Jak mistrovsky postavil Vladimir Vladimirovič svůj projev - nikdy (!) nejmenoval ty, kdo tento zločin spáchali, vyhýbal se zmínce o Stalinovi, Berijovi, NKVD... Ale nehledejme chyby! Přesto řekl: bylo dáno jasné morální hodnocení a toto hodnocení nepodléhá revizi. Žádný!

A Vladimir Putin poklekl před hroby Poláků.

A tehdejší prezident Medveděv ve stejném roce 2010 přímo sekl v rozhovoru s polským novinářem: "Stalinova vina na popravě polských důstojníků u Katyně je nepochybná."

Uplynulo šest let. A 15. dubna 2016 tehdejší ministr kultury Ruské federace Vladimir Medinskij poznamenal, že katyňský památník ve Smolenské oblasti je „společným místem paměti“ pro ruský a polský národ a Rusko není zapojeno do demolice památek. Vyjádřil se tedy ke zprávám řady médií o údajných hrozbách jeho zničení.

"Rozptýlili jsme Polsko po větru"

Policejní budova na ulici Zhen Mironositsy (bývalý Dzeržinskij) v Charkově ohromuje svou monumentalitou, pamětní deska je ve dvou jazycích - ukrajinštině a polštině. „Toto místo bylo oblastním oddělením NKVD a jeho vnitřní věznicí. Na jaře 1940 z rozhodnutí nejvyšší moci Sovětského svazu zabila NKVD 3809 důstojníků polské armády z tábora ve Starobilsku a také 500 polských občanů přivezených z jiných věznic NKVD. Věčná paměť jim! Ukrajinci a rodiny z Polska. 2008".

Polští důstojníci, kteří se vzdali Rudé armádě, byli zastřeleni na třech místech – ve Smolensku Katyň, Medny u Kalininu (Tver) a zde v Charkově.

Na lístku přes stránku se objevily čtyři rozsáhlé podpisy: Stalin, Vorošilov, Molotov, Mikojan. Další dva členové politbyra výslechem schválili návrhy NKVD - Kaganovič a Kalinin (jejich jména jsou na okraji, rukopisem tajemníka).

5. března 1940 bylo rozhodnutí formalizováno jako rezoluce politbyra N P13/144.

To je vše.

Ve speciálním táboře Starobelsk pro důstojníky ve Vorošilovgradské oblasti byli drženi především ti, kteří se pod osobními zárukami maršála Timošenka ve Lvovské oblasti bez odporu vzdali - 8 generálů, včetně generála Konstanty Plisovského, který velel hrdinné obraně pevnosti Brest proti nacisté v září 1939, 55 plukovníků, 126 podplukovníků, 316 majorů, 843 kapitánů, 2527 poručíků, 9 vojenských kaplanů ...

Záruky nezachránily ani generály, ani kaplany.

V souladu s rozkazem NKVD SSSR ze dne 22. března 1940 byli zajatí polští důstojníci z tábora Starobelsky posláni k dispozici ředitelství NKVD pro Charkovskou oblast. Pohyb probíhal v několika fázích. Nejprve byl „polský kontingent“ dodán z tábora do stanice Charkov-Sortirovochnyj, poté naložen do aut po 15 lidech a převezen na oblastní oddělení NKVD na ulici Dzeržinskij.

Tam byli Poláci jeden po druhém odvedeni do cely, kde u stolu seděli velitel UNKVD nadporučík státní bezpečnosti Kupriy a prokurátor a objasňovali osobní údaje příchodu.

Tvrdí to

Na konci operace byla Kupriyovi udělena peněžní cena na příkaz lidového komisaře Beriji. A v roce 1941, při ústupu Rudé armády z Charkova, to byl on, kdo vyhodil do povětří budovu vnitřní věznice, jak se říká, spolu s tam drženými vězni.

A z kontingentu Starobelského tábora z různých náhodných důvodů přežilo pouze 78 lidí.

Po 27. říjnu 1939 byl vytvořen sovětsko-německý pohraniční výbor. Koncem října se její členové sešli ve Varšavě. Pro Němce to byla první příležitost „oplatit se Rusům za jejich pohostinnost“ a podle Ribbentropova zvláštního rozkazu byla zvláštní pozornost věnována organizaci dvoudenního pobytu sovětských úředníků a důstojníků, „aby tyto dva dny v Polský kapitál se pro ně stal příjemnou událostí.“

Generální guvernér Hans Frank pozval sovětskou delegaci na snídani. Řekl, že "cílem výboru je obnovit poklidný život na (bývalém) polském území, kterému bývalí slepí vládci způsobili neuvěřitelné utrpení."

Podle verdiktu norimberského tribunálu bude Frank oběšen mezi hlavními obžalovanými. Včetně toho, že „rozptýlil Polsko po větru“.

