Clanek pochazi z Novaya.media
„Po amnestii 27. března došlo v Orsku k tiché vzpouře vyhnaných Němců. K veliteli přišli s malou reprezentativní delegací.
Začaly se klást zdvořilé, ale vytrvalé otázky. Velitel řekl to, co sami dobře pochopili z textu Dekretu prezidia Nejvyšší rady. Amnestie se týkala pouze vězňů tábora. Pro vyhnance zůstalo vše tak, jak bylo. Němci vyšli ven, vykouřili cigaretu, vrátili se a pevně prohlásili, že se nyní budou jednou měsíčně hlásit na velitelství. Velitel očekával nejhorší, řekl, že se ohlásí svým nadřízeným, vytáhl cigaretu a unaveně dodal: „Pro mě ani nechodíte! ..“ Viktor Remizov, „Permafrost“. Jeden z nejlepších ruských románů posledních let, poválečný epos, jehož hrdiny (vězni, dozorci, svobodní lidé) jsou lidé, kteří si svůj osud nevybrali, někdo ho nařídil (osud) a oni ho vytáhli. Na Jeniseji v Moskvě,
Foto: ITAR-TASS
Očekávané potíže
... Do Moskvy přišel hromadný anonymní dopis adresovaný Vorošilovovi, předsedovi prezidia Nejvyšší rady. Dopis od obyvatel města Molotov (nyní Perm). Se srdceryvnými detaily prozradilo, že město je ve skutečnosti v zajetí kriminálního teroru. „V Molotově je takzvaná spací osada, kterou bandité ztratili v kartách a začali v ní vypalovat domy, pak přišli o 300 dívek v kartách a vraždilo se úplně všude, dokonce i u policie a vedle věznice. Obyvatelé Molotova jsou těmito akcemi hluboce pobouřeni. Propuštění chuligáni do 18 let se po amnestii opět pustili do svého dřívějšího podnikání - krádeží a vražd. Podle záchranářů,
první neděli po vstupu amnestie v platnost docházelo v tramvajích, vlacích, na tržištích, v obchodech atd. doslova k masakrům a bití, že záchranka nestihla reagovat na výzvy.“
Takové dopisy přicházely nejen z Permu - ze Sverdlovska, Magadanu, Ťumeňe, Baku, Orekhovo-Zueva... Pokaždé s děsivými příběhy o baráku vypáleném zločinci, v němž zemřely desítky rodin dělníků, pak o dětech, které stříhaly kolemjdoucí... s noži...
Ale podle výsledků kontroly téměř všechna fakta uvedená v dopisech "nenašla potvrzení." V "pražcích", ale ještě "před Stalinovou smrtí" došlo k několika požárům. „Bylo zjištěno, že několik místních obyvatel házelo anonymní dopisy s výhrůžkami žhářství osobám, se kterými byli v nepřátelských vztazích; Z 6000 omilostněných lidí, kteří se usadili ve městě, bylo znovu postaveno před soud pouze 11 lidí.“
Ministr vnitra Kruglov v memorandu Ústřednímu výboru strany uvedl:
„Kolem amnestie se šíří spousta různých směšných a provokativních fám, podle kterých se amnestovaní údajně dopouštějí masových vražd, loupežnictví, loupeží, loupeží a dalších trestných činů. Kontroly ukázaly, že většina těchto fám a anonymních dopisů se nepotvrdila a ukázalo se, že jde o fikci. Při osobních rozhovorech s autory dopisů bylo zjištěno, že většina z nich neměla konkrétní fakta o spáchaných zločinech. Výroky byly napsány pod vlivem přehnaných fám šířících se mezi obyvatelstvem o vraždách a loupežích, kterých se měli dopustit osoby propuštěné z vazebních věznic na základě amnestie.
