O čem tento výzkum je

1. Vladimir Putin údajně posílil svůj vzestup jako politik prostřednictvím kriminálních aktivit, jako je nelegální obchod s vývozními licencemi. V roce 1994 byla v této době založena německá importní a exportní společnost Intercommerz.

2. Za touto společností původně stála první manželka Putinova důvěrníka a bývalého agenta Stasi Matthiase Warniga. V nedávném odhalení spojil ruský opoziční představitel Alexej Navalnyj Warnig a Intercommerz s korupcí.

3. Intercommerz byl zřejmě zastoupen i v Petrohradě s vlastní kanceláří. Putinova první manželka tam používala firemní fax k zasílání své soukromé korespondence.

4 . Když byl Matthias Warnig v roce 1997 zaměstnán v Dresdner Bank jako náměstek ředitele v Rusku, jeho žena předala akcie společnosti starému příteli z dob NDR, údajně aniž by za to žádala peníze.

5. Nový majitel Intercommerz emigroval na začátku 90. let do Ruska a setkal se s Putinem, který ho pozval do své dači.

6. Rodák ze Schwerinu zapojil anonymní nadace z daňového ráje Lichtenštejnska v Intercommerz. Úřady v knížectví odmítají poskytnout informace o lidech, kteří za těmito konstrukcemi stojí.

7. Intercommerz byl v roce 2008 vymazán z obchodního rejstříku. Spisy o společnosti, které byly zaznamenány elektronicky a dokazují její napojení na Lichtenštejnsko, nyní záhadně zmizely.

***

Peter Maukel vyrůstal v části Německa, kam nebylo možné volně cestovat. Muž z Meklenburska měl ale štěstí, lodní společnost NDR ho zaměstnala jako učně. Proto byl již v mladém věku na oceánech. Viděl země, o kterých jeho přátelé v socialistické vlasti věděli jen z hodin zeměpisu. Maukel dokonce poznal Spolkovou republiku, v Hamburku se skvěle bavil na Reeperbahn v St. Pauli.

Poté, co se stát SED zhroutil a země byla znovu sjednocena, byl světoběžník Maukel opět zachvácen touhou. Emigroval do Petrohradu, kde žil v hotelu a pracoval jako ekonomický průkopník. V létě 1993 založil východní Němec svou první společnost podle ruského práva. V té době potkal politika, který měl dojít daleko a který ho pozval na svou daču: Vladimira Putina.

Maukela i Putina spojuje přítel, který je také dítětem dělnicko-rolnického státu. Tento milostný trojúhelník je jádrem příběhu, který je divoký a složitý. V něm se objevuje zlověstná společnost, která sídlila v Německu a jejíž podnikání je v temnotě. Svou roli hrají tajné kanceláře, ruští obchodníci s neznámou identitou a anonymní nadace.

Taková konstelace je pikantní a vzbuzuje zvědavost. I když se události staly před několika lety. Prozrazují ale mnohé o systému, který je stále příznačný pro politiku a ekonomiku Ruska provázanou korupcí.

Maukel, 65letý a v důchodu, nyní žije znovu tam, kde se narodil: ve Schwerinu. Je doma uprostřed hlavního města spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko, v budově v historickém Paulsstadtu. Je zastrčený v klikatém dvorku téměř 100 metrů od ulice. V pondělí v dubnu, v den, kdy se Maukel setkal, toto místo připomíná prostředí Hitchcockova filmu.

Cesta vede úzkou roklí vysokou jako dům. Na jejím konci je zničená budova, která postrádá střechu a slouží jako sklad odpadu. Za ní jsou vidět obrysy vozovny. V prvním patře jsou osvětlena tři okna. Najednou se tam otevřou dveře, ze kterých vede ocelové schodiště dolů do předzámčí. Vychází muž. Je to Maukel, kdo zpočátku reportéry sleduje podezřívavě. Brzy nato však podává zprávy o své pohnuté minulosti, životě mořeplavce a v Petrohradě.

Maukel rád vypráví anekdoty. Jednoslabičným se stává, až když přijde téma, které je důvodem návštěvy: zlověstná společnost. Měla právní formu společnosti s ručením omezeným, byla založena v Hesensku a později sídlí v Meklenbursku-Předním Pomořansku. K výmazu došlo v prosinci 2008, tedy dobrých 14 let po zápisu do obchodního rejstříku.

Tato společnost je obklopena množstvím záhad. Lidé, kteří jsou s ní spojeni, vás přinutí se posadit a všímat si toho. Je tam například Putinova první manželka. Nebo první manželka Putinova nejbližšího důvěrníka v Německu, který řadu let působil jako výkonný ředitel. Tuto pozici pak převzal Maukel. Brzy poté již společnost nekontrolovala z Německa nebo Ruska, ale přes daňový ráj v Alpách.

„Nebyly tam žádné levicové věci“

Výzkum této sítě je nesmírně obtížný. Téměř všechny dokumenty společnosti byly zničeny. Existuje podezření, že mohlo dojít k záměrné manipulaci s úředními záznamy za účelem následného zakrytí stop. Známý je alespoň název společnosti: Intercommerz. Přesněji: Intercommerz Handels- und Marketinggesellschaft mbH.

