to mrzí. A na ně je potřeba být přísnější.
Paramonova vychází ze záchodu. Podívá se na sanitáře a sestry.
- Půjdu sám. Půjdu sám, říká.
Jde sama. Za ní je žena s injekční stříkačkou. Zřízenec zůstává stát u dveří.
Když se podívám na oddělení, Paramonova leží, přikrytá dekou, čelem ke zdi. Nehýbe se.
Televize ukazuje zprávy z vnějšího světa. K večeři bramborová kaše s mrkví a rybí kastrol.
Jdu do svého pokoje, ale nezůstanu sám. Ženy za mnou chodí jedna po druhé, aby zavolaly svým příbuzným. Mají strach – je zakázáno volat z cizích telefonů. Vytočte čísla z opotřebovaných kusů papíru. Přeji vám zdraví. Lakají po svých potížích. Lyubův bratr skončí v nemocnici a Lyuba křičí do telefonu: "Ať nezemře." Olesya přesvědčí svou dceru, že může utratit celý svůj důchod, pokud ji odveze z internátu. Dcera říká, že nejdřív musí řešit práci a dluhy.
„Prosím, přijďte ke mně o Velikonocích se Sonyou. Neviděl jsem tě dva roky,“ ptá se Olesya.
Drobná žena se pokouší zavolat (zavěsit) a žádá o napsání SMS.
"Vanyo, to je máma, odpověz."
"Jsem v práci. Nemohu".
Všechny ženy odcházejí nezachyceny.
V sedm večer se na oddělení zhasínají světla. V televizi je „Hlas. Děti". Nechci mluvit v noci. Vyjdu na balkón. Ženy tam tiše stojí. Kouříme a mlčíme. Svítící okna domů za plotem se zdají vzdálená jako hvězdy.
Ve dveřích vletí zdravotní sestra a sanitář. Řvou jeden přes druhého.
- Polonahá!
- Kouření podle rozvrhu!
- Co to děláš?
- A jestli teplota?
- Zítra nedostaneš cigarety!
- Kdo tam sedí? Žádné punčochy!
"Byla jsem oblečená," jedna z žen spěchá k východu.
- Oblečený takhle - takhle?
- Kdo tam sedí? Kdo je v županu? Rychle! Dokončit!
- Spi!
Ženy nikam nespěchají.
Necháš mi cigaretu? ptá se jeden.
Jsme jako zvířata za mřížemi.
- Nemůžeš kouřit nahý. Rozumíš! - spěchá ode dveří.
- Naprosto drzé! Ztracený strach!
— Teď tam může být koronavirus a gynekologie! Lékařů je málo, do nemocnic se nedostanete! A ještě víc je neberou, jsou mentální!
"Přivedu Jekatěrinu Borisovnu!" Tady tančíš!
- Zítra nedostaneš cigarety!
Ženy opatrně usrkávají cigarety a bokem ven na chodbu.
"Teď je to dobrá směna, neřeknou, neboj se," uklidňuje jedna žena druhou.
"Jaký je dnes vzrušující den," říká Olesya. Je klidná - dnes jí dali celou smečku. Určitě bude kouřit.
Probouzím se z pohledu někoho jiného. Noc. Někdo mi rýpe do bundy na parapetu. Šedé ostříhané vlasy září z lucerny.
Poznávám ji zezadu - je to babička, jedna z těch, co stojí v kuřárně v naději, že zachytí nedopalek cigarety. Nikdy nemluví, jen se dívá.
Vstanu a dotknu se jejího ramene.
Otočí se a skočí zpět doprostřed místnosti.
- Promiňte. Promiňte. Zapomněl jsem. Zapomenutý. Nemluv. Zapomněl jsem, - a stále více mžourá na jeho boku, cítí vzduch prsty, snaží se opřít svou rukou o mou postel. Vůbec neodchází.
Nechápu a bojím se.
Chápu a bojím se.
Snaží se dostat na kolena.
Oznámení na kovové skříni
V souvislosti s častými útěky klientů doprovázejí ráno sanitáři směny do prádelny. Nepouštějte zákazníky z pobočky bez dozoru!!! Porušení se promítá do platu.
Správa.
Vy se ptáte
Chlapec s obřím fialovým hemangiomem na obličeji píše velkými tiskacími písmeny na kus papíru:
PŘEVEĎ MĚ PRO KRISTA DO JINÉHO PENZIONU
JINAK TĚ BUDU MUČIT.
TOTO JE STO PROCENT
ZLOMIL JSI MI ŽIVOT.
Ptáte se BROKEN?
KONEČNĚ ROZLOŽENO!
ZA TO SI VÁS OPOČÍMÁM!
TADY HLOUPCI.
CHCI BÝT SVOBODNÝ A NEZÁVISLÝ.
TADY PRACUJTE MORÁLNÍ Sráči.
UŽ JSEM UNAVENÝ ZE VŠEHO V TOMTO MYŠLOVÉM DOMĚ.
Jeho schopnost psát na kus papíru je považována za zábavnou. Jeho spolubydlící může číst "Eugene Onegin" nahlas - i když bez pochopení významu. Provize jsou přivedeny do jejich pokoje, aby ukázali talentované lidi.
Téma
Toto je jediná přihrádka, která neotevírá veřejný klíč - lze jej otevřít pouze zevnitř. Oddělení 3-A páchne jako moč. Vysvětlují nám, že zde jsou nejtěžší klienti: „běžci“, agresivní, vzrušení. Do jídelny nechodí, ale někteří smějí jít ven na procházku. Je nám řečeno, abychom se k nikomu neotáčeli zády.
Jdu s Káťou Tarančenkovou, ředitelkou Perspektiv, dobrovolnické organizace, která spolupracuje s internátními školami. Železné dveře jsou první z mnoha, s nezajištěným zámkem spojujícím dva oblouky.
Na dveřích je malé plastové okénko.
Kate se dívá z okna. Odstraní zámek a vejde dovnitř.
Vlna zatuchlého smradu vás srazí z nohou.
Uprostřed místnosti je úplně nahý chlap. Vyhublý, ostříhaný téměř holohlavý, s modřinami od injekcí na papeži. Dívá se skrz nás, ale z nějakého důvodu mu nevidím do tváře. Z úst vytéká nitka slin.
Kromě toho chlapa jsou v pokoji dvě postele, jedna s matrací.
V rohu je kbelík.
Chlápek jde ke kbelíku, vyčůrá se a znovu se postaví doprostřed místnosti. Rukou si otírá třísla, projíždí si rukou vlasy.
Sestra podtónem říká: Artem Sh., který je těžký, bydlel se sousedem, ale soused je v nemocnici, žije sám. „Zvrací a sní všechno. Sežral parapet, podívej!" Roh okna je prasklý.
Jak často se odsud dostane? říká Káťa.
"Arťom nechodí na procházky," odpovídá sestra po přemýšlení.
- Kde má oblečení?
"Teď," řekne sestra a zmizí.
Artem se houpe. Ušpiní pohled na Káťu a vzhlédne.
Jde k posteli, zvedne matraci. Vytahuje kalhotky a ponožky.
Děkuji, Theme. Co když se oblékneš? ptá se Káťa.
Tématem je oblékání. Konečně vidím jeho tvář. Má tvář kreslené vlčice. Bledý. Hnědé, hluboké oči. Odstávající uši. Vypadá to, že mu je 15 let.
Sestra se vrací, přináší kalhoty a tričko. "Vybíráme, protože všechno vyzvrací." Dokonce i listy jsou roztrhané. A listy jsou státním majetkem.“
"Chceme se projít s Temou," říká Káťa. - Kdy jdeš na procházku?
- To je pouze se svolením lékaře. Zavolám.
Zavolá a dá telefon Kátě. Slyším: „Hrubá závada. Je v pozorovací místnosti. Ne endogenní - exogenní. Slabost je vrozená. Existují období dlouhých remisí. Tak to bohužel je." Doktor to odmítá.
Káťa vrátí telefon sestře.
„Pak se projdeme po oddělení. Předmět, máš boty?
Subjekt vleze pod postel a vyjme břidlice. Boty na.
Jdeme ven. Téma jde ke dveřím do oddělení. Zatáhne za kliku. Ty mluvíš!
"Ano," říká Káťa. - Bohužel.
Procházíme dalšími buňkami – jsou tam lidé, lidé, lidé. Jdeme ke stolům - jedí tady. Mimo pokoj je volnější režim, ti, kteří žijí bez zácpy. Vidí nás jako provizi a ten chlápek říká, že od něj vyhodili plastové lžičky. "Špinavý!" říká sestra. „Byly čisté! Jak budu míchat čaj prstem? Později mi vysvětlí, že v průhledné nádobě na osobní věci na parapetu může být jen hřeben, kapesníčky, kartáček na zuby, pasta a toaletní papír - vše ostatní je nadbytečné a vyhozené. „Ale neustále se snaží něco přetáhnout, zachránit: buď použitou masku, kus papíru nebo list z procházky. Takoví jsou.“
Subjekt se pohybuje rychle, dlouhými kroky a dosáhne až k balkónovým dveřím. Káťa má nápad.
Nejprve ale musíte vzít Theme do místnosti a zamknout za ním dveře. Subjekt nás následuje, sundá si a schová si ponožky, lehne si na postel a otočí se ke zdi. Káťa tiše odejde a já musím sám provléknout zámek okovy dveří.
Druhý den jdeme k Sedmikřídlému - ošetřujícímu lékaři tématu. Říká se mu sedmikřídlý pro větu „ty máš jednu větev a já mám sedm křídel!“. Na jednoho psychiatra připadá 100 pacientů, ale během pandemie jich je všech 400. Ukáže se, že Sedmikřídlý už týden pracuje, téma vůbec nezná. Z karty čte: „Do PNI jsem vstoupil z internátní školy pro sirotčince. Matka byla zbavena rodičovských práv, otec zemřel. V 1,5 letech vypadl z kočárku. Od tří let se jeho chování změnilo: začal se před všemi skrývat za křesly, pod dekou, běhal v kruzích, neustále sledoval reklamy v televizi.
Začal méně mluvit a pak úplně přestal, vymáčkl obsah všech zkumavek a prokousal všechny dráty. Při vyučování běhal po třídě, trhal na sobě oblečení, jedl květiny, sešity. Křičet, kousat."
