Clanek pochazi z Gazeta.ru
Josif Stalin byl skutečně skvělý politik. Především proto, že věděl, jak tato politika samotná funguje. V tom je podobný Machiavellimu.
S postem generálního tajemníka ÚV, do kterého byl Stalin zvolen 3. dubna 1922 a který vznikl v důsledku složitých vnitrostranických intrik, se pak nijak výrazněji neuvažovalo. Byl to Stalin, kdo z něj udělal nejvýznamnějšího v bolševické straně. Protože to byl on, kdo včas pochopil hlavní princip, který později vyjádřil heslem: "Kádry rozhodují o všem."
V prvních letech sovětské moci nepřikládali bolševici, kteří přišli vládnout zemi, příliš velký význam stranickým byrokratickým a organizačním otázkám. Koneckonců, každý z vůdců RCP(b) se považoval za tak vynikajícího a skvělého, že to nevyžadovalo žádné formální potvrzení v podobě oficiálních funkcí, a to ani ve straně. Všechno bylo tak zřejmé: Trockij, který se vážně hlásil o místo Lenina na pozadí své smrtelné nemoci, byl považován za vůdce a přímého organizátora Říjnové revoluce a tvůrce Rudé armády Zinovjeva (tentýž, který byl s Lennem v chatě v Razlivu v předvečer revoluce) byl vedoucí Kominterny - a přesto se bolševici připravovali na světovou revoluci. Bucharin byl šéfredaktorem deníku Pravda, a tedy po Leninovi předním ideologem.
Stalin na jejich pozadí působil jako šedý kůň. Navíc byl stejně přátelský – a v tomto smyslu jako politický konkurent neškodný – téměř se všemi kromě Trockého. Takoví šedí koně vyrůstající v politická monstra jsou téměř klasickým případem historie.
Vůdce strany a „vůdce světového proletariátu“ Vladimir Lenin nezastával ve straně vedoucí post, leda jako jeden z členů politbyra Ústředního výboru RCP (b). Byl také šéfem Rady lidových komisařů, tedy vlády. A nějakou dobu byla vysoká pravděpodobnost, že zemi vedou vládní struktury. Postupně, a nikoli bez aktivní účasti Stalina osobně, však skutečné vedení přešlo na stranické struktury, a tedy na partokracii. Jak už to v historii bývá, svou roli sehrála řada nehod.
Až do začátku roku 1919 byl skutečným šéfem ústředního výboru strany Jakov Sverdlov , i když formálně jej nikdo nezvolil ani nejmenoval do čela. Stalo se tak. Ústřední výbor se totiž zabýval personálními otázkami, kterým se však ve shonu revoluční každodennosti nepřikládal rozhodující význam. Po smrti Sverdlova na jaře 1919 měl Španěl pocit, že ho nelze nahradit. Okamžitě vytvořili tři vedoucí, lépe řečeno koordinační orgány v rámci Ústředního výboru – politbyro, font-family:roboto,sans-serif; font-size:18px">orgbyro a sekretariát, mezi nimiž nebylo jasné rozdělení funkcí a odpovědností.
V tomto smyslu byli vášniví bolševici stále „technokraty“.
A když byl na dubnovém plénu ÚV Stalin jmenován generálním tajemníkem, samostatné usnesení stanovilo: „Potvrdit jednomyslně stanovený zvyk, že Ústřední výbor nemá předsedu. Jedinými funkcionáři ÚV jsou tajemníci, přičemž předseda je volen na každém daném zasedání. Mimochodem, v té době už Stalin prostě nemohl být naživu: o rok dříve prodělal těžký hnisavý zánět slepého střeva a sotva přežil. Na jaře roku 1921 byl do funkce výkonného tajemníka ÚV jmenován Vjačeslav Molotov , který by se teoreticky mohl stát generálním tajemníkem. Krestinskij, tajemník ústředního výboru, měl také velkou šanci zaujmout stejnou funkci.
Sekretariát ÚV se formálně zabýval byrokracií: připravoval programy jednání politbyra a orgbyra, zasílal materiály místním stranickým organizacím. Molotov však s tímto dílem opravdu nezahořel a snadno se s ním na jaře 1922 rozloučil. Do jisté míry měla vliv i Stalinova seminaristická minulost. Velkou pozornost věnoval dokumentům, formulacím a dalším formalitám a zároveň dokázal celý tento nudný byrokratický proces nasytit zásadně novým politickým obsahem, který ho následně dovedl až na vrchol moci.
V době, kdy Stalin nastoupil na post generálního tajemníka, nebyla vlastní stranická práce, opakujeme, bolševickými vůdci považována za nijak prestižní.
Je symbolické, že když na XI. sjezdu hlasovali pro zvolení Stalina generálním tajemníkem ÚV, z 522 delegátů s rozhodujícím hlasem „pro“ hlasovalo pouze 193, „proti“ 16, zbytek se zdržel, protože prostě nechápal, o čem tato nepochopitelná, nově zavedená pozice je. Vlastně v mnoha ohledech právě proto známý intrikán Lenin zařídil, aby se nehlasovalo na plénu ústředního výboru, jak se očekávalo, ale právě na stranickém sjezdu. Aby tomu nikdo nerozuměl.