Když toto jméno uslyšel upovídaný důchodce Maukel, velmi se zdráhal poskytnout jakékoli informace. „Intercommerz? Hm, to je složité...“ říká a potvrzuje: „Žádné levicové věci tam nebyly.“ Opravdu ne? A co anonymní nadace v Lichtenštejnském knížectví? „O tom nic nevím.“ Když reportéři upozornili, že jeho podpis je na oficiálním dokumentu se jmény nadací a že se za ně dokonce podepsal, Maukel zareagoval tvrdě: „Nemám chuť mluvit dále."

Maukel zjevně nemá nejmenší zájem vyřešit hádanku Intercommerz. Ostatně, než rozhovor přerušil, dvacet minut odpovídal na otázky o sobě a známých. Později toho hořce lituje. Vadí mu, že podal informace, které se jinde nedají dohledat. A o tom, jak nedbale se chlubil životopisem.

Ne že by Maukel odhalil vysoce soukromé záležitosti. Ale podával zprávy o svém životě v Rusku a setkáních s Putinem. Pozoruhodně otevřeně hovořil také o svých německých důvěrnících. Není jím nikdo jiný než bývalý agent Stasi a manažer Nord Streamu Matthias Warnig. S Putinem se setkal v Petrohradě v roce 1991. V té době si ti dva k sobě rychle získali důvěru, jejich rodiny se také spřátelily a trávili spolu prázdniny.

 

V Německu je nyní Warnig vedle bývalého kancléře Gerharda Schrödera považován za nejvýznamnějšího představitele kremelské skupiny Gazprom. Postavil plynovody Nord Stream 1 a Nord Stream 2. Gigantická infrastruktura v hodnotě dobrých 18 miliard eur je od bombových útoků na konci září investiční ruinou na dně Baltského moře. Před ruským útokem na Ukrajinu vyhledávali známí představitelé federální a státní politiky Warnigovu blízkost, aby se od něj dozvěděli, co si Putin myslí a co ho nutí.

Maukel popisuje Warniga jako starého dobrého přítele. Tvrdí, že se s vlivným strůjcem a jeho bývalou manželkou, která se později stala šéfkou Intercommerz, setkal v NDR. To bylo koncem sedmdesátých let. Maukel však trvá na tom, že na rozdíl od Warniga neměl se Stasi nic společného. Maukel nechává otevřené přesně ve chvíli, kdy mu bylo jasné, že Warnig pracoval pro tajnou službu NDR a co si o takovém zapojení myslí.

Nicméně jeho informace jsou užitečné pro lepší pochopení situace v Intercommerz. Maukel má také podezření, že svým bezmyšlenkovitým povídáním na dvorku mohl nedobrovolně přispět k vyšetřování. To mu nedá pokoj. Nereaguje na e-mail, který si sám vyžádal, aby písemně zjistil, co přesně novináře zajímalo. Tři textové zprávy zůstávají bez odpovědi. Pak, o několik měsíců později, Maukel nečekaně zvedl telefon.

Maukel je slyšitelně naštvaný. Možná se mezitím poradil s Warnigem a jeho bývalou manželkou. Prý už nebude mít žádný kontakt. Novináři by už nikdy neměli vkročit na jeho pozemek. Zní to jako hrozba.

Příchod do nového světa

Co to všechno má společného s Putinem? Maukel ho zažil v době, která byla stejně bouřlivá jako zajímavá. V té době se Putin právě dostal ze šoku, že komunistické světové impérium implodovalo a Sovětský svaz zmizel z mapy.

Tyto epochální otřesy také zničily osobní životní plán agenta sovětského výboru pro státní bezpečnost (KGB). Mezitím však Putin dorazil do nového světa, do světa politiky. Je to fáze, která by měla být formativní pro jeho pozdější kariéru.

Každý, kdo chce pochopit, jak se Putinovi podařilo vyšplhat z prostého důstojníka tajné služby na mocnou hlavu státu na jedné straně a na druhé straně dlouhodobě klamat Evropu a Západ, najde v těchto letech po kolaps socialismu. Záhada Intercommerz je úzce spjata s těmito postsovětskými roky.

Jakmile začal rok 1990, byl Putin na příkaz tajné služby nařízen zpět do SSSR. Po pádu režimu SED si jeho rodina, která bydlela v pohodlném dvouapůlpokojovém bytě v panelovém domě na Radeberger Strasse 101 v Drážďanech, musela narychlo sbalit své věci.

Putin pracoval v rezidenci KGB v saské kulturní metropoli pět let. Bylo to provinční místo, ale nabízelo pohodlný život agenta. Putin se koneckonců dostal do hodnosti podplukovníka, možná i proto, že převzal kariérní funkci tajemníka strany KSSS. Jeho druhá dcera se narodila v Drážďanech a rodina se cítila dobře.

Poté vyšli občané NDR do ulic a nesli transparenty s hesly, která si dělala legraci ze stávajícího řádu: „Lidé potřebují SED jako ryba potřebuje kolo“. Putin byl nejprve zděšen a poté nucen se přeorientovat. Ve svých 37 letech se náhle podíval do nejisté budoucnosti, sužovaly ho existenční potíže.

Žádný stánek s párky v rohlíku bez Putinova razítka

Musí se vrátit do svého rodného města, které se v té době ještě jmenovalo Leningrad a kde vládne chaos a zločin, divoký západ na hlubokém východě. Putin, který se v Drážďanech viděl jako představitel světové velmoci, bez níž by druhá světová válka probíhala jinak, považuje tuto situaci za ostudu. Osud je k němu však laskavý.

