Clanek pochazi z Thetimes.co.uk

Ke zvěrstvu ve válce dochází, když mají vojáci pocit beztrestnosti, když se cítí nepozorováni, když jsou opojní mocí – a někdy, když jsou přesvědčeni, že mají na své straně Boha, jakéhokoli boha. Poplašné zvony měly zaznít, když se Kirill, moskevský patriarcha ruské pravoslavné církve, modlil za vítězství ve „svaté válce“ proti Ukrajině. To byl okamžik, kdy mělo být všem jasné, že v konfliktu nejde o národní státní zájmy, které lze ukončit konvenční diplomacií, ale spíše o civilizační válku zaměřenou na likvidaci ukrajinské národní identity.

Když útočící jednotky pochopí tuto zprávu, rukavice jsou pryč. Vezměte si vraždu ukrajinských civilistů v Buchu. Proč by to armáda dělala? Proč by měly jejich oběti svázané ruce za zády? Proč by byli vyhazováni mimo své domy jako zabití? Konvenční odpověď – že byli mučeni kvůli informacím – není zcela věrohodná. Zdá se mi pravděpodobnější, že byli zabiti profesionálními zabijáky, žoldáky, kteří své techniky osvojili v dřívějších konfliktech v Čečensku nebo Sýrii. Muslimský pohřeb by měl proběhnout do 24 hodin. Umístění mrtvol na veřejnost a jejich nastražení, aby se jejich příbuzné vyhodily do povětří, se stalo krutou a cynickou protipovstaleckou taktikou.

Ukrajinci nejsou muslimové, ani povstalci, nevedou džihád, nenosí sebevražedné vesty, ale stojí v cestě Vladimira Putina k vytvoření Velkého Ruska. Jeho tvrzení, že připravuje operaci proti nacistům, se používá k ospravedlnění rostoucího seznamu zvěrstev: bombardování přeplněného nádraží; zploštění Mariupolu. Ruskou válku vedou důstojníci, kteří získali své ostruhy zabíjením syrských civilistů. S ukrajinskou státností se zachází, jako by představovala stejnou smrtelnou výzvu jako ISIS.

Toxická myšlenka na zničení ukrajinské kultury mohla Putina popadnout v roce 2007, když se setkal s disidentem a zuřivým kritikem Gulagu Alexandrem Solženicynem. Bylo to nepravděpodobné setkání, ale ukázalo se, že Putin byl fanouškem Solženicynova přesvědčení o Velkém Rusku. Zde je autor panslavismu: „Všichni jsme se společně vynořili z vzácného Kyjeva, z něhož začala ruská země. Návrat těchto zemí Rusku byl všemi považován za znovusjednocení. Pro Putina byl Russkij Mir – ruský svět – definován spíše krví prolitou v průběhu staletí než územními hranicemi. Jeho povinností bylo všude chránit ruské menšiny.

Zdá se, že podobný myšlenkový proces probíhá v ruské armádě. Velkoruský obhájce Aleksandr Dugin, který kdysi přednášel o geopolitice na ruské akademii generálního štábu, tvrdil, že studená válka nebyla o vítězství liberální demokracie nad komunismem, ale pouze první fází civilizačního konfliktu mezi Eurasií a Euroasií. Atlantický svět.

K tomuto mixu přišel moskevský patriarchát, který se pod vedením Kirilla stal v podstatě součástí Putinovy ​​zbrojnice. Na kázání před několika dny v hlavní katedrále ozbrojených sil v Moskvě se Kirill snažil shromáždit vojáky a posílit jejich bojového ducha. Při dalším ceremoniálu patriarcha, kdysi důstojník KGB, předal ikonu šéfovi ruské národní gardy, která na Ukrajině bojuje po boku Putinovy ​​armády. Ikona znázorňuje zjevení Panny Marie ruským vojákům během první světové války. Pro Kirilla je Ukrajina bojištěm proti západnímu vlivu a dekadenci. A je součástí kampaně, která má přivést ukrajinské biskupy zpět pod jeho kontrolu.

Může se zdát, že jde o poněkud obskurní války o turf, politiku zášti. Ale pro Putina představují duchovní poslání. V jeho pohledu na svět existuje plynulé kontinuum mezi umlčováním domněle západem inspirovaných kritiků doma a bombardováním měst jeho sousedů. Základní zařízení je na palubě. Generálové si možná koušou jazyk o špatném vedení vojenské ofenzívy, ale zdá se, že stále věří, že tato zkažená válka je spravedlivá věc. Mají Kirillovy ikony, které to dokazují, a jeho ujištění, že Putin je „zázrak od Boha“. Ti v bezpečnostních službách, kteří vyjadřovali své pochybnosti, jsou čistky. Pouze panslovanští věrní přežijí ve vyšších patrech bezpečnostního aparátu. Na konci toho všeho bude muset být ukrajinská jatka převlečena za historické vítězství Ruska.

Ukrajinci chápou lépe než jejich západní příznivci, proti čemu stojí. Zeptejte se kurátorů, kteří balí ukrajinská umělecká díla do otlučeného Charkova, bublinkové fólie, která je svým způsobem drahocenná jako neprůstřelné vesty. Některá mistrovská díla si našla cestu přes Lvov do polského Krakova. Dobrovolníci jsou mobilizováni nejen k plnění pytlů s pískem, ale také k posunu obrazů. Ve válce kulturního vyhlazení nikdo nemůže počítat s tím, že vetřelci budou respektovat Haagskou úmluvu z roku 1954 o ochraně umění a starožitností.

Když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov loni navštívil Balkán, dostal od bosenskosrbského vůdce Milorada Dodika 300 let starou východní ortodoxní ikonu. Odborníci si později uvědomili, že ikonu pravděpodobně uloupili z kostela v Luhansku bosenští srbští žoldáci bojující po boku sil podporovaných Ruskem na východě Ukrajiny v roce 2014. Lavrov ikonu vrátil Dodikovi, ale ten ji ještě vrátit Ukrajině musí. Proč by si mohl myslet, když Rusko, jeho velký ochránce, prohlašuje Ukrajinu za nestát, doplněk Putinova expandujícího impéria? Místo k vydrancování?