style="box-sizing: border-box;">
style="height:558px; width:800px" />

Benito Mussolini mluvící na shromáždění v Římě v roce 1933

Photo12 / Universal Images Group / Getty Images

Téměř ve stejnou dobu přišel se stejným nápadem také Adolf Hitler. Ale jeho touha po jednotě a vítězství vlasti, za kterou považoval Německo, byla umocněna tím, že on sám byl původem Rakušan. A Rakousko bylo politickým centrem mnohonárodnostní habsburské říše. Rakušané přitom museli donekonečna hájit postavení hlavního, titulárního národa v boji proti hnutí za rovnoprávnost a nezávislost „národních periferií“ (především v Maďarsku, České republice a na Balkáně). V důsledku toho se německy mluvící Rakousko nikdy nemohlo stát jádrem jednotné Německé říše (sjednotilo se v roce 1871 kolem Pruska).

To Hitlera přesvědčilo, že existují věci, které by vláda rozhodně NEMĚLA dělat: míchat národy, míchat krev, v nichž (a tato myšlenka vůbec není jeho vynálezem) je „věčná duše jediného národního společenství“, zdroj jeho sílu a existenci. Slabinou Němců je podle Hitlera především to, že byli rozděleni, že nevznikl jediný národ a stát (Rakušané zůstali občany jiné říše). 

V důsledku toho se pro italský fašismus ukázala jako klíčová myšlenka velikosti Itálie a výlučnosti Italů jako národa (zpravidla bez přímého srovnání s někým jiným; jen opojení vlastní historií a národní charakter). Německý národní socialismus zase postavil do popředí rasovou myšlenku, ideu pokrevního společenství Němců a jejich absolutní biologickou nadřazenost nad ostatními rasami, národy a národy Země.

Posvátnost a náboženská povaha hitlerovské rasové myšlenky, touha „očistit“ německý lid – to vše bylo Mussolinimu, který měl v hlavě zcela jiný obraz, cizí: Starověký Řím, mnohonárodnostní, ale sjednocená říše. Rasovou definici národa vůbec neuznával (hlavní pro něj nebyla krev, ale příslušnost ke státu) a byl k tomu donucen až uzavřením spojenectví s Hitlerem.

Pro historiky je ztotožnění Hitlerova národního socialismu (tvrdošíjně a nepříliš správně redukovaného na nacismus) a Mussoliniho fašismu závažným omylem. Což v žádném případě nedělá ani jeden z nich lepší.

Jaký je rozdíl mezi nacionalismem a nacismem?

To je velmi těžké téma. Včetně toho, že to nejprve vyžaduje odpověď na otázku, v jakém bodě se z vlastenectví vlévá nacionalismus (sám o sobě hnusný). Normální člověk se přece chce pyšnit tím, že patří k tomu či onomu, milovat ho – jak jinak žít? Na tuto otázku se pokusím odpovědět na příkladu Němců.

Němcům se ve srovnání s ostatními evropskými národy dlouho nedařilo vytvořit jednotný národní stát. Ti, kteří se cítili být Němci a obávali se o osud svého lidu (a byli to především vzdělaní intelektuálové), žili v iluzi příslušnosti k První říši (později terminologií) - Svaté říši římské národa německého , která jako Voltaire poznamenal, že ve skutečnosti nebyl „ani svatý, ani římský, ani impérium“.

Formálně však Říše existovala téměř tisíc let, až do roku 1806, a zhroutila se v období Napoleonových výbojů, kdy byla zpochybněna samotná existence německých států. To dalo silný impuls nejen k vlastenectví, ale také k nacionalismu Němců - pocitu zášti a hněvu na vnějšího nepřítele, který brání prosperitě jejich vlasti. A nacionalismus začíná u vlastence, když nejen miluje svůj lid, ale nenávidí ostatní. Nebo všechny ostatní. 

Paralelně se ukázalo, že dva největší německé státy, dvě monarchie – rakouská a pruská – nejsou nakloněny si vzájemně ustupovat při řešení otázky německé jednoty. Ale Rakousko, jak již bylo zmíněno, vynaložilo veškerou svou energii na boj proti národním hnutím na svých periferiích a Prusko díky úsilí Otto von Bismarcka nakonec sjednotilo Německo „železem a krví“ v důsledku řady úspěšných blitzkriegů, včetně proti Rakousku. V 70. letech 19. století tak vznikla Druhá říše, jejíž zrod měl pro Němce – včetně Rakušana Hitlera – fatální dopad. Lidé mohou být sjednoceni silou, usoudili.