Podařilo se nám získat povolení vzít Theme na balkón. Doktor je podrážděný. Chce se zeptat, proč to potřebujeme, několikrát spustí „a tady jsi“, ale neptá se.
Téma nás potká oblečené.
- Ahoj. Jde ti to dobře, Theme that dressed. Jsem ráda, že tě vidím, - říká Káťa.
Jdeme k balkonovým dveřím. Káťa natáhne na Temu bundu a Tema pomáhá tím, že si dá ruce do rukávů. Káťa mu dává klobouk – a on si ho přetahuje přes čelo, skoro zavírá oči.
Vyjdeme na balkón.
Slunce. Výškové budovy, stromy se dotýkají nebe. Ohlušující vůně tající vody.
Subjekt stojí u roštu a dýchá.
Otočí se a podívá se na nás – poprvé se podívá.
Chcete, abych zapnul hudbu? říká Káťa. — Jaký máš vztah k hudbě, Teme?
Obsahuje "Zelený kočár" - ukolébavku o tom, jak přichází jaro. Subjekt si sedne na lavičku a pak si lehne a přitáhne si kolena k hrudi. Dívá se na oblohu přes mříže, dýchá ústy.
Zítra jdeme znovu k Sedmikřídlému. Říkáme, že Tema se chová velmi dobře a můžete ho zkusit vypustit na ulici. Že budeme poblíž a zřízenec bude poblíž a dvůr je stále zakázaný. Připravujeme spoustu argumentů – ale Sedmikřídlý najednou souhlasí. „Na vaši zodpovědnost. Řekl jsem ti, co si myslím."
Téma je oblečené a čeká na nás. Je také nadšený. Káťa říká: „Půjdeme se projít ven. Mimo. Dolů, kde je zem. Teď pojďme. Ale nejdřív sněz nějaké sladkosti, abys měl více síly, “a podá Temě nějaké bonbóny.
Sestra přináší oblečení přímo do cely a zavrtí hlavou.
"Mohli bychom to vyvětrat, když jsme pryč?" říká Káťa.
- Ano. Teď, - sestra vytáhne klíč a otevře okno.
Káťa chce obléknout Temu, ale Tema se už obléká sám – přetahuje si kalhoty přes pyžamo, obléká si svetr. Káťa mu ukazuje, jak si zapínat zip u bundy, a Tema si pamatuje, jak se má zapínat zip. Má tenké dlouhé prsty.
Vyjdeme na chodbu, chodba je plná mužů v kloboucích. Vypadají jako trollové – velcí, neohrabaní, nebojácní. Kdy jsem se jich přestal bát? Proč? Zřízenec klíčem otevírá dveře a dav sestupuje po schodech, my jdeme poslední.
Téma nejistě šlape z kroku na krok, ale klesá rychle, velmi rychle.
Dveře se otevřou.
Před námi je uzavřený dvůr se 124 schody.
Slunce. Poslední sníh.
Clubfoot Sasha zvedne hlavu k oknu ve druhém patře. Žije tam Yana - Sasha láska.
— Cukroví? Co chceš, Zayi! Sasha křičí.
"Šla jsem plavat," říká Yana, ale neodchází.
- No tak, můj!
"Šla jsem se utopit," říká Yana a neodchází.
Sasha se na ni podívá a zasměje se.
- Utopím se! A já se utopím!
- Jdi Jdi jdi! křičí muži. Zvedají hlavu ve stejných černých kloboucích, podobně jako gnómové. "Kam jsi šel s býkem, ty!" zřízenec štěká.
Téma se šíří po dvoře. Znovu se prochází.
Má tvář hluboce zklamaného muže. Stahuje si čepici hlouběji přes oči, kroky jsou stále širší. Zastaví se. Otočí se na Káťu.
- Y! Téma říká. — Yyyyyyyy!
- Rozumím ti. Ale podívej, - říká Káťa a vede ho k mřížím. Tam se za mřížemi tyčí šedé výškové budovy jako skály, růžové ve světle.
Stojí spolu. Pak Theme vezme Káťu za ruku a vede ji zpět ke dveřím. Jdou po schodech nahoru. Dveře na oddělení jsou již zavřené, ale máme vlastní klíč.
Téma jde na pobočku. Jde do své cely. Svléká se a balí se od hlavy až k patě.
Sedíme vedle sebe. Pak odcházíme.
Další den na nás čeká Theme, stojící pod samotnými dveřmi své cely. Dívá se z plastového okna. Je oblečený.
Sestra, která nám otevřela, říká Káťe: „Asi znáte hypnózu nebo něco podobného. Od té doby, co jste u něj na návštěvě, nic nezvracel, nejedl, což je nemožné. Je úžasné, jak to děláš. Je to dar."
Káťa se zkroutí. Dostanu strach. Káťa ale nic neříká, jen tiše vejde do cely.
Otevře klíčem okno - a jarní vítr vtrhne do nasraného dusna.
Káťa se otočí. Její tvář je již klidná.
Dobrý den, Předmět. Jsem tak rád, že tě vidím. Jsi šťastný? Jsi připraven? Zkusíme znovu chodit, ano?
Téma přichází ke Káťe, dívá se jí do tváře. Natahuje ruku.
"Ano, přinesla jsem to," říká Káťa. - Je to Snickers. Jedli jste Snickers? To je, když s ořechy.
Subjekt vychází na ulici a opouští cestu, prochází holou zemí. Poslední sníh se drolí na kousky. Téma sedí na lavičce. "Podívej, Temo, jak je tam horké, horké slunce," říká Káťa. Subjekt mžourá na slunce zpod čepice, polyká. Už dlouho jsem neviděl, že by mu z pusy tekly sliny. Jde do altánku. Muži se pohnou a Tema si sedne vedle nich. Káťa říká: můžu zapnout hudbu?
Muži přikývnou.
Káťa zapne Grebenshchikovův kardiogram.
Slavíci začali něco příliš hlasitě zpívat; Z ticha se vynořují nová slova. Mám pocit, jako by někdo převzal mé srdce - Někdy si myslím, že jsi to ty. Rty zapomněly, jak se skládat do úsměvu; Tvář vybledla - zůstaly jen rysy; Náhle se s mým srdcem začalo dít něco dobrého; Víš, myslím, že jsi to ty.
"Zdá se mi, že jsi to ty," zpívá Katya Teme. A Theme se usměje. Nejprve váhavě, pak zeširoka.
"Je tak hezké sledovat, jak se usmíváš," říká Káťa. Oba se usmívají.
Slunce plošně osvětluje létající, rotující svět.
Další den Káťa opouští město.
Koupelna
Koupel se koná jednou týdně. Před koupelí je třeba si obléknout flanelový župan. Ženy si s sebou berou šampon, kdo ho má.
V šatně se musíte svléknout. Odtud jsou vypouštěni ve skupinách. Župany a šortky se v davu dávají do pytle. Olesya nechce vrátit župan - je nový, dobrý, ale župan je odebrán.
Procházíme do dlážděné místnosti. Od vchodu se dívá sestra.
- Kdo se umyl - pojď ven!
Duše dvě, nahé ženy se postaví do řady. Pod sprchu je potřeba jít dvakrát: namočit se, pak jít za sestrou, strčit ruku pod zelené, trávou vonící mýdlo z lahvičky bez označení, vzít žínku (žínky jsou běžné a dezinfikované), namydlit, namydlit hlavu. Postavte se do fronty, znovu se osprchujte. Zpěněná špinavá voda cáká až po kotník.
Ženy se třou v rozkroku, zvedají prsa vysoko. Vytáhnu břitvu a místností proběhnou šepoty. Holicí strojky jsou zakázány. Ti, kteří mají, skryjte je. Takhle přinášet - drzost, to je tady poprvé.
Těla, těla. Velký, hubený. Vyholené hlavy, velká břicha. Vzájemně o sobě uvažujeme.
- Odcházeli! Vstávej! Ještě pět lidí!
Na lavici se myjí ti, kteří se neumí umýt nebo se perou příliš pomalu. Zalévají se z černé gumové hadice. Obvykle to dělají sami obyvatelé - ale dnes jsem tady já a zřízenci jsou nuceni je umýt. Sestřičky jsou mokré a naštvané. Umyjte jako kus masa.
Mýdlo se dostane ženě do očí, žena pláče jako dítě, sestra říká: "Co to děláš."
Vozíčkáři jsou přemístěni na plastovou sedačku na kolečkách a po polití hadicí se stočí do sprchy.
- Kočárek, můj kočárek! - kvílí babička. - Vraťte kočárek! nevstanu! Sám nepřijdu! - myjte to dál.
Růže šla pod sebe, sračky se smývají do obecného odpadu.
Na výstupu musíte zvednout hrudník - abyste ukázali, že je dobře umytý a není tam žádná vyrážka. Sestra prohlíží ženy. Informace o praní budou zaznamenány do speciálního protokolu.
Poskytují ručník, župan, spodky. Kalhotky jsou odebrány z obecné hromady. Jsou seprané a šedé, nesedí velikostí, ale ženy rezignovaně táhnou, co daly.
Teď musíme jít do šatny - čekat na odvoz zpět na oddělení.
„Užijte si koupel, děvčata! říká Olesya. - Duše se raduje, když.
Svatý
Potkal jsem Svetu Skaznevu v oddělení milosti. Toto oddělení se nachází v prvním patře a dříve nebo později zde všichni skončí – většinou před smrtí. Je mnoho lidí upoutaných na lůžko a vozíčkářů. Dlaždice, železné dveře, dokonce mají zvenku vlastní izolátory se zámky.
Sveta Skazneva je oholená téměř do plešatosti. V ústech má jen jeden zub, takže se její obličej zdá téměř kulatý. Hnědé veselé oči, široký úsměv. Její tělo se zkroutí spasticitou – nekonečnými kroucenými křečemi. Ruce má hozené za hlavou, nemůže je spustit. Má dětskou mozkovou obrnu. Její rodiče ji dávno opustili. Bydlela u babičky, pak u tety, ale když Svetě bylo 31 let, teta onemocněla a její příbuzní je oba poslali: tetu do pečovatelského domu a Svetu do internátní školy. Nyní je Svetě 47 let.