"Zbabělý pohled jinam"

Když v roce 1943 Němci v lese u Smolenska náhodou narazili na hroby polských důstojníků zastřelených NKVD o tři roky dříve, nemohli samozřejmě tento „dar“ nevyužít. Goebbels padl do rukou neoznačených, ale skutečných trumfů a jeho propagandisté ​​zatočili s vervou.

Polská exilová vláda (mimochodem náš spojenec během druhé světové války) se obrátila na Moskvu s žádostí o vysvětlení. Sovětské úřady odpověděly obviněním z bezprecedentního cynismu vůči Polákům. V Pravdě 19. dubna 1943 pod heslem „Hitlerovi polští pomocníci“ vyšel ostrý výprask.

Churchill se pokusil tuto ránu nějak zmírnit a napsal Stalinovi. Stalin odpověděl:

Nedá se říci, že by spojenci nechápali, s kým mají co do činění.

24. května 1943 poslal britský diplomat Owen O'Molley dlouhou tajnou zprávu svému ministrovi Edenovi. Analyzoval dostupné důkazy ve snaze určit - alespoň předběžně - viníka činu.

O'Molley napsal, že až dosud bez výhrad přijímal myšlenku, „že v oblasti mezinárodních vztahů je morálně neomluvitelné nakonec také politicky nepřijatelné:

O'Molleyho tajná zpráva neslyšela. Vysoký představitel IMID, Sir William Denis Allen, to popsal jako „skvělé, neortodoxní a znepokojivé“, ale vesele varoval, že „ve skutečnosti nám pan ukládá a v diplomatických záležitostech dovoluje, aby naše srdce zvítězilo nad rozumem.

A stálý tajemník ministerstva Sir Alexander Cadogan dodal:

Dokument přesto spadl na stůl premiérovi a téměř všem členům britské vlády. Churchill dokonce trval na zaslání jeho kopie králi a nazval to „truchlivým vyprávěním“.

16. července Eden napsal Churchillovi, že „příběh nebyl zaslán prezidentu Rooseveltovi, ale velvyslanectví ve Washingtonu má k dispozici kopii a může ji poslat prezidentovi pro informaci, pokud si to přejete. Po zralé úvaze bych byl proti: dokument má zjevně výbušnou povahu... Pokud se dostane do nesprávných rukou, nevyhnutelně to ovlivní naše vztahy s Ruskem a vážně to ovlivní.

Churchill přesto poslal Rooseveltovi zprávu, ve které uvedl: "Rád bych, abyste mi tuto kopii po přečtení vrátili, protože jsme to oficiálně nezkusili."

O několik měsíců později Churchillův tajemník napsal Bílému domu, aby připomněl Bílému domu nutnost vrátit O'Molleyho zprávu. Zpráva se ale nikdy nevrátila. Sám Roosevelt k němu zatím žádné komentáře nenašel.

V roce 1944, bezprostředně po návratu okupovaného Smolenska,

Provize tedy vystačila jen na čtyři dny.

Materiály připravené komisí zaslal SSSR Norimberskému tribunálu. Ale Britové a Američané se po vyslechnutí „svědků“ prezentovaných sovětskou stranou stále vyhýbali zařazení této „epizody“ do verdiktu.

Obvinění byli oběšeni i bez „přihlédnutí“ na Katyň.

"Přísně tajné"

V letech perestrojky se ze všech stran začaly ozývat nepříjemné otázky. A opět se „vynořila“ Katyň. Můj dnes již zesnulý přítel Gena Žhavoronkov publikoval v Moskovských Novosti sérii článků, za které Polsko, které ukončilo komunistický režim, ocenilo Žhavoronkova řádem.

Na počátku 90. let bylo zahájeno trestní řízení ve věci popravy polských důstojníků. Za Putina to prokuratura uzavřela; Za Medveděva, po zvážení kasační stížnosti u Nejvyššího soudu, toto rozhodnutí vstoupilo v platnost. Nejvyšší soud měl za to, že promlčecí doba uplynula, protože v tomto případě je třeba vycházet ze stalinského trestního zákoníku z roku 1929 (A o co jiného? Ne z norimberského principu o nepoužitelnosti promlčecí doby na trestné činy proti lidstvo).

Případ byl navíc zamítnut z jiných důvodů, včetně „kvůli smrti osob, které jsou předmětem trestního stíhání“. Stejný veterán státní bezpečnosti, bývalý šéf Ředitelství pro válečné zajatce, generálmajor Soprunenko P.K., který byl vyznamenán Řádem čestného odznaku (duben 1940) za celkové vedení operace, zemřel jako osobní důchodce. v roce 1992.