Sergej Kruglov. Foto: Wikipedie
Ve skutečnosti vás nikdo nenutí věřit uklidňujícím memorandům ministerstva vnitra. A naopak svědčí fakta: obyvatelstvo na amnestii jako takovou reagovalo značně podezřívavě, s očekáváním ničeho jiného než průšvihů od ní, bohužel, vzhledem k mnohaletým zkušenostem.
K 16. listopadu 1953 bylo v souvislosti s amnestií propuštěno 1 201 606 lidí – více než polovina vězněných. Nikdy předtím ani potom nebylo tolik vydání najednou. A nikdy jich v táborech a věznicích nebylo tolik. Ani předtím, ani potom.
V době Stalinovy smrti byl vytvořen absolutní rekord v počtu obyvatel táborů nucených prací. S populací přibližně 185 milionů lidí bylo v táborech 2,5 milionu, to znamená, že každý 74. občan země byl ve vězení.
GULAG to nezvládl!
Faktem je, že na konci 30. let byla velmi zpřísněna trestní legislativa, která zůstala nezměněna až do Stalinovy smrti. Například v souladu s výnosem z 26. června 1940 se neoprávněný odchod na jinou práci (bez svolení ředitele podniku) trestal odnětím svobody až na čtyři měsíce, absencí nebo 20minutovým zpožděním - nápravná práce po dobu šesti měsíců. I drobné krádeže bez ohledu na škodu znamenaly rok vězení. Drobné chuligánství - 5 let. Za uvolnění vadných výrobků hrozilo inženýrům a vedení podniku trest odnětí svobody na 5 až 8 let.
Navíc ještě před válkou byl vydán zákaz podmínečného propuštění, který byl zrušen až po smrti Stalina.
Existoval však také „vojenský proud“ – lidé, kteří se „pošpinili spoluprací“ s útočníky, kteří byli za různých okolností zajati – více než šest set tisíc u Kyjeva v roce 1941, dalších šest set tisíc u Vjazmy, Minsku, Charkova. , Uman ... Jen generálů je téměř sto. Ve vojenské historii Ruska nic takového nebylo. Až dosud nebylo skutečně spočítáno, kdo sám zvedl ruce, koho sebrali ranění, kteří se vzdali jako součást divizí. Ale úřady se na všechny dívaly s přimhouřenýma očima, s podezřením.
A co "lesní bratři" v anektovaných pobaltských republikách, západní Ukrajině, Bělorusku?
A co náboženské? Ty se zpravidla neochvějně držely, zvláštní kategorie, takříkajíc ideologická v tom nejlepším slova smyslu.
A samozřejmě skutečných zločinců, kterých také v zemi vyhlášeném „kultu pořádku“ se stále se zvyšujícími tresty, paradoxně přibývalo. Vládla kriminální móda, kriminální romance pronikla do všech pórů společnosti téměř od školky, stejná válka nepřispěla k obměkčení morálky ...
Vzpomínám si na rozhovor s jedním z nejúspěšnějších detektivů v zemi, generálporučíkem Karpetsem, šéfem MUR. Pak otevřeně řekl: „To víme
po pěti letech věznění v našich podmínkách dochází v těle k nevratným změnám a člověk je propuštěn jako nenapravitelný zločinec. Neexistují téměř žádné výjimky…“
A znovu opakuji, přeplněnost táborů, podřadnost nekvalifikovaného a rozpustilého, a často kriminálního (strážného!) personálu, ekonomická nerentabilnost vytvořeného systému byla každým dnem zjevnější.
Foto: kulturologia.ru
Zdálo se, že amnestie jedním tahem vyřešila mnoho problémů. Kromě toho byl proveden speciální výpočet pro růst populární popularity jeho iniciátora - Lavrenty Beria. Není to vtip – milion dvě stě tisíc lidí získalo svobodu! Případy byly ukončeny pro 400 tisíc lidí, kteří v budoucnu čekali na vězeňskou postel.
