Stalinistický SSSR byl zemí monstrózní ekonomické nerovnosti. Toto tvrzení se může zdát paradoxní, a to z dobrého důvodu: nerovnost v Sovětském svazu vypadala úplně jinak než v tržní společnosti a formální ukazatele, jako je Giniho koeficient, nemohou vyjádřit její míru. Jeho následky však byly doslova smrtelné.

Nic osobního, jen... industrializace

Nejzřetelněji se tato ekonomická nerovnost v SSSR projevila během hladomoru v letech 1932-1933, jedné z nejhorších humanitárních katastrof 20. století, která si vyžádala životy 5 až 8 milionů lidí. Obrovský počet obětí hladomoru byl z velké části způsoben tím, že formálně rovnocenní sovětští občané byli nerovní v přístupu k potravinám. Stát místo pomoci všem potřebným rozdělil hladové do skupin podle míry užitečnosti pro ně samotné. Opravdu to pomohlo malému počtu privilegovaných, ale zbytek nechal, aby se o sebe postaral sám.

Nerovnost přímo vyplývala z politiky průmyslového pragmatismu, důsledně prosazovaného vedením SSSR ve 30. letech 20. století. Poněkud zjednodušeně, průmyslový pragmatismus je princip upřednostňování dodávek potravin a dalšího zboží těm, kteří přímo pracovali pro hlavní sovětský megaprojekt 30. let – industrializaci.

Počátkem 30. let měl SSSR složitý přídělový systém, který rozděloval společnost na mnoho více či méně privilegovaných skupin z hlediska přístupu k potravinám. Nejvýhodněji se nacházeli městští průmysloví dělníci, pod nimi v hodnosti byli městští zaměstnanci, ještě níže venkovští zaměstnanci a dělníci státních statků. Samostatně se dodávala nomenklatura, armáda, policie atd. Kolektivisté byli na samém dně pyramidy – neměli mít vůbec karty.

mohli dostat na karty maso, ryby, vejce a máslo. Dělníci na posledním, třetím, seznamu nedostávali vůbec žádné produkty živočišného původu na příděl (druhé se po kolektivizaci staly vzácné, protože se výrazně snížil počet hospodářských zvířat). Teoreticky měly být tyto produkty vydávány na náklady nikoli státních, ale místních fondů, ale ve skutečnosti na počátku 30. let nebylo vždy možné koupit ani chléb a obiloviny.

Historik E.A. Osokina přesně a vtipně formuloval podstatu přídělového systému z let 1931-1935: "Kdo nepracuje pro stát, nežere." Jak bude ukázáno níže, někdy tomu tak bylo doslova.

Jídlo jako nástroj pevné disciplíny

Ve své konečné podobě byla myšlenka používání potravinových přídělů jako nástroje odměny a trestu ztělesněna v Gulagu. tzv Frenkelův systém (viz poznámka pod čarou 1)byl poprvé testován koncem 20. let 20. století na Solovkách a na počátku 30. let se rozšířil do všech táborů v Sovětském svazu. Jeho podstata byla jednoduchá: výživa vězně byla závislá na plnění normy. Byly to například dávky „trest“, „zaručené“, „práce“, „šok“. Počet vydávaných produktů se mohl měnit, ale princip byl vždy stejný: nedodržení normy mělo za následek zhoršení výživy. V nejhorších letech byly dávky tak malé, že nepokryly ani fyziologické náklady organismu. Došlo k začarovanému kruhu: čím hůř vězeň jedl, tím hůře plnil normu, takže opět dostával minimální příděl a zase neplnil normu atd. „Frenkelův systém“ byl jedním z důvodů vysoké úmrtnosti v Gulagu.

Stejný princip byl aplikován v letech 1932-1933. Když se podíváme na usnesení politbyra o poskytování potravinových půjček potřebným (viz poznámka pod čarou 2) , najdeme tam standardní znění : „ Uvolnit 200 tisíc liber. obilí (žito) <...> pro potravinářské potřeby pracovníků státních statků, MTS, MTM [strojních a traktorových dílen], jakož i stranických a nestranických aktivistů potřebných JZD . I když později, na jaře 1933, už politbyro nespecifikovalo, komu přesně byla pomoc určena, místní úřady už poznaly myšlenku, že ne každý má nárok na jídlo. Například po přidělení velké půjčky Severnímu Kavkazu místní úřady dokonce vydaly speciální brožuru s pokyny, jak tuto pomoc distribuovat. ObsahBrožura byla velmi pozoruhodná:

Jinými slovy, pomoc nebyla poskytnuta všem potřebným („vyrovnání“), ale pouze těm, kteří si ji v JZD odpracovali. Výjimkou však byly děti, které měly být krmeny odděleně („krmení“ je však příliš velké slovo: podle návodu se dětem dávalo jen 100–150 g chleba denně). Výsledky této politiky na sebe nenechaly dlouho čekat. Sovětský aktivista obeznámený se situací na severním Kavkaze napsal :

V Republice Volžských Němců se chléb rozdával doslova v souladu s „Frenkelovým systémem“: ti, kdo přeplnili osevní plány, dostali příděly 150 procent, a ti, kteří nesplnili, 50 procent. Kdo hodně zaostával, chleba nedostával a o víkendech neměl na chleba nárok vůbec nikdo (viz poznámka pod čarou 4) .