Ale i když vytvořil politickou jednotu, Bismarck selhal v usilovné práci na vytvoření skutečně sjednoceného německého lidu. Němci, z nichž někteří byli protestanti, někteří byli katolíci, se nikdy nepřestali cítit jako Bavoři, Sasové a Prusové. A pak nabyli na síle sociální demokraté, kteří volají po diktatuře proletariátu a internacionalismu. S kým? S Francouzi? Kteří sami hoří pomstou, touhou odnést si nově dobyté Alsasko a Lotrinsko .

A pak se nový německý stát obrátil k nacionalismu, který se díky srozumitelnému heslu „Německo musí zaujmout své místo pod sluncem!“ stal světonázorem většiny Němců. V době vzniku Německé říše si ostatní velmoci již z velké části rozdělily zámořské kolonie a Němci se postavili na stranu svých vůdců v rozhořčení nad tím, že nic nedostali. S tímto nacionalismem šli do první světové války. Po porážce, ve které tato národní zášť a pocit nespravedlnosti začaly konečně převládat v mysli veřejnosti. Nejobtížnější Versailleská smlouva  , stejně jako před vytvořením jediného státu, nechala miliony svých bývalých občanů, etnických Němců, mimo Německo

Hitler se zformoval právě v tomto koktejlu idejí velikosti a nepoznanosti Němců a Německa ve světě. A on a mnozí další se nestačili divit: kdo za to může? Ne mým vlastním lidem! Ne, můžou za to jiní, cizinci - cizinci natolik, že se ani nedají nazvat lidmi. A udělal hlavní krok, který odděluje nacionalismus od nacismu: cizí lidi je třeba zničit. Jako paraziti, kteří ohrožují samotnou existenci útulného malého měšťanského světa, budoucnost Německa a vlastně celého lidstva. Uznání absolutního morálního práva a povinnosti zničit celé národy je to, co odděluje tyto dva negativní jevy.

Jaké jsou předpoklady nástupu fašistických režimů k moci?

Je jich mnoho, ale proporce jsou pro každou zemi jedinečné. Co by bylo rozhodující v jednom, nemusí být tak důležité v jiném. Obecně lze formulovat několik hlavních předpokladů:

• krize národní myšlenky, pocit odporu vůči světu, nespravedlnost a odmítání, kolektivní zloba;
• hospodářská krize, pokles výroby a podnikání, prudký pokles životní úrovně téměř všech lidí bez jasných vyhlídek na překonání tohoto stavu;
• sociální a politická nestabilita, rozštěpení společnosti, krize parlamentního systému až paralýza, nemožnost efektivního řízení tradičními demokratickými metodami;
• přítomnost vlivných předindustriálních skupin (aristokracie, armáda atd.), zmatek liberálních skupin ve společnosti, krize liberalismu obecně;
• připravenost většiny společnosti na stav mobilizace a omezování práv a svobod, hypernacionalismus s vírou ve vlastní národní nadřazenost, ve světě neuznávaný;
• přítomnost charismatické postavy pro roli vůdce národa.

To vše zažila Výmarská republika vzniklá v Německu po první světové válce . Ale v případě národního socialismu sehrálo tragickou roli dodržování zákona a touha po pořádku ve všem. Mussolini se v Itálii dostal k moci díky „revoluci v lůžkovém voze“ a polomýtickému „pochodu na Řím“ – tedy mocné politické akci. Pokus Hitlera v roce 1923 zopakovat tuto zkušenost v Německu ( „pivní puč“ ) skončil neúspěchem: nebylo možné převzít moc pomocí státního převratu.

Vůdce národních socialistů šel do vězení a dostal čas pochopit minulost i budoucnost svého hnutí. To byl rozhodující obrat v jeho strategii a taktice: uvědomil si, že výzvou k tomu, aby se Němci shromáždili pro dobro své země, se nelze dostat k moci převratem. Pouze s pomocí demokratických mechanismů, poté, co získal většinu v zákonodárném sboru, Říšském sněmu a stal se kancléřem, mohl změnit ústavu, přebírat pro sebe stále více moci a nakonec vytvořit „ideální stát“, kde by každý na svém místě a všichni pracují harmonicky ve jménu nacionálně socialistické budoucnosti.

