Pohřben v Moskvě, v kremelské zdi

Po celé zemi mu bylo postaveno nespočetné množství pomníků – samozřejmě méně než Lenina, ale více než kohokoli jiného. Nejlepší, co jsem viděl, je v Dagestánu Gunibovi: opět Lenin v plném růstu a u nohou dvě hlavy - Ordžonikidze a Kirov. Podívaná je nezapomenutelná. Pomník byl postaven v roce 1938.

Pravda, podle historika Olega Chlevnyuka zůstal Kirov i přes Stalinovu přízeň v politbyru bezvýznamnou postavou: „Jako člen politbyra navštěvoval Moskvu jen zřídka, téměř se neúčastnil hlasování stranické elity. , všechny jeho zájmy byly omezeny na Leningrad."

Nicméně v referenční knize "Administrativně-teritoriální členění RSFSR", vydané v roce 1977, jsem napočítal 36 měst a obcí nesoucích jeho jméno. V moderní encyklopedii „Města Ruska“ je pouze šest měst s názvem „Kirov“. Také hodně.

"opičí ruce, krátké nohy"

1. prosince 1934 ve večerních hodinách v Leningradu v Tauridském paláci bylo očekáváno setkání stranických aktivistů s Kirovovou zprávou o chystaném zrušení systému přídělových lístků. Ráno se připravoval na reportáž. Asi v 16 hodin jsem zavolal auto a jel do Smolného. Vstoupil do budovy centrálním vchodem a vyšel do třetího patra, šel hlavní chodbou a zabočil doleva do své kanceláře. Povinnost doprovázet Kirova při jeho pohybu uvnitř Smolného spočíval na stráži Michailu Borisovovi. Následoval je z určité vzdálenosti. Když se Kirov proměnil v malou chodbu, Borisov šel nějakou dobu po hlavní chodbě a ztratil z dohledu hlídanou ...

Pak Borisov při nehodě zemře - když ho ještě téhož dne odvezou k výslechu. Samozřejmě náhodou státní zastupitelství opakovaně potvrdí.

Původně plán Nikolaeva, vraha Kirova, údajně spočíval v pokusu ho zastřelit na nadcházející schůzce v paláci Taurida. Ale aby se tam dostal, bylo potřeba pozvání. Nikolaev ho následoval a šel do Smolného. Do budovy vstoupil bez překážek na stranický průkaz. Byla to běžná praxe.

Vzápětí se Nikolaev pokusil o sebevraždu, ale bylo mu zabráněno.

Podle obrovského certifikátu, který v červnu 1990 připravila generální prokuratura v reakci na nótu člena politbyra A.N. Jakovlev „Některé úvahy založené na výsledcích studia okolností vraždy S.M. Kirov“, „Nikolajev L.V., narozen v roce 1904, pochází z dělnické rodiny, měl vzdělání ve výši 6 tříd, od roku 1920 byl členem Komsomolu, od roku 1924 v KSSS (b). Jeho kariéra: tajemník rady obce v Saratovské oblasti, sanitář vojenské nemocnice, zaměstnanec komunální farmy okresu Vyborg v Leningradu, manažer Vyborg RK Komsomol, zámečník závodu Krasnaya Zarya, manažer Luga Ukom Komsomolu (Leningradská oblast), hoblík továren Krasnyj Arsenal a jim. K. Marx, instruktor-referent OK VKP (b), ved. finanční sektor společnosti „Pryč s negramotností“, inspektor Státního cenového inspektorátu Leningradské oblasti KK-RKI, instruktor Leningradského institutu dějin strany (od října 1933 do 1. dubna 1934). Za 15 let vystřídal 13 oblastí práce a bylo to dáno jeho hašteřivým charakterem.

V lednu 1929 byl Nikolaev odsouzen lidovým soudem k pokutě za bezohlednou jízdu na kole. Za stejné činy ho 22. února 1929 vyborgský výbor Rudé armády Všesvazové komunistické strany bolševiků dal na dohled.