Abych řekl jednu větu, Světlo musí překonat monstrózní odpor těla. Sveta proto mluví pomalu, s pauzami, během kterých se její tělo kroutí a klene – a já poslouchám. Je těžké se na to dívat.
Je pro tebe těžké se mnou mluvit? Jsi unavený?
- Ne. Promluvíme si. Chci mluvit.
Vedle Svetiny postele sedí Yulia (její sousedka a nejbližší přítelkyně) na provizorním vozíku - stoličce s kolečky. Julia krmí Svetu, přivádí loď, pomáhá oblékat. Julia je považována za nemluvící, ale Sveta jí rozumí a plynule mi překládá. "Jsme jako sestry." Nemluví s ní,“ říká Sveta. - A se mnou. Nikdo. Jeden mluvil. Zdravotní sestřička. Odstoupil. Zapsala to."
- Co jsi napsal?
Julia mě poplácá po ruce a převalí se na noční stolek. Balíček je vyzvednut. Balení obsahuje dva sešity.
V sešitech - básně.
Náš nebeský Otče, odpověz mi: Proč žiji na světě v utrpení, nemoci a chudobě? Vždyť mě nikdo nepotřebuje. Bože, co za to můžu? Proč je to můj osud? Celý život snáším pekelná muka. Slyšíš, jak duše pláče?
Svět poezie je širší než zdi internátu. Širší než možná současnost.
Na návrší je vesnice, domy v obci jsou ve dvou řadách. Žijí tam pracovití lidé a já jsem bydlel s babičkou.
Jednou byla láska. Žil také v oddělení milosti. Zamilovali se do sebe - ale štěstí se nekonalo. „Lékaři nechtějí přijmout tak milující pár. Ze smutku byly mozky zakalené - a ten chlap se rozhodl utéct. Přišel domů brzy ráno. Bezpečnost to nenašla. Uprchlíka přivedla sama nemocná nešťastná matka. A ten chlap se hned vzpamatoval - jaké neštěstí udělal, opustil milovanou dívku, zničil svobodu a štěstí.
Chlap byl poslán do 3-A, na oddělení pro "běžce" a problematické, přes dvě nepřekonatelná patra. A už spolu nebudou. „A všichni v internátní škole o tomto milostném vztahu věděli už dlouho. Jen lékaři jim stejně zakazují bydlet na jednom oddělení!
- Bylo to všechno nadiktováno?
- Zpočátku ano. Po. Dali mi telefon. Napsal jsem. Psaní.
Sveta zaboří obličej do matrace a ohnutou paží vytahuje zpod polštáře červený tlačítkový telefon Alcatel. Malíček levé ruky šťouchá do knoflíků. A v konceptech se otevírají nové linky.
- Jak dlouho jste se učil psát - takhle, aniž byste se dívali?
- Šest měsíců.
Pak mi Světlana napíše SMS: „Zacházím se svými básněmi opatrně a se zvláštní pozorností. Pokud je v textu alespoň jedna chyba, okamžitě nutím tuto chybu k opravě - vždyť jedno špatné písmeno nebo slovo zkazí celou báseň.
- Máte "Ukolébavku pro svou dceru." ty máš dceru?
- Ne. Tak sním.
Svetin život omezuje postel. Standardní invalidní vozík jí nevyhovuje, ale je to právě ona, kdo je zařazen do IPR ( individuální rehabilitační program . - E.K. ), což znamená, že ho Svěťa může jedině získat. V rohu místnosti je televize, která už dva roky nefunguje. „Julia se dívá na televizi v hale. Říká mi. Ale sám to chci."
Příliš daleko od okna. Jediné, co vidí, je zeď naproti. Na zdi je obraz. Koně běží.
"Po širokém, čistém poli cválají koně klusem, šíp, vyvíjející luxusní hřívu, na trávě jen mladý prach."
Chodím do Sedmikřídlého povídat si o kočárku a televizi. Mluvte o spasticitě. Bere Sveta léky na spasticitu - existují?
Ukazuje se, že ne, není. Proč? "Nevím, jsem tu teprve týden." Doktor otevře lékařskou dokumentaci a já vidím:
„ICP, organické poškození mozku, hluboká demence. Oligofrenie ve stupni těžké invalidity. Chybí řeč. Komunikuje pomocí mimiky a gest. Postupujte podle jednoduchých pokynů. Primitivní. Vykazuje významný kognitivní pokles. Vegetativní životní styl.
- Co je tohle, o Svetě?
- Ano.
Co je vegetativní?
- Když se člověk zajímá o výživu a fyziologické funkce. Všechno.
- Píše poezii.
Jaké další verše?
- Má sešity a jsou tam básně.
Viděl jsi, jak píše? Podívej, tohle je prostě směšné. Nechodila ani do školy. Puškin má zásobu 20 000 slov. A ona nemá a nemůže mít slovní zásobu originálu, aby vyjadřovala své myšlenky, své pocity.
- Mluvil jsem s ní.
"A ona ti četla poezii?" Tak, jdeme, jdeme hned, ať mi je taky přečte!
Sedmikřídlý naštvaný.
- Myslíte si, že do karet píšeme nejrůznější nesmysly? Ani jsem to nepsal! Srbský institut ji zkoumal, existují odborníci!
"Pojďme zítra - spolu - a promluvme si s ní."
"Jestli chceš zítra, udělejme to zítra," bručí Sedmikřídlý. „Je pro mě velmi zajímavé ji poslouchat.
Další den se s námi Sedmikřídlý setkává v Komnatě světla. Je evidentně zmatený.
Včera jsem na ni myslel. Ptal jsem se jí včera – sebe. Nevyšlo to. Ukaž, jak to děláš.
- Sveto, ahoj. Jak se dnes máš?
Sveta zaboří čelo do polštáře a levou rukou vystrčí telefon. Píchá malíčkem, míjí, zase šťouchá. Všímám si, že spasticita je dnes silnější.
Nakonec se text otevře.
„Narodil jsem se ve městě N. V sedmi měsících jsem onemocněl meningitidou. Do 9 let jsem žil na vesnici se svými prarodiči...“
- Kdo to napsal? ptá se sedmikřídlý.
- Sveto, ty jsi to napsal?
(Křeče, křeče.)
- já
— Kdy jsi to napsal?
(Dlouhá křeč, doktor se dívá do stropu.)
- Tuto noc.
"Teď ho nech psát," říká Sedmikřídlý. - Cokoliv. Nabídka.
- Sveto, napiš, jak se cítíš. Prosím.
Světlo je křečovité. Nakonec zaboří obličej do polštáře a přitáhne si telefon k sobě.
Vezmu sešit, najdu „Dívčí výzva k Bohu“ a dám ho doktorovi. "Prosím čti." Začíná číst.
Sveta strčí malíček do telefonu. Ruce se mi třesou a složím si je na hruď.
Podívám se na Julii. Julia se narovnala na stoličce, jak jen to bylo možné. Na její tváři je klidný, hrdý, sebevědomý úsměv. Kývne na mě.
Sveta posouvá telefon malým pohybem k okraji postele.
Beru to, ukaž to Sedmikřídlému.
"Mám velké starosti."
Sedmikřídlý pohled na Svetu.
Sveta se podívá na Sedmikřídlého, pak na nás.
Light říká:
- Vybral sis mě. Proč?
Říkám nějaké trapné nesmysly. Něco o talentu.
"Jsou tu další," říká Sveta.
"Je mnoho dalších," říká Sedmikřídlý do vesmíru. - Jemnost nestačí pro každého.
Odejde z místnosti. On říká:
„Naše personální kapacita je značně omezená. Ve Španělsku je potřeba 5 000 zaměstnanců k otevření dobrého pečovatelského domu s 1 000 lůžky. A to máme jednu sestřičku na 40 lidí! Inteligence je komplexní funkce, která se určuje psychologickými testy. Somaticky je vegetativní. My, jako dům milosrdenství, musíme poskytovat péči. Píše poezii, ale jeho intelekt a paměť jsou sníženy a jeho vůle je narušena. A vnímání, myšlení a reprodukce – vše je redukováno. Je neschopná! Kapacita je stroj, je to státní stroj, o kapacitu jsem ho nepřipravil. Byla tam malá komise, Srbský institut, soud! Raději propojte svá spojení o kočárku!
říkají zaměstnanci
- Nyní je směna dva týdny. Dnes jsem si sedl k obědu, sedím v křesle a sám spím, omdlím, protože dva týdny prakticky nemám spam. A tak - pak den-noc, pak den nebo tři, pak den nebo dva. Není dostatek pečovatelů. Chodby, záchody - to by se mělo umýt na chodbě, ale žádnou nemáme. Chodby je potřeba umýt třikrát, toalety třikrát denně.
Tady vstáváme v půl šesté ráno, umýváme chodby, hodinu oběd, jedli, zase - chodby, záchody. Večer, když se procházejí, se pokoje umyjí. To je podle SanPiN. A každý den máme generálku – každý tři pokoje. Každý den. Generální úklid trvá čtyři hodiny. Tam nejprve naneste roztok, nechte hodinu působit. Po hodině znovu opláchněte čistou vodou. Pak dáte křemen a půl hodiny větráte. Celý den nebudeš sedět.
Ráno zase - plenky, chodby, pokoje. Umyjte je všechny, převlékněte se. Na oddělení jsme dva, vše je pro nás dva. Pomáhají nám kluci, kteří žijí - umýt, někoho podržet... Nebýt kluků, tak obecně by to bylo nějaké neskutečné.
Tyto parapety bychom třeli každých pět minut, pokud bychom měli příležitost. Ale stíháme jen třikrát denně. Sami bychom byli rádi, že tam bylo čisto, jak chceme, jako doma. Občas tady kluci kouří, jednou jsme jim vysvětlili: kouřte, prosím, tam. Dokonce je naplácali. Protože práce ostatních lidí musí být respektována. Vše je jasné – lidé jsou nemocní, potřebují pozornost. Dokonce ještě jednou věnovat více času, ale ukazuje se, že ani není čas být s nimi, protože všechno je v tomto úklidu. Zde je hromada prádla - musíte ji rozebrat, aby vše leželo úhledně. Listy k listům. Žádají nás o to.
