Jaro 1953 v Sovětském svazu se ukázalo jako teplé. Nejen z hlediska počasí, ale i z hlediska politiky. 5. března zemřel Stalin a byla naděje na brzký konec represí. Již 27. března byla vyhlášena nejmasivnější amnestie v historii SSSR, která se týkala 1,2 milionu lidí. A o čtyři dny později byl vysoce sledovaný „případ lékařů“ ukončen, údajně nesprávně zacházel s kremelskými úředníky.

Život sovětských občanů se zlepšoval: 1. dubna byly ceny v celé zemi sníženy – v průměru o 10 %. V Kyjevě připravovali otevření slavné dětské železnice.

„Na jaře 1953 byly šrouby utažené – nikde jinde,“ vzpomínal vězeň A. Bailo na život v táboře. - Dopis - jednou ročně jsou data obecně zakázána. Na oknech jsou mříže, v deset večer zavřou barák a záchod je venku, kýbl jsme neměli. No, nemluvím o číslech: čísla jsou nejurážlivější. Číslice se nejdřív přišívaly, a pak se strhly, začaly psát barvou přímo na hráškový kabátek <...> A nebylo naděje: Kmotr, Stalin, tedy mrtvý - ale nic se nemění .

PŘEČTĚTE SI VÍCE

• "Plukovník křičí na hlídku: "Střílejte!" Hlídač říká: "Nemohu" - o tom, proč Gorlag stále vyhrál

„Případy střelby dozorců do vězňů jsou stále častější. Mezi vojáky jednotky střežící horský tábor byli mnozí ze západních Ukrajinců, mnoho jejich příbuzných zemřelo na Banderu a vojáci, když sloužili, se mstili na vězních a všechny je považovali za Banderu, “vzpomínal po letech. , na jaře 1953 zástupce prokurátora Norillag Jevgenij Pavlovskij.

25. května při doprovodu 16 vězňů seržant Tsygankov zastřelil jednoho z nich do hlavy - muže s číslem F-630, Emila Sofronika, Němce, rodáka z Černovické oblasti. Důvodem bylo odmítnutí oddílu projít hlubokou jámou s vodou (vězni neměli boty, jen hadrové pláště z roztrhaných vycpaných bund).

Zpráva o vraždě Sophronikos se okamžitě rozšířila po táborech. A ve stejný den prvních 5 tisíc lidí odmítlo pracovat.

26. května další strážce Gorlagu, Dyatlov, „bez jakéhokoli důvodu“ (jak později píší ve spisu) zahájil palbu v obytné části táborového oddělení a zranil sedm vězňů. Jeden z nich brzy poté zemřel. Téhož dne další seržant Djakov vystřelil na ženy, které se zastavily poblíž výrobních kasáren.

Neustálá střelba a zabíjení přebíjelo trpělivost vězňů. V noci na 27. května vyhlásil tábor č. 5 stávku a 28. května tábor č. 6.

Etnické motivy

Zástupce státního zástupce Norillag Pavlovsky říká, že agrese dozorců vůči vězňům byla založena na pocitu, že všichni vězni v Gorlagu jsou „banderité“.

Proč Bandera? Faktem je, že většinu vězňů zde tvořili Ukrajinci. Podle Borise Šamajeva, vězně ze třetího tábora, bylo 90 % Ukrajinců mezi těmi, kdo si s ním odpykali trest. Podle Asty Tofriové ze šestého tábora bylo 70 % žen, které s ní seděly, Ukrajinky.

„Podzemní organizace se obvykle formovaly podle národních linií, netvrdily, že vytvořily novou ideologii, ale snažily se podporovat své krajany, jako je OUZ-OUB Mykoly Yurechka („Organizace Ukrajinců v Arktidě“, přejmenovaná na „Organizace“. ukrajinských bojovníků“) nebo Danilina „Ukrajinská svépomocná organizace“ Shumuk. V táborech ale také vznikaly odnože podzemních stran, které existovaly ve volné přírodě (například Demokratická strana Ruska, Mladí atd.). Zde byly vyvinuty teoretické programy a stanovy, byl vyřešen úkol potírat existující ideologii v zájmu budoucnosti země (také teoreticky), “napsala Alla Makarova, badatelka povstání v Gorlagu.

Zároveň je samozřejmě chybné tvrdit, že všech 20 tisíc vězňů Gorlagu byli radikální ukrajinští nacionalisté. Tyto lidi většinou spojovalo něco jiného.

