Trestní společnosti jsou v poznámce zmíněny jednou.

„... V noci ze 14. na 15. února 1945 se v jedné ze zemědělských usedlostí obsazená stádem dobytka objevila trestní rota v čele s nadporučíkem (příjmení neuvedeno), obehnaná farmou, kulomety. , vystřelil a zranil rudoarmějce, který hlídal ubytovnu žen. Poté začalo organizované znásilňování osvobozených sovětských žen a dívek, které byly na farmě ... “

Vlastně se mi zdálo, že v arzenálu trestné lavice nejsou žádné kulomety. Ačkoli…

V. Kuleshov v článku „Penal Batya“ píše, že běžné ruční zbraně trestních formací zahrnovaly: pro variabilní složení - pušky Mosin mod. 1891/1930 měl „stálý personál“ samopaly Shpagin a Degtyarev, pistole TT, revolvery Nagan.

K plnění konkrétních úkolů mohly být dělostřelecké, minometné a dokonce i tankové jednotky převedeny do operační podřízenosti velitele trestní jednotky. Novinář píše, že „u 8. samostatného trestního praporu byl v dubnu až listopadu 1943 v provozu lehký tank T-60, který věznice nalezly vyřazený u Sevska, opravený a používaný k průzkumu“.

A tady je to, co řekli ti, kteří sami sloužili v trestních formacích. Každý byl jiný.

S. Aria (v budoucnu - skvělá právnička): „Skončila jsem v trestní společnosti, kde nás bylo asi 150. Byli jsme vyzbrojeni pouze puškami. Neměli jsme kulomety ani kulomety."

N. Smirnov: „Dali nám kulomety a nešetřili žádnou municí. Řekli: "Vezmi si tolik, kolik můžeš." Kromě toho měl každý nárok na obranné granáty F-1 a útočné granáty RGD-33. Vyzbrojili se v boji. Němci se pak objevili jako faustpatroni. Naučil jsem své podřízené střílet s nimi, ale báli se popálení. Musel jsem to udělat sám."

D. Debolsky: "Byli jsme vyzbrojeni jako běžné střelecké jednotky: puškami, kulomety, kulomety."

Vojáci přijeli sloužit v trestních jednotkách a podjednotkách ve svých uniformách, ale již s roztrhanými znaky a bez vyznamenání. Osoby předčasně propuštěné z míst zadržení dostávaly stejnokroje pro řadové vojáky bez odznaků, zpravidla 2. nebo 3. kategorie. Pro „stálé složení“ trestních jednotek byly zřízeny uniformy a pěchotní znaky.

N. Smirnov: "Oblékli trestnou lavici o nic hůř než ostatní."

I. Bogatyrev: „Mojí povinností bylo přijmout. Tady sundá všechno: chromované boty, pásek, týmové uniformy. Převléká se a vypráví, jak byl odsouzen. Znamená to, že mi dá důstojnickou kajutu a stane se vojákem, dokud svou vinu neodčiní krví. Buď zemře a nevrátí se, nebo po zranění přijde k nám, aby dostal svou bývalou uniformu.

I. Treťjakov: „Jaké výhody jsem měl jako velitel trestní roty: a) plat 1100 rublů, 5% délky služby, 20% pole - pouze 1375 rublů. Velitel obyčejné střelecké roty dostal 750 rublů; b) během jednoho roku a tří a půl měsíce byli dvakrát povýšeni; c) kde bylo více světla, museli bojovat.

"Trestní prapor je projevem humanismu!"

Tedy přímo a napsal jeden současný generál. Ale co, vlastně: střílení po dávkách je lepší, nebo co?

Zde je, jak zástupce vedoucího oddělení zvláštních oddělení NKVD SSSR, komisař státní bezpečnosti 3. hodnosti S. Milstein na podzim 1941 hlásil svému náčelníkovi Berijovi:

Žádná jiná armáda na světě nezabila tolik svých vojáků.