Po opuštění vězení o rok a půl později začíná Hitler restrukturalizovat především svou vlastní nacionálně socialistickou dělnickou (správnější by bylo přeložit „práce“) na základě přísné hierarchie, principu fuhrerství z r. shora dolů, absence voleb a právo na jakýkoli nesouhlas. Zároveň se aktivně zapojuje do předvolební kampaně, protože volby v Německu v té době probíhaly velmi často.

V létě 1932, kdy se Německo nacházelo na vrcholu hospodářské krize, získali národní socialisté něco málo přes 33 % hlasů a stali se tak největší frakcí v Reichstagu. Byl to důkaz podpory voličů. Uplynulo dalších šest měsíců a 30. ledna 1933 se prezident Paul von Hindenburg , unavený nekonečným vládním skokem, konečně rozhodl – na což měl podle ústavy plné právo – jmenovat vůdce vítězné strany Adolfa Hitlera. kancléř. Mimochodem, první Hitlerova vláda, nazývaná „vláda národního soustředění“, byla koalicí a zahrnovala pouze tři členy NSDAP, včetně jeho samotného. Vše je velmi demokratické – a až do této chvíle přísně v mezích zákona. 

Jak byl organizován národně socialistický stát? 

Nacionálně socialistický stát hrál roli přehnaně ochranitelského rodiče, který měl absolutní moc jak povzbuzovat, tak trestat, přičemž žádnou sféru lidského života a společnost nenechal bez dozoru.

V létě 1933 nezůstala v Německu jediná politická strana, kromě NSDAP. Buď byli zakázáni jako „nepřátelé lidu a státu“, nebo prohlášeni za seberozpuštění (jako bývalí Hitlerovi koaliční partneři z Německé národní lidové strany), aby nenarušovali budování skutečného „lidového společenství“. Pro každý případ byl také přijat zákon, který zakazuje zakládání nových politických organizací a trestá je. A koncem roku 1933 byla NSDAP prohlášena za „nositele německého státního myšlení“ a byl aktivně zahájen proces jejího sloučení se státem. Buňky vznikaly všude tam, kde bylo alespoň pár členů party. Hitler skutečně vytvořil stranu nového typu – lidovou stranu.

Hitler přitom pečlivě držel oponu legality před vším, co se ve skutečnosti dělo. Říšský sněm nebyl zničen, ale byli do něj zvoleni nesporní poslanci pouze z NSDAP a různých nacionálně socialistických masových organizací, kterými člověk prošel celý život (o nich níže). Poslanci nosili hnědé košile a nezasahovali do záležitostí výkonné moci, v březnu 1933 poté, co hlasovali pro přijetí „zákona o mimořádných pravomocích“ - dal vládě právo přijímat zákony, aniž by je procházely parlamentem. . Byla to politická sebevražda. Zapomenutý Reichstag se naposledy sešel za války, v dubnu 1942.

Sjednocení (národní socialisté tomu říkali slovo Gleichschaltung - "současné rozsvícení všech žárovek") bylo vystaveno kulturnímu životu. Velmi rychle se ujal i tisk, protože pro nacisty mělo prvořadý význam vše, co mohlo být prostředkem propagandy a ovlivnit myšlení. V čele vydavatelství a redakcí směli stát pouze členové NSDAP. V dubnu 1934 byl přijat dekret „O zrovnoprávnění novin“, který hlásal tři novinky: uzavření „nadbytečných“ nakladatelství „za účelem odstranění nezdravé konkurence“; zákaz vydávání „skandálních“ novin; „Arizace a komercializace“ německého tisku. Pro redaktory a novináře byly pořádány pravidelné tiskové konference, které se z výměny otázek a odpovědí velmi rychle změnily v diktování, co a jak psát. Počet periodik jako celku klesal, zatímco počet stranických novin a časopisů rok od roku rostl.

Národní socialisté věnovali zvláštní pozornost mládeži. Od 10 let se dívky a chlapci stávali členy juniorských oddílů Hitlerjugend (Hitlerova mládež) a Svazu německých dívek, jejich matky mohly plodně pracovat v Německých ženských záležitostech nebo Národně socialistickém ženském hnutí, jejich otcové chodili do  SA , národně socialistických profesionálních lig , ve volném čase ještě mohli nahlédnout do národně socialistického svazu německých řidičů nebo třeba hasičů.