Putin do propasti nepadá, chytí ho starý známý. Je to jeho bývalý profesor Anatolij Sobchak. Univerzitní učitel je nyní rektorem Leningradské univerzity. Přijme svého bývalého studenta jako osobního asistenta. Brzy poté je Sobchak prvním demokraticky zvoleným starostou metropole. Nyní si s sebou bere Putina do své administrativy jako šéfa Výboru pro zahraniční vztahy.

Je to klíčová pozice, sídlo starého cara se jako obchodní místo umístilo daleko před Moskvou. Proto sem přichází většina západních investorů, kteří se chtějí prosadit na ruském trhu – a jsou závislí na Putinovi. Bez jeho razítka si cizinci nesmějí otevřít ani stánek s uzeninami.

Putin o svém vlivu ví. A ví, jak toho využít, vždy ve svůj vlastní prospěch. Sobchak, muž s velkým egem, mu to dovolí. Je vděčný, že jeho žák stojí zády. Putin pracuje efektivně v pozadí a nevtírá se do veřejnosti. Jeho šéf ho soudí jako někoho, kdo „nemá rád, když si ho někdo všímá“, člověka „bez ješitnosti, bez vnějších ambicí, ale uvnitř vůdce“.

Sobchak se pravděpodobně s Putinem mýlil. Nebo ho podcenil. Jeho údajně věrná pravá ruka se nestará o něj, ale o něj samého.Především je zaneprázdněn zajišťováním a prosazováním vlastního pokroku. K tomu kolem sebe shromažďuje okruh důvěrníků, lidí, na kterých může stavět i dnes. Politicky, ekonomicky, sociálně. Tato síť je stejně slavná jako nechvalně známá jako „Petrohradská klika“.

V klanu je dočasný ruský prezident Dmitrij Medveděv, který byl kdysi považován za liberálního reformátora a nyní je jedním z agitátorů ukrajinské války. Šéf Gazpromu Alexej Miller, multimiliardář Arkady Rotenberg, který má přezdívku „Král vládních zakázek“ a je Putinovým dětským judo partnerem, a ropný magnát Gennadij Timtschenko, který stejně jako jeho skvělý mentor mluví výborně německy, jsou součástí tohoto lhaní. spojení .

Nezapomíná ale ani na své staré kolegy z drážďanských dob jako agent. Sergej Chemezov například řídí Rostec, mocnou státní holdingovou společnost, která dohlíží na ruský zbrojní průmysl. Každý, kdo patří do této sítě, získává zdarma vstupenku, aby se mohl obohatit - jachty vyrobené v Německu, luxusní vily u Středozemního moře, fotbalové kluby v Premier League.

Americký politolog a odborník na Rusko William Taubman vzpomíná, že Putin byl v dětství násilným násilníkem. Když se cítil nespravedlivě zacházeno nebo zrazen, byl nezastavitelný. KGB přenesla tyto instinkty mladých lidí do světa dospělých. Pro Putina je proto politika „zápasem na život a na smrt. Všichni lžou, podvádějí a kradou. Všichni jsou podezřelí. Vždy musíte být ve střehu, připraveni bojovat s ohněm.

Catherine Beltonová podrobně popsala ve svém bestselleru „Putinova síť“, co to znamenalo pro Putinovo působení v Petrohradě. Britský investigativní novinář, moskevský zpravodaj listu Financial Times v letech 2007 až 2013, v rozhovoru řekl: „V té době probíhaly násilné boje o distribuci městských výhod – včetně petrohradského přístavu. Putinovi bylo vyhrožováno a jednoho dne musel dokonce přivézt své dcery do bezpečí v Německu. Situaci ale vyřešil sloučením s tambovským gangem, místní odnoží ruské mafie. Společně pak kontrolovali celý městský obchod s ropou."

Společnost Intercommerz byla založena přesně v této době. V té době už byli Putin a Matthias Warnig nejlepší přátelé. Východnímu Němci, který vyrostl v Lužici, se krátce před rozpadem NDR podařilo získat práci v Dresdner Bank. Svůj předchozí život ve Stasi před svým novým zaměstnavatelem tajil. Ocenil Warniga pro jeho znalost socialistických ekonomických systémů. Frankfurtský peněžní dům opravdu chtěl otevřít zastoupení v Rusku.

Za účelem dosažení tohoto cíle promluvil Warnig s Putinem. Svým způsobem setkání mezi Stasi a KGB. Dva mistři lsti, klamu a maskování okamžitě tušili, jaké výhody by jim to mohlo přinést, kdyby Dresdner Bank splnila přání zřídit pobočku v Petrohradě. Setkání v roce 1991 mělo rozhodně změnit Warnigův život. Bez Putina by to Warnig možná dotáhl až na ředitele bankovní pobočky v Chotěbuzi, ale s Putinem byla jeho kariéra od té doby v rychlém proudu.

V první polovině 90. let nebyl Warnig ani Putin na očích veřejnosti. To je jeden z důvodů, proč se o založení Intercommerz neuvažuje. GmbH byla založena v roce 1994 v těsné blízkosti Frankfurtu nad Mohanem.

