Clanek pochazi z NovayaGazeta.ru
To, co se děje s Ruskem a Ukrajinou, je jen předehrou k větším historickým a společenským posunům.
Podle mého názoru to, co se děje na Ukrajině, pomalu směřuje k přechodnému finále. V souladu s tím je možné podat více či méně zobecněné hodnocení toho, co se odehrává před našima očima, ustoupit na minimální nutnou vzdálenost, abychom viděli propojený obraz událostí, a nikoli oddělené tragické skutečnosti. Níže jsem se pokusil tento obrázek v diplomové práci představit, samozřejmě velmi subjektivně a odrážející úhel, který mám k dispozici.
- Pokus dívat se na vše jako na projev imperialistických aspirací, nebo ještě více jako na etnický konflikt, je lákavý – protože poskytuje jednoduché a univerzální vysvětlení pro složité a nejednoznačné události – ale zároveň kontraproduktivní, protože může vést k chybnému posouzení vyhlídek a pro všechny účastníky konfliktu.
- Přestože inkluze prvního (imperialismus) i druhého (nacionalismus) do toho, co lze podmíněně označit za společensko-politickou podstatu současného dění, jsou velmi výrazné, zůstávají v něm jen nečistoty (nečistoty) v něco víc. významný, který tvoří základní trendy.
Imperialismus a nacionalismus jsou „vyšíváním“ (vzorcem) na látce reality, nikoli však jejím „firmwarem“.
- Ve skutečnosti má tento ozbrojený konflikt civilní charakter a jeho dějištěm není jen Rusko a Ukrajina, ale prakticky celý postsovětský prostor. Tímto divadlem se přitom potenciálně může stát celá Evropa a nejen Evropa.
- Moderní občanská válka má zpravidla náboženské nebo ideologické pozadí, to znamená, že se nevede kvůli „zdrojům“ (včetně území), ale kvůli hodnotám. V tomto konkrétním případě se ozbrojený konflikt nakonec odehrává mezi dědici sovětského „bolševismu“ – liberálními bolševiky, kteří prosazují „Velký skok“ do modernity („evropský projekt“), a národními bolševiky, kteří prosazují „ Velký skok“ do archaického („euroasijský projekt“). Mezi těmito póly jsou četná „střední“ hnutí, která jsou s eskalací občanského konfliktu nucena připojit se k jednomu z extrémních proudů. Toto rozvodí lze pozorovat jak v Rusku, tak na Ukrajině.
Foto: Alexey Dushutin / Novaya Gazeta
- Rozdělení podpory obou neobolševických projektů v postsovětském prostoru se ukázalo jako nerovnoměrné. Zatímco většina Ukrajinců podporovala modernizační „proevropský“ projekt, v Rusku se drtivá většina obyvatel vyslovila pro reakční „proimperiální“ projekt. Mohlo to být i naopak a pak ne Bělorusko, ale například Ukrajina by se stala euroasijskou Vendée.
- Nicméně v důsledku takového „teritoriálního“ rozložení politických preferencí získala občanská (ideologická) konfrontace v postsovětském prostoru vnější „transformovanou formu“ mezietnického konfliktu. Na Ukrajině byla tato konfrontace okamžitě zabudována do relevantnější antikoloniální agendy s odpovídající reakcí Ruska, kde se okamžitě zformovala proimperialistická agenda s jasně vyjádřeným protiukrajinským profilem. Tato složitost mě vede k předpokladu, že další vývoj situace v Rusku i na Ukrajině bude „nelineární“.
- Jak v Rusku, tak na Ukrajině se hodnocení míry konsolidace společnosti kolem dominantní ideologie jeví jako výrazně nadhodnocené a naopak hodnocení míry odporu vůči směřování vládnoucích kruhů obou zemí je značně podhodnoceno. .
Tam i tam je významná latentní („tichá“) menšina, připravená za změněných okolností bojovat o to, aby se stala většinou. To znamená, že jak v Rusku, tak na Ukrajině existuje půda pro nepředvídatelnou a neočekávanou politickou destabilizaci.
- Pacifistické nálady v Rusku jsou podle mého názoru mnohem vyšší než ukazatele, které ukazují jak oficiální, tak neoficiální měření veřejného mínění. Faktem je, že tato měření ukazují situační trend, který vznikl pod vlivem politického adrenalinu. Troufám si tvrdit, že bez tohoto chvilkového adrenalinu míra konsolidace společnosti kolem „imperiální“ myšlenky prudce poklesne a její atraktivita bude opět srovnatelná s mírou atraktivity jiných konceptů. Nejsem přesvědčen, že v konkurenčním prostředí (kdy se stát neangažuje v protekcionismu ve vztahu k jedné ideologii) zvítězí právě imperiální koncept.