Nikdo se nemohl vyhnout veřejné činnosti a totální kontrole až do těch nejsoukromějších sfér lidského života. To vše zabralo čas, zasáhlo to pro Němce do posvátného víkendu. Zde je anekdota z té doby: Němec nadšeně vypráví zahraničnímu novináři, že všichni členové jeho rodiny jsou neustále zaneprázdněni, všech sedm dní v týdnu. Na jeho zmatenou otázku: "Kdy se všichni sejdete?" - rodina ochotně odpovídá: "Ach, určitě jednou za rok, na stranickém sjezdu v Norimberku!"

Hitler i Mussolini upřímně věřili, že svoboda jako taková v zásadě existovat nemůže. Každý jedinec je svobodný pouze v rámci společného celku, tedy pokud nezpochybňuje a neporušuje postuláty jediné možné ideologie a praxe režimu. To je jedna z hlavních charakteristik každého systému tohoto druhu – tvrdě potlačovat nesouhlas. To bylo zvláště výrazné v Německu, kde byly všechny výhonky kritického myšlení a nezávislosti vyhlazeny se strojovou přesností a chladem. Němec měl právo na život a normální existenci pouze za podmínky naprostého nerezistence vůči tomuto systému a v ideálním případě jej musel schvalovat a podporovat. 

Ve slově „národní socialismus“ je druhá část o socialismu. Bylo v Hitlerově režimu něco socialistického?

Socialismus je hlavní věcí Hitlerova režimu. Otázkou je, který. Výrazným rysem národního socialismu byl zanícený antikomunismus a antimarxismus, který vycházel z myšlenky, že marxistické chápání socialismu štěpí a oslabuje lid a slouží jako celosvětové spiknutí proti civilizaci. Ale ještě předtím, než se Hitler objevil na politické scéně v Německu, napsal německý filozof Oswald Spengler knihu Prussianism and Socialism. A protože je v Rusku zakázáno citovat Hitlera , lze se obrátit na toto konkrétní dílo - upravené pro extrémní rasové smýšlení Hitlera, bude to přibližně stejné. 

Socialismus podle Spenglera není univerzální štěstí, ale optimální řád. Z jeho pohledu si lidé od narození nejsou rovni ve fyzických, psychických ani sociálních vlastnostech. A bylo by pošetilé a nepřirozené pokoušet se usilovat o pomíjivou všeobecnou rovnost, která by nakonec neprospěla nikomu. Člověk by se měl všemi možnými způsoby snažit dosáhnout jen svého maxima, zaujmout místo, které je mu vhodné podle výchozích podmínek, uvědomit si hranici svých možností a být spokojený s výsledkem. V tom by mu měl pomoci sociální stát, jehož úkolem (zjednodušeně řečeno) je postavit každého na svá místa, nahoru, dolů i doprostřed. Podporujte a pomáhejte nadějným a poslušným. A odstranit ty, kteří nesouhlasí, protože jinak celý mechanismus nebude fungovat.

Spengler také napsal, že skutečný socialismus se zrodil pouze v Prusku díky zvláštnímu „kolektivnímu duchu“ Prusů, touze postavit společné zájmy nad soukromé, na rozdíl od individualistického „obchodování“ generovaného „anglickým duchem“ (Anglie byla největší koloniální říší na světě a odpůrcem Německa během první světové války). 

Nestavěl se proti hospodářskému rozvoji Německa a socialismu: optimálně organizovaná ekonomika pod vedením lidového národního státu musí také najít optimální rovnováhu mezi vlastníkem a námezdní prací, přivést je k vzájemným kompromisům ve jménu společných cílů prosperita. To je možné, pokud se každý považuje za součást jednoho celku a práci - ne jako zboží, ale jako absolutní povinnost ve vztahu k přátelské společnosti a státu jako ztělesnění veřejné vůle. Jinými slovy, každý slouží všem a přichází k uspokojení ze svého úsilí a svého postavení.

Samozřejmě zcela zvláštní roli v tomto virtuálním světě nehrají ani tak lidé, a tím spíše jednotlivec, jako spíše stát a jeho „provozovatelé“ – úředníci, jejichž autorita by v takovém režimu měla být neotřesitelná. Nemohou abstrahovat od myšlenky služby, proto nemají právo na alternativní ideály a přesvědčení. Navíc jimi ovládaný masový jedinec takové právo nemá. V případě bezvědomí toho druhého by mělo dojít k celému systému „ujasnění“ jeho hranic a potřeb. Totální deindividualizace společnosti, totální kontrola a beznadějné lpění na obecné myšlence. 