Mopy jsou nuceny malovat. Mopy, hadry, všichni malujeme. Podepisujeme barvou každý hadr z kterého oddělení. Přišli na hlídku a nejdřív natřeli hadry. Nejdříve umyjeme, pak sušíme, pak natíráme. A barvy nemáme, už jsem si z domova přinesl štětce, abych podepsal hadry. Přichází sestra a kontroluje přímo tam. Pokud je jakýkoli dopis vymazán, bude vše zbaveno. Každé tři dny sušíme jeden hadr. A znovu malovat. Onehdy byl tento opraven a nyní tam na baterii visí další - připravuje se, také podle plánu. A také nutili takové kapsy přišívat na hadry. A pište na ně. Byly ale ponořeny do vody a vše bylo okamžitě vymazáno. Pokud toto uvidí, také se nám to opět vrátí, že nejsou podepsáni. A kdy podepsat? Jsou neustále vlhké, pořád. Nemáme čas sušit. Protože jsme neustále s těmi hadry.
Vše nosíme z domu - "Propper", "Fairy", nějaké prostředky na drhnutí rzi silnější. Vše z domu - místní nepere. Koneckonců, nemůžete to setřít, pokud vás také připraví.
Bojíme se všeho, obecně se bojíme.
Naše sestra, která je naším strážcem, má leták. Po generálním úklidu ji pozveme a ona jde zkontrolovat, všude je všechno. Prach pod skříněmi vše odsouvá, vše kontroluje a volá nás do kanceláře. Dá svůj vlastní obraz a my - že generální úklid byl přijat. A na té hodince nás vrchní sestra přijímala každý den od generálů. A přijala - všechno je v pořádku, všechno je v pořádku. Druhý den přišla ve čtyři hodiny večer a Vlad N. - rusovlasý kluk - seděl a něco jedl na parapetu. Nemůžete sledovat všechny. A je to, a je to! Tady je špinavý. No to by se najedl, no, my bychom tento parapet utřeli, nic takového. A byli jsme zbaveni.
Pět tisíc je hodně! To je hodně, tohle je třetina platu! Viděl jsem, že doma brečím. Mám děti. Peníze něco. A Inna obecně žije sama, má hypotéku. Sama vychovává dítě a co? Má z čeho žít, dostala 11 tisíc - ještě méně než já.
Zvlášť bez vysvětlení. Byl by tam nějaký řád! Řekli by! Popovídali bychom si. Proč, kdyby generálové byli přijati! Chápu, když je to na tobě. A za tu šichtu jsem zhubl pět kilogramů. Kluci byli nemocní, nepomohli mi. Odřel jsem všechno, všechno, všechno je rovný: všechny stropy, všechny kabely, všechny pavučiny, všechno myli všude – i na vás. Kdyby jich bylo nejdříve odstraněno jen tisíc, tam nějak vyděsit.
- Byla tam sestra - stala se asistentkou eskorty. Byla tam zdravotní sestra - stala se zdravotní sestrou. Je tomu tak již třetím rokem. A pro nás teď žádné dlouhé prázdniny, žádný předčasný důchod, žádná újma. Vzhledem k tomu, že nejsme zdravotníci, jsou více zvažováni. Do škodového důchodu mi chybí osm měsíců. Měl jsem s nimi malý zadek. Kolektivně jsme se s nimi potýkali, ano. Šli k soudu. Pro nás jsou kategoricky ne. Zavolali nějaký falešný, sakra, z inspektorátu práce, on se na nás usmál, seděl tam s ředitelem, ani nikam nechodil, jen seděl na židli na personálním oddělení. K něčemu směřuji: odstranili z nás škodlivost, odstranili nám dovolenou a všichni na to čekáme, pracujeme s bělidlem, proč nemám škodlivost? Jen mě to bolí, přišel jsem sem, abych šel jakoby do předčasného důchodu, ale osm měsíců je pro mě málo.
Přišli jsme na lékařskou prohlídku, všichni máme spálené hrdlo od bělidla. Ankety. Vešel jsem dovnitř, doktor mi řekl: „No, co je, co tam děláš? Všichni máte na krku takové vředy od bělidla.“ Musí existovat škodlivost, vlastně proč byla škodlivost odstraněna?
- Jsem zdravotní sestra. Musím sledovat stav klientů. Tak? Víte, kolik deníků musím vyplnit? Vidět. Záznam o převodu povinností. Listy lékařských schůzek. Seznamy lékařských předpisů na léky zakoupené z osobních prostředků. Deník konzultací klientů lékařských specialistů. Rekordy dne koupele. Věstník jednorázového výdeje léků. Stříhání a holení pro klienty. Časopis vydávání účinných léků. Věstník účtování pro vydávání neuroleptik podle předpisu lékaře. Věstník vydávání léků obecného seznamu podle předpisu lékaře. Účetní deník pro dezinfekční prostředky. Požární bezpečnostní protokol. List zákaznického účtu. Účetní list hygienických postupů pro klienty. Zákaznický procházkový list. Deník teploty a vlhkosti. Lékařské schůzky. Věstník registrace a kontroly ultrafialové baktericidní instalace - oddělený pro předsíň, chodbu, dvě toalety, sprchu, služební místnost, domácnost. Hygienický deník zaměstnanců. Zákaznický list měření teploty. Věstník evidence zrakové kontroly plnění hygienicko-hygienického a protiepidemického režimu na oddělení. Účtování nabíjení baterky. Mens log je menstruační deník. Registr generálního úklidu - samostatný pro všechny prostory. Registr žádostí o léky. Deník epileptických záchvatů. U instalace Krontu je i protokol výměny filtru, ale tam se to díky bohu mění až 18. dne. Věstník evidence zrakové kontroly plnění hygienicko-hygienického a protiepidemického režimu na oddělení. Účtování nabíjení baterky. Mens log je menstruační deník. Registr generálního úklidu - samostatný pro všechny prostory. Registr žádostí o léky. Deník epileptických záchvatů. U instalace Krontu je i protokol výměny filtru, ale tam se to díky bohu mění až 18. dne. Věstník evidence zrakové kontroly plnění hygienicko-hygienického a protiepidemického režimu na oddělení. Účtování nabíjení baterky. Mens log je menstruační deník. Registr generálního úklidu - samostatný pro všechny prostory. Registr žádostí o léky. Deník epileptických záchvatů. U instalace Krontu je i protokol výměny filtru, ale tam se to díky bohu mění až 18. dne.
Nemůžu vynechat ani jeden záznam, seberou mi plat. Nyní otázka. Kdy mám sledovat stav klientů?
- Chůze od toho a toho k tomu a tomu. Formálně, volitelné. Ale čím víc jsou na ulici, tím míň lezou sem, sestřičky si odpočinou, všichni si odpočinou, doktor si odpočine. To znamená, že čím více vyjedou na ulici, tím lépe. Nevyhazuji, ale je tu Natasha, milovnice vyhazování. A jeden se schoval a ona ho šťouchla mopem: pojď, jdi se projít. Vytrhne jí tuto metlu z rukou a třikrát ji udeří do hlavy. No, to je vše. Byly mu píchnuty nějaké léky a poté posláni do K. ( psychiatrická léčebna - E.K. ). I když se omluvil. A Natasha si napsala pracovní úraz.
Proč nevezmeme všechny na procházku? Máme jednu zdravotní sestru. Když máme 60, 64 lidí, tak vyvedeme maximálně 25. Polovina z nás jsou běžci, a když jeden běží, poběží za ním dalších pět a ty je potřeba nechat u někoho jiného a sanitář je jeden. Nemůže je opustit a běžet za nimi. Proto je nemůžeme jednoduše fyzicky vyrábět ve velkém množství.
Přeskočí plot, dokonce přeskakují tyto ploty. Přeskočili, víte, kolikrát běželi? A chytili je. Máme jednu Misha E. jen vyčnívá. Do nemocnice a odtamtud jde k nám. Všichni jsou odtud a on je tady. Zdá se, že věří, že toto je jeho domov, a vrací se domů.
Nejprve vstupují do důvěry. Chtějí pomoci. Chceme je také rehabilitovat, aby mohli pomáhat. Jeden získal sebevědomí, měsíc pomáhal, měsíc a půl pomáhal ... To je ono, šel se sestřičkou do prádelny. Říká: Budu kouřit přímo tady za dveřmi. Dvě minuty, ještě méně, odejde - to je vše, ne. Pak ho hledali, po měsíci a půl ho našli.
„Jsme dobří, nejsme běžci, všichni jen přísaháme, přísaháme,“ a běží.
A pak za to připravují sestry. Záchranáři, sestry. Kdo byl na směně. Ano, mohou sebrat polovinu platu. Protože běžec byl na směně. Plus vysvětlující poznámka. A pro vysvětlení - znovu. Tři vysvětlující dopisy, pak následuje důtka řediteli – a odvolání. Bez dalších řečí.
Proto je nemůžeme jednoduše fyzicky vynést ve velkém množství. Protože nechci přijít o plat, její, naše skvělá. Protože děti sedí doma jako kavky a dožadují se jídla.
Pokud přijdou například z nemocnice nebo z nějakých jiných internátů a už utekli, odráží se to v historii. A pokud přijdou z domova, sledujeme je. Byl tam jeden útěk - to je vše, je to běžec. Protože když poběžíte jednou, poběžíte podruhé. Jaké hlasy bude mít v hlavě? Co mu řeknou?
Běžci – ti jsou již pod zvláštním dohledem sanitáře. Zřízenec se snaží postavit běžce vedle sebe. Nebo, pokud jdou, jde vedle něj. Protože každou chvíli všichni s cvaknutím odletí.
"Nebo se někde postavím, aby bylo všechno vidět... Postavím se u plotu..."
- Někdy otevřete dveře - a oni vás prostě srazí kulkou a vyletí ven. A někde se schovávají: někteří ve sklepích, někteří pod schody, za schody... A dokud ho nenajdete, neuklidníte se.
A stane se, že když jste běželi dolů - nenašli jste to, vyběhli jste do druhého patra - a on někam vyběhl. No, jakbysmet, máme i dveře s klíči, ale člověk nikdy neví, třeba tam v tu chvíli někdo odchází nebo vchází. Tenhle se srazí a uteče - na svobodu.