Vojenský právník A. Dolottsev vzpomíná:„Hodně stříleli. A jak stříleli! Později dokonce přišlo vysvětlení, že je nemožné uplatňovat trest smrti ze strany tribunálů příliš často a tak nepřiměřeně. Po rozkazu č. 227, ač jsme se báli, jsme se začali držet. A před rozkazem běželi, když potřebovali, a když ne. Strach byl potřeba, aby lidé šli na smrt. A to je v těch nejintenzivnějších bitvách, kdy protiútoky, ale je to děsivé jít, velmi děsivé! Vstanete ze zákopu - nic není chráněno. Ne na procházku - na smrt! Není to tak snadné... Šel jsem, jak jinak mohu soudit lidi? Proto ten donucovací aparát a oddíly, které stály vzadu. Utíkejte a nechte se chytit. Dva nebo tři budou zastřeleni, zbytek - do bitvy! Ne kvůli sobě, kvůli rodině. Ostatně pokud byli zastřeleni, tak jako nepřátelé lidu. A vzadu už pracuje stroj NKVD: manželky, děti, rodiče - na Sibiř jako příbuzní zrádců. Zde je to, co je podle vás nejlepší: vzdát se či nevzdat se? A ukážete hrdinství, pokud za vámi budou kulomety! Strach, strach zachován!

První trestní jednotky v naší armádě vznikly v tragickém červenci 1942 podle slavného (ale do roku 1988 - tajného!) Stalinova rozkazu č. 227 („Ani krok zpět!“). Otevřeně uvádí, že „zkušenost nacistických vojsk“ je brána jako příklad. Také stálo, že „trpělivost našich lidí není neomezená“.

Podle archivních zpráv a statistických dokumentů prošlo od jejich vzniku v roce 1942 až do jejich rozpuštění v roce 1945 trestními prapory a trestními rotami 427 910 trestních vojáků, tedy 1,24 % z celkového počtu vojáků Rudé armády za celé období r. válce (34 496 700 osob). To jsou samozřejmě „lstivá čísla“: na „sovětsko-německé“ frontě bylo na seznamu ročně 10,5–11,5 milionu lidí. Pouze polovina tohoto personálu (5–6,5 milionu lidí) však sloužila v jednotkách aktivní armády, tzn. bojoval. Věznice neopustily frontovou linii.

Trestní roty byly samostatné vojenské jednotky se všemi jejich vlastními atributy, samostatné vojenské farmy. Rota uvedená v poznámce vojenského právníka plukovníka I. Moroze (Krasnaja Zvezda, 11. dubna 2007) se na seznamech objevuje mnohokrát: jako 1. samostatná trestní rota 57. armády (1942), jako 60. samostatná trestní rota ( 1942-1943) a nakonec jako 128. samostatná trestní rota 5. armády (1943-1945). Ve skutečnosti se jedná o jednu a tu samou společnost. Změnilo se pouze číslo, pečeť, podřízenost a adresa pole.

Řády Rudé hvězdy stupně Sláva III, medaile „Za odvahu“ a „Za vojenské zásluhy“ byly uděleny také 43 rudoarmějcům a seržantům „proměnlivého složení“. Pravda, penaltové nebyli moc odměněni, ale přesto byli odměněni.

A. Pyltsyn: „My, velitelé čet, jsme urychleně sepsali reference-vztahy pro všechny potrestané vězně, na základě kterých došlo jak k propuštění potrestaných, tak k jejich odměňování. A náš velitel praporu Osipov předal důstojníkům praporu ocenění. V otázce udělování hodně, ne-li všechno, záleželo na velení. Generál Gorbatov zde osvobodil všechny potrestané, kteří byli v týlu Němců, bez ohledu na to, zda svou vinu odčinili krví nebo nebyli zraněni, ale bojovali jen čestně a statečně. Mluvím o tom proto, že byli jiní armádní velitelé, ve kterých měl prapor plnit bojové úkoly různé složitosti a nebezpečnosti. Reakce mnoha z nich na ocenění se však od Gorbatova velmi lišila. Velitel 65. armády generál Batov Pavel Ivanovič se tedy jakoukoli úspěšnou akcí praporu rozhodl ospravedlnit pouze potrestané

E. Holbreich: „Všechny tyto historky, že se Němcům třásly hamstringy při pohledu na útočící trestní rotu, nemají žádný základ. Němcům bylo jedno, kdo je napadne. Psychologicky bylo pro Němce asi těžké bojovat proti trestním důstojnickým praporům - touha trestních praporů odčinit své "hříchy" před vlastí krví je příliš velká... Ale Němci bojovali rozumně, obratně a statečně , bez ohledu na to, jak těžké je si to přiznat.

Kdo se dostal do trestných oddílů?