Ale kdo rozhodne, o jaký nápad jde? Už nikoli ve Spenglerových představách, ale v Hitlerově realitě se „stát posvátného lidu“ uzavřel do jediné osoby, která se stala jeho skutečnou personifikací – do postavy neodstranitelného Führera. Dochází k záměně pojmů: vůle lidu je vlastně vůle vůdce – a ne naopak. Protože pokud lidé chtějí něco, co není zahrnuto ve Fuhrerových plánech, nemají ani vůli, ani nástroje, ani šanci sdělit svůj názor někomu, kdo není jen na samém vrcholu, ale jako jediný má právo na absolutní pravdu.

Hitler se přitom upřímně považoval za národního socialistu, tedy člověka, který staví blaho svého lidu do popředí a stará se o něj. Němci měli pocítit pozitivní změny, překonat krizi, odstranit nezaměstnanost, zlepšit morální klima, dosáhnout stability a pořádku. A bylo hotovo. S jednou nuancí – od nynějška mohl být člověkem na tomto světě jen ten, kdo prokázal „čistotu krve“, zbytek nebude mít právo na nic, na život samotný. Včetně "pravých Árijců" po krvi, ale zrádců svého lidu, kteří se odvážili vzdorovat tomu, co se dělo.

Je pravda, že za Hitlera došlo v Německu k hospodářskému zázraku? A v jiných fašistických zemích?

Za nacionálního socialismu nedošlo k žádnému hospodářskému zázraku, tedy superrychlému růstu ukazatelů, ale k vzestupu a oživení ekonomiky, které se z velké části krylo s obrodou wehrmachtu, skutečně došlo. Pravda, stalo se to již ve druhé polovině třicátých let, blíže k válce, ale stejně se větou „otec dostal práci, už není o čem mluvit“ starší lidé stále začínají a končí vysvětlování toho, jak následoval Hitlera.

O detailech se můžeme bavit dlouho, ale hlavní páky jsou stejné: sjednocení, mobilizace a státní kontrola. Veškeré funkce pro koordinaci výroby, distribuci surovin a marketing hotových výrobků byly z velké části delegovány na stát. Majitelé to často snášejí docela snadno, protože integrace do systému také poskytovala značné výhody, zejména v době krize.

V mírnější, ale delší variantě proběhl stejný proces v Itálii. Musíme přiznat, že za určitých podmínek se zdá, že autoritářské a ještě více diktátorské režimy mají efektivnější páky vlivu na ekonomiku. Ale ne na dlouho.

Přitom samotným podrobením a voláním do služby by nikdo nedokázal nejen mobilizovat, ale ani nadchnout na dlouhou dobu. Cílem takových režimů je totiž masová inspirace a shromáždění na jejím základě. Koneckonců, s duchovně mobilizovaným lidem – ideálně společenstvím fanatiků – si můžete dělat, co chcete. Rozdíl mezi režimy fašistického přesvědčování od všech předchozích je v tom, že takový systém je nejen žádoucí - je pro něj životně důležitý konsensus s drtivou většinou národa. Bez masového souhlasu je bezmocný, svých cílů nedosáhne. Tento souhlas by navíc neměl být pasivní, ale aktivní. Režim se musí přinutit milovat, být hrdý a bez otázek ho následovat. 

Proto byla charakteristickým znakem národního socialismu aktivní, bezprecedentní sociální politika v Německu a v celém západním světě. Stavělo se bydlení pro dělníky, poskytovaly se půjčky mladým rodinám a dávky rodinám s dětmi, nezaměstnanost nebyla hned, ale překonána. Němci se konečně vrátili k předválečné životní úrovni, byly zavedeny placené dovolené. 

Pod stranickou a státní patronací vznikla celá organizace s výmluvným názvem „Síla přes radost“. Jen radostný člověk s planoucíma očima a vřelým srdcem může být silný, řekl její vůdce Robert Ley. A dělníci a rolníci, nižší střední třída, jezdili po celém Německu na levné zájezdy a vlastně dříve, než byl luxus turistiky a organizované rekreace dostupný pouze pro majetné vrstvy. Náklady na týdenní plavbu na lodi nebo dovolenou na horách se vešly do velikosti průměrného platu dělníka. Benefity patřily členům rodiny a odpočinek uvítal zejména celý podnik nebo firma. Několik míst pro své zaměstnance přitom majitel nutně hradil sám, ze svého. A vše fungovalo pro jeden cíl – souhlas se zbytkem politiky, bezpodmínečný a neodvolatelný.

