Clanek pochazi z Gazeta.ru
První přímý let z Moskvy do Ameriky přes severní pól odstartoval časně ráno 18. června 1937, přesně před 85 lety, z letiště Schelkovo, které bylo později přejmenováno na Čkalovskij. Velitel posádky Valerij Čkalov , druhý pilot Georgij Baidukov a navigátor Alexandr Beljakov se chystali překonat světový rekord v doletu v nejtěžších podmínkách, ale to se jim kvůli nadměrné spotřebě paliva nepodařilo, a tak se museli spokojit s " pouze“ transpolární let – na tento úspěch byl tehdy v sovětském tisku kladen hlavní důraz.
Oficiální světové rekordy vzdálenosti v přímé (10 148 km) a v přerušované čáře (11 500 km) pak stanovila další sovětská posádka pod velením Michaila Gromova , která bez mezipřistání provedla na podobné trase do Kalifornie. dne 12. července 1937.
Letecký konstruktér Andrej Tupolev se na počátku 30. let 20. století obrátil na sovětskou vládu s návrhem navrhnout a postavit speciální letoun, který by pokořil prestižní letecké rekordy, a poté, co za pouhý rok dostal povolení, vytvořil svůj slavný jednomotorový ANT-25 s velký poměr stran křídla, kterému se také říkalo RD, což znamenalo "rekord doletu". Stavba prvního takového letounu začala 1. června 1932, první let se uskutečnil 22. června 1933 pod kontrolou Gromova. Poté byl letoun dále modernizován a během dalšího roku byl vytvořen jeho základ, který vzlétl 10. září 1933 - pod vedením téhož Gromova. Tyto letouny byly vybaveny vodou chlazenými motory M-34 a následně M-34R o výkonu 900 koní.
ANT-25 za letu
Shagin Ivan/TASS
Přes všechny tyto úspěchy byl Tupolev 21. října 1937 zatčen na základě obvinění ze sabotáže a příslušnosti ke kontrarevoluční organizaci – vždyť právě v těchto letech rekordních leteckých úspěchů stalinských sokolů nastal vrchol velkého teroru. . Spolu s Tupolevem byli zatčeni přední specialisté z TsAGI a Design Bureau, ředitelé většiny leteckých továren, z nichž mnozí později pracovali v „sharashkách“ – tedy v uzavřených konstrukčních kancelářích NKVD. Tupolev, odsouzený na 15 let, byl předčasně propuštěn za příkladnou práci 19. července 1941 a plně rehabilitován až v roce 1955.
Jen týden před letem Čkalova, Baidukova a Beljakova byl v „ případu protisovětské trockistické vojenské organizace “ zastřelen maršál Michail Tuchačevskij , který také dohlížel na slibný vývoj letectví , a s ním dalších sedm nejvyšších sovětských vojevůdců. Následovaly je stovky dalších vysoce postavených vojáků. Zaznívá názor, že hluk kolem rekordních letů a nových úspěchů Země Sovětů sloužil mimo jiné jako jakási „ ideologická anestezie “ pro sovětské občany, kteří měli obavy z nekontrolovatelné represe.
Informace o transpolárních letech v sovětském tisku byly prezentovány tak, jako by sovětští letci vyhráli soutěže s jinými zeměmi a položili důležitou novou trasu, po které by v budoucnu vznikl trvalý provoz, ale samotný severní pól přestal být předmětem blízkého zájmu letců po rekordních arktických letech ve 20. letech 20. století a pravidelné lety tímto směrem neumožňovaly organizovat jak stav sériové letecké techniky, tak složitost navigace, stav radiokomunikací a možnosti polární meteorologie. Nikdo se ani nepokusil zopakovat nebo překonat úspěchy sovětských pilotů v těchto letech.
„Sen lidstva o letecké cestě mezi kontinenty přes severní pól se stal skutečností,“ napsal koncem června 1937 list Pravda. - Spolu se soudruhem Stalinem, spolu s vůdci strany a vlády země srdečně blahopřeje statečným a odvážným sovětským pilotům, kteří úspěšně dokončili hrdinský let ...