Jejich údajným účelem je dovážet a vyvážet zboží a suroviny všeho druhu a zprostředkovávat obchodní transakce. Na jakých transakcích se GmbH přesně podílí, nelze s jistotou říci. To platí přinejmenším tak dlouho, dokud se strůjci této GmbH řídí přikázáním omertà. Mlčí a své znalosti si nechají pro sebe.

Jedna osoba, která vytrvale odhalovala a odsuzovala machinace Putinova klanu, je veřejným nepřítelem Ruska číslo jedna: Alexej Navalnyj. Tajemství Intercommerz elektrizovalo i disidenta, který se narodil v Moskevské oblasti, má rusko-ukrajinský původ, vystudoval práva a je otcem dvou dětí. Na společnost dokonce přitáhl pozornost milionového publika.

V lednu 2021 – když se Navalnyj téměř vzpamatoval z útoku jedem, který na něj byl proveden před pěti měsíci, a byl opět ve vazbě – zveřejnila jeho „Nadace pro boj s korupcí“ dokument „Palác pro Putina“. Téměř dvouhodinový odhalovací epos, v němž Navalnyj vystupuje jako komentátor, byl na internetu po celém světě zhlédnut více než 100 milionůkrát.

Divákům je představen Putin, který údajně nashromáždil pohádkové bohatství pomocí údajně zkorumpovaných metod. Pozornost se soustředí na údajně 43 miliard rublů (kolem 700 milionů eur) nákladnou honosnou budovu, která prý byla postavena speciálně pro Putina na pobřeží Černého moře. Kreml se okamžitě cítil nucen to popřít - a Navalnyj brzy skončil v táboře nucených prací.

Než se film zabývá palácem, po dvaceti minutách se zobrazí dopis. Je datována 13. prosince 1996 a je psána ručně v němčině. Autorkou je tehdejší Putinova manželka Ljudmila. Kamarádce v Německu řekla, že „u nás je všechno v pořádku“ a že byla v Petrohradu.

V té době žila paní Putina několik měsíců v Moskvě, protože její manžel dostal práci v kremelském oddělení správy majetku. Stále však často navštěvovala svůj známý Petrohrad a odtud také posílala soukromou korespondenci do Německa z faxu. Fax má zajímavý identifikátor: "Od: Intercommerz Warnig". Putinova rodina zjevně neměla problém s přístupem k infrastruktuře v petrohradské kanceláři pochybné německé firmy.

Ve filmu Navalny vysvětluje příjmení ve faxovém identifikátoru takto: „Toto je Matthias Warnig, bankéř a bývalý zaměstnanec Stasi“. Do Petrohradu přišel v 90. letech „jako šéf Dresdner Bank“. Bezprostředně poté je k vidění další dokument, který má dokazovat, že Warnig si tehdy vzal na sebe „náklady a organizaci Putinovy ​​rodinné dovolené“.

Odkazuje se na zimní dovolenou, kterou spolu strávili rodiny Putin a Warnig několik týdnů po odeslání faxu. Na přelomu roku 1996/1997 jsou v luxusním švýcarském lázeňském městě Davos. „Tomu se říká naturální úplatek,“ stěžuje si Navalnyj a dodává: „Putin pracuje v prezidentské administrativě a německý bankéř a bývalý důstojník tajné služby mu platí soukromé výdaje.“ Tato redakce konfrontovala Warniga s obviněním, že podplatil nejvyšší úředník v Kremlu. Nebyla žádná odpověď.

Navalnyj, neohrožený osvícenec a tragický hrdina, je podle svých přátel nyní v jedné z nejobávanějších ruských trestaneckých kolonií, asi 250 kilometrů od Moskvy. Putin nemilosrdně bojuje s údajnými nepřáteli. Podmínky Navalného ve vězení očividně porušují obvyklé standardy v civilizovaných zemích. Už se ani nevídá se svými právníky. Plexisklo, které je dříve oddělovalo, je nyní zakryto neprůhledným plastovým závěsem. Kvůli údajnému porušení táborového řádu ho úřady klasifikovaly jako recidivistu a popáté v řadě ho umístily na samotku.

Navalnyj proto nemůže pokračovat ve výzkumu Intercommerz. Je tu ale také tehdejší německá přítelkyně Ludmily Putinové, která obdržela fax z Petrohradu s odesílatelem „Intercommerz Warnig“. Ví o zlověstné společnosti víc?

Hamburk, za slunečného jarního dne v dubnu. Irene Pietsch sedí v salonku luxusního hotelu Grand Elysée. Elegantně oblečená dáma, dnes 77 let, je vdaná za bankéře v důchodu. S Putinovými se setkala na ruském generálním konzulátu v roce 1995, protože chtěla podpořit partnerství Hamburku s Petrohradem a zapojila se do humanitárních projektů.

Pietsch se rychle spřátelil s Lyudmila Putina. Obě ženy udržovaly intimní vztah, společně prozkoumávaly hanzovní město na Labi. Na exkurzích je často doprovázely obě Putinovy ​​dcery, jejichž dobrá výchova a znalost němčiny na Pietscha zapůsobily.

Rodačka z Hamburku, která o svých setkáních s Putinovými napsala před více než 20 lety knihu „Hike Friendships“, si není jistá, zda po takové době a vzhledem k politickému vývoji vůbec chce vystoupit na veřejnost. Obává se, že její tehdejší blízkost k rodině by mohla být zneužita v bulvárních médiích.