Jak silné byly represe a teror za Hitlera? 

Ani jedna diktatura 20. století nemohla získat masové uznání a vytvořit konsensus s lidmi pouze a převážně o strachu a teroru. Je nepravděpodobné, že by většina Němců následovala někoho, kdo navrhl, aby v lednu 1933 okamžitě poslali svého židovského souseda s dětmi do plynové komory. Velkou otázkou je, zda by tohoto souseda vůbec považovali za Žida, kdyby byl křesťan, bojoval v německé armádě na frontách první světové války a byl obecně dobrým člověkem, ne-li přítelem. Takže vytváření orgánů násilí a teroru, skládání systému odsuzování a vytváření atmosféry zastrašování neprobíhalo vůbec rychle. I když národní socialisté své záměry a ideologické postoje nikdy netajili. 

Koncem února 1933, kdy se již Hitler dostal k moci a připravovaly se nové parlamentní volby, byla v Berlíně zapálena budova Říšského sněmu. Komunisté z toho byli obviněni, byl přijat zákon o omezování občanských práv a svobod včetně preventivních zatýkání bez sankce prokurátora. Komunistická strana jako strana teroristů byla zakázána a její představitelé a známé osobnosti byli zatčeni.

Spolu s nimi na vzestupu „národního obrození“ zatýkali, izolovali a vyháněli z velkých měst „asociální“, podle tehdejších představ živly: šlo většinou o prostitutky, tuláky a homosexuály. Již v březnu byl v Dachau zřízen první koncentrační tábor. Novému ministerstvu propagandy, organizovanému počátkem února, v čele s Josephem Goebbelsem, se podařilo prezentovat tyto dvě počáteční a méně významné vlny teroru jako očistu německé společnosti.

Soudě podle pamětí současníků to tak mnozí brali, protože komunisté se nejen aktivně podíleli na německé politice, ale skutečně inspirovali vyhrocení situace. A Kominterna vedená z Moskvy obecně se opakovaně pokoušela zorganizovat „správnou“ proletářskou revoluci v Německu. Takže potížisté měšťanského míru byli bez problémů „odstraněni“ ze společnosti.

Následoval dubnový bojkot německých židovských obchodů a podniků. Navíc „lidovým rozhořčením“ netrpěli více ani oni sami, ale ti „nezodpovědní“ Němci, kteří výzvy a zákazy ignorovali. Nechali se fotografovat, věšeli obrázky na ulici, uráželi a ponižovali. Nebylo obětí, ale postupně taková opatření spolu s přijetím prvních antisemitských zákonů, vyhnání německých Židů z určitých oblastí života, začala fungovat. Jen málo lidí chtělo být ostrakizováno, zvláště když se zdálo, že se život kolem nich zlepšuje. 

Ve stejných dnech byl přijat zákon o „obnovení profesionálních úředníků“, podle kterého mohly být ve službách státu pouze osoby árijského původu (Němci). Do privilegované skupiny úředníků byli zařazeni i učitelé gymnázia. Všichni byli povinni doložit „pas předků“ – rodinnou genealogickou knihu vyplněnou a potvrzenou pečetěmi oddělení, kde byla zaznamenána jména, příjmení, data sňatku a úmrtí. Archivace a uchování fondů v zemi byly na nejlepší úrovni, a tak se Německem až do roku 1801 zmítala vlna pátrání po jejich předcích, a pokud chtěl člověk vstoupit do  SS , tak až do roku 1751. 

V roce 1935 byly přijaty norimberské rasové zákony, které německé Židy a dokonce i lidi smíšeného původu zbavily německého občanství. Tyto zákony přinesly ideologii antisemitismu a rasové teorii legislativní základ. Nyní existoval tak důležitý soubor pravidel a zákonů pro německého laika, který by měl být považován za plného Žida, který byl poloviční, s kým, jak jednat a co bude následovat. Bez potvrzení „čistoty krve“ nebylo možné zaregistrovat narození „árijského“ dítěte, oženit se, získat lékařskou péči, pracovat ve vládních institucích, vstoupit do jakékoli organizace, až po pěvecké sbory nebo sportovní svazy. 