- Stává se, bylo, ale dokonce jsem to měl. U nás S. uškrtil A. Vzal prostěradlo a... Slyšel jsi to? Zde zřízenec prochází chodbou - sípání z izolačního oddělení. A právě ho srazil. Tady je postel. Dusí ho. Prostěradlo na krku, a přitáhne si na sebe, aby neřval, nehýbal se, ale špejlí ho. Togo byl později ošetřen, protože měl ruptury.
V rehabilitaci je to jednodušší, je tam kluk s holkou. A tady svou sexualitu nikde nevypustí, jako zvířata. A holky mají průšvih, že?
Jeden z nich na té směně křičel: až mě vezmeš do K. ( psychiatrická léčebna . - E.K. ), chci sát. Tam, jak se zdá, jde o shovívavost. Takže chce muže. A ví, že to tady mít nebude. A začnou lézt k vlastním sousedům. Dělají do sebe díry. A muži - přímo jiným mužům. Někomu se líbí, co lezou. Někteří samozřejmě kopou.
Byly také dobrovolné. Měli jsme Sašu - Dášu, každý si ho mezi sebou říkal. "Tam šla Dáša." Ani se nebránil. Ale pořád se snažil utéct. Jdeš do jídelny - Saša tam není. Kde? V suterénu. Sedí tam, schovává se a čeká, až se všechno uklidní, aby se pokusil dostat ven.
No, zavoláme doktorovi, jestli ho při tom přistihneme. A o všem rozhoduje lékař. Pokud byl útok například sexuální, snaží se ho poslat na léčbu. A pokud je to vzájemné, v zásadě si jen povídají. Takže příště se to nestane. Jinak bude konverzace jiná. Na injekce, aby tam nebyly takové vzrušení navíc...
- Je mi jich líto. Žil jsem rok se směnami na internátu a teď chápu, jaké to pro ně je. Toto je skutečný režim. V zóně je to zřejmě lepší než u nás. Mají život na pohotovosti: jíst na zavolání, spát na zavolání, pít prášky, chodit pod eskortou... Otevřete ústa - injekce.
Pacient řekne něco špatně – sestry straší injekcemi. V odpovědi řekne další slovo - opravdu dávají injekce. A protokoly popisují, že došlo ke změně stavu. Co se nepíše v časopisech.
I když člověk nadával, i když mával rukama, znamená to, že ho přinesli. Ale kdo to pochopí, kdo jim naslouchá, kdo jim uvěří? A zdravotníkům je možné všechno – umí bít pantoflem a ponižovat slovy. A zkuste jen odpovědět.
Jedna sestra obvykle píchla každého, kdo se na ni úkosem podíval. Duševní, Bůh mi odpusť. Teď je díky bohu na mateřské dovolené.
Píchám si injekci jen zřídka - jen když mám epileptický záchvat nebo když vidím, že už probíhá psychóza, nebo žena sama říká „píchněte si mě“, protože se ozvaly hlasy. Ale ne vždy se rozhodnu. Máme jednu úřadující vrchní sestru - tady chodí, všechny otočí, pak otočí vrchní sestru. Jsme zodpovědní za křídlo, zdá se, že je na nás, jak se rozhodneme – ale vždy leze. "Tentokrát, tenkrát." Někdy neposlouchám. Ale sleduje a informuje manažera.
Tato sestra urazila Tanyu před odchodem ze směny. Byl jsem ve službě. Slyším Tanyu říkat: "Tak já chci domů." A ona je v její tváři, přede všemi: kdo jsi byl předtím, chlast, pil. Tanya se tak třásla. Pak mi řekla – kdyby jí. Říkám jí, že nebudu. Proč? Muž řekl – chci domů. Volal jsem doktorovi. Jen dobrý doktor měl službu, předepsal ne injekci - pilulky. Není kam dávat injekce, všichni kněží jsou vyděraní od injekcí.
Proto je třeba na úrovni ministerstva rozhodnout, že by měl být přímý příkaz je nemlátit a nevzpomínat na jejich minulost a nepřipomínat jim, co bylo předtím.
Potřebujeme lidi, aby pracovali – ty, kterým na nich záleží. Abych se nebál. Mnohými jsou považováni za chátru, ačkoliv kvůli nim máme plat. Vidí v nich psychopaty, vidí jako svůj cíl jít po linii. Přestal jsem pít čaj s kolegy. Mat, "***" (šílený), "jak žili předtím" a kosti je začnou mýt. A že lidé onemocněli – není dost mozků na přemýšlení. Že onemocnět může každý.
Není pro ně žádný soucit, žádná lítost.
Kde jinde by žili, že? Rodiče to nezvládají. Psychóza, nervozita. Všechny mlátí, lámou, hlodají.
Někteří jsou tak sexuálně zaujatí a jejich rodiče jim něžně hlodají paty. Ne, no, co myslíš? Kde se nejlépe žije? Tady na internátech nebo doma?
Nesouhlasím s tebou. A jak si poradí rodiče, když rodiče pracují? Dokonce se mě to týká, chci říct - to jsou mí blízcí lidé, moje sestra, její syn. Sestra pracuje. Synovi je 30 let. Týden leží v nemocnici, opustí nemocnici a začne matku bít. Ptám se tedy, jak takovému dítěti pomoci? Přijede sociální služba, co řekne? Pohladit ho po hlavě, když potřebuje pořádnou manžetu? A zůstaňte ve strachu. Jsou tak agresivní – rozumí, jen když na ně křičíte. Nebudeš křičet - tvoje sestra je obvykle klidná - tak ji bije!
A já jí říkám: jeho místo je právě tady. V izolaci. Zavřeno - vše podle plánu. Jíst, chodit. Pokud člověk nerozumí, nechce žít v rodině, co zbývá? Izolovat. Je velmi agresivní. Co budete dělat, s čím pomůžete? Půjdeš do bytu, když se matka sama bojí? Když se zavolá záchranka, přijede policie, takoví strejdové! Abych ho nějak uklidnil!
Někteří lidé žijí, protože nemají kam jít. Když byly byty opilé, promiňte, omluvte mě, kde bydlí? Na ulici? Jsou lepší sklepy? Myslím, že tato internátní škola je jejich spása. Myslím, že ano. A začnou na vás útočit. Abyste se ochránili, musíte jít rychle zavřít dveře do zámku. Protože co mají v hlavě? Nemůžeš se dostat do své mysli, souhlasíš? Tady máme nemocné, prostě nemocné lidi. Všechny jejich akce jsou kontrolovány. Pokud jim dáte volnou ruku, ještě nevědí, jak se zachovají. Chci říct, takhle vyřešit všechno na světě.
O lásce
Jedna žena bydlela na internátu. Kdysi chodila, sice o berlích, ale nyní se může pohybovat pouze na invalidním vozíku. Jako všichni na internátě byla velmi osamělá. Měla ale štěstí, protože ji navštívila její matka. Máma byla stará. Chodili spolu - a ne po zahradě, ale po vnější straně budovy a mohli ji i obcházet (obvykle je to zakázáno). Občas maminka vzala na procházky jinou holku z oddělení - také nechodící, s Downovým syndromem a legračními lysinami na hlavě. Žena se zeptala své matky: proč to děláš? A matka odpověděla: Řeknu ti to později.
A jednoho dne moje matka řekla: to je tvoje sestra.
"Rodák?" zeptala se žena. "Ano," odpověděla její matka. - Nejvíce, že ani jeden není. Nejdřív jsem porodila tebe, pak ji. Máte jiná příjmení, protože jsem ji porodila od jiného muže. Ale tohle je tvoje vlastní sestra, postarej se o ni."
Žena se začala starat o svou sestru. Krmila, přebalovala, prala prádlo, objímala a líbala ji. Pak se začala starat o ostatní stejně jako její sestra. Zeptala se personálu - a čtyři dívky s Downovým syndromem byly převezeny do jejího pokoje. Je jim od 24 do 29 let, ale jsou docela malí, vysocí jako 3-4 leté děti. Protože lidé s Downovým syndromem nevyrůstají bez lásky. Jejímu pokoji se začalo říkat „mateřská škola“. Takže v životě ženy se objevila láska. A dívky začaly pomalu růst. Žena se stará o všechny čtyři, ale nejvíc miluje svou sestru, protože „je jediná moje na zemi“.
Zaměstnanci internátu viděli dokumenty a pochopili, že příběh o sestře je smyšlený. Ale nikdo o tom nemluví. Nemůžete se zeptat matky ženy - zemřela předtím, než opustila dceru milovaného člověka. Žena se nedostala na matčin pohřeb: zaprvé nejede, a zadruhé, kdo by ji nechal jít neschopnou?
Jedna žena bydlela na internátu. Kdysi dávno měla vojenského manžela a tři děti. Žila ve vojenské jednotce, kde sloužil její manžel, pracovala jako kuchařka a byla velmi šťastná. Po prvním porodu se u ženy objevila epilepsie. Jednou došlo k útoku v plukovní kuchyni a ona převrhla káď s vařící vodou. Její tělo bylo znetvořeno popáleninami. Útoky byly stále častější a její manžel ji opustil. A děti ji opustily. A žena skončila na internátu.
Je vdaná, ale svého manžela neviděla 16 let. Její děti vyrostly, měli vnoučata, která neviděla. Život ubíhal. Žena existovala, jako by napůl spala, a čekala na zázrak.
A stal se zázrak. Jednoho dne jí napsal americký voják. Byl ve středním věku, rozvedený a používal internetový překladač. Žena bydlela na rehabilitačním oddělení, takže měla vlastní telefon. Psala SMS ve dne a dokonce i v noci a riskovala, že jí telefon odebere sestra. Ale měla znovu a znovu štěstí.
Jednoho dne si uvědomila, že je zamilovaná. Požádala sociálku, aby pomohla podat rozvod s manželem – přece jen spolu už dlouho nežijí. Americká armáda napsala, že ji také miluje. Že jsem si hned uvědomil, že jsou to domorodci. Říkal jí „má drahá ženo“. A žádné nedostatky online překladatele nemohly zkazit jeho dopisy plné skutečné něhy.
Jednou jí napsal, že jede do Sýrie na velmi důležitou a nebezpečnou misi. Ale poté přijede do Ruska, aby si ji vzal. Své věci včetně všech peněz dokonce posílal vojenskou poštou. Potřebovala převést malou částku na zaplacení celního poplatku.
Žena odpověděla, že nebude moci platit, protože bydlí na internátě a nemá přístup ke svému účtu.