Major Sazonov P.I. 27. gardová střelecká divize řeky Visly po nesplnění bojového úkolu zajištění dodávky „dopravních zařízení“ na místo přechodu 27. gardové střelecké divize řeky Visly. byl vojenským tribunálem odsouzen „k trestu odnětí svobody v trvání deseti let s odkladem výkonu trestu do skončení nepřátelských akcí s posláním do trestního praporu“. Stejný termín, ale s odvoláním, dostal náčelník finančního útvaru 137. gardového pluku 47. gardové samostatné divize, kapitán proviantní služby P.V.Kildyushov, který, jak je uvedeno v rozkazu č důstojník a elementár. bdělost, zabýval se opilstvím s neznámými osobami, “v důsledku čehož mu byl odcizen kůň, 3 tisíce rublů, hodinky, 27 důstojnických vkladních knížek v hodnotě více než 29 tisíc rublů, poštovní poukázky v hodnotě více než 22 tisíc rublů, občanský průkaz, stranický průkaz a další doklady. Byl také nahrazen přestupem do „trestné“ kategorie.

Nadporučík Gerasimov byl rovněž odsouzen Vojenským tribunálem k 10 letům vězení za podkopávání a diskreditaci vojenské cti a důstojnosti – opustil svou baterii a svévolně odešel do města Lublin, kde se opil a „v této podobě o dva dny později , byl vyzvednut ve městě, kde sloužil jako předmět posměchu obyvatel. Za „odčinění“ byl poslán do trestního praporu.

A. Pyltsyn: „Neštábním“ náčelníkem štábu“ (jinými slovy úředník čety) byl nadporučík Severní flotily Vinogradov. Mluvil plynně německy, ale kupodivu to byla právě znalost jazyka nepřítele, která ho přivedla k nám do SB. Jako vedoucí nějaké divize námořní dílny pro opravy lodních radiostanic při kontrole příjmu opraveného rádia na různých pásmech narazil na Goebbelsův projev. A z prostoty své duše to začal v přítomnosti svých podřízených překládat do ruštiny. Někdo to oznámil buď zvláštnímu oddělení, nebo státnímu zastupitelství, a v důsledku toho dostal Vinogradov dva měsíce v trestním praporu „za spoluúčast na nepřátelské propagandě“ ... A já ho v této funkci vzal, protože měl téměř kaligrafický rukopis by se navíc mohl hodit jako překladatel,

I. Suman: „V armádě jsem neměl štěstí na velitele – byl tam vzácný parchant. Strašně mě neměl rád, přímo řekl: "Vy, Moldavané, pijete víno od dětství, proto jsou všichni tak hloupí." Ve válce je hádka s velitelem katastrofální. A tady i po bitvě vezměte a nahlas chvalte Němce za dobrý kulomet. U nás, rozumíte, výměna rozžhavené hlavně lehkého kulometu během bitvy trvala asi pět minut. Během této doby jste mohli být zabiti pětkrát. A v německém se páka otočila, pružina vyhodila hlaveň, nasadila novou a po 30 sekundách - jste v bitvě. Obecně jsem se nemohl udržet a velitel byl pozadu. Tento případ skončil trestní společností. Bylo možné si sednout a napsat si pohřeb doma.

A. Moroz (jmenovec I. Moroz) v článku „Trestná rota“ píše: „Ti, kteří při ústupu Rudé armády v prvních týdnech a měsících války dezertovali a usadili se na území obsazeném nepřítelem, a také částečně osvobozena z nepřátelského zajetí. Pokud se opozdilec z armády za pochybných okolností nepokusil dostat ke svým, ale nespolupracoval s okupačními úřady, byl poslán na jeden měsíc do trestní roty. Ti, kteří sloužili jako starší za Němců, dostali dva měsíce jako policisté. A ti, kteří sloužili v německé armádě nebo v tzv. Ruské osvobozenecké armádě (ROA), se zrádcem Vlasovem, - tři.