Až po chvíli váhání prozradí, že se s manželem vrátili k Putinovým v jejich chatě v Archangelskoje. Podle jejího dojmu bylo důležité být tam mezi sebou. Všichni sousedé byli bývalí nebo současní vládní úředníci. Existoval systém, kdo tam smí bydlet na základě jaké pozice.

Pietsch má na pobyt hezké vzpomínky: „Putin se velmi zajímal o všechno, co se dělo v Německu a Hamburku. Připadal mi spíše rezervovaný. Byl velmi okouzlující.“ Putin znovu a znovu přísahal, že Rusko a Evropa patří k sobě. Na druhou stranu USA pro něj nejenže nejsou geograficky žádnými sousedy, ale chybí jim i společné kulturní dědictví.

Irene Pietsch uvádí, že její vztah s Ljudmilou byl mnohem bližší než s Wladimirem, kterému by všichni přátelé říkali jen „Wolodja“: „Hodně jsme mluvili o politice. Také o ekonomice a systémových rozdílech. Svěřili jsme se také s mnoha soukromými tajemstvími.“ Její ruská přítelkyně byla šťastná, že má muže, který ji neuhodil a který nepil.

„Naštvalo ji, že se musela zeptat manžela, jestli nepotřebuje peníze, ale musela mít taktiku, jak něco odsát. To ji příliš nelišilo od ostatních dam ze společnosti, které jsem znal. Byl jsem závistivou výjimkou,“ říká Pietsch.

V hotelové hale vzpomíná, jak ji potěšilo pokaždé, když přišel dopis od Ljudmily. Pevně ​​naplánovaná korespondence jí umožnila podílet se na životě rodiny jejího přítele.

Dozvěděla se například, co si Putinovi myslí o tom, zda mají své dcery poslat do ruské nebo německé školy. Ludmila jí také řekla domácí recept, "med na noc na prsa a za 2-3 dny kašel zmizí". V dopisech se stále vracelo jedno téma, zprávy z oblíbených prázdninových regionů: "Momentálně jsem na lehátku u Středozemního moře."

Na internetu jsou staré články, které informují o lyžařské dovolené, kterou na konci roku 1992 strávila rodina Putinových v dolnorakouském alpském městečku. V těchto popisech není nic přehnaného luxusu. Ubytování bylo skromné, stejně jako plat tehdejšího zaměstnance města Vladimira Putina. Pietsch říká: „Ljudmila neměla ráda lyžování. A pokud bylo ubytování také průměrné, dokážu si představit, jakou měli náladu.“

Jen o pár let později dostala rodačka z Hamburku poštu od svého ruského přítele z Cannes, Nice a Davosu. Téměř dokonalou němčinou jeden z dopisů říká: "Připijme si na to, že naše přání a možnosti se shodují."

V létě 1998 nastal zlom. Irene Pietsch zavolá vzrušená Ljudmila. Její manžel byl jmenován šéfem tajné služby FSB. V této pozici by platila přísná bezpečnostní pravidla. To znamená omezení pro její život: „Sejdeme se ve Vídni! Zeptám se Voloďy.“ To už se ale neděje. Pietsch to věděl už během telefonátu. Měl to být poslední rozhovor mezi těmi dvěma.

Pietsch zanechal korespondenci se svým dlouholetým společníkem společnosti WELT. Mezi nimi je i fax z "Intercommerz Warnig" známý z Navalného filmu. Pietsch říká, že společnost nezná. Jiné je to se jménem Warnig. Lyudmila jí řekla o této rodině z východního Německa. Pietsch vysvětluje, že se s Warnigovými nikdy osobně nesetkala. Její ruský přítel by ale rodinu vždy ztvárnil v oslnivých barvách. Zejména názor Matthiase Warniga byl vždy považován za konečný.

Na jaře 1991 se Bärbel Warnig objevuje v registrační kanceláři, která je za ni po přestěhování z Berlína zodpovědná. Tam sdílela svou budoucí adresu: rodinný dům na Finkenstrasse v Rödermarku, městě s 25 000 obyvateli, dvacet kilometrů od bankovní metropole Frankfurtu.

Paní Warnigová zaplatí dlužný poplatek ve výši jedné D-Mark a legitimuje se svým průkazem totožnosti NDR. Doklad je z důvodu přechodného období stále platný, i když stát, který jej vydal, již neexistuje. Bärbel Warnig vysvětluje, že její registrace se vztahuje i na jejího syna a dceru. Její manžel žije v regionu dlouhodobě kvůli práci.

Pro manželku je to již druhý přesun z východu na západ. Když bylo Německo ještě rozdělené, Bärbel Warnig již opustil svou rodnou zemi a přestěhoval se s rodinou do Düsseldorfu. Důvodem byla práce jejího manžela Matyáše. Stasi ho vyslala do „operační oblasti“, aby zachytil citlivá data od kapitalistických korporací. Během této mise také špehoval svého budoucího zaměstnavatele Dresdner Bank.

Matthias Warnig, alias „Arthur“, narazil na 37stránkovou studii, ve které ekonomové banky analyzovali vývoj odvětví. List dorazil do centrály Stasi ve východním Berlíně v polovině ledna 1989.