Foto: Alexey Dushutin / Novaya Gazeta
- Domnívám se, že východisko z ozbrojeného konfliktu je nejspíš důsledkem vývoje politické situace uvnitř Ruska v důsledku oslabení působení výše uvedeného adrenalinu (žádná jeho injekce nemá věčný účinek), nikoli v důsledku vlivu čistě vnějších faktorů (včetně vojenských úspěchů Ukrajiny, sankčního tlaku atd.). Vlastně takhle se vyvíjela situace v pozdní sovětské společnosti, která vyvrcholila „nevysvětlitelným“ rozpadem SSSR – můžete si stěžovat, jak chcete, na situaci v cenách ropy, na mazaného Reagana a tak dále, ale ve skutečnosti "sovětská důvěra" praskla pouze z vnitřního stresu.
- Podle mého názoru významná část taktických restriktivních opatření (sankcí) směřujících k omezení ruské zahraniční politiky strategicky brzdí vývoj vnitropolitické situace v Rusku nebo jej výrazně zpomaluje, čímž přispívá k posílení vládnoucího režimu v dlouhodobém horizontu. termín (za což by měl být Kreml upřímně rád).
Kulturní izolace zvenčí, nikoli zevnitř, je například ve své podstatě bonusem režimu, který umožňuje snížit „náklady“ na vytvoření postsovětské rezervace. Na mnohé iniciativy by podle mě měl Kreml doplatit (i když to mimochodem možná dělá).
- V ukrajinském antisvětě Ruska přitom probíhají diametrálně opačné, ale přesto zrcadlové procesy. Stupeň proevropské konsolidace ukrajinské společnosti se dnes v podmínkách ozbrojeného konfliktu zdá být totální. Ve skutečnosti však míra latentní opozice vůči ní zůstává poměrně značná, zejména na jihu a jihovýchodě, které jsou hlavním dějištěm speciální operace (nemluvím o územích Donbasu, která zůstala de facto pro -Ruské pseudostáty po dobu osmi let - to je obecně téma na samostatnou analýzu).
- O nějaké proimperiální většině samozřejmě nemůže být řeč ani na územích okupovaných Ruskem po 24. únoru 2022 – a proto plán na rychlou a relativně nekrvavou „absorpci“ Ukrajiny (vyživovaný v Kremlu na za předpokladu, že taková většina existuje). Přesto podíl těch, kteří o správnosti proevropské politiky Ukrajiny alespoň pochybují, není tak zanedbatelný, aby ji bylo možné dlouhodobě beztrestně politicky ignorovat.
- Jelikož je politický život Ukrajiny od 24. února doslova stlačený, proimperiální, tradicionalistická menšina ukrajinské společnosti se navenek prakticky neprojevuje, a proto se zdá, že úplně přestala existovat. To je ale klamný dojem a nebezpečný klam. Odpor proti proevropskému směřování Ukrajiny v podmínkách ozbrojeného konfliktu upadl do pozastavené animace, ale nezmizel.
Horečka, která zachvátila mocenské struktury Ukrajiny v tu nejnevhodnější chvíli, je jedním z nepřímých potvrzení toho, že problém se nevypařil, ale prostě zajel do hloubky.
- Paradox spočívá v tom, že čím intenzivněji se vedení Ukrajiny zabývá upevňováním proevropské většiny, tím vyšší je riziko nového rozštěpení společnosti po nějaké jiné, dnes špatně předvídatelné linii. Jako nejméně pravděpodobný se jeví scénář, kdy současné vedení Ukrajiny bude moci donekonečna udržovat politický status quo. Plošina politické stability na Ukrajině není tak rozsáhlá, jak by si člověk přál, a její okraje jsou velmi ostré.
- Obecně lze předpokládat, že obě strany konfliktu – Rusko i Ukrajina – bojují tak nekompromisně právě proto, že vnější konflikt zakrývá přítomnost skryté akutní občanské konfrontace uvnitř společnosti. V současné situaci je však pro jednu i pro druhou stranu uznání této okolnosti velkým a téměř neřešitelným problémem.
Foto: East News
- Na první pohled se zdá, že na Západě si všech těchto složitostí nikdo nevšímá. Na politické rovině vidíme pouze jednomyslnou podporu Ukrajině a touhu omezit a potrestat Rusko, a to i prostřednictvím ekonomických blokád a kulturní izolace. Bližší pohled ale snadno odhalí, že postoj k těmto událostem hluboce rozděluje společnost.
- V Evropě a zřejmě i v Americe existuje menšina, která se staví proti poskytování významné a zejména vojenské pomoci Ukrajině. Jeho motivy jsou různé a zdaleka ne všechny leží v ekonomické rovině. Mezi touto menšinou se samozřejmě najdou „užiteční idioti“, kteří Putina buď nezištně milují, nebo jsou Kremlem podplaceni, ale v obecné mase odpůrců aktivní západní intervence do konfliktu jich tolik není.
Pokud také vyřadíme ty, kteří se prostě bojí zaplést s „ruským medvědem“ a ty, kteří nechtějí v zimě umrznout kvůli konfliktu, který se „jich netýká“, bude stále existovat velmi početná skupina ideologicky motivovaných odpůrců oficiálně sledovaného kurzu.
papež František. Foto: Wikipedie
- Paradoxně hlavními ideovými odpůrci aktivního zásahu Západu do ozbrojeného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem jsou spíše lidé ani ne tak pravicově nacionalistického přesvědčení (věční „přátelé Kremlu“) jako příznivci levicových názory, kteří nenávidí své vlastní zřízení víc než Putina, a považují Rusko za antiglobalistickou, antikapitalistickou sílu, která, ač jim není vůbec sympatická, bojuje proti společnému nepříteli. V tomto smyslu nejsou výroky papeže Františka, že ruskou agresi vyprovokovalo NATO, a jeho pochybnosti o potřebě dodávek zbraní Ukrajině, náhodným prohlášením soukromníka.