Poté nastala krátká přestávka v antisemitské propagandě - po dobu olympijských her v roce 1936. Po něm začal drtivý proces vytlačování Židů ze života Německa.

Represe byly pouze proti Židům a opozici?

Ne. Pokud mluvíme o rasové perzekuci, pak ve stejném měřítku jako Židé byli vystaveni – a z téměř stejných důvodů – především cikánům. Z dalších kategorií stojí za zmínku homosexuálové, protože ti nepodléhali „převýchově“, ale byli okamžitě posláni do koncentračních táborů. Kromě toho byli represi vystaveni Svědkové Jehovovi (za odmítnutí nacionálně socialistického pozdravu, účast na činnosti nových struktur a službu v armádě), stejně jako nevyléčitelně nemocní lidé – z důvodů „rasové hygieny“.

Strach a hrůza ale postupně pronikly do každodenního života všech „Volksgenosse“ – členů „lidového společenství“ – i když byli Árijci. Neopatrná prohlášení by mohla vést k materiálním a jiným deprivacím. Národní socialisté se přitom stále drželi svého vlastního „mýtu o krvi“ a prováděli vážné represe proti Árijcům, pouze pokud jejich chování dávalo stejně vážné důvody předpokládat jejich „zbytečnost“ a dokonce nebezpečí pro zbytek členů. „lidového společenství“. 

Společnost přitom zřejmě dlouho neměla ucelený obraz o nacistickém teroru. Strach z gestapa a koncentračních táborů byl živen především mlhavými fámami a tam vyslaní lidé se buď nevrátili, nebo nic neřekli. Většina současníků oněch událostí se později shodla, že něco určitého o koncentračních táborech vešlo ve známost až ve 40. letech – zřejmě již po přijetí „Konečného řešení židovské otázky“ v lednu 1942. 

Ano, mnozí Němci měli pocit studu za pogromy v židovských obchodech a vypalování synagog, neskrývali doma své znechucení a odmítání tohoto aspektu rasové politiky nacistů. Ale přeci jen někdo provedl tyto pogromy, žhářství a deportace a někdo zavřel dveře a okna, protože si nechtěl všimnout, co se děje kolem. A většina Němců neměla v zásadě námitky proti nadřazenosti německé rasy.

Během takzvané arizace, tedy když byli Židé připravováni o stále větší množství práv a majetku, se Němci ne bez radosti usazovali v prázdných bytech za mizerný poplatek, kupovali levná auta a rádia, která Židé už nemohli vlastní. Pak si vezmou oblečení a věci deportovaných pro své děti, protože co dobrého zmizí, co majitelé, kteří odešli „za prací“ (tak bylo oficiální vysvětlení krádeže do táborů smrti), pravděpodobně nikdy nebudou potřebovat.

V důsledku toho se impotence disidentů spojila s metodami zastrašování a také se skutečným konformismem většiny. Lidé se báli nejen přísného trestu, ale jednoduše ztráty pohodlné existence. Jejich vlastní život, který byl na vzestupu, jim ale zároveň docela vyhovoval – teror se do života konformistů s „árijskou krví“ netýkal. To vše dohromady po dlouhou dobu vytvářelo obraz úžasné veřejné jednomyslnosti. 

Nemohl Hitler rozpoutat válku? Proč nezařídit holocaust? 

Nemohl. A ani jednomu z toho se nedalo vyhnout. Hitler nikdy nepochyboval o nevyhnutelnosti nové války pro konečné rozhodnutí o „novém pořádku“ a správném místě Německa ve světě. Protože nepochyboval o bezpodmínečném vítězství Němců, protože věřil, že jsou nadřazeni všem ostatním národům. Včetně kvůli jednotě a soudržnosti německé společnosti kolem cílů a ideálů národního socialismu. 

Válka mu, který se v mnoha ohledech zformoval právě na frontách první světové války, připadala jako věčný německý úděl, na který by měl být hrdý. Důvody strašlivé porážky, kterou Němci zažili v roce 1918 pro Hitlera, byly zaprvé nedostatek jednoty v Německu a teprve zadruhé machinace zrádců a rasových nepřátel. Obě příčiny bylo nutné nejprve odstranit a následně situaci napravit v celosvětovém měřítku. O co se pokusil rozpoutáním války.