O dobrých šest měsíců později byl agent přivezen zpět do NDR s rozkazem K 3480/89, o rok dříve, než se původně plánovalo. Západoněmecký úřad pro ochranu ústavy byl Warnigovi v patách, a pokud by byl odhalen, hrozil by mu přísný trest vězení.

Po návratu byl Warnig povýšen na zástupce vedoucího oddělení a odstraněn ze Stasi po pádu zdi. Pro své znalosti kapitalistického hospodářství a německo-německých vztahů získal nejprve práci na ministerstvu hospodářství NDR, poté byl přijat do Dresdner Bank.

Další vývoj je dobře znám: Warnig se setkává s Putinem v Petrohradě, což znamená, že banka je v prosinci 1991 první německou finanční institucí, které bylo povoleno otevřít zastoupení ve městě na Něvě. S tímto úžasným úspěchem začíná úzké přátelství mezi rodinami Warnigových a Putinových. Všude, kde je to možné, se od nynějška vzájemně podporují. Německo-ruské vztahy budou brzy čelit velké zkoušce.

Na podzim roku 1993 byla Ludmila Putina zabita při autonehodě. Matthias Warnig okamžitě zalarmoval Dresdner Bank a zorganizoval převoz pacienta v pronajatém letadle. Putinovu ženu přivezou do Německa, uzdravit se má na speciální klinice v Bad Homburgu. Zatímco tam zůstává, Bärbel Warnig se stará o své dvě dcery. Autor knihy a novinář Belton píše, že děti byly přivezeny do Německa. Zřejmě do Rödermarku, 40 minut autem od Klinik im Taunus.

Rödermark, který prý Putinovi znají, je také rodištěm Intercommerz. Zde jsou stanovy podepsány dne 23. března 1994 a o šest měsíců později je společnost zapsána pod číslem 3388 v obchodním rejstříku místního soudu v Langenu. Základní kapitál: 50 000 německých marek. Registrován jako výkonný ředitel: Bärbel Warnig, rozená Meckelburg, vystudovaný ekonom, Rödermark.

To otevírá prostor pro spekulace. Byla Bärbel Warnigová jen slaměná žena? Kde jste vzal peníze na jeho rozjezd? Jakou roli sehrál její manžel a blízkost k Putinově rodině? Jak se společnost stala aktivní v Rusku?

Stejně jako Peter Maukel, muž ze schwerinského dvorku, ani Bärbel Warnig neodpovídá na žádné otázky ani nereaguje na pozvání k rozhovoru. Platí zásada omertà.

Bärbel Warnig je nyní se svým manželem rozvedená. Po více než deseti letech v Moskvě nyní žije opět v Německu. Podle informací na internetu pracuje pro německou energetickou agenturu GmbH (Dena) se sídlem v Berlíně. Tam je zodpovědná za mezinárodní spolupráci, donedávna za tu s Ruskem a Běloruskem. Dena je veřejná společnost a je většinově vlastněna federální vládou. Je tedy ve vlastnictví země, která kdysi jménem Stasi špehovala bývalého manžela Bärbel Warnigové.

Změna místa a času, z Německa do Lichtenštejnského knížectví, ze současnosti do minulosti. Od června do srpna 1997 zde v šesté nejmenší zemi na světě, kde je daňové tajemství svatyní, byly založeny tři nadace. Jejich jména: Ospray Foundation, Rubinstar Foundation a Riverdale Foundation. Konstrukty, jejichž majitelé byli neznámí, měli jedno společné: brzy se stali akcionáři Intercommerz. Kromě toho byl rychle navýšen základní kapitál German GmbH z 50 000 na 130 000 německých marek.

Nově založené společnosti v Lichtenštejnsku měly zcela zvláštní právní formu. Jednalo se o tzv. „neregistrované nadace“. To znamená: po mnoho let bylo možné utajit jejich pouhou existenci před třetími stranami. Přestože byly zapsány do obchodního rejstříku, nebylo právo nahlížet.

To se změnilo až ve chvíli, kdy Lichtenštejnské knížectví hrozilo, že bude mezinárodně ostrakizováno jako darebácký stát pro praní špinavých peněz a neplatiče daní. Od té doby se objevují pokusy pomocí nových pravidel dohnat standardy obvyklé v ústavních státech a šířit dotek transparentnosti.

Každý, kdo zná název „neregistrované nadace“, o ní dostane pár základních informací, tzv. oficiální potvrzení. Obsahuje název doručovací adresy a správce, datum založení, předmět podnikání nadace a výši jejího kapitálu.

Díky těmto reformám nyní víme, že tyto tři nadace měly napojení na Syndikus Treuhandanstalt. Bydlí na Pflugstrasse v hlavním městě Vaduzu, což je adresa, kterou soud zná. Důvod: od roku 2006 vedl ruský podnikatel napojený na organizovaný zločin a blízký důvěrník Putina v Londýně spor o bývalý společný podnik.

Obchodní účel, který může znamenat cokoliv

V prohlášení, které se stalo veřejným, je Syndikus Treuhandanstalt zmíněn na 144 místech. Dokumenty o soudních sporech poskytují vzácný pohled. Dokumentují síť, kterou podnikatelé z Putinova bezprostředního okolí vytvořili se zahraničními schránkovými firmami a nadacemi.

