Clanek pochazi z Novaya.media
Mobilizace je extrémně složitý organizační proces. Jeho složitost byla v různých dobách podceňována: na úsvitu mobilizace se mnoho vojenských vůdců a státníků mylně domnívalo, že tento nástroj může snadno vyřešit širokou škálu problémů, které vznikají během nepřátelských akcí. Výsledky takového optimismu byly někdy žalostné: obrovské masy nemotivovaných a špatně spravovaných občanů, kteří se přes noc stali vojáky, situaci jen zhoršovaly.
Jednou z nejvýraznějších historických událostí demonstrujících pravdivost této teze byla rusko-japonská válka v letech 1904–1905. Ruské impérium, povzbuzeno zkušenostmi z vlastního tažení na Balkán (1877-1878) a zkušeností z francouzsko-pruské války (1870-1871), považovalo mobilizaci za klíčový nástroj pro znásobení svých vojenských schopností na Dálném východě.
Pro nadcházející éru průmyslových armád byl takový přístup zcela oprávněnou a hojně využívanou praxí. A samozřejmě by bylo chybou tvrdit, že samotný proces mobilizace v letech rusko-japonské války byl jako fenomén krutý.
Vůbec ne – problém ležel v úplně jiné rovině.
V organizaci.
„Soukromé mobilizace“ nebo kolektivní tresty?
Na počátku rusko-japonské války disponovala armáda Ruské říše 41 940 důstojníky a 1 milionem 93 tisíc nižších hodností. Toto číslo je samozřejmě velmi působivé, ale mělo velmi vzdálený vztah k dějišti operací na Dálném východě: většina personálu ruské císařské armády byla umístěna v evropské části země a ve střední Asii.
Počet vojáků rozmístěných na Dálném východě byl relativně malý: k 1. lednu 1904 v Mandžusku a Amurské oblasti - jen asi 98 tisíc vojáků, kteří byli rozptýleni v malých jednotkách na rozsáhlém území o průměru více než 1000 km.
Pro kontrast a lepší pochopení situace je třeba říci, že Japonsko mělo zároveň v pohotovosti 4 armády o celkové síle přes 350 tisíc lidí, přičemž disponovalo nesrovnatelně menším logistickým ramenem.
Petrohrad přirozeně neplánoval vést válku v tak nepříznivém poměru sil. Jakmile byl 27. ledna 1904 vyhlášen Manifest „O zahájení nepřátelství proti Japonsku“, zahájil generální štáb proces t. zv. „Soukromé mobilizace náhradníků“ – jak za účelem posílení armády v poli, tak za účelem dorovnání ztrát.
Co je to „soukromá mobilizace“? Jedná se o systém, který vyvinuli teoretici generálního štábu na konci 19. století. v případě „místních válek, které nevyžadují úsilí všech sil země“. Jeho formát implikoval vypůjčení zásad stanovených v pruském Landwehru, kdy do aktivních jednotek byli zařazováni záložníci (spíše než vytváření nových), a volání po „náhradních“ se uskutečňovalo selektivně podle lokality, tzn. z jakéhokoli okresu nebo volost byly sebrány úplně rezervy všech věkových kategorií a v sousední oblasti nebyl vůbec žádný průvan.
Celkem během rusko-japonské války proběhlo 9 takových mobilizací (poslední - doslova v předvečer uzavření mírové smlouvy, 6. srpna 1905) - právě ony se staly hlavním zdrojem obsazování aktivní armáda. Naprostá většina kádrového vojska se po všechny měsíce bojů nacházela v místech svého trvalého nasazení z důvodu vyostření vnější i vnitropolitické situace.
"Pojďme, bratři, do Port Arthuru stáhnout Japonce!"
Teoreticky byl proces jednoduchý, logický a dokonce promyšlený. Záložníci byli povoláni do regionů nejblíže bojové zóně, což mělo své výhody z hlediska časového faktoru a logistické podpory, poté doplnili jednotky aktivní armády, což kompenzovalo ztrátu potřebných znalostí a dovedností. .