Nyní k mýtům. Na rozdíl od všeobecného mínění se amnestie z roku 1953 vztahovala i na politické vězně – ti, kteří byli odsouzeni až na 5 let, dostali svobodu (ač jich bylo relativně málo). Mnoho moderních historiků se navíc domnívá, že Berija měl plány na následnou širokou politickou amnestii, kterou Chruščov následně realizoval. Ať je to jak chce, amnestie z roku 1953 nebyla čistě trestná.
Další otázkou je, že mnoho nebezpečných zločinců bylo zpočátku odsouzeno podle mírnějších článků. Stalo se tak proto, že někdy nemohli být odsouzeni za nejzávažnější činy pro nedostatek důkazů. V důsledku toho bylo skutečně propuštěno mnoho těžkých zločinců, kteří byli v SSSR vězněni na ne nejzávažnějších článcích. Někomu v tom pomohl věk nad 55 let, někomu zkrácení periody na polovinu. Byli to oni, kdo se v roce 1953 stal pro sovětskou policii skutečnou bolestí hlavy.
"Nechci to pustit, ale musím!"
Po popravě Beriji začali hledat skryté motivy v jeho amnestii. Amnestie však nebyla jedinou zásadní změnou těch let, ale spíše důsledkem nuceného resetu režimu.
Obecně je Lavrenty Pavlovich jako "dobrá postava" extrémně nepohodlná postava. A kde je vzít, ty pozitivní? Mezi vůdci, kteří přežili za Stalina, žádní nebyli – a to se musí s jistotou vědět –.
Beria vyzval ke změkčení trestního práva a argumentoval takto:
„Uznává se, že je nutné provést revizi trestní legislativy s cílem nahradit trestní odpovědnost za některé hospodářské, úřední, domácí a jiné méně nebezpečné trestné činy správními a disciplinárními opatřeními a rovněž zmírnit trestní odpovědnost za některé trestné činy . .. Každý rok je odsouzeno více než 1,5 milionu lidí, včetně až 650 tisíc za různé tresty odnětí svobody, z nichž většina je odsouzena za trestné činy, které nepředstavují zvláštní nebezpečí pro stát. Pokud se tak nestane, za jeden nebo dva roky celkový počet vězňů opět dosáhne 2,5-3 milionů lidí.
Lavrenty Berija. Foto: reprodukce TASS
Berija (podle postavení) rozuměl situaci lépe než ostatní a také plánoval proces vést, spojit své příjmení s liberalizací společnosti. Vybílit se tímto způsobem v očekávání nevyhnutelného odhalení kultu osobnosti, udělat vše, co Chruščov následně úspěšně provedl. Bývalí spolupracovníci však přehráli konkurenta. Důsledky nedomyšlené amnestie se mimochodem staly i bodem Berijova obvinění, byť se pro její provedení jednomyslně vyslovilo celé sovětské vedení.
Po amnestii se celková kriminalita dokonce mírně snížila (1,23 milionu odsouzených v roce 1953 a 1,2 milionu odsouzených v roce 1954 proti 1,59 milionu odsouzených v roce 1952). Na druhou stranu se podle ministerstva vnitra zvýšil počet zvlášť závažných trestných činů: vražd, znásilnění, banditismu. Ale míra kapesních krádeží a loupeží se zvýšila. Nemělo by se však předpokládat, že to vše bylo dílem amnestovaných.
Rok po amnestii ministr vnitra Kruglov uvedl, že v tomto období bylo znovu stíháno 84,2 tisíce z 1,2 milionu lidí, kteří byli amnestováni. To je asi 7 % z celkového počtu amnestovaných. Ministerstvo vnitra to zároveň zdůraznilo
po celé poválečné období kriminalita v pracovním prostředí neustále roste a v řadách mladých lidí „se mezi zadrženými chuligány a lupiči často ukázali vzorní komsomolci“.
„Agenda“ však zahrnovala spoustu otázek, které vyžadovaly okamžité řešení a kterým „dříve“ nebyla ani věnována pozornost.