Během čistky strany 16. října 1929 dílenská buňka továrny Krasnyj Arsenal pokárala Nikolajeva „za vytváření hádek prostřednictvím tisku“. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal a poukázal na prezidium Vyborg KK: „Nikdy jsem neztratil důvěru ani titul komsomolu a komunisty. Nikdy jsem nesešel ze správné leninské cesty.

31. března 1934 stranický výbor Ústavu dějin strany vyloučil Nikolaeva z členů KSSS (b) za to, že odmítl pracovat v dopravním systému. Okresní výbor Smolninského ho vrátil do strany a omezil se na přísnou důtku s tím, že je zapsán do osobního spisu. Tato rozhodnutí byla potvrzena 2. července 1934 Stranickým kolegiem KSČ pro Leningradskou oblast a 29. října 34 KSČ pod Ústředním výborem Všesvazové komunistické strany bolševiků. Nikolaev byl s těmito rozhodnutími nespokojen a zaslal stížnosti všem stranickým orgánům.

Takto kolegové popsali Nikolaeva. Bývalý ředitel Ústavu dějin strany Lidak O.A. (odsouzen VMN za účast na vraždě Kirova a dalších takzvaných kontrarevolučních zločinech, později rehabilitován) poznamenal, že Nikolaev byl nemocný, nevyrovnaný a nervózní člověk. Instruktor stranických konfliktů Smolninského ČK KSSS (b) poukázal na to: „Na schůzce trojky na nás Nikolajev zapůsobil jako nemocný člověk a nestřídmý komunista. Vysvětlila to občanka Karmanova E.P., která Nikolaeva znala z jeho působení v krajském stranickém výboru

P. P. Titov, který byl s Nikolaevem dlouho v přátelském vztahu. zdůrazňoval takové rysy, jako je mrzutost, nedostatek družnosti a arogance.

Po přijetí do závodu Krasnyj Arsenal v roce 1926 lékařská komise odhalila, že Nikolaev má „známky degenerace: opičí ruce, krátké nohy, protáhlý trup“.

Matka Nikolaeva L.V. — Nikolaeva M.T. při výslechu v roce 1934 vypověděla, že „její syn Leonid začal od jednoho roku onemocnět, měl oteklou hlavu a velké břicho, vykloubené všechny klouby, dva roky strávil v nemocnici v sádře, po r. že byl opět nemocný a nemohl chodit do 11 let. Ve 12 letech dostal Leonid záchvat, prudce se třásl jako v horečce a byl dokonce v bezvědomí. Leonidův otec byl podle ní „velký opilec, hodně pil“ a zemřel v roce 1907.

Fomin (bývalý zástupce vedoucího UNKVD pro Leningradskou oblast) ve svých prohlášeních v letech 1957‒1962. napsal, že Nikolaev byl v té době „poloviční šílenec, během výslechu řekne tři slova, a je to. Byl to degenerát."

Slavný přeběhlík, který v roce 1938 uprchl do Japonska, šéf Dálného východu ředitelství NKVD Ljuškov G.S., který se v zahraničí podílel na vyšetřování případu „Leningradského centra“, napsal v roce 1938, že

Obviněn z terorismu

Dokument, vypracovaný krátce po Nikolaevově zatčení, v 18:40, uvádí, že Nikolaev „neodpovídá na otázky, občas sténá a křičí“, má jevy obecného nervového vzrušení.

V lékařském aktu z 1. prosince 1934 čtyři kvalifikovaní lékaři dosvědčili, že Nikolajev, který jim byl doručen v 19 hodin na nosítkách ve stavu hysterického záchvatu, teprve ve 21 hodin začal odpovídat na jejich otázky, ale ne vždy k věci. Zjistili, že má ichorus z pravé nosní dírky a výrazné slinění. Lékaři došli k závěru, že Nikolaev „je v krátkodobém hysterickém reaktivním stavu“, který se projevuje klinickými křečemi a pózami divadelního charakteru. V budoucnu „možné opakování hysterických záchvatů“.

Jen jedna věc není vysvětlena: jak takový člověk oficiálně dostal zbraň, mohl si do ní koupit střelivo, být členem strany, kde přes četné čistky, jak by se zdálo, už dávno bylo více či méně nespolehlivé. vytržený z toho...