A Hlavní vojenská prokuratura Ruské federace odmítla poskytnout Polákům materiály svého vyšetřování (státní tajemství ). Většina z jeho 183 svazků je stále klasifikována jako „tajné“ a „přísně tajné“.

„Pokud jde o Katyň, věnujeme tomu podstatně více pozornosti než naši (polští) partneři za poslední dva roky,“ řekl Medinsky v roce 2016. Podle něj byla Katyň tradičně vnímána pouze jako místo poprav polských důstojníků. Medinskij připomněl, že v Katyni již dříve vzniklo muzeum historie rusko-polských vztahů. „Otevřeli jsme tam památník – během let represí tam bylo zničeno mnoho našich vězňů. A pohřben tam, v Katyni, víc než Poláci. V podstatě. O které ( Varšava ) nebylo nic řečeno,“ dodal. „Právě tento příběh rozšiřujeme a přidáváme. Uděláme to tak, jak to skutečně bylo, “řekl Medinsky.

Ale „skutečně pravdivý příběh“ byl v roce 2016 ještě daleko.

Pouze za Medveděva si vzpomněli na muka, která prožívali titíž váleční zajatci Rudé armády v polských táborech v letech 1919-21. Mimochodem, kolik jich bylo? Ale to zatím nikdo neví – historici argumentují: od 70 do 350 tisíc. Kolik jich zemřelo? Od 12 do 140 tisíc (!). Z hladu, infekčních nemocí... Máme si je pamatovat? Samozřejmě, že musíte. Pouze velká část z nich byla zajata během katastrofálního „táboru na Varšavě“, o který se měli ptát velké generály – Tuchačevského, Jegorova, Stalina, Budyonného... Mimochodem, zcela oficiálně již nazývají důvod „ Katyňské popravy“ – Stalinova pomsta za tuto porážku Rudé armády.

• V roce 1990 (přesně o půl století později) Sovětský svaz prostřednictvím Gorbačova poprvé přiznal fakt své odpovědnosti za popravu několika tisíc polských důstojníků, kteří byli na podzim 1939 zajati Sovětským svazem.
• V roce 1992 dal Jelcin Polákům kopie některých dokumentů k tomuto případu.
• V roce 1997 A.N. Yakovleva publikovala obrovské množství „Katynských“ materiálů, které byly do té doby odtajněny. Skutečnost, jak se říká, se stala.

Koncem 80. let začala prokuratura a oddělení KGB pro Charkovskou oblast vyšetřovat okolnosti poprav polských válečných zajatců z tábora Starobilsk. Operativně-pátrání skupina provedla částečné exhumace a objevila první ostatky – asi 200 lidí. Ukázalo se, že patřili důstojníkům polské armády, kteří byli zabiti nejpozději v roce 1940. Ukrajinští soudruzi okamžitě poslali do Moskvy žádost s žádostí o předložení dokumentů k této otázce, ale tam jim bylo řečeno, že KGB SSSR nemá dokumenty, které by je zajímaly.

A pak skončila nejen KGB SSSR, ale SSSR sám. A byly tam dokumenty eskortních jednotek se seznamy polských válečných zajatců v táboře Starobilsk, které obsahovaly asi čtyři tisíce jmen. Ti velmi…

„Na přímý příkaz Stalina“

Bezpečnostní služba Ukrajiny v roce 2017 digitalizovala kromě dokumentů, které již mají badatelé k dispozici v případě poprav Poláků, zcela nové materiály a zpřístupnila je veřejnosti. Jde o bouřlivou tajnou korespondenci, do které byly zapojeny nejvyšší hodnosti KGB Ukrajiny a Svazu, včetně předsedy KGB SSSR Andropova a jeho zástupců a také prvního tajemníka ÚV KSČM. Strana Ukrajiny Petro Shelest.

Faktem je, že v létě 1969 žáci páté třídy hrající v lesním pásu poblíž Pjatikhatki narazili na „hromadný hrob“, který otevřeli neznámí lidé, a diskuse o tom, co s tím vším, se nyní čte jako vzrušující dobrodružný román. Nejprve šlo o stavbu nového zadržovacího střediska KGB na pohřebišti a dokonce se provedla kalkulace, kolik by to stálo a jaké vybavení by na to mělo být okamžitě přiděleno. Ale nakonec bylo soudruhovi Andropovovi (označeno: „Pouze osobně“) nabídnuto ke schválení levnější řešení:

A tak to udělali.

Nyní na tomto místě, v Pyatikhatki, je památník. Z důvodů, které pan Medinskij nemůže ovlivnit, nebude moci před vchod instalovat něco, co by připomínalo muka rudoarmějců v polském zajetí.

V Medny u Tveru je také památník. Na bývalé budově krajského odboru vnitřních věcí, kde byli Poláci (a nejen oni!) zastřeleni, byla počátkem 90. let vyvěšena pamětní deska. Se souhlasem vedení města.