Dvě ze tří nadací, které se účastnily Intercommerz, byly nyní zlikvidovány. Nadace Ospray byla odstraněna v lednu 2015 a nadace Rubinstar v srpnu 2019. Dokumenty o podporovatelích byly buď zničeny, nebo zablokovány.

Riverdale Foundation je stále aktivní. Účel nadace je tak obecný, že jsou myslitelné všechny možné transakce. Je určen k pořízení majetku, který slouží „na úhradu nákladů na vzdělání, vybavení nebo podporu příbuzných a na podporu jedné či více rodin nebo k podobným účelům“.

Ale kdo stojí za nadací Riverdale Foundation? Řadu let lichtenštejnské úřady také poskytují informace o „ekonomických příjemcích“, ale pouze v případě podezření na financování terorismu a praní špinavých peněz. Musí být dostatečně zdokumentováno. O žádosti rozhoduje čestná komise složená ze tří členů. WELT sestavil všechna podezření na dvou podrobně popsaných stránkách a požádal o sdělení, kterým lidem nadace patří. Poplatek, který se platí předem, je 50 švýcarských franků.

Rozhodnutí platí od poloviny září: „Zveřejnění údajů se odmítá.“ V odůvodnění Komise se uvádí, že v zásadě zastává názor, že nezávislá média jsou v demokratické společnosti nepostradatelná a že investigativní žurnalistika „v individuálních případech“ může významně přispět k vyšetřování trestných činů.

V této přihlášce však bylo „očividné“, že skuteční vlastníci Riverdale Foundation by se museli obávat nepříznivých důsledků, pokud by jejich jména byla zveřejněna. To platí tím spíše, že výzkum je zaměřen na přípravu publikace o podezřeních z trestných činů současného prezidenta Putina v souvislosti s jeho aktivitami během jeho působení v Petrohradě. Pro zamítnutí žádosti o informace se vyslovila i nadace.

Bývalé císařské německé velvyslanectví na náměstí Isaaksplatz v centru Petrohradu je mohutná reprezentativní budova ve stylu vilémovské éry. Fasádu reprezentace, kterou navrhl architekt Werkbund Peter Behrens, charakterizují červené žulové sloupy. Po vypuknutí první světové války byl zaútočen. Když padla železná opona, Dresdner Bank zde mohla otevřít svou reprezentativní kancelář, což je výsledek mužského přátelství mezi Putinem a Warnigem.

Když se podíváte do ruského obchodního rejstříku, narazíte na další německou společnost, která měla sídlo v budově na Isaaksplatz. Jméno majitele upoutá pozornost – МАУКЕЛЬ ПЕТЕР. Písmena v azbuce znamenají Petera Maukela, muže ze schwerinského dvorku.

Jak WELT zkoumal společně s ruskojazyčným rozhlasem „Rádio Svoboda“, Putinův výbor pro vnější vztahy zaregistroval 3. srpna 1993 na této adrese společnost s názvem „Petro Clean Service“. Kromě Petera Maukela jsou v databázi jako zakladatelé společnosti uvedeni také Matthias Warnig, zapsaný azbukou jako „Matthias Warning“, a jedna ruská žena. Jde o nejstarší obchodní vztah mezi Maukelem a Warnigem, který lze vysledovat.

V souladu s dobou v Moskvě

Maukel odhalil tajemství tohoto spojení během rozhovoru s novináři letos v dubnu. Schwerinský důchodce říká, že se s Matthiasem Warnigem seznámil prostřednictvím své manželky. Kdysi byla spolužákem Matthiase Warniga na Východoberlínské ekonomické škole. Do tohoto okruhu přátel patřila i Bärbel Warnig.

Na začátku 90. let, kdy už Warnig pracoval pro Dresdner Bank, mu to pomohlo získat lukrativní práci v Petersburgu. Maukel založil úklidovou firmu ve Schwerinu v roce znovusjednocení. Jak ukazují staré inzeráty, patřil k představenstvu zemského cechu Meklenbursko-Přední Pomořansko.

Maukel uvádí, že se ho Warnig zeptal: „Dresdner Bank potřebuje závěrečný úklid budovy v St.

V tomto okamžiku Maukel ještě nebyl integrován do Intercommerz. To se mění v roce 1997. V tom roce rodina Warnigových rozbije své stany v Rödermarku a stěhuje se do Moskvy. Hlava rodiny nejprve převzala post zástupce ředitele a poté dokonce ředitele Dresdner Bank v Rusku. Obchod je řízen z Moskvy, protože hlavní město nyní předstihlo Petrohrad jako ekonomická metropole č. 1. Každý, kdo chce držet palce, musí proto bezpodmínečně do Moskvy. Už je tam Putin, po něm Warnig a nakonec Maukel.

Přesuny do Moskvy mají důsledky pro Intercommerz. Bärbel Warnig odejde ze společnosti a Maukel převezme její místo. Na schůzce uvedl podrobnosti obchodu, které posilují podezření, že Intercommerz musel být zvláštní společností.

„Bärbel Warnigová říkala, že tady někde ležím něco takového. Nemusel jsem platit žádné peníze, absolutně nic, vzal jsem to na sebe,“ říká Maukel. Jeho odůvodnění: „Intercommerz neměl žádné obchodní operace“.

O to více je udivující, že Maukel přestěhuje sídlo společnosti GmbH z Rödermarku do Schwerinu. Nyní jako akcionáři vstupují do hry lichtenštejnské nadace. Maukel působí dojmem, že o ničem neví. „V Moskvě jsem držel jen 45 procent. Zbytek byl na Rusech. Už jsem nebyl výkonným ředitelem."