I. Koržik: „V září 1943, po osvobození Perejaslavu našimi jednotkami, byl rozpuštěn náš partyzánský oddíl pojmenovaný po Čapajevovi. Část partyzánů odešla na západ a my, několik desítek důstojníků, jsme byli posláni do Rjazaně, jak se později ukázalo, na zvláštní prohlídku. A pak všichni – v trestním praporu. Všichni, od podplukovníka po podplukovníka, jsme byli najednou obklíčeni v oblasti Kyjeva. Jaká byla naše chyba? Že se nenechali zastřelit. Po tříměsíční kontrole se ukázalo, že všichni jsou „čistí“ – s Němci nespolupracovali, nebyli to zrádci vlasti. Zdálo by se, že stačí posílat lidi do vojenských jednotek podle jejich specializace, ale... V praporu bylo 1200 důstojníků, včetně 25 plukovníků, kteří byli na stáří obyčejní. Všichni jsme dostali knihy Rudé armády."

I. Treťjakov: „Za rok a tři měsíce své služby velitele trestní roty jsem se musel zformovat a bojovat s devíti soupravami po 250 až 560 lidech. Kontingent pocházel od odsouzených. Velitel podle předpisů určil lhůtu: trest do 5 let - 1 měsíc trest, do 7 let - 2 měsíce, do 10 let - 3 měsíce. Kontingent přijel z Moskvy - z věznice Taganskaja, z přesunu do Stromynky - 7 souprav; jedna sada je ze Zakavkazska; ještě jeden - policisté a starší z oblasti Oryol a Kursk... V trestním praporu byli degradovaní velitelé. Po odpykání trestu velení podalo petici, byla jim udělena hodnost a odešli s námi jako velitelé čet.

Poté byly do tábora převezeny seznamy těch, kteří směli „odčinit svou vinu před vlastí“, a pod dozorem byli doručeni na místo trestní roty, kde byli proti převzetí předáni velení. Souběžně s tím bylo doplňování trestních rot praktikováno „náborem“ zástupci velení trestních rot přímo v místech zadržení.

D. Debolsky popisuje takový postup následovně : „Přijíždíme (spolu s velitelem trestní roty) do věznice. Lidé - 500 lidí stojí na nádvoří. Vedoucí věznice šel doprostřed a řekl: „Poručík přišel pro doplnění. Kdo chce bojovat?" Všichni bez výjimky vykročili vpřed.“

F. Akatyev také naverboval svůj první trestný box stejným způsobem: „Šli jsme do „zvláštní zóny“ - postavit ropovod, kde pracovalo 15 000 vězňů odsouzených k pěti a více letům. ... Nemuseli jsme agitovat a hledat ty, kteří chtěli jít na frontu.“ Pro zařazení do vězeňské jednotky „zvláštního kontingentu“ tedy byla vyžadována především jejich vlastní vůle nebo souhlas s vysláním na frontu. Nebyla-li v průvodních dokumentech stanovena doba pobytu v trestním oddělení pro odsouzené dodané z táborů a věznic, pak byla stanovena na místě velitelem roty. V tomto případě bylo nutné vycházet z následujícího pravidla: trest 5 let a méně - jeden měsíc, do 8 let - dva měsíce, do 10 let - tři měsíce.

Zároveň pro ně nebyl jasně definován termín „trestného“ stavu. Minimálně to mohlo být o něco více než dva měsíce, neboť Vojenská rada 3. ukrajinského frontu byla povinna do 1. února 1945 „podat zprávu o bojové činnosti 214. jízdního pluku k vyřešení otázky možnosti o zrušení trestu a opětovném vydání rudého praporu pluku“.

Podle vzpomínek těch, kteří náhodou veleli „zvláštnímu“ kontingentu, se adresa „trest soukromý“ téměř nikdy nepraktikovala a slova „náčelník občana“ se nepoužívala, důstojníci byli oslovováni podle hodností – například „soudruh poručík “ atd. Jak poznamenal E. VUT. Holbreich ,

To potvrzuje i bývalý velitel čety 322. samostatné armádní trestní roty M. Klyučko: „Ukázat svým postojem, že jsem nad nimi (penalty), znamenalo nevrátit se živý po první bitvě.“ Například mladý důstojník, nově příchozí do zmíněné 322. trestní roty, během formace v reakci na hrubý slovní útok jeho směrem vytáhl pistoli a vystřelil, přičemž zranil několik potrestaných vojáků. Ihned po tomto incidentu, během další bitvy, byl zabit. Stejný osud potkal i velitele 217. samostatné trestní roty kvůli tomu, že všechny odsouzené nazval urky.