Pravda, existuje ještě jedna, mnohem jednodušší verze pokusu o atentát: Kirov byl milencem Mildy Draule ( manželka Leonida Nikolaeva - pozn. red. ), takže Nikolaev vystřelil ze žárlivosti.

Vyšetřování ale nehledalo jednoduché cesty.

Stalin vedl vyšetřování vraždy svého věrného spolubojovníka a přítele, který naléhavě dorazil do Leningradu s doprovodem a přímo tam na nádraží udeřil pěstí šéfa oddělení vnitřních věcí Medveda, který se s nimi setkal.

Během vyšetřování bylo Stalinovi zasláno asi 260 zpráv o výsleších zatčených. Stalin podle dokumentů osobně určoval scénář soudních jednání a složení skupin obžalovaných v kauze Kirov.

Rychle souhlasili s tím, že Kirov zemřel v důsledku spiknutí opozičních Zinověvů. Ale lidé okamžitě formulovali po svém:

okurky,

rajčata,

Stalin zabil Kirova

Na chodbě...

Ale nepředbíhejme. Navíc se lidé mohou mýlit.

Ve stejný den, 1. prosince, bylo urychleně přijato rozhodnutí Ústředního výkonného výboru SSSR „O postupu při vedení případů přípravy nebo spáchání teroristických činů“. Text napsal osobně lidový komisař pro vnitřní záležitosti Yagoda, editoval ho Stalin. Tento zákon vytvořil právní základ pro velký teror. Rezoluce nebyla předložena ke schválení ÚVK, jak vyžaduje ústava, a byla zrušena až v roce 1956.

Podle rozhodnutí bylo vyšetřování povinno se s obviněnými z terorismu vypořádat urychleně (10 dnů) s okamžitým výkonem trestu. Obžaloba byla doručena den před procesem; přítomnost advokáta, otevřenost a odvolání byly vyloučeny.

Bastrykin a Kirov

Koncem roku 1934 a začátkem roku 1935 proběhly první zkoušky. Desítky bývalých opozičních odpůrců, k nimž se přidal i Nikolajev, byly odsouzeny k trestu smrti nebo vězení.

Bývalí vůdci stranické opozice Zinověv a Kameněv, kteří byli zatčeni ve stejnou dobu, byli učiněni „politicky a morálně odpovědnými“ za atentát na Kirova a „pro začátek“ byli posláni do vězení.

Následně se vražda Kirova stala rutinní linií v obvinění Zinověva, Kameněva, Bucharina, Rykova a Jagody... Všechna tato obvinění byla vykonstruovaná.

Potrestáni byli i ti, kteří vymýšleli. 23. ledna 1935 Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR odsoudilo 12 zaměstnanců UNKVD v Leningradské oblasti. Z toho Balcevič byl odsouzen k 10 letům vězení (svůj trest si odpykal v Solovecké věznici), Medved, Záporožec, Gubin, Kotomin, Petrov - ke třem letům vězení, zbytek - každý ke dvěma letům (všichni si trest odpykali v Kolymě).

V letech 1937-1939 v rámci jiných trestních případů (ne v případě roku 1935) byli na základě rozhodnutí mimosoudních orgánů zastřeleni Medved, Záporožec, Balcevič, Gorin-Lundin, Gubin, Janiševskij, Belousenko. Pokud byly v roce 1935 tyto osoby odsouzeny za trestně nedbalý přístup k organizaci ochrany Kirova, pak v letech 1937-1940. - za "kontrarevoluční zločiny". Všichni byli následně rehabilitováni.

S výjimkou Nikolaeva, který přímo mačkal spoušť.

A stále. Už jsem o tom jednou psal, ale myslím, že není hřích to opakovat.

V roce 2001 byla vydána kniha „Stíny mizí ve Smolném“, jejíž autoři pečlivě analyzovali všechny verze zločinu vydané do té doby a charakterizovali - všechno! — jako nepřesvědčivé. A volali, aby tečkovali „i“.