V praxi se ale vše ukázalo mnohem složitější. Původně, v první fázi války, se velení zamýšlelo omezit na mobilizaci sborů Sibiřského vojenského okruhu (SibVO) a Amurského vojenského okruhu s celkovým počtem 97 tisíc lidí, vzhledem k rychlé možnosti jejich přesun na operační sál. Do budoucna se počítalo s doháněním ztrát personálem personálních jednotek armády dislokovaných v evropské části země. Nápad s posledně jmenovaným se však vůbec neospravedlňoval: posily z evropského Ruska se přesunuly na Dálný východ až v pátém měsíci války a sestávaly ze stejných záložníků. Teprve na konci nepřátelství začalo ministerstvo války doplňovat mandžuskou armádu vojáky v aktivní službě.
V Ruském impériu jistě existoval fungující mechanismus mobilizace, který však fungoval zdaleka ne bezchybně, navíc slepě a bezmyšlenkovitě.
Takže na Sibiři byly mobilizovány záložní nižší hodnosti, hlavně staré odvody (celkem bylo z regionu povoláno 100 tisíc záložních nižších hodností během nepřátelských akcí a 230 tisíc až 240 tisíc lidí s vojáky a rekruty státní milice) . Draftový věk v Rusku pak začínal na 21 a zálohou, respektive byli lidé ve věku 35-40 let, tzn. veteráni vojáci.
Za připomenutí stojí „Historie ruské armády“ od publicisty a vojenského historika Antona Antonoviče Kersnovského, který napsal: „ ... byla provedena částečná mobilizace kyjevského a moskevského vojenského okruhu, kde bylo vyhlášeno tažení na X a XVII sbor. Bylo nařízeno urychlit vyslání těchto dvou sborů – a tento spěch se projevil i v jejich personálním obsazení: do provozu byly zprovozněny náhradní díly, většinou starších ročníků, 39–43 let, což nemělo přispět ke zlepšení. jejich bojových kvalit .
Ruské jednotky postupují ke korejsko-mandžuské hranici. Ilustrace: Frederic de Hahnen
Stručně řečeno, do soukromé mobilizace spadali převážně starší vojáci, kteří nejenže dávno ztratili všechny příslušné dovednosti, ale ani nevlastnili nové zbraně, zejména třířadou pušku, která byla uvedena do výzbroje v 90. století XIX. Obrovské množství nadměrně velkých vousatých vojáků (opodstatněné v případě totální války, ale zcela nevysvětlitelné během místního konfliktu) uvrhlo do úžasu zahraniční vojenské pozorovatele, kteří byli pod velením divizí Dálného východu.
Bojové vlastnosti povolaných náhradních dílů zůstaly hodně nedostačující. Podle úřadu války byli „ fyzicky slabí <...> málo disciplinovaní a <...> nedostatečně vycvičení “.
Generál Alexej Nikolajevič Kuropatkin. Foto: Wikipedie
Jako vrchní velitel generál A.N. Kuropatkin: „... náš rolník nad 35 let často ztěžkne, zvlhne, zarůstá vousy, ztrácí vojácký vzhled, pro mládež je obtížnější snášet útrapy táborového života. Zejména malorusové z poltavské gubernie starších věkových období, kteří se dostali z maloruských rovin do mandžuských hor, se ukázali být příliš obézní, než aby mohli šplhat do kopců. Malí, čilí, pohybliví Japonci, kteří vyrostli v horách, měli nad nimi v červencových a srpnových bojích velkou výhodu. Je třeba také vzít v úvahu, že obyvatelé venkova starší 35 let byli již hospodáři, často s mnoha rodinami. Všechny jejich zájmy a myšlenky byly i po příjezdu do Mandžuska doma. Tyto starosti jim vzaly veselost, energii potřebnou pro vojáka...“
To vše samozřejmě neprošlo pozorností široké veřejnosti. Protože skutečné pozadí případu bylo tehdy neznámé, neustále se šuškalo, že ministr války V.V. Sacharov je v nepřátelství s vrchním velitelem A.N. Kuropatkin, a proto záměrně posílá nejhorší jednotky na Dálný východ. Pověsti byly tak trvalé, že se Sacharov musel při rozhovorech s korespondenty namáhavě vymlouvat, ale samotnému procesu mobilizace to nepomohlo. Sociální napětí, způsobené zaslepeností a liknavostí státní mašinérie, rostlo, znásobené naprostým nepochopením cílů války ze strany obyvatelstva.