Neodpověděl. A už nikdy neodpověděl.
Pravděpodobně zemřel v Sýrii. Jeho mise byla velmi nebezpečná. Nezůstal ale bez truchlení.
Jedna dívka žila v dětském domově. Byl to speciální sirotčinec – pro tříděné děti. Před odesláním dětí do dětského domova se na ně zvláštní komise podívá a položí jim otázky. Pokud na otázky odpovíte špatně, skončíte ve zvláštním typu sirotčince a odtud, až vyrostete, půjdete do PNI.
Dívka věděla, že má bratra, ale svého bratra neviděla od svých pěti let. Bratr byl starší a úspěšně seřazený do normálu, ale ona ne. Po chvíli zapomněla na jeho tvář. Trápilo ji také to, že si nepamatovala jméno své matky a nebylo se koho zeptat. Život před sirotčincem jí unikal a brzy se jí začalo zdát, že tu žila odjakživa.
V sirotčinci byl živý koutek s krysami, morčaty a králíky. Dívka měla velmi ráda zvířata, zejména morčata. Nikdo jiný je nemiloval a dívka se o ně sama starala, i když se jí za to smáli.
Jednoho dne přišla do živého koutku a ukázalo se, že tam není sama. Byl tam ještě jeden chlap, starší než ona. Ale on se nesmál a nebil ji, ale požádal, aby ukázal, jak se starat o zvířata. Ukázala. Začali se společně starat o zvířata z dětského domova. Po chvíli si uvědomili, že se milují, a všem oznámili, že spolu nyní chodí.
Chodili spolu tři roky. Ale ten chlap byl starší, a když mu bylo 18, poslali ho do internátní školy. Slíbil, že napíše, ale napsal jen jeden dopis. Poté se oběsil v lese za budovou - vymýšlel, vystoupil, mohl. Zprávy mezi internáty a dětskými domovy se rychle rozšířily a dívka se dozvěděla o jeho smrti.
A jakmile se dozvěděla o jeho smrti, zapomněla, co bylo v tomto dopise.
Nepamatuje si, co bylo v tom dopise. Co jí řekl, než ji nadobro opustil. Ale pamatuje si jeho tvář - a s nikým jiným se nesetká a s nikým se nesetká. Protože láska je nesmrtelná.
Sterilizace
Jsou tam tři ženy. Sedíme na pokoji a bojíme se, že přijde sestra.
Ženy si vytahují svetry, stahují kalhoty a punčocháče.
Na břiše jsou bílé jizvy. Jedna má příčné a tenké, což se stává u císařského řezu, dvě mají podélné, hrubé, široké, se stopami stehů.
Všechny byly těhotné. Jejich děti byly potraceny. Samotné ženy byly sterilizovány.
Alina, Vera a Olya.
Alina a Vera byly v pátém měsíci těhotenství. Olya si nepamatuje - její porušení jsou závažnější, je pro ni obtížné orientovat se v čase. Byla sterilizována příbuznými během lékařské dovolené v sousedním městě, když se ukázalo, že Olya je těhotná. „Chtěl jsem dítě hlídat, ale žádné dítě nebylo. Mám tam dobrou sestřičku. Jmenovala se Valentina Sergejevna. Pomáhala v nemocnici. Moje babička byla moje. Moje matka přišla a pomohla mi v nemocnici. Byli tam dobří lidé."
Alina a Vera byly sterilizovány internátní školou.
Alina - v roce 2007, Vera - v roce 2016. Alině bylo 21 let, Věře 30 let.
Obě byly v pátém měsíci těhotenství.
Na internátě je zakázáno otěhotnět. To je vysvětleno následovně: výživné na děti není uvedeno v zakládací listině instituce. Schopná žena musí opustit internát, pokud chce vychovávat dítě. Většina zde žijících žen je ale neschopná. Podle zákona nemohou sami vychovávat děti a děti automaticky končí v dětském domově.
Ale porod nedosáhne. Děti jsou potraceny.
Jak se internát o těhotenství dozví?
Vložky se ženám nedávají. Chcete-li získat vložku, musíte jít k sestře. Sestra provede zápis do speciálního menstruačního registru. Používání vložek je periodicky sledováno: po ženě, která je podezřelá z mlčenlivosti, vchází na toaletu sestra nebo sestra a kontroluje, zda použitou vložku neodhodila.
Pokud žena druhý měsíc na vložky nesedí, je odeslána ke gynekologovi. Gynekolog vyšetří. Berou krev na hormony. Pokud je žena těhotná, je doporučena k potratu. Přestože písemný souhlas ženy vyžaduje zákon, není vyžadován.
Ale vede se rozhovor: ženě je řečeno, že dítěte se musí zbavit. To může oznámit ošetřující lékař nebo primář, případně primář oddělení. Při rozhovoru vždy vyprávějí místní hororovou historku, jak v dávných dobách jeden z obyvatel vyhodil z okna novorozené dítě.
V případě Aliny a Very systém selhal. Těhotenství bylo zjištěno pozdě a byli odesláni na malý císařský řez. Sterilizace byla provedena "současně" císařským řezem. Věře byly přeříznuty a koagulovány vejcovody. Alina nemá ve svých lékařských dokumentech žádné vysvětlení - pouze „sterilizaci“.
Samotné ženy o chystané sterilizaci nic nevěděly. Nikdo se jich neptal – ani na internátě, ani v nemocnici. Po návratu jim sestry řekli, že už nebudou moci mít děti.
O sterilizaci nezpůsobilé osoby může podle zákona „O zásadách ochrany zdraví občanů“ rozhodnout pouze soud – vždy za účasti samotné ženy.
V žádném z případů ale k soudu nedošlo.
Ale v osobním spisu Aliny je "petice". Ředitelka internátu žádá o „císařský řez se sterilizací“ a odvolává se na starou vyhlášku MZ č. 302 „O schválení seznamu zdravotních indikací k umělému ukončení těhotenství“ - jsou tam uvedeny i duševní poruchy. O sterilizaci se v příkazu nic nepíše – internát ani lékaři se ale nenechali zahanbit. K návrhu bylo připojeno soudní rozhodnutí, kterým byla Alina zbavena způsobilosti k právním úkonům. Ukázalo se, že to stačí.
Sestra říká:
- No, například: dva schizofrenici nebo mentálně retardovaní ... Měli pohlavní styk - to je ono, budou mít dítě stoprocentně stejné. Naplňte sirotčinec...
Jako by se nedaly zakázat, ale na druhou stranu chápete, že tady je 100 procent zakázáno, tady je 100 procent. Nebude ani jedno procento normality, pokud je tento například mentálně retardovaný a tento je mentálně retardovaný. Kde mohu získat další?
Přijímací oddělení
Nově příchozí jsou přijímáni v prvním patře. Není zde cítit zápach větví. Stěny chodby jsou vymalovány modrou barvou, chodba se otevírá malým sálem a místností, kde sedí dvě mladé ženy obklopené složkami s osobními spisy. Potřebují zkontrolovat soubor dokumentů, ujistit se, že žadatelé nebo jejich opatrovníci podepsali dva nejdůležitější - smlouvu o poskytování sociální služby a žádost o tyto služby.
Dnes je to sedm lidí.
Na lavičce před kanceláří sedí dvě ženy a dívka. Pronajměte si jednu z žen. Její tvář je zmrzlá a není na ní vidět nic než únava. Další mžourá na dokumenty. Nedaleko je zdravotní sestra - čeká na podpisy. Od této chvíle příbuzní ztrácejí možnost ovlivnit osud člověka. Poručníkem se stává internát.
"Toto je naše kopie, toto je vaše kopie," říká recepční. - To je vše.
- Ona chodí? ptá se sestra. - Kolik let?
"57," odpovídá žena, aniž by vzhlédla od svých papírů.
"Odjeli jsme brzy, neměli jsme snídani," říká dívka. A nesnídala. Kdy máš oběd?
- Vaříme chutné jídlo. Neboj se. Naši zaměstnanci také jedí.
Vloží se podpisy, sestra vede ženu pod loket. Neotočí se.
- Jaký bude pokoj? Singl? ptá se dívka poté.
Na druhé lavici sedí mladý muž. Poblíž stojí žena v klobouku, aniž by se svlékla. Prodej muže.
"Zavolala na mě policii," řekl mi muž. "Který opatrovník by se takhle choval?" Pouze špatné, nepoctivé.
Žena se zlomyslně usměje.
Mami, vrátím se za měsíc a půl. Pokud něco není pro mě.
Dívka na recepci zavrtí hlavou a vytočí číslo. Přichází hlavní lékař, ukazuje papír ženě.
- Příkaz, usnesení kraje - o platnosti potvrzení o styku s infekčními pacienty. Jen tři dny. Jaké máte číslo? A máte jen koronavirus, ale musíte pro všechny.
- A kdo jsi ty?
— Jsem zástupce ředitele pro lékařské záležitosti.
„Důchod dostanu 23. dne,“ říká muž. Je pro mě důležité, abych dostal důchod 23.
„Tady doba platnosti certifikátu není delší než... 27, 28, počítejte sami,“ říká primář.
- Hlava nerozumí, - žena sundá klobouk a usměje se. "Já už to prostě nevydržím." Řekni mi, jestli to nechám a zítra přinesu certifikát?
Nemůžeme si ho vzít. Ve čtvrtek se přimlouvám, ve čtvrtek přijďte, přijmu.
- Ano, musím všechno převzít znovu, pokud to neopustím!
Žena začne plakat. Snaží se vydržet, ale nedaří se.
- Budeme to muset vzít znovu - a covid, a to je vše, vše je za poplatek!
- Nemusíte brát střevní infekci, RV-HIV je opravdu půl roku ...
"Uzavřeme dohodu," žádá žena.
Hlavní lékař rozhazuje rukama.
"To je ono, Roma, pojďme domů," říká žena svému synovi. Nehýbe se. — Covid na novém předání. To jsou peníze! Prostě to fyzicky nezvládám.
Náčelník mlčí.
- Romové, všichni, pojďme domů, nevezmou vás.
- Co?
- Ano, neberou to kvůli certifikátu. Oni tě neberou! Bůh! Ano, žádný kontakt, žijeme v elitním domě!