Byl to Stalin, kdo proměnil byrokratickou rutinu v mocnou zbraň pro vzestup k moci. Zatímco hlavní „vůdci“ se koupali ve vlastní velikosti a veřejně snili o světové revoluci, Stalin a jeho věrný kolega v sekretariátu Lazar Kaganovičse zabývali hrubou prací při vytváření kartoték loajálních zaměstnanců (existovala i kartotéka pro potenciálně neloajální). Během prvního roku Stalinova působení ve funkci generálního tajemníka sekretariát provedl více než 10 tisíc jmenování ve stranickém a státním aparátu a nahradil 42 tajemníků provinčních výborů RCP (b). Během několika měsíců se Stalinovi podařilo dosáhnout navázání pracovních vazeb jak s místními stranickými organizacemi, tak se státním aparátem. Docela rychle na stranických sjezdech vytvořil poslušnou klaku, která vypískala a bouchla do reproduktorů, které se mu nelíbily. Takové metody mu umožnily jednoduše skrýt nestranný „dopis Kongresu“ (k XII., Leninův neformální politický testament) před těmi, kterým byl určen. Všichni jeho obžalovaní (a to byli všichni hlavní vůdci strany) však nebyli proti,
Lenin v posledních měsících života nepomyslel na to, že se někdo stane jeho jediným nástupcem. Prostě své okolí neviděl: všichni hlavní vůdci byli nějak špatní, o čemž psal ve svém „Dopisu do Kongresu“, kam to dostal i Stalin – jako člověk, který „soustředil nesmírnou moc“ nebyl nejlepší. osobní kvality.
Přitom Lenin, jako velmi cynický politik, sám přispěl k nástupu Stalina a jeho jmenování generálním tajemníkem ÚV - především v opozici vůči Trockému, jehož odkazu Lenin rozhodně nechtěl zemi opustit.
Stalina nikdo nepovažoval za hlavního uchazeče o vedení ve straně ani po smrti Lenina. Zinověv a Kameněv se k němu chovali ironicky a povýšeně. Bucharin - mírně opovržlivě jako "vypadlík", ale řekl: "Nic, takové lidi potřebujeme, a pokud je ignorant a nekulturní, tak mu pomůžeme." Ach, kdyby všichni věděli, koho budou vychovávat. Ale v tu chvíli všichni potřebovali zabránit autoritářskému a impulzivnímu Trockému, aby se dostal k moci.
Je však velmi pravděpodobné, že Velký teror, který později zorganizoval Stalin, byl „dětským žertem na trávníku“ ve srovnání s tím, co dokázal udělat Bronstein-Trockij, který mimochodem jako první navrhl systém koncentračních táborů. na venkov.
Všechny bolševické vůdce spojovalo společné přehlížení hodnoty lidského života v zemi, kterou získali v nerozdělené moci. Lidé pro ně byli jen spotřebním zbožím na cestě ke světlejší budoucnosti a komunismu v globálním měřítku. Byl to ostatně Trockij, kdo formuloval heslo: "Musíme navždy skoncovat s kněžsko-kvakerským žvaněním o posvátné hodnotě lidského života."
A dlouholetý odborový předák Michail Tomskij z tribuny jednoho sjezdu prohlásil: „V sovětské zemi mohou existovat pouze dvě strany: jedna u moci, druhá ve vězení.
Zde se mýlil: on sám nepůjde do vězení, až bude zbaven moci. Poté, co v roce 1936, během procesu s „trockisticko-zinověvovským antisovětským centrem“, Zinověv a Kameněv, neschopní odolat mučení NKVD, náhle začali svědčit o zapojení Tomského, Rykova a Bucharina do kontrarevolučních aktivit. Tomskij se vyděšeně zastřelil na dači v Moskevské oblasti Bolševo. Jak psali v novinách – „pletou se ve spojení s kontrarevolučními a trockisticko-zinověvistickými teroristy“.
Stalin nebyl v tomto ohledu o nic krvežíznivější a cyničtější než ti, s nimiž se nemilosrdně vypořádal. Nebo možná ještě měkčí než některé z ostatních. Ledaže by jen nějací Zinověv a Kameněv, kdyby se dostali k moci, stejně krutě nezasáhli proti vrcholům strany, těm, kterým by se později říkalo „staří bolševici“.
V roce 1934, když se Stalin do té doby téměř vypořádal se všemi svými hlavními rivaly ve straně a dokončil zbytek, přestal podepisovat dokumenty jako generální tajemník a zůstal až do své smrti kromě jiných funkcí pouze tajemníkem ústředního výboru.
Post generálního tajemníka obnoví již Brežněv v roce 1966 v rámci mírné rehabilitace stalinismu.
Krátce před zánikem Sovětského svazu historie tento postoj spíše škodolibě ironizuje. Předposledním generálním tajemníkem ÚV KSSS byl Konstantin Černěnko , který byl v té době téměř v kómatu , který byl dlouhou dobu před tím za Brežněva pouze tajemníkem ÚV, vykonával čistě organizační a administrativní funkce. Strávil 13 měsíců na postu generálního tajemníka, aniž by skutečně opustil svůj polokomatózní stav. Gorbačov se pokusil přesunout těžiště ze stranického vedení země na nestranické vedení, zavedl post prezidenta SSSR a stal se jeho jediným vlastníkem. Bylo však již pozdě. O zhoubnosti „partokracie“ se mělo přemýšlet v roce 1922. Ale nemysleli.
Tags: Gazeta.ru , Stalin , vrazi , Rusko , komunisticti vrazi , zlocinci , komunisti