„Většina lidí ze Západu,“ pokračuje Makarova, „neměla za sebou sovětskou minulost: narodili se v letech 1925–1930, žili pod Sověty v letech 1939–1941 a uchovali si ne nejlepší vzpomínky na tuto dobu, a pak znovu viděli Rudou armádu. v letech 1944-1945. S jejím příchodem bylo spojeno nejen osvobození od německé okupace, ale také obnovení krutých represí. Před válkou mnoho západních Ukrajinců absolvovalo polské školy, studovalo na národních gymnáziích, vysokých školách, technických školách a univerzitách. Vychováni v tradicích lásky k Bohu, své vlasti, rodině, zachovali si sebeúctu, sebeúctu a nechtěli být poníženi a zničeni v „Zemi slz, utrpení a otroctví“, jak dešifroval SSSR. .

Nenásilnost norilského povstání hovoří i o tom, že radikálové netvořili nejen většinu, ale dokonce významnou část vězňů.

"Jsem žena, stvořená pro lásku"

Seržant Tsygankov u soudu vysvětloval vraždu Emila Sofronika údajně připravovaným ozbrojeným povstáním vězňů, kteří podle něj plánovali dobýt Norilsk a Dudinku a dostat se do kontaktu se Spojenými státy. Soud tomu mimochodem uvěřil, seržant byl zproštěn viny a odešel na demobilizaci s chvályhodným prostěradlem a stal se policistou v Krasnodaru.

Je však těžké pochopit, o jakém plánu na ozbrojené povstání a dobytí měst by se dalo diskutovat, když se podíváte na to, jak se události v Norilsku vyvíjely. Ostatně všechna táborová oddělení se bouřila náhodně.

Třetí táborové oddělení začalo protestovat až 4. června – týden po pátém a šestém táborovém oddělení. A ve druhém táborovém oddělení do 5. června již stávka skončila - po masakru, který zařídili sami vězni.

Například takové: „Berija bude námi a našimi rodinami navždy proklet! Věříme, že sovětská vláda zcela odstraní následky trestné činnosti, které jsme také obětí. Trestanci z Gorlagu“.

Žádné ozbrojené nepokoje a dobytí měst. Hesla 3. táborového oddělení: „Pryč s věznicemi a tábory!“, „Požadujeme návrat k našim rodinám!“. 6.: "Svoboda - národům a člověku!"; 1.: "Sláva komunistické straně!", "Ať žije mír a přátelství všech národů!"

Požadavky jsou také různorodé: většina vězňů požadovala přezkoumání případů politických vězňů, potrestání viníků a osob odpovědných za nepokoje a popravy, zrušení mučení a nošení čísel, jakož i zrušení omezení korespondence. s příbuznými a odesílání handicapovaných lidí na „pevninu“ (je jich více než 400 z 3,6 tisíce odsouzených), nemocných, žen a seniorů. 4. táborové oddělení má své požadavky: změnu ve vedení Gorlagu, propuštění odsouzených nikoli za činy, ale za údajné úmysly, propuštění a rehabilitaci vězňů – účastníků Velké vlastenecké války.

Ale jsou tam i docela intimní příběhy.

Lotyška Alida Karlovna Daugeová, která dostala termín za to, že o svém manželovi neinformovala, později během vyšetřování vysvětlila: „Odmítla jsem pracovat, protože jsem chtěla zjistit, proč si mě nechali v horském táboře ( kde nebyly žádné kredity ani snížení - pozn. red. ), pak jak jsem byl odsouzen do pracovních táborů. Nechápal jsem, proč se po vypršení termínu nelze vrátit ke své rodině z Horského tábora... Pár dní před tím jsem dostal dopis od své dcery z Tomské oblasti. V něm mi vytkla, že osoby odsouzené se mnou ve stejné věci už byly propuštěny a přišly k jejich rodinám a já jsem zapomněl na děti.

Nebo zde jsou slova Asty Tofri ze šestého tábora: „Je lepší zemřít v trestanecké cele než být v příkopu! Jsem žena, stvořená pro lásku. A prosím, nestavte na mně komunismus!"

PŘEČTĚTE SI VÍCE

• "O síle slabých" - historie povstání v Norilsku, svědectví účastníků událostí

"Nepokoje" je relativní pojem. Vězni pořádali koncerty, sportovní soutěže, zkoušky kroužků, sborové zkoušky. S plným sálem se na jevišti táborového klubu šestkrát promítala hra Tarase Ševčenka „Nazar Stodolia“, kterou dříve důstojníci zakázali kvůli přehnanému ukrajinskému vlastenectví. A to vše - v zónách bez napětí, s pájením sníženým na polovinu.