Problematika holocaustu je spojena s představením těch nejhnusnějších mýtů a základů nacismu a jeho patologického antisemitismu. Připomeňme si posvátný význam pro národní socialisty pojmu stát jako mluvčího duše a řádu mýtického lidu. A takto vycházeli ze stejného postulátu při posuzování všech ostatních národů. Židé ale byli po dlouhá staletí zbaveni svého národního státu a přes všechny excesy velmi úspěšně existovali v rámci jiných, již ve 20. století často zaujímali přední místa v moci, hospodářství a kultuře. 

To vše pro Führera a jeho fanatiky znamenalo na jedné straně důkaz biologické a sociální méněcennosti tohoto konkrétního národa a zároveň cikánů (ty však ve veřejném životě nehráli tak aktivní roli). Na druhou stranu to vyvolalo patologické obavy z globálního spiknutí, které by to mělo kompenzovat, upevnit jejich dominanci. 

Židům bylo připisováno to, co chtěli udělat sami vůdci Říše. Proto bylo nevyhnutelné jejich vytěsnění a odstranění, protože mají zásadně „jinou krev“ a duši. Jiná věc je, že to byla fyzická likvidace, která nebyla od začátku plánována – projednávaly se projekty přesídlení. Ale s nahromaděním neúspěchů a nejasností jejich vlastní světovlády v roce 1942 došlo k takovému „konečnému rozhodnutí“.

Je pravda, že nacisté byli rusofobové a chtěli zničit všechny Slovany?

Ano i ne. Národní socialisté nepovažovali Slovany za plnohodnotný národ a umístili je na samé dno své rasové pyramidy. Na rozdíl od Židů a Cikánů jim přitom nebyla zcela odepřena „lidská“ znamení. Byli vnímáni jako národy zkažené „asijskými nečistotami v krvi“ a zcela postrádající manažerské schopnosti, kterými sami Němci v hojnosti disponovali. Proto národní socialisté viděli celou historii Slovanů prizmatem kontaktu s Němci a rolí těch druhých. 

Ve vztahu k Rusku to znamenalo bezpodmínečnou prioritu normanské teorie (za Árijce považovali i Vikingy) a přesvědčení, že je potřeba totální kontroly nad jeho obyvateli, kteří nebyli schopni samosprávy.

Nacisté považovali sovětskou státnost za pokus o realizaci světového marxisticko-židovského spiknutí a za důkaz méněcennosti Slovanů, kteří nedokázali udržet vlastní impérium. I když Hitler měl určitý respekt ke Stalinovým ambicím ohledně návratu území carského Ruska.

Útlak útočníků byl těžký pro národy všech území a zemí, které Wehrmacht, a ještě více jednotky SS, obsadily během druhé světové války. Všude fungovala myšlenka rasové nadřazenosti Němců a pohrdání dobytými národy. Neexistovaly prakticky žádné výjimky, i když Němci hodnotili všechny národy podle míry přítomnosti prvků „árijské krve“ v nich, dalo se tedy očekávat jistou shovívavost u těch, na jejichž původu se starověcí Germáni podíleli větší měrou (např. například Dánové). Samozřejmě za předpokladu, že neklade odpor. Jak se situace na frontách zhoršovala, byli národní socialisté nuceni věnovat stále větší pozornost formování národních formací ovládaných Wehrmachtem – přesto však tato praxe nebyla příliš využívána.

Fašistické režimy jsou nenávratně pryč?

Bohužel je to jen stěží možné. Volání po národní jednotě a shromáždění je příliš přitažlivé, hranice mezi nacionalismem a fašismem je příliš tenká, a to i v jeho měkčí italské verzi. A je příliš mnoho lidí, kteří jsou připraveni důvěřivě se vzdát svých zájmů v zájmu obecného dobra, jinak by lidská civilizace dávno ukončila svou existenci. Existuje mnoho dalších – ti, kteří vždy snáze hledají viníka a nepřítele v někom jiném, a ne v sobě, ti, kteří jsou připraveni neuvažovat, ale poslouchat a ospravedlňovat své činy příkazy shora. 

To vše ale neznamená fašismus. Historici jsou kategoricky proti označování, zejména tak odporných jako fašismus. Slepě umístěné, bez seriózní analýzy a analýzy faktů, stigma jen zvyšuje množství násilí a nenávisti v moderním světě.

Ale jakákoli volání po velkých cílech, po lidové jednotě a ještě více po tezích o národní výjimečnosti by měla být pečlivě zvážena z hlediska toho, co za nimi skutečně stojí – dobro nebo zlo.