„Na poradě ve stranické organizaci odboru „P“ ministerstva vnitra komunisté poukázali na to, že v posledních letech prudce vzrostl počet zvláštních osadníků kvůli tomu, že jejich děti, když dosáhnou věku 16, nemají v podstatě nic společného s aktivitami svých rodičů a mnozí z nich přišli do zvláštní osady jako nezletilí nebo se ve zvláštní osadě narodili, je stále brán zvláštní zřetel. Tato okolnost vede k umělému nárůstu počtu zvláštních osadníků, přičemž vláda neprováděla hromadné vystěhování. Ve zvláštní osadě je velký počet členů KSSS a členů Komsomolu a otázka jejich propuštění ze zvláštní osady nebyla vyřešena...
Doslova měsíc po Stalinově smrti jeho dědicové přezkoumali a uzavřeli zjevně politické procesy, jako jsou „případy lékařů“, „Mingrelské“ a „letecké“ případy.
A zde je výňatek z dopisu od Beriji prezídiu Ústředního výboru o osudu Poliny Žemčužiny, která byla odsouzena za styk s vůdci Židovského antifašistického výboru.
„... O tom, jak byla tato svědectví vykonstruována vyšetřováním, Shteinberg I.I. stanovený:
"Bylo mi řečeno, že se musím přiznat k nepřátelským a nacionalistickým aktivitám, které jsem údajně provedl s Pearl...
Byl jsem vyslýchán ministrem státní bezpečnosti Abakumovem, který požadoval, abych se přiznal. popřel jsem. Pak ministr nařídil vyšetřovateli, aby mě bil, dokud nepodepíšu taková přiznání. Dva dny poté mi ukazovali jen „nástroje“ (gumový obušek), ale protože jsem to dál popíral, začali systematicky bít. Spolu s tím mi bylo dovoleno spát ne více než 2-3 hodiny denně. Proběhlo sedm výslechů obuškem za sebou. Odolal jsem jim, ale před osmým výslechem jsem se vzdal a lhal.“
Snímek ze včerejších vězňů. Foto: kulturologia.ru
Ve stejné záležitosti Melnik-Sokolinskaya S.I. stanovený:
“... Stále jsem odmítl podepsat lež, ztratil jsem poslední síly, spadl na stůl, požádal o propuštění a on (Komarov) křičel, že mě budou vyslýchat na nosítkách, a namaloval obraz strašných hrůz která mě čekala. Nakonec mi Komarov začal vyhrožovat zatčením mého manžela a dcery Leny a slíbil, že toho druhého dá do sirotčince. Začal jsem ztrácet půdu pod nohama. V duchu jsem usoudila, že mě vzali bez viny a připravují případ, a rozhodla jsem se, že je požádám, aby předělali ty nejstrašnější čtyři stránky a zbytek podepsali, jen abych zabránil zatčení mého manžela a dcery. Ale i tady mě (Komarov) oklamal tím, že předělal jen dva. A ve vězení jsem spáchal zločin tím, že jsem ráno podepsal tento protokol.“
V prosinci 1949 ministerstvo státní bezpečnosti SSSR „ukončilo vyšetřování“ případu soudruha Žemčužiny a vzhledem k nemožnosti předání případu soudním orgánům pro nedostatek důkazů byl soudruh Žemčužina odsouzen zvláštním zasedáním v hod. Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR na 5 let deportace do oblasti Kustanai Kazašské SSR…
Výše uvedení lidé zatčení v případě soudruha Žemčužiny byli rovněž odsouzeni Zvláštní konferencí Ministerstva státní bezpečnosti SSSR k různým trestům odnětí svobody a byli drženi ve vladimirské věznici s přísnou izolací a také v táboře. pro zvláště nebezpečné státní zločince.
Soudružka Zhemchuzhina a její výše zmínění příbuzní a známí se tak stali obětí masakru, který jim způsobilo ministerstvo státní bezpečnosti SSSR.