Alexander Belyakov, Valery Chkalov a Georgy Baidukov
RIA Novosti
V historii dobývání přírody člověkem se otevřela nová éra. Vlajkonošem této éry byl Sovětský svaz, země vítězného socialismu, bašta míru, kultury a pokroku, předvoj pokrokového lidstva.
Přesto byly technické letecké úspěchy sovětských leteckých konstruktérů nepopiratelné. Před lety Čkalova a Gromova dominovala světovému letectví Francie, která držela všechny nejvýznamnější rekordy, včetně těch ve vzdálenosti letů bez mezipřistání. Německo po první světové válce bylo vážně omezeno Versailleskou smlouvou a ostatní země prostě nevěnovaly na státní úrovni náležitou pozornost dálkovému letectví, což bylo samozřejmě velmi relevantní pro rozsáhlé území Sovětského svazu. . A právě ve 30. letech 20. století začaly sovětské továrny vyrábět letadla zcela navržená a vyrobená domácím leteckým průmyslem.
11tunový ANT-25 se ukázal být poměrně neobvyklým vzhledem k tomu, že rozpětí jeho křídel bylo 2,5krát větší než délka trupu. Dodával se také s obrovskými palivovými nádržemi, do kterých se vešlo až 3500 litrů paliva. Pro tento letoun musela být vybudována speciální prodloužená dráha, na jejímž začátku byl i speciální skluz pro urychlení rozjezdu ve výšce 12 m, náklady na tyto konstrukce převyšovaly náklady na samotné stroje.
Valerij Čkalov nebyl původně iniciátorem přeletů přes severní pól, Baidukov ho zaujal již v pozdní fázi - Chkalovova popularita a jeho spojení na vrcholu byly potřeba k realizaci zastaveného projektu - Chkalovova postava a sláva, stejně jako jeho létající úspěchy zapůsobily na vůdce SSSR, kteří zavírali oči před nějakým skandálem. Čkalov, pracující jako tester v Polikarpov Design Bureau, byl členem kanceláří lidového komisaře těžkého průmyslu Sergo Ordzhonikidze, maršála Klimenta Vorošilova a velitele vzdušných sil Jakova Alsknise.
Letu Čkalovovy posádky předcházel pokus o přelet severního pólu na ANT-25 Sigismunda Levanevského, rovněž velmi slavného pilota, který se dočkal celounijního věhlasu a jedné z vůbec prvních hvězd Hrdiny Sovětského svazu. za záchranu Čeljuskinitů. Jeho dříve široce medializovaný let byl ale přerušen, aniž by skutečně začal: Levaněvskij zpanikařil a vrátil se kvůli úniku oleje, který se nakonec ukázal jako ne tak kritický. Ze strachu před obviněním ze zbabělosti a alarmismu se pilot na schůzce se Stalinem vrhl kritizovat letoun Tupoleva návrhář, který byl přítomen přímo tam - být obviněn ze sabotáže. V budoucnu Levaněvskij již nelétal s ANT-25, protože dospěl k závěru, že pro transpolární lety nejsou zapotřebí jednomotorové, ale čtyřmotorové letouny, jejichž technologie ještě nebyly dostatečně vyvinuty a výroba utrpěla. kvůli velkému počtu vadných dílů. Později, 13. srpna 1937, se Levaněvskij pohřešuje , letí na čtyřmotorovém experimentálním bombardéru dlouhého doletu DB-A, letecký konstruktér Viktor Bolchovitinov, z Moskvy na Aljašku spolu s pětičlennou posádkou. Poté se takové lety zastavily.
Do doznání vynucených od Tupoleva, zatčeného v říjnu 1937, vyšetřovatelé zahrnuli i prohlášení, že „zkazil let Levaněvského přes pól“.
Čkalov po pěti hodinách svého historického letu také objevil podobný únik oleje, ale na rozdíl od Levaněvského se nevrátil a po nějaké době se únik zpomalil. Během celého dalšího letu se posádka často musela potýkat s námrazou – sestupovat a znovu stoupat a také používat vrtulový odmrazovač. Kvůli tomu byli piloti nuceni místo odpočinku sledovat hladinu rozmrazovače a čerpat olej do zásobní nádrže. V určité chvíli zamrzlo i sklo kokpitu a Baidukov musel seškrábat led nožem otevřením bočního okénka.