Ženský podíl

Podle výpisu z rozkazu č. 190257 ze dne 26. srpna 1943, citovaného generálmajorem ve výslužbě A. Pyltsynem , „během útočných bojů v oblasti obce Sokovniki Pelageja Ivanovna, bývalá stíhačka proměnných složení Lukjančiková, jednající jako sanitářka střelecké roty, obětavě pohrdající smrtí, poskytovala pomoc raněným přímo na bojišti. Během bojů od 15. července do 24. července vynesla se zbraněmi 47 raněných vojáků. Velení si všimlo hrdinství, které předvedla P.I. Lukjančiková, vyjádřilo jí vděčnost a udělilo jí vládní vyznamenání.

Nebyla ale jediná, kdo musel v 8. samostatném trestním praporu „odčinit svou vinu před vlastí“. Stejný trest dostal i dalších osm žen. Zároveň, jak poznamenává A. Pyltsyn,

Bývalý agitátor jedné z trestních rot, I. Roshchin, čelil ve svém frontovém údělu také skutečnosti, že ženy byly převedeny na trestní oddělení. Svého času byl svědkem zapsání sedmi sester do trestní roty, jejichž vinou bylo, že když všichni ustoupili, také utekly, „dokud je nezastavil oddíl“.

Případy zařazení žen do řad penalizovaných potvrzuje i badatel Yu.Rubtsov, který má k dispozici Osvědčení správního odboru Ministerstva obrany SSSR, které uvádí, že „Vojenský tribunál 164. Divize byla odsouzena se směrem k trestní rotě vojáka Kondratieva. Jako součást OSHR 264, připojené k 379. pěší divizi, se vyznamenala v bitvě 13. března 1943, po které byla nejen propuštěna z trestu, ale bylo jí také uděleno státní vyznamenání mezi osmi pokutami za odvahu a hrdinství. .

Hvězdičky!

Vypisuji z příběhu „Goo-ha“ od Maurice Simashka – jednoho z prvních, kdo prolomil spiknutí mlčení kolem trestních jednotek. Jednou, vzpomínám si, byl kolem ní neuvěřitelný hluk. Spisovatel byl samozřejmě obviněn z pomluvy vítězné armády.

To, co Simashko řekl, je nyní vnímáno téměř jako „lakování reality“.

„...Něco musím udělat. Už je to druhý den, který mě trápí. Vracím se k předákovi, stojím před dřevěnou deskou blokující sklad. Naši čekají venku. Předák nejprve nechápe, co potřebuji.

"Hvězdy," opakuji.

Vytahuje krabici s práškem od vajec, dlouze se přehrabuje a podává mi hrst červených kovových hvězd. Počítám – je jich osmnáct. Kluci už mají všechno pro sebe. Rozdávám tyto hvězdy a připevňujeme je na špinavé mokré čepice. Předák má pouze slavnostní nárameníky, stejné barvy jako páska na čepici. My je nebereme.

Znovu jdeme dolů a poručík Chentsov jde s námi. Nespíme celou noc. Zapalujeme oheň k nebi, jíme a pijeme, co zbylo v kanystru...

Celý další den sedím na velitelství a spolu s referentem-seržantem vyplním seznamy. Na stole je hromada osobních známek. Stačí jeden papír pro každého z nás. A já mám své a Shurka Bochkov a skladníka ... četl jsem: „Dankovets Anatoly Fedotovič, místo bydliště - Cherson ... kurzy účetnictví ... Zarya rukavice artel, asistent účetního ...“ Sedím a nehybně nemohu tento papír odložit. V krku mi visí hořká hrouda viny.

"Hu-ha," řeknu tiše.

Překvapeně se na mě dívají.

Poručík Chentsov neumí psát. Přestala mu téci krev, ale každé dvě tři minuty se mu třese hlava. Papíry podepisuje pouze společně s nadporučíkem.

O velkých ztrátách trestních jednotek a podjednotek píší autoři zcela oficiálního díla „Rusko a SSSR ve válkách 20. století: Statistická studie“. Jen v roce 1944 činila celková ztráta personálu (zabitých, mrtvých, raněných a nemocných) všech trestních jednotek 170 298 stálých a potrestaných osob. Průměrné měsíční ztráty trvalého a proměnlivého složení dosáhly 14 191 osob, tj. 52 % jejich průměrného měsíčního počtu (27 326 osob). To bylo 3-6krát více než průměrná měsíční ztráta personálu v konvenčních jednotkách v útočných operacích v roce 1944.