Ano, před rokem na „zastoupení státního zastupitelství“ byla rada odvolána. Ukazuje se, že regionální oddělení FSB už nemá údaje o tom, kde přesně byli Poláci zastřeleni: ve kterém ze sklepů, tzn.

Ve stejný den byla z adresy [email protected] jménem odboru informační politiky vlády Tverské oblasti rozeslána tisková zpráva „Poles_plate_falsification“. Středobodem tiskové zprávy je tvrzení, že masové popravy polských válečných zajatců sovětskými úřady a pohřbívání zastřelených u Medného je „historická lež“.

Tisková zpráva byla pod stejným názvem reprodukována na titulní straně Tverskie Vedomosti. Noviny byly založeny státní organizací RIA Verkhnevolzhye, což vylučuje zveřejnění náhodného materiálu získaného z nepotvrzených, nestátních zdrojů. Dotazovaní novináři potvrzují, že opakovaně dostávali oficiální informace z adresy [email protected].

Na žádost Memorialu (zařazeného do registru „zahraničních agentů“ Ministerstvem spravedlnosti Ruské federace, zlikvidovaného rozhodnutím moskevského městského soudu v prosinci 2021. - pozn. red.) vláda Tverské oblasti stručně odpověděla: jeho struktury nemají s touto e-mailovou adresou nic společného.

Náměstek Předseda Memorialu, historik Alexander Guryanov podrobně analyzoval „argumenty“ autorů „tajemného padělku“, znovu poukázal na přímou lež. Existuje však taková potřeba války s tiskovými zprávami?

Dne 26. listopadu 2010 přijala Státní duma prohlášení „O katyňské tragédii a jejích obětech“, které jednoznačně uznává masové popravy polských občanů v Katyni jako zločin stalinského režimu. Dokument to uvádí

Tehdejší šéf mezinárodního výboru Státní dumy Konstantin Kosačev, který představil návrh prohlášení svým kolegům, vyzval k „utišení z cesty lžím“, které v Polsku způsobují odmítnutí a významně poškozují bilaterální vztahy. "Tento historický dokument je důležitý nejen pro rusko-polské vztahy, je mnohem důležitější pro nás," dodal.

Souhlasíme s Kosachevem.

Připomínám: bylo to v roce 2010, v období flirtování s Polskem a celým „kolektivním Západem“.

Nepoučení

V poslední době Tver tvrdí, že je hlavním městem hnutí „popíračů“, jak je nazývá Guryanov. Právě zde byla v březnu 2020 vydána a uspořádána velkolepá prezentace knihy amerického „výzkumníka“ Grovera Furra „Záhada katyňského masakru“, ve které Američan shromáždil všechny opakovaně vyvrácené verze, dokazující různými hlasy úplná nevinnost Stalina a jeho okolí. Knihu mimochodem vydal v angličtině vlastním nákladem v mikroskopickém vydání a distribuoval ji mezi pár obdivovatelů. Ruský překlad jeho slávy přispěl mnohem více.

Prezentace se konala ve Veřejné komoře kraje.

Guryanov mi poslal tuto knihu.

„Výzkumník“ Grover Furr je kategorický: „Existuje celosvětové protikomunistické spiknutí, které má zakrýt pravdu o Katyni a dalších údajných ‚stalinských zločinech‘.“

Odvážné, ale ne příliš univerzální vysvětlení? Vidím, jak se agent Goebbels vplíží do „zvláštního sektoru“ Ústředního výboru v Moskvě a falšuje skryté papíry, aby se za desítky let objevily...

Oni říkají,

Nebo (pokud se to neodvážil použít) nezničil to taky - jako zbytečné? Ale pečlivě si ho uschoval, aby ho po čtvrt století antikomunisté dostali, sfoukli prach a položili na stůl?

„Popírači“ pořádají celé konference, kde si navzájem rádi přinášejí stejná „fakta“, která odhalili. Podpisy členů politbyra jsou vyplněny špatným rukopisem, to je vidět pouhým okem! Všechna tvrzení „popíračů“ však byla dlouho zvažována a odmítána; v rámci nikým neuzavřené trestní věci je zpracován obrovský znalecký posudek. Píše se 2. srpna 1993. Závěr mimo jiné zní:

Komisi expertů vedl akademik B. Topornin, ředitel Ústavu státu a práva Ruské akademie věd. Není to „výzkumník“ Furr, samozřejmě, Wasserman není erudovaný, ale přesto ... Samozřejmě, nikdo není povinen věřit odborníkům, ale stále stojí za to zvážit jejich názor.

... Bylo oznámeno, že od 1. září tohoto roku budou školáci studovat dějepis pomocí učebnic napsaných pod vedením profesora Medinského. Je tam také o Katyni...