"Pokud tady začne nějaká nemoc, dají nás do vězení," říká hlavní lékař.
Romové, budeš se tady hlásit? Čekali jsme tři měsíce! Je postižený, mám to s ním velmi těžké. Je pomalý.
- A když jedno z dětí ve vašem domě onemocní planými neštovicemi? Kvůli karanténě planých neštovic uzavřeme celý internát. jak si to představuješ?
- Řekni mi, je nezákonné, když tě opatrovník odmítne vzít do internátní školy? - ptá se primář Roma. "Pokud mě sem znovu odmítne přivést, je to v rozporu se zákonem?"
"Ještě jednou projdeš a to je vše," přesvědčuje vedoucí lékař ženu. - A certifikát: je doma karanténa nebo ne?
"Můžu teď zavolat na kliniku?" Žádám tě!
"Pokud nám pošlou sken potvrzení," říká vedoucí lékař.
Na volnou lavici usedá zrzavá žena se stříbrnými šípy v očích. Nedaleko je starší muž v masce. Prodej muže.
"Tady je smlouva pro vás," říká recepční. - Pokud je schopen, podepíše se sám.
"Přihlaste se k odběru," říká rusovlasá žena. - Tu a tam.
- Že potřebujete potvrzení o nepřítomnosti kontaktu s infekčními pacienty... - pokračuje doktor.
- Opatrovník týrá! Nedělá správně svou práci.
- Udělalo se hodně práce!
- Udělal jsi všechno. Zůstává malý krůček, milimetr.
- Taková práce byla vykonána!
Ředitel odchází. Žena si utírá slzy a snaží se již rozložené balíčky se synovými věcmi zabalit do velké tašky. Nemůže. Posadí se na lavičku, jako by z ní byl vypuštěn vzduch.
"Ne, zapíná se to, mami," říká Roma. - Podívejte se na to shora - a vše je jasné. Vložíte to do tohoto balíčku - a je to. Vidět? Holka, řekni mi, ale mám vydaný certifikát na preferenční výlety po městě ...
"Nech si to pro sebe," usměje se matrikář.
- A budou potřebovat léky, to je přínosné.
- Uděláme to. V říjnu, v listopadu - uděláme všechno.
Romové ke mně přijdou do jídelny za čtyři dny. Okamžitě ho nepoznávám kvůli jeho oholené hlavě a pytlovitému, příliš velkému oblečení. Řekne: "Můžu se přihlásit?" Požádá vás, abyste mu půjčili pět čajových sáčků.
Dopis
Ahoj drahá Sveto!
Odpusťte nám, že vás nemůžeme navštívit. Strýc je nemocný a i teď jezdí autem jen zřídka. Po Ivanově smrti se toho velmi vzdal, protože teď zůstal z celé rodiny sám. Lída změnila byt na menší. Káťa se vdala, porodila dceru, ale její manžel ji našel s Arménem a vykopl ji. Nyní ona a její dítě žijí s matkou. Leshka žije v N., jeho žena má velký dům. Měli syna. Je velmi podobný Ivanovi.
Taya je také nemocná, protože pohřbila Sašu na dva roky a je nemocná.
Lenka z O. bydlela v létě s Kaťušou v L. Teď zase odešli. Káťa je v 11. třídě a chce se stát zubařkou. Lesha odešel z O., nyní žijí v P., má dvě děti, dceru a syna. Irinka měla dvě dcery, Sonyu a Dashu, dvojčata, je jim rok a 7 měsíců. Taťána je na všechno sama, pracuje, vystudovala jiný institut. Žije v N., domů chodí zřídka.
V obci už nikdo není, jezdí sem na léto jen letní obyvatelé. Na 2 vesnice je jedna naše žena Anna, rodačka. Do dače přichází i Lenka. Nekomunikuje s námi. Svou matku na hřbitov vůbec nenavštěvuje a nechodí ani na hřbitov ve vesnici. Zatímco se všude staráme o hroby.
No, to jsou všechny novinky. Odpusť nám. Pokud budeme moci, možná přijdeme, ale neslibuji. Jak to bude se zdravím?
Strýček Volodya a já, teta Nina. Já sám jsem měl také 2 operace a mikromrtvici. Tělo není ze železa, vše musíte nést na sobě. Odpusť nám.
Co je postižení
Nezpůsobilost je neschopnost občana svým jednáním nabývat a vykonávat občanská práva, vytvářet si občanské povinnosti a plnit je. To říká zákon. Postižené děti. Dospělou osobu, která pro duševní poruchu nemůže chápat smysl svého jednání nebo je řídit, může soud prohlásit za právně nezpůsobilou. Soud jmenuje psychiatrické vyšetření a s jeho závěry nejčastěji souhlasí.
Přítomnost osoby u soudu je povinná. K tomu, aby se o osudu člověka rozhodlo bez osoby samotné, však stačí potvrzení, že se kvůli svému duševnímu stavu nemůže jednání zúčastnit.
Opatrovnictví je zřízeno nad nezpůsobilou osobou. Je zbaven některých práv: práva nakládat s osobním majetkem, účastnit se voleb, ženit se, vychovávat děti, podávat žádosti úřadům, odkazovat majetek, provádět transakce, být adoptivním rodičem. Bez jeho souhlasu lze provést rozvod, osvojení jeho dětí, zpracování jeho osobních údajů.
Všechna ostatní práva vyhrazena.
Co se stane s osobou se zdravotním postižením, která je v PNI?
Internát je zároveň opatrovníkem i poskytovatelem služeb. Internát je zákazník i účinkující. To poskytuje úžasné příležitosti.
Začněme penězi. Na osobních účtech 404 zdravotně postižených lidí, kteří žijí v internátní škole, je 98 956 665 rublů. To je přibližně 245 tisíc na osobu. Neschopní zpravidla pobírají invalidní důchod, tato částka se zvyšuje. Internát si bere 75 % důchodu pro sebe – za „službu zákazníkům“. Se zbylými 25 % důchodu může internát disponovat ve prospěch svěřence – se svolením opatrovnických orgánů.
Proč tedy Lyuba nemá v přehrávači baterie? Proč musí lidé vytírat podlahu kvůli cigaretě navíc?
Je to jednoduché: skutečné potřeby oddělení totiž určuje i internát. Samozřejmě mi bylo řečeno, že neschopenka stačí požádat - a sociálka sepíše žádost a maximálně za měsíc má člověk potřebnou věc. Ve skutečnosti je to nemožné. Na 436 obyvatel internátu připadá sedm sociálních pracovníků. Některá oddělení je neviděla roky. Mezi obyvateli a sociálními pracovníky neexistuje přímé spojení. Žádost musí být předána sestře a dále dle jejího uvážení.
Ve skutečnosti mají sociální pracovníci plné ruce práce s nákupem a distribucí takzvaných potravinových balíčků. Jedná se o čaj, sušenky, cukr, sodu, muffiny, uzenou klobásu. Pro privilegované obyvatele – tedy ty, kteří pomáhají zdravotníkům „udržovat pořádek“ na odděleních – si mohou koupit něco jiného, například šunku nebo sýr.
Na rehabilitačním oddělení jsou věci trochu jednodušší. Sociální pracovníci jsou tam fyzicky a se svolením vedoucího oddělení je můžete požádat, aby si koupili například hráče.
Kolik stojí potravinové balíčky? Nikdo z obyvatel neví. Kolik důchodu zbývá? Nikdo také neví. Máte-li zájem o penzion (a koho se ptáte v uzamčeném oddělení?), můžete slyšet slib „budete chodit po patrech“. Vždycky se najde místo, kde je to horší, jsou tam 3-A, jsou tam psychiatrické léčebny, tohle si pamatuj.
Ze stejného důvodu lidé nemají mobilní telefony. Právníci dětského domova nevidí potřebu riskovat se sestavováním schématu uzavření smlouvy na SIM kartu pro nemohoucího. Telefon mohou dát pouze příbuzní.
S hotovostí je to stejné. Postižený člověk je nevidí a neutrácí. A to je další trik-22: pokud chcete znovu nabýt způsobilosti k právním úkonům, soud se vás určitě zeptá, jak vybrat peníze, jak zaplatit byt, kolik stojí jízdenka na trolejbus a mléko v obchodě.
Přístup do vnějšího světa pro osoby nemohoucí je ve skutečnosti zakázán. Potkal jsem ženu, která svůj největší sen nazvala výletem na nejbližší trh (tři bloky od internátu), aby si vyzkoušela a koupila boty.
Zdravotně postižená osoba nemůže opustit internát. Pouze pokud existuje jiný, externí opatrovník.
Podle názoru vedoucího lékaře (je nový a je považován za pokrokového) má internát právo určovat neschopence doslova vše. Protože nekompetentní osoba nemůže podat plnou odpovědnost za své činy, opatrovník ví lépe.
Ve všech zdravotních záznamech obyvatel je výborný příklad tohoto přístupu – souhlas s léčbou, podepsaný ředitelem internátu.
Ředitel je „informován o povaze psychiatrické poruchy, o cílech, způsobech a délce léčby, stejně jako o bolesti, možných rizicích, vedlejších účincích a očekávaných výsledcích“ a souhlasí doslova se vším. To je nezákonné - musíte informovat osobu, ale to se nestane. Lidé nemusí vědět, jaké pilulky dostávají a jaké injekce dostávají. Ženy nejsou dotázány, zda souhlasí s potratem, a ani nejsou informovány o sterilizaci. Mnozí nevědí (a bojí se zeptat), jaké diagnózy mají zaznamenány v jejich zdravotní dokumentaci. Potkal jsem dívku, která přestala menstruovat ve věku 26 let - byla vyšetřena a zapsána do lékařské dokumentace, ale nic jí nevysvětlili, ale je děsivé se ptát. Proč se bojíš zeptat? Otázku lze interpretovat jako nespokojenost. Jakákoli nespokojenost se dá považovat a s největší pravděpodobností
A to je samostatné peklo: neschopnost se vymykat, neschopnost se rozzlobit nebo propuknout v pláč, neschopnost nazvat podlost podlostí a krutost krutostí. Pokud se chcete zachránit, musíte se usmívat nebo být alespoň „hladcí“ - lhostejní, klidní, navzdory všemu, co se vám a ostatním dělá.