Po většinu trasy kvůli nepřetržité oblačnosti bylo letadlo pilotováno naslepo nebo se snažilo změnit kurz a hledalo mezery v mracích. Vynucená změna výšky vedla ke všemu jinému, k nadměrné spotřebě kyslíku na dýchání, který měl každý člen posádky k dispozici pouze na 9 hodin a na konci letu už nezbyl vůbec žádný a Chkalovův nos krvácel, takže už nemohl řídit letadlo a vzdal se svého místa mimo zatáčku Baidukov. Harmonogram směn byl však téměř okamžitě narušen, protože Chkalov měl silné bolesti levé nohy, zlomené v dětství, raději se s Baidukovem měnil mnohem častěji, než bylo zamýšleno. A při přeletu severního pólu Chkalov prostě zaspal a odpočíval na speciální polici za sedadlem pilota. V důsledku nucených manévrů bylo v počáteční fázi nadměrně spotřebováno asi 300 litrů paliva,
Nejkritičtější okamžik byl, když došlo k náhlému úniku kapaliny z chladicího systému motoru: motoru hrozilo přehřátí a dostupná zásoba vody jednoduše zamrzla. Musel jsem místo toho přidat čaj z termosek a dokonce i moč posádky, kterou si zatím nechali na nějaké zdravotní potřeby.
Let byl původně naplánován do San Francisca, ale tam zjevně nebylo dost paliva, takže museli přistát ve Vancouveru na vojenském letišti Pearson Field. A už na zemi se ukázalo, že v nádržích zůstalo jen 77 litrů paliva.
Posádka ANT-25 urazila za 63 hodin a 16 minut 9 130 km (podle Beljakovových výpočtů), což bylo více než rekord na přímce, který tehdy vlastnili francouzští piloti Maurice Rossi a Pavel Koda (9 104,7 km), ale podle mezinárodních pravidel rekord Počítal se pouze mezi body vzletu a přistání a tento výsledek se pro sovětské piloty díky veškerému nucenému zacyklení ukázal jako daleko od rekordu - 8583 km. Přesto západní tisk vzdal Čkalovově posádce hold, obdivoval jeho odvahu a zvýšené schopnosti sovětské techniky. „Skutečnost, že se jim nepodařilo překonat stávající letový rekord bez mezipřistání, není tak důležitá ve srovnání s tím, že tři Rusové poprvé v historii spojili sovětské Rusko se Spojenými státy přes severní pól,“ napsal britský časopis Flight. International dne 24. června 1937. — V některých kruzích se nyní stalo módou bagatelizovat ruské snahy o konstrukci a konstrukci letadel. Let ukázal, že tato země má piloty a navigátory schopné létat s letadlem v obtížných podmínkách a také, že je schopna vyrábět motory, které mohou pracovat po dlouhou dobu.
Sovětští piloti, členové posádky letadla ANT-25, poblíž budovy Kongresu USA ve Washingtonu, 22. června 1937
Jevgenij Leonov/RIA Novosti
Piloty brzy přijal v Bílém domě, v Oválné pracovně, americký prezident Franklin Roosevelt , se sovětskou posádkou mluvil hodinu a čtyřicet minut místo plánovaného patnáctiminutového rozhovoru. V New Yorku se Chkalovově posádce dostalo nadšeného přivítání přímo v ulicích města. Předpokládá se, že transpolární lety vedly k tání ve vztazích mezi Sovětským svazem a Spojenými státy a sloužily jako základ pro spolupráci během druhé světové války.
Zajímavé je, že s prvním z úředníků po přistání se s posádkou setkal náčelník místní posádky generál George Marshall , který jim poskytl svůj dům na první noc a poté společně s piloty a piloty navštívil Washington. setkal s prezidentem, což pak dalo silný impuls jeho kariéře - spolu s častými zmínkami v tisku. "Udělal jsi mě populárním," přiznal se Chkalovovi, "a v naší zemi je to cennější než peníze!" Brzy se stal ministrem obrany Spojených států a poté ministrem zahraničí, který po válce navrhl velmi slavný „ Marshallův plán “, který se připomíná pokaždé, když je třeba pomoci zemím v obtížné situaci.