Kniha končí tím, že její autoři trvají na tom, aby byl případ Kirovovy vraždy konečně odtajněn a poprvé za všechna tato desetiletí důkladně a nestranně přezkoumán. Aby byly všechny otázky konečně zodpovězeny (a oni, jak se autoři domnívají, jsou). To autoři považují za zásadně důležité a dokonce vysvětlují proč.

Zde je to, co píší na konci knihy:

„V „Pamphletech“ slavného anglického spisovatele T. Carlylea je nádherná věta, kterou Korolenko citoval jako argument ve svých dopisech Lunačarskému: „Vlády nejčastěji hynou kvůli lžím.“

Ukazuje se, že je možné pošlapat právo, právo, procesní kodexy; můžete zatknout lidi i dokumenty; lhát po celá desetiletí - je to všechno pravda. Nelze však zrušit nevratné procesy něčí vůlí: přeměna zločinného činu v politický nevyhnutelně vede k tomu, že politika nabývá rysů zločinného činu, čímž je učiněn krok k jeho smrti...“

Skvělí autoři. Dobře řečeno, přesně.

Mimochodem, vyjmenuji je.

Olga Gromceva, novinářka z Petrohradu, a profesor práv Alexandr Bastrykin, který studoval na stejném kurzu s Vladimirem Vladimirovičem Putinem, vedli na začátku tohoto století Severozápadní pobočku Ruské právní akademie ministerstva. spravedlnosti Ruské federace a v roce 2007 byl jmenován prvním náměstkem generálního prokurátora a předsedou vyšetřovacího výboru.

Profesor Bastrykin, jak se ukázalo, rozumí všemu bez jakéhokoli nabádání. Ví, proč je nutné znát pravdu o naší minulosti, včetně té „nepohodlné“. Před dvěma lety tedy vydal knihu – „Vražda S.M. Kirov. Nová verze starého zločinu. Ukazuje se, že ruská FSB náhle odtajnila některé dokumenty z 58svazkového případu o vraždě tajemníka ústředního výboru.

Generál Bastrykin citoval faksimilní stránky prvních výslechů svědků vraždy. Jako jasná demonstrace do očí bijících (a z nějakého důvodu nikoho nezajímaly) rozporů v nich. Klade si stejné otázky jako před dvěma desítkami let: proč byl, řekněme, tak neodborně vypracován úkon soudního lékařského zkoumání?

Proč se nikdo z desítek vyšetřovatelů nezačal zajímat o tajemného vojáka v uniformě OGPU, který údajně srazil udatnou ranou vraha Nikolaeva (mnoho zaměstnanců krajského výboru se tomuto vojákovi věnovalo, ale pro některé proč ho nikdo nehledal)?

A mnoho, mnoho dalších otázek.

„V případu vraždy Kirova,“ píše Bastrykin, „je tolik nepřesností, rozporů, vyšetřovacích nedostatků, které prostě neodpovídají forenzní taktice řešení zločinů. Opakuji, že pokud by bylo nutné přísně dodržovat všechny postuláty forenzní vědy, případ vraždy Kirova by byl dokončen v roce 1934.

Ale hlavní ruský vyšetřovatel si neklade jen jednu otázku: proč po devět desetiletí a čtyři návraty k vyšetřování na nejvyšší úrovni nevěnoval pozornost těmto zjevným chybám a nedostatkům, na které upozornil šéf vyšetřovacího výboru?

A proč dnes nenapíše další knihu: proč tento případ zůstává přísně tajný?

Kdo je chráněn? Stalin? No a najednou se ukáže, že se k jeho nesčetným - již tisíckrát prokázaným - zločinům přidá Kirov?

A když – ne Stalin? Pokud on sám nikoho nezabil, pokud „prostě“ využil výstřelu náhodné osoby k rozpoutání bezprecedentního teroru, zničil nespočetné množství nevinných lidí, pokud „prostě“ dal volný průchod své nelidské krutosti.

Tags: Meduza.io , Kirov , Stalin , represe , vrazda , Gulag , Kamenev , Zinonev , Jagoda , Berija , archiv