Z jednotlivých zemědělců pomáhali jen těm, kteří splnili plán na setbu a za provinění je o pomoc ihned připravili. Na Ukrajině vedení strany požadovalo, aby byla potravinová pomoc poskytována především „ kolektivním farmářům, kteří mají velký počet pracovních dnů a kteří se ocitli ve spojení se špatným hospodařením nebo nesprávným rozdělováním výsledků hospodaření bez chleba, a rodinám Rudé armády vojáků (jak kolektivních zemědělců, tak jednotlivých zemědělců) “. A až na druhém místě ji obdrželi kolchozníci a jednotliví zemědělci, kteří byli „ve výjimečně obtížné situaci “ (vzhledem k nevýznamné výši půjčky, o které bude řeč níže, je jasné, že neměli dost).

Předseda ukrajinského GPU Balitsky (ostatně hlad je věc zvláštního politického významu) nařídil svým podřízeným, aby zajistili, že „potravinová pomoc distribuovaná ze státních a místních zdrojů bude poskytnuta těm, kteří ji skutečně potřebují, a především kolchozníci s velkým počtem pracovních dnů, předáci, traktoristé, rodiny rudoarmějců, kolchozníci i jednotliví zemědělci. Dále však upřesnil, že by se mělo pomáhat pouze těm jednotlivým zemědělcům, kteří chtějí vstoupit do JZD nebo uzavřít smluvní dohody se státními farmami. Ale „nepracující nebo parazitující živel – spekulanti, kulaci, lidé bez určitého povolání, tvrdošíjně neochotní pracovat“ nedostávají nic a jsou vystěhováni na Sever.

Regionální výbor Dněpropetrovské oblasti v únoru 1933 naléhal na místní stranické pracovníky , aby „nevkládali zvláštní naděje na přijímání potravinové pomoci z regionu“ a „neprodávali se ve svém vlastním prostředí a mezi kolchozníky závislým náladám“ (již do března, V regionu bylo napočítáno 1 700 mrtvých hladem ). Pomoc byla proto poskytována pouze svědomitým kolchozníkům, kteří odpracovali 350-400 pracovních dní, a dalším potřebným bylo nabídnuto „samozásobení“ hledáním jam s obilím ukrytých pěstmi z obstarávání obilí. Šťastný člověk, který takovou díru objevil, si mohl nárokovat 10–15 % z toho, co bylo nalezeno. Spása hladovějících měla být dílem samotných hladovějících.

Na tomto pozadí vynikla oblast Kyjeva neobvyklým humanismem: v únoru stranické orgány, které stále zjevně nechápaly rozsah problému, požadovaly bez rozdílu pomoci všem potřebným a „do 5. března odstranit všechny případy otoků a zvedněte na nohy všechny, kteří se vyčerpáním úplně znemožnili."

Z tohoto dobrého podniku bohužel nic nevzešlo: v březnu Kyjevské regionální oddělení GPU spočítalo, že do té doby v regionu zemřelo hladem již 12 801 lidí. dále

V červnu již kyjevské úřady jednaly stejně jako jinde v zemi: zvýšená strava byla poskytnuta pouze těm, kteří pracují, a ti, kteří odmítli pracovat poté, co dostali pomoc, nedostali nic víc (viz poznámka pod čarou 6) .

Cíle a prostředky

Cílem státní pomoci v roce 1933 tedy nebylo zabránit hladomoru a hladomoru, ale zajistit jarní setbu (což se obecně úřady příliš netajily ). Jestliže podle oficiálních údajů bylo v letech 1932/1933 přiděleno 330 tisíc tun obilí na potravinové půjčky , pak 1270 tisíc tun bylo přiděleno na půjčky semen.