- Podle mého názoru je hlavním důvodem, který brání dlouhodobé konsolidaci Západu ve vztahu k Ukrajině, v prvé řadě hluboký rozkol uvnitř samotné západní společnosti, hrozící přerůst v její vlastní vážný vnitřní konflikt, v němž se otázka vojenské a finanční pomoc Ukrajině se změní v jednu z linií ideologické fronty. Právě na tuto hrozbu jsou Macron a Scholz, a dokonce i Biden nuceni pohlížet na prvním místě. Pokud Rusko neudělá svůj Pearl Harbor, tato „ohlédnutí“ budou doprovázet každé praktické řešení. Putin to chápe a ví, kde pro něj Pearl Harbor začíná.
- V rozdělené Evropě vidí „levicové“ Putina jako komunistu bojujícího proti globalismu, zatímco „pravičák“ ho vidí jako pravicového radikála bojujícího proti komunismu. Snaží se nikoho nezklamat a všem dává naději. A zatímco naděje žije, hlas menšiny je každým dnem hlasitější a pro vůdce západního světa je stále těžší ho ignorovat. A to znamená, že v hlavním praktickém tématu dne – v otázce naléhavého zvýšení časů vojenské pomoci Ukrajině – se s největší pravděpodobností dočkáme negativního výsledku.
Tuto pomoc Západ neposkytne v požadovaném množství, ne ze strachu z jaderné války, ale ze strachu z rozpoutání konfliktu doma. Myslím, že Kreml to dávno pochopil a počítá s tím.
- Pokud tento předpoklad přijmeme jako hypotézu (sám budu rád, pokud se ukáže jako mylný), pak se počet pracovních scénářů pro pokračování konfliktu prudce snižuje. Scénář vojenské porážky Ruska, byť lokální, bez několikanásobného navýšení západní vojenské pomoci Ukrajině a skutečně drakonických sankcí, včetně okamžitého odepření dodávek ruské ropy a plynu do Evropy, se jeví jako nepravděpodobný (možný až v r. událost některých naprosto pobuřujících chyb ruského vojenského velení).
- Jiná věc je, že rozsah toho, co Kreml nazve „vítězstvím“, bude do značné míry záviset na kombinaci velkého množství domácích i zahraničních politických okolností. Může být kompletní (okupace celého území Ukrajiny), což je krajně nepravděpodobné, nebo částečné (s oddělením Novorossie, které bude zahrnovat všechna území okupovaná v době uzavření zákonného nebo skutečného příměří), což je s největší pravděpodobností dnešní výsledek. Ve druhém případě, v případě neexistence právní dohody, by mohla nenápadná zákopová válka podél stabilizované linie rozdělení s cílem vyčerpat Ukrajinu a donutit ji ke kapitulaci pokračovat roky.
- Dosažení bodu, který bude Kremlem označen za „bod vítězství“, však okamžitě povede k tomu, že v obou státech vystoupí do popředí občanská válka, byť „studená“.
Foto: Alexey Dushutin / Novaya Gazeta
Jak na Ukrajině, tak v Rusku se aktivizuje menšina, která bude dávat najevo nespokojenost s výsledkem vojenského konfliktu. Jen na Ukrajině budou řidičem ti, kteří si myslí, že dali hodně, a v Rusku ti, kteří budou křičet, že vzali málo. Kdo však začne, nebude až tak důležité. Dále se občanská konfrontace bude vyvíjet podle své vlastní logiky.
- Aby Putin neupadl do občanské války, neměl by se po „vítězství zastavit“ a nedovolit, aby se snížil bojový adrenalin v krvi mas, což dříve nebo později skončí špatně pro všechny. Jeho administrativa si myslí, že se dostanou mezi trysky. Nevidím důvod, proč by se to mohlo stát.
Jakmile se Kreml zastaví, chiméra národního bolševismu, kterou oživuje, zapíchne tucet nožů do zad, protože její očekávání se nenaplnilo.
- Konflikt s Ukrajinou vyrostl z nepovšimnuté a podceňované občanské války v postsovětském prostoru, v níž se střetli ti, kdo utíkali příliš napřed, s těmi, kteří uvízli v týlu dějin. Poté, co projde několika kruhy vnějšího pekla, se nevyhnutelně vrátí do svého primitivního stavu a projeví se otevřeně jak v Rusku, tak na Ukrajině. A vítězná kuřata budeme počítat na základě výsledků toho všeho, a ne na průběžných výsledcích vojenské operace. Jakákoli ze současných akvizic Ruska, ať už jde o území, výhodné dohody nebo cokoli jiného, nemusí přežít peripetie budoucích událostí v postsovětském prostoru, které nakonec tečou i.