Orgány samosprávy vyřešily všechny otázky podpory života, sebeobrany a sebeobrany (s/c jsou ve strážní službě - přirozeně, beze zbraní). Opravili kasárna, provedli jejich asanaci, vyčistili území. Obuvnické a opravárenské a šicí dílny, lázeňský dům pracoval v Gorlagu. Každý den vězni předávali správě tábora osvědčení a zprávy. Uhasili impulsy soudruhů, kteří se nabídli prorazit zónu buldozerem, osvobodit celý Norilsk. Šéf povstaleckého výboru 3. táborového oddělení Boris Šamajev vyloučil svého zástupce Vorobjova z výboru pro tajnou výrobu štik a nožů.

A všichni: jak vězni, tak správa tábora - čekali na rozhodnutí Moskvy.

Rozhodnutí padlo v polovině června. A bohužel se ukázalo, že je to krvavé.

"Mnoho padlo pod kulky"

Armáda byla vyslána, aby „vyčistila“ Gorlag. Stát se rozhodl s vězni vypořádat postupně: od oddělení k oddělení.

„V noci, asi ve tři hodiny, začala ve městě silná střelba. Vyběhli jsme s přítelem na střechu. Vidíme, že v pánské zóně (byla tam cihelna) na střeše hodinek stojících u brány byl instalován stojanový kulomet. Kolem zóny je kordon vojáků. Z bran cihelny vybíhali vězni. Vojáci ze střechy na ně stříleli z kulometů. Mnozí padli pod kulky. Našli se ale i tací, kteří na vojáky házeli kameny a utekli do kasáren. Vojáci vtrhli branou do zóny, začali popadat ty, kteří utíkali, a odvlekli je do krytých aut. A tak se to několikrát opakovalo, až si zjevně poradili s každým, kdo byl v obchodech cihelny. Několik nocí za sebou bylo v různých částech města slyšet střelbu, “vzpomínal na „čistku“ Leonid Tolkunov, obyvatel Norilsku.

„Odpoledne 29. června a 30. června v noci slyšely ženy výstřely z kulometů a kulometů, jak stály u drátěného plotu a křičely natažené „Ach!“. Druhý den z reproduktorů oznámili, že „sabotáž v mužských zónách byla zastavena“. Vyjasnilo se – nyní je na řadě 6. zóna. 5. července se aktivisté naposledy sešli, aby rozhodli, jak se při přepadení chovat – vzdorovat, bránit se nebo uposlechnout požadavky správy tábora? Co když vojáci použijí zbraně? - psal o "čistícím" štábu dopisovatel "Novaya" Alexej Tarasov.

„Někdo nastolil problém, že někteří drtí sklo a připravují písek k útoku na vojáky. Většina byla pro to zastavit, považovali jsme takové akce za provokativní,“ vzpomínala vězeňkyně Angelina Petrashchuk.

Začali kopat jámu, ale nedokončili ji. V noci 7. července začalo přepadení, ženy se držely za ruce a stojící v kruhu kolem 9. a 10. baráku různými jazyky křičely: „Smrt nebo svoboda!“, „Svoboda nebo smrt!“ Křičeli až do chrapotu, do vyčerpání...

4. srpna bylo povstání vězňů Gorlagu konečně rozdrceno. Podle náměstka prokurátora Pavlovského bylo během „čistící“ operace zabito asi 100 lidí a asi 200 zraněno.

Záznam v hřbitovní knize Norilsku z roku 1953 říká, že v létě bylo pohřbeno 150 lidí do společného hrobu bez jména.

PŘEČTĚTE SI VÍCE

• "Vítěz" - lekce Jevgenije Gritsjaka - jednoho z vůdců legendárního povstání v roce 1953 v Gorlagu a ideologa nenásilného odporu proti režimu

Ne konec

Norilské povstání bylo rozdrceno. Ale překvapivě ti, kteří to potlačili, skončili neslavně sami.

„Generál Carev byl odstraněn, první šéf oddělení MGB v horském táboře Milštein se zastřelil, Zhelvakov, který po něm šel, byl uvězněn, bylo by nutné uvěznit i Zhlobu (tento major z oddělení MGB v Gorlagu vedl likvidace povstání). P.S. Dorgeev, státní zástupce, byl zbaven práce a poslán do rekvalifikačních kurzů pro státní zástupce. Později působil jako předseda okresního soudu Khakass. Redneck – „hrdina“ zkrocení rebelů – byl prostě ukryt někde daleko ve vnitrozemí naší vlasti,“ napsal o osudu vůdců „čistky“ zástupce prokurátora Pavlovský.

Ve stejném létě, kdy došlo k povstání, byl Gorlag uzavřen.

A v roce 1991 vytiskla tiskárna Norilsk článek Ally Makarové, který zvěčnil památku žen, které se účastnily nepokojů.

Horský tábor ukázal vedení SSSR, že místo systému obrany sovětského státu se Gulag proměnil v jeho ničitel. Získali jste dnes tuto lekci?