Interpretace pracovní neschopnosti zaměstnanci jsou nejširší. Postižený si neumí určit délku vlasů - podle kadeřnice internátu (sladká, usměvavá žena, která bez debat holí jiné ženy i muže). Postižený člověk nemůže rozhodovat o tom, co má uloženo na jeho nočním stolku – podle sester. Postižený člověk může mýt podlahy nebo vykládat jídlo, ale nemůže za to podle právníků internátu dostat plat. Nesvéprávný člověk nemá právo obracet se na ředitele internátu, svého bezprostředního opatrovníka – podle sociálních pracovníků, kteří stěžovatele děsí stejným „chozením po patrech“.
Za poslední tři roky podal internát k soudu 47 návrhů na zbavení osob v něm bydlících způsobilosti k právním úkonům. Ve většině případů soud žádostem sirotčince vyhověl. Ve stejném období byly podány čtyři žádosti o navrácení způsobilosti k právním úkonům.
Nina Bazhenová během jedné z hospitalizací ztratila způsobilost k právním úkonům. Říká: „Jeden muž mi vysvětlil, co je to kapacita. Uvědomil jsem si, že jsem všechno ztratil. Život nemá smysl. Ztratil jsem všechna lidská práva.
Byla to rána. Objevil se strach. Stávalo se děsivým, že nebudete považováni za osobu. Že každý může říct: „Kdo jsi? Ty jsi nikdo". Tak jsem mu rozuměl. A obecně vše vysvětlil správně.
Oddělení rehabilitace
Žije zde 49 lidí, kteří mají velké štěstí.
Jedná se o nejsvobodnější pobočku internátu. Dveře na oddělení se zamykají na klíč pouze v noci. Můžete proto chodit do internátní knihovny (sami, bez doprovodu a používat počítače), chodit do tělocvičny, hrát tenis. Oddělení má sprchu otevřenou pro každého, je zde kuchyňka a můžete si vyžádat náčiní na vaření. Cigarety rozdávají celé balení na dva dny. V akváriu žijí tři živé želvy rudoušské - i když kousavé. Primářka oddělení není psychiatrička, ale psycholožka a dá se s ní mluvit. Rehabilitace neprochází v uzavřeném dvoře o 124 schodech, ale před budovou. Budova je dlouhá. Ukazuje se, že je to opravdová procházka.
Oddělení je smíšené, i když rozdělené na mužské a ženské pokoje. Můžete sedět na pohovce, objímat se, můžete se líbat - hlavně ne před sestrou, můžete dokonce "chytit okamžik."
Štěstí má stinnou stránku: neustálou a neplacenou práci. Dívky myjí chodby v celém objektu, pracují v prádelně, chlapi vykládají krabice s jídlem, vozí a myjí vozíčkáře. Zaměstnanci kteréhokoli oddělení mohou přijít na rehabilitaci a „žádat své vlastní chlapy“. Pár práceschopných je zaměstnáno na čtvrtinovou míru, zbytek pracuje – přesněji „prochází pracovní rehabilitací“ – o právo být v ráji.
Samotné rehabilitační oddělení bylo zřízeno výnosem hejtmana v roce 2001. Toto oddělení by mělo připravit lidi na odchod z internátu.
Za celou tu dobu (20 let) byli propuštěni čtyři lidé. Jeden se opil a zemřel, s jedním se ztratil kontakt, další dva jsou ženatí a pracují.
Váňa žije na internátě dva roky. Je mu 26 let.
„Na divoko“ se vyučil svářečem na plyn a elektřinu, pracoval.
Jeho příběh podrobně převyprávím. Hranice mezi vůlí a internátem je tenká až nemožná.
Když bylo Vanyovi 15 let, zemřela mu matka. O dva roky později zemřel jeho otec - po smrti své ženy se napil. Jako další zemřela babička. Váňa tedy zůstal sám. Vlastnil podíl na bytě, ve kterém bydlel, otcovu odnušku a babiččinu trešku. Ne na dlouho.
Do podnikání vstoupila sestra mé matky, realitní makléřka.
Teta ho požádala, aby na ni převedl podíl na bytě – dcera si chtěla vzít hypotéku, potřebovala „pomoci v rodině“. Vanya souhlasil. Poté bylo nutné prodat třírublovou bankovku, aby bylo možné provést opravy v odnushce. Vanya s tím souhlasila. Pak byl složitý příběh s koupí dače, prodejem dače, prodejem odnušky a převodem nového bytu do majetku tety.
Váňa téměř nevnímal pohyb nemovitostí. Po smrti celé rodiny se „ztratil – kouřil koření, šňupal sůl“. Pamatuje si, jak tančil pod solemi, jak naboural cizí auto.
„Pak jsem sledoval Harryho Pottera a Tajemnou komnatu. A já si říkal – co když tam opravdu je bazilišek? Vběhl přímo dovnitř. No, skončil jsem na I. - v psychiatrické léčebně. A pak jsem se tam pravidelně dostával. Že se budou zdát upíři, pak něco jiného. Byla jí diagnostikována schizofrenie. A v nemocnici byl doktor. Moje teta s ním mluvila. Říká jí: "Zbavte ho způsobilosti k právním úkonům a pošlete ho na internát." Právě to udělala. Poprvé jsem se dostal na 2-D. Jak jsem se díval, tak jsem se díval. Říkám jí: "Co to děláš, vezmi mě pryč." A ona mi řekla: „Bojím se zodpovědnosti. Jestli něco uděláš, půjdu pro tebe do vězení." Občas mě navštíví. V bytě? Jako nájemníci. Proč se ptáš na byt?
Protože Vanya neužívá drogy, halucinace jsou pryč. Stále pokračuje v užívání léků: cyklodol, půlka haloperidolu a na noc dvě tablety sonopaxu. Z drog často mrká, ale „už si zvykl“. Lékaři internátní školy pochybují o Váňově diagnóze. S přezkoumáním schizofrenie a peticí za navrácení jeho způsobilosti k právním úkonům ale nespěchají – je jednodušší žalovat tetu-realitku, když je Váňa v neschopnosti.
Vanya se setkává s Ninou - to je ta, která zpívala v šatech princezny, ta, která "ztratila všechno" a ztratila právní způsobilost. Na internátu je odjakživa - 15 let. Během této doby přišla o dítě - také potrat, naštěstí bez sterilizace, předčasného termínu, čištění, "neřezali mě." Nina má sen, že jednoho dne budou bydlet ve vlastním domě. „Jdi do své zahrady a žij tam. Čistý vzduch, dům s ruskými kamny. Pozemek šest akrů, vlastní koupelna. 15 let nevím, co tam je. Samozřejmě jsou vyžadovány mužské ruce. Váňa je mladý, samozřejmě nemůže. Nebo můžeš, Vane? Mám čas přemýšlet, že i tady jsou obyčejné, obyčejné sny.
... A večer je tichý Dima (stýská se mu po matce a pláčem mumlá „mami, matko“) přeřazen z rehabilitace do 3-A - za vyhubování sestřičky s fenou. Nemluví dobře, ale sestra ho slyšela. Sestra - stejná věřící Elena Sergejevna - zavolala sestru. Dima dostal injekci a se souhlasem psychiatra D., který nahradil Semikrylyho, byl poslán na izolační oddělení s kbelíkem v rohu a zámkem zvenčí. V lékařském záznamu, nijak zvlášť v rozpacích, napsali „chovali se nesprávně“.
Elena Sergeevna, jako pravoslavná osoba, se samozřejmě obávala, že se to stalo. Řekla, že chtěla jen vyděsit Dimu a nečekala, že by sestra píchla injekci - ale sestra, jak se ukázalo, už byla na Dimu naštvaná. Říká, že ve svých modlitbách vždy připomíná "Demetria se sirotky" - a bude ji připomínat, přestože ji urazil.
V rehabilitaci není kuřácký režim a můžete si vzít jakoukoliv bundu zavěšenou na ramínku.
Přes mříž balkónu, přes temný dvůr, přes plot, vidím šedý pruh, po kterém jezdí zádě aut. Vidím světla obchodu a stíny lidí uvnitř. Vidím vchody do výškové budovy. Z jednoho vychází muž v černém kabátě. Přestane a pomalu kouří. Zdá se, že má v uších sluchátka – tančí na hudbu. Udělá pohyb rukou – a jedno z aut rozsvítí světlomety. Sedí uvnitř. Odjíždí.
Vím, že jsem pro něj temnotou, sloučená s temnotou. Jsem k nerozeznání, jsme k nerozeznání.
Co spojuje lidi, kteří se ocitli v PNI? Co spojuje Theme and Light, Vanyu a Dima, ženy z prvního oddělení, ženy, které ztratily možnost mít děti? Ne diagnózy - jsou různé a samozřejmě ne všechny jsou správné.
Spojuje je, že je opustili jejich blízcí. Jejich sociální vazby jsou přerušeny nebo oslabeny do té míry, že jsou k nerozeznání.
Když člověk zmizí, zůstane jen stát.
Můj stát je PNI. Ani vakcína Sputnik V, ani olympiáda, ani vesmírné lodě. Můj stát je tady, vidím jeho tvář.
Co si myslím po dvou týdnech v PNI?
Že jsem jen poškrábal povrch pekla.
Byli jsme na internátu za zvláštních podmínek. Dostali jsme se za plot, natřený veselými diamanty na přední straně, za zvláštních podmínek. Podle dohod, které uzavřela Novaja Gazeta s vedením PNI, nemohu napsat ani název instituce, ani název regionu. Jména lidí, kteří jsou tam vězněni nebo kteří tam pracují, by se měla změnit.
Tento internát nedávno oslavil 50 let od svého založení. Podle dobrovolníků a místního ministerstva sociální ochrany není tato internátní škola ani dobrá, ani špatná. Průměrný. Obyčejný.
V současné době je v Rusku 155 878 lidí v psycho-neurologických internátech. Ve speciálních dětských domovech-internátních školách je 21 000 dětí odsouzených k PNI. Každý 826. Rus tam prožije svůj život – a skončí ho.
Zde najdete adresy neuropsychiatrických internátních škol ve vašich městech.
Město N , střední Rusko
Tags: Novayagazeta.ru , psychiatrie , blazinec , hruza , hruza , des , otresne , Rusko , utrpeni ubozaci , nemocni , nemocnice , hospitalizace,