Především úřady, zejména místní, používaly půjčky jako nástroj povzbuzení a trestu: byli povzbuzováni ti, kteří dobře pracovali v JZD a pravidelně plnili úkoly pro jarní setí, a jednotliví zemědělci byli potrestáni (za nevstoupení do JZD) a špatně pracující kolektivní zemědělci. Úřady navíc podporovaly určité skupiny obyvatel, pro něž byla důležitá loajalita (rodiny Rudé armády), a také ty, kteří byli přímo zaměstnáni ve veřejném sektoru, tzn. státní farmy, MTS, MTM a všudypřítomný sovpartaktiv (kolektivní farmy nebyly formálně státním majetkem). Poskytování pomoci nezáviselo na tom, jak moc ji daná osoba potřebovala, ale na tom, jak hodnotnou ji stát považoval – samotný princip průmyslového pragmatismu v akci.

Z tohoto pravidla bylo jen málo výjimek, ale pro spravedlnost je nutné je zmínit. Ve většině dokumentů byly děti vyčleněny do samostatné kategorie: snažily se je lépe krmit, například vydávat mléko. V oblasti Kyjeva mělo každé dítě dostávat půl sklenice mléka denně. Občas něco spadlo na nemocné, ale prostředky přidělené na tento účel byly příliš vzácné. V téže Kyjevské oblasti bylo nařízeno rozdělit podvyživené kolchozníky, kteří skončili v nemocnicích, na nemocné a zotavující se a „výrazně zlepšit výživu těch druhých, aby byli co nejdříve propuštěni do práce“ (dokument neříká na jejichž úkor by se měla zlepšit výživa, ale vzhledem k nedostatku chleba je vše celkem zřejmé (viz poznámka pod čarou 7) .

Stačilo těch 330 tisíc tun obilí přidělených státem na potravinovou pomoc? Podle sčítání lidu v roce 1926 byla populace RSFSR 101 milionů lidí a ukrajinská SSR - dalších 29 milionů Předpokládejme, že v roce 1933 bylo podle nejkonzervativnějšího odhadu 10 % obyvatel v RSFSR a 25 % v r. Ukrajinské SSR byly v zoufalé nouzi, - Ukazuje se, že 17, 3 miliony potřebných. Vzhledem k tomu, že v ostatních republikách SSSR byl hladomor, zvýšíme toto číslo na 20 mil. Pokud by se tedy pomoc rozdělila rovnoměrně mezi všechny, pak by na jednoho člověka stejně nepřipadlo více než 16,5 kg. Při normě blokády 250 g denně bylo možné na této dávce natáhnout dva až tři měsíce. Další charakteristický detail: místní úřady část podpory jednoduše vyplenily .

Pro srovnání: za hladomoru v letech 1891-1892 carská vláda nakoupila a rozdala 57,8 milionů pudů obilí (950 tisíc tun) jako půjčky hladovějícím, tzn. téměř třikrát více než v letech 1932-1933. A to přesto, že venkov měl své rezervy (v roce 1933, po nákupech obilí - již ne), existovala soukromá dobročinnost (v roce 1933 jako třída chyběla) a nakonec rolníkům nikdo nezakázal odejít. vesnici a najít nějakou dočasnou práci v prosperujících provinciích (sovětská vláda to také zakázala ).

Mohlo se hladovějícím dát více chleba? Nepochybně. V roce 1930/1931 vyvezl SSSR 5,8 mil. tun obilí, v roce 1931/1932 - 4,8 mil. t a ještě v roce 1932/1933 - 1,4-1,6 mil. t. Kdyby politbyro mělo vývozní škrty, vytvořilo by se rezerva minimálně 1 mil. tun, což by bez nadsázky zachránilo miliony životů. Ale i bez toho bylo obilí v zemi dost, jen se utrácelo na něco jiného než na pomoc potřebným. Například výroba piva a vodky v letech 1932/1933 činila 1,2 milionu tun (viz poznámka pod čarou 8) .

Pojďme si to shrnout.

Je spravedlivé říci, že hladomor nebyl uměle naplánován s cílem vyhladit tu či onu sociální či etnickou skupinu.

Je ale také pravda, že úřady přistupovaly k utrpení hladovějících lhostejně a pro záchranu životů udělaly mnohem méně, než mohly.

S pomocí hladu chtěly úřady dát rolníkům krutou lekci, přinutit nedbalé pracovat na JZD a splnit plán. Připomeňme si slavný Stalinův dopis Šolochovovi: "Vážení pěstitelé obilí ve vašem regionu (a nejen ve vašem regionu) provedli" italskou "(sabotáž!) A nebyli proti opuštění dělníků, Rudé armády - bez chleba . " Výsledek takové politiky je dobře znám: miliony mrtvých hladem. V budoucnu se samozřejmě postoj k rolníkům zmírnil: za prvé byl konečně zlomen odpor ke kolektivizaci a za druhé, politbyro, když se podívalo na důsledky, rozhodlo, že další takovou humanitární katastrofu nechtějí.