Polina Zhemchuzhina byla vrácena do Moskvy a dostal osobní důchod. Molotov, který se s ní předtím rozvedl, manželství obnovil. A když pro něj brzy přišly těžké časy, důchod jeho manželky pomohl rodině udržet „zvyknutý způsob života“.
Ale musím říct, že ne každý má takové štěstí.
Z neopraveného přepisu Chruščovova projevu na schůzi aktivistů leningradské stranické organizace k výnosu ÚV KSSS o „kauze Leningrad“ ze 7. května 1954:
„Při posuzování případů vyloučených ze strany musí být tato práce provedena promyšleně, aby bylo možné učinit správné rozhodnutí a obnovit ty, kteří si to zaslouží.
Dám vám příklad. V souvislosti s Leningradským případem byl propuštěn a odsouzen Kuprijanov, bývalý tajemník Ústředního výboru Karelsko-finské republiky. Když jsem se dozvěděl, že byl zatčen v souvislosti s Leningradským případem, řekl jsem soudruhu Rudenkovi: „Žádám vás, abyste přehodnotil případ Kuprijanov. Po několika dnech říká: "Musíme o tom přemýšlet."
"Co si mám myslet," ptám se, "jsem si dobře vědom, že byl zatčen v Leningradské kauze."
"To je pravda," říká soudruh Rudenko, "v případě Leningradu, ale v táboře se dostal do kontaktu se zločinci, s bělogvardějci, tam mluví jazykem banditů, bělogvardějců."
Tov. Rudenko správně pokládá otázku. Pokud se rychle dohodl s bělogvardějci, našel společnou řeč s třídním nepřítelem, tak má vnitřnosti prohnilé. Už dávno měl být vyloučen z leningradské „aféry“, vyklubal se z něj prohnilý člověk. Nejsou tu žádní další Kupriyanovci? Jíst. A ty je máš. Proto, soudruzi, buďte opatrní."
Ale zpět k amnestii z roku 1953.
Zkušenosti s masovým zatýkáním byly (a velmi bohaté), zkušenost s masovým osvobozením nebyla.
Například největší sovětské tábory byly umístěny v obtížných a odlehlých oblastech. Nebylo proto snadné odtud jednoduše vyvézt velké party amnestovaných lidí. Bývalí vězni byli odvezeni na železniční uzly, kde čekali na poslání domů. Kvůli zmatkům a problémům s dopravou čekali někteří vězni na svůj odchod týdny. A na uzlových stanicích kriminalita okamžitě po amnestii skutečně vyskočila.
Došlo i k velkým excesům. O vlacích s propuštěnými trestanci, kteří vyvolávali nepokoje a organizovali masové loupeže obyvatelstva, existuje řada příběhů, majících zřejmě reálný základ. „Tlumci“ byli na místě zablokováni a zničeni.
Po zatčení Beriji, vzhledem ke zhoršující se kriminální situaci v zemi, již 2. července 1953 schválilo Předsednictvo ÚV KSSS návrh výnosu Předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR „O ne uplatnění amnestie na osoby odsouzené za loupeže, recidivistické zloděje a zlodějské chuligány“.
Před posláním „na svobodu“ dostal každý amnestovaný pas, potvrzení o propuštění, letenku domů a malou částku na výdaje na cestě. Předpokládalo se, že ihned po příjezdu domů budou všichni amnestovaní zaměstnáni.
Nejjednodušší to bylo s těmi, kteří byli amnestováni z venkova, a ti tvořili většinu propuštěných. Pro obyvatele města bylo mnohem obtížnější okamžitě najít práci.
Významné byly i kulturní důsledky amnestie. Pravidla a zákony zóny, „zlodějské pojmy“ začaly intenzivně pronikat do každodenního života zákonodárných občanů. Ostatně nedávní vězni bydleli ve stejných ubytovnách a společných bytech jako běžní občané. Romantizace života zlodějů zesílila a šanson zlodějů nahradil městskou romantiku.
Tags: Novaya.media , amnestie , brezen , Stalin , Abakumov , Gulagy , vezeni , koncentraky