To je pozoruhodné přiznání. Protože v obchodním rejstříku okresního soudu ve Schwerinu je Maukel uveden jako jediný jednatel. Pokud by na tuto funkci skutečně rezignoval a převedl ji na jiné, bylo by jednou z jeho povinností informovat okresní soud.

§ 39 zákona o spol. s ro stanoví: „K zápisu do obchodního rejstříku musí být zapsána jakákoli změna v osobách jednatelů, jakož i zánik zastupování jednatele.“ Porušení této oznamovací povinnosti může podléhat trestnímu stíhání, přičemž v případě Maukel by mezitím vypršelo.

Zánik GmbH

Konec Intercommerz je rychle oznámen. V prosinci 2002 byla do Schwerinu svolána valná hromada. Ta se rozhodla do konce roku GmbH rozpustit. Na místě ale nejsou zástupci lichtenštejnských nadací, které mají evidentně většinu. Maukel za ně podepisuje usnesení, ve kterém je také uvedeno, že by měl převzít likvidaci jako likvidátor.

Kupodivu se pět let nic neděje. Pětiletá je také promlčecí lhůta u řady trestných činů v hospodářské oblasti. Až v červnu 2007 si jmenovaný pohřební ústav Maukel nechal notářsky potvrdit rozhodnutí o zrušení. Teprve nyní jej lze zapsat do obchodního rejstříku.

V usnesení se mimo jiné uvádí: „Účetní knihy a doklady společnosti po skončení likvidace povede akcionář Peter Maukel.“ Definitivní zápis byl proveden v prosinci 2008: „Likvidace skončila. Společnost je vymazána."

V Meklenbursku-Předním Pomořansku je Maukelova odbornost v Rusku oceňována. Trajektový přístav Sassnitz ho najal v letech 2012 až 2014 jako nezávislého pracovníka na projektové bázi. Na konferenci v moskevském hotelu President vystoupil jako „zástupce moskevské kanceláře“ přístavní společnosti. Mluvčí události popisuje takto: „Zastoupení bylo v Petrohradě. Náš zaměstnanec tam neuměl německy. Abychom ušetřili cestovní výdaje a přenocování, pověřili jsme pana Maukela, aby se v rámci našeho členství zúčastnil schůzek s Ruskou komorou zahraničního obchodu.“ Maukel byl vybrán, protože byl na místě v Moskvě a měl velmi dobré spojení s německou komunitou. . Zajímavé kontakty měl i se speditéry v Rusku.

Trajektový přístav Sassnitz se později opakovaně dostal do novinových titulků v souvislosti s výstavbou kontroverzního plynovodu Nord Stream 2 na východ. Takto se kruhy uzavírají. Vedoucí projektu Putinova srdce za miliardu dolarů: Maukelův starý známý Warnig.

Soudní spisy by mohly objasnit tajemství Intercommerz. Ale nejdůležitější komponenty již nejsou k dispozici. WELT poprvé narazil na stopy Intercommerz v létě 2014 při výzkumu Matthiase Warniga. V té době si reportér stáhl několik dokumentů z elektronického obchodního rejstříku okresního soudu ve Schwerinu.

Časová razítka přesně ukazují, kdy byly papíry vyzvednuty: 28. srpna mezi 9:44 a 9:55. Mezi nimi bylo rozhodnutí o rozpuštění Intercommerz se jmény lichtenštejnských nadací, což je jediný známý dokument, který ukazuje, že se tyto konstrukty na společnosti podílely.

Tento klíčový dokument všech věcí mezitím beze stopy zmizel z elektronického archivu. Ředitel okresního soudu dotazovaný na to nemá vysvětlení pro takovou ztrátu. Přiznává, že papírové složky na Intercommerz byly v rámci procesu digitalizace zcela zničeny. Materiál tehdy nebyl z časových důvodů naskenován. To ale stále nevysvětluje, proč rozhodnutí o rozpuštění mohlo zmizet beze stopy. Protože už to bylo v digitální podobě.

Měla by mít ztráta pouze technickou příčinu? To si při nejlepší vůli na světě ředitel okresního soudu neumí představit. To však ponechává pouze jednu možnost: elektronické soubory byly záměrně zmanipulovány, možná za účelem zakrytí stop. Intercommerz zůstává záhadou.

***

Shrnutá fakta:

- Manželka bývalého agenta Stasi zakládá společnost s ručením omezeným v Hesensku, i když není jasné, zda jedná jménem svého manžela.

- Fax od této společnosti se sídlem v Petrohradě používá Putinova manželka.

- Když se manželka bývalého agenta Stasi přestěhuje do Moskvy, dá údajně akcie GmbH starému známému. Stěhuje se do Meklenburska-Předního Pomořanska, ačkoliv je v ruské metropoli soukromě a služebně doma.

- Nový vlastník přebírá jako akcionáře lichtenštejnské nadace, což byl v té době běžný konstrukt pro zakrývání trestné činnosti.

- Údajně nyní pozici generálního ředitele přebírá Rus, aniž by o tom byly německé úřady informovány.

- Hrdinové tohoto příběhu, kteří by mohli vyřešit hádanku o GmbH, mlčí.