"Vystřízlivění pro mnohé, kteří očekávali bezprostřední vítězství..."
Odmítání mobilizace ze strany mas vyvstalo od prvních dnů zahájení tohoto procesu na Sibiři. Zákon o vojenské službě nerozlišoval kategorie záložníků podle rodinného stavu, což vyvolalo nespokojenost a rozhořčení mezi vícerodinnými důstojníky vyšších služeb v záloze, kteří byli nuceni opustit své rodiny bez obživy. To do značné míry přispělo k nepokojům, které při dílčích mobilizacích nabývaly nejširších rozměrů.
„Vystřízlivění pro mnohé, kdo očekávali brzké vítězství, začalo po prvních dvou měsících války, kdy z Dálného východu přišly „špatné zprávy“ o neúspěchech ruské armády.
Celková nervozita zesílila i vzadu. Manželky dřevorubců vyslané na Dálný východ pod různými záminkami začaly vyžadovat, aby vojenská přítomnost vrátila jejich manžely na jejich dřívější působiště.
Počet deviátorů z mobilizace se zvýšil. 14. června odeslali četníci okresu Minusinsk a Achinsk hlášení krasnojarskému náčelníkovi provinčního četnického oddělení Jenisej o tom, jak byly nižší hodnosti povolány do aktivní služby ve městě Achinsk. Komise vyslaná na lékařské vyšetření odmítla více než tisíc lidí. Po opětovné kontrole se polovina z nich ukázala jako zcela zdravá ... "( Z práce" Mobilizace v provincii Jenisej během rusko-japonské války v letech 1904-1905 "autor T.S. Komarova. )
Zlomyslný systém částečné mobilizace spojený s negativním postojem společnosti k válce rychle vedl k strašlivým následkům. Ve zprávě Hlavní správy vojenského soudu z roku 1904 se uvádí, že mobilizace byly provázeny „nepokoji, ničením vinoték a soukromých obydlí, jakož i poškozováním železničního zařízení a závažným porušením vojenské kázně“. Již v únoru 1904 hlásil velitel vojsk Sibiřského vojenského okruhu o vyplenění několika stanic u skladišť. V ešelonech na cestě na Dálný východ byla pozorována všeobecná opilost; vojáci se aktivně zapojili do rabování.
Vikenty Veresajev. Foto: Wikipedie
V. Veresajev ve své knize „V japonské válce“ popsal chování povolaných náhradníků takto: „Město žilo celou dobu ve strachu a chvění... Městem se potulovaly násilné davy povolaných vojáků , okrádali kolemjdoucí a rozbíjeli státní vinotéky, řekli: „Ať je postaví před soud – ať stejně zemřou. V bazaru se němě šuškalo, že se připravuje velká vzpoura náhradníků.
Velitelství se pokusilo obnovit pořádek, ale s pořádným zpožděním. 23. listopadu 1904, tedy po bojích u Liao-jangu, na řece Shah a měsíc před kapitulací Port Arthuru, připravil dekret (bezprostředně schválený císařem), který dal velitelům vojenských okruhů nevyhlášených za stanného práva mobilizovalo právo na zradu k vojenskému soudu za účast na nepokojích: bylo jim dovoleno uplatňovat takové tresty, jako je trest smrti, a posláni na těžké práce.
Žádná trestná opatření však nepomohla: nepokoje se s každou další mobilizací jen rozšiřovaly a úřady se brzy potýkaly s dalším problémem - sebemrzačením. Takže např. počet samomrzačů jen v okrese Žitomir během 7. soukromé mobilizace dosáhl 1100 osob na 8800 odvedených, tzn. 12,5 %.
