Clanek pochazi z Welt
Nejen Evropa musí změnit kurz – i Rusko by v případě energetického embarga jen stěží hledalo náhradu za lukrativní evropský trh. Zájem projevila řada zákazníků jako Čína, Indie a Indonésie. Ale Putinovi málo pomáhají.
I Indie. Uprostřed ukrajinské války dala nejlidnatější země světa po Číně jasně najevo, že chce z Ruska nejen celkově dovážet více zboží, ale především více ruské ropy.
Je to v zájmu energetické bezpečnosti, řekla koncem minulého týdne televizní stanici ministryně financí Nirmala Sitharamanová a poukázala na to, že ruská ropa je v současnosti levnější.
„Proč bych si to neměl koupit? Potřebuji to pro svůj lid.“ Lidé, kteří jsou přáteli Ruska, jak zároveň řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.
Lavrov, jinak přetížený politickými agendami, v současnosti cestuje po světě v obchodních záležitostech. S ohledem na otřesy se Západem se nejen Evropa snaží vymanit z přílišné závislosti na ruské ropě a plynu – a dokonce uvažuje o omezení dovozu, jak ve středu překvapivě prohlásil předseda Rady EU Charles Michel.
Rusko se také cítí nuceno hledat nové zákazníky a způsoby, jak se osvobodit od přílišné závislosti na evropských zákaznících, kteří jsou zdaleka největšími příjmy v cizí měně. To se snadněji řekne, než udělá.
Není náhodou, že několik evropských zemí se vyhýbá dovoznímu embargu. Nebezpečí, že by zejména centrální průmyslová odvětví musela zastavit výrobu kvůli úzkým místům v zásobování a přemrštěným cenovým skokům, je příliš velké. Ale i Rusko chce spíše šířit strach hrozbou zastavení dodávek, než uzavřít kohoutek.
90 procent exportu plynu směřuje na západ
Pokud by vývoz do Evropy skončil, Rusko by přišlo až o miliardu eur na denním příjmu . Z exportu těchto surovin pochází 40 až 60 procent ruských státních příjmů .
„Evropa nemůže být nahrazena Ruskem,“ říká Michail Krutichin, partner moskevské energetické poradenské společnosti RusEnergy, v rozhovoru pro WELT. Vždyť Rusko, třetí největší světový producent ropy, pumpuje 4,5 milionu barelů ze svých 8 milionů barelů exportu ropy denně do zemí OECD.
V případě plynu proudí na Západ kolem 155 miliard metrů krychlových, tedy 45 procent evropského dovozu plynu. „Více než 90 procent exportního systému ruských surovin je orientováno na Západ,“ popisuje hlavní problém Marcus Keupp, ekonom ETH Zurich.
To neznamená, že závislost Ruska nelze velmi dobře snížit. Alespoň teoreticky. A alespoň s tím olejem. V tomto sektoru existuje alespoň jeden relativně likvidní světový trh a tedy alternativní trhy.
Zájem o ruskou ropu například kromě Indie signalizovala i země G-20 Indonésie. Druhá největší ekonomika světa, Čína, kde už je Rusko druhým největším dodavatelem ropy, hned za Saúdskou Arábií, by byla připravena tak jako tak. Kdyby tam nebyly nějaké překážky.
Největší z nich je systém omezeného vývozu do Asie. S využitím všech existujících tras (dva potrubí, železniční doprava a dostupné tankery) Rusko v poslední době do Číny přepravovalo asi 1,6 milionu barelů denně. "To je maximum, víc není logisticky možné," říká Krutichin.
Od začátku ukrajinské války spousta ruské ropy čekala na nové kupce, protože několik obchodníků a rafinerií v duchu sankcí zrušilo své objednávky z důvodů dobré pověsti. „Nebylo však pozorováno, že by Čína přebírala evropské dodávky [z ruské ropy, ed.],“ píše Alex Sun, analytik z energetické poradenské společnosti Wood Mackenzie.
Na jednu stranu je to proto, že přepravní trasa je dvakrát delší než u ropy z Blízkého východu. Čína má také dlouhodobé dodavatelské smlouvy s dodavateli ze Středního východu. A za třetí, sankce by zdražily až riskantní dopravu surovin, platební metody a pojištění.
Ruská ropa by přitom byla aktuálně cenově atraktivní, jak správně zdůraznil indický ministr financí. Zdrženlivost rafinerií a obchodníků, pokud jde o ruskou ropu, způsobila, že odrůda Ural – jak se ruská ropa nazývá – se nyní prodává za cenu nižší o více než 30 dolarů za barel (159 litrů) ve srovnání s evropským Severním mořem. obchoduje se s odrůdou Brent, která aktuálně stojí 106 dolarů. Dříve byla sleva obvykle jen pár dolarů.
Potenciální kupci jako Čína a Indie se stále drží zpátky. Částečně za tím budou obavy z tzv. sekundárních sankcí ze strany USA kvůli obcházením transakcí. Indie, která dováží celkem 4,5 milionu barelů ropy denně, nakoupila od Ruska od začátku ukrajinské války dobrých 13 milionů barelů, ačkoli za celý předchozí rok to bylo jen 16 milionů barelů. Podíl na ruském trhu je stále malý.
Prostor pro ruské odklony do jiných částí světa zůstává prozatím úzký. Wood Mackenzie ostatně vidí možnost, že by Čína a Indie mohly koupit 650 000 barelů ruské ropy denně a stejné množství ropy z Blízkého východu vyměnit do EU, Japonska a Jižní Koreje.
Takže šance Ruska na nalezení alternativních kupců ropy jsou omezené. Ještě obtížnější je pumpovat plyn do jiných částí světa místo do Evropy. „V případě embarga by Rusko nemohlo odklonit objemy plynu plánované pro Evropu,“ říká energetický konzultant Walter Boltz. Přes 80 procent ruského exportu plynu směřuje na Západ. Takže skutečná spoluzávislost mezi EU a Ruskem je na trhu s plynem.
Gazprom realizoval významné dodávky do Číny pouze poslední dva roky
Do roku 2014 byla ruská plynárenská společnost Gazprom zcela vydána na milost a nemilost Evropě a Turecku. S ohledem na západní sankce v době po anexi Krymu viděla Čína po více než deseti letech vyjednávání okamžik, kdy podepsala s Gazpromem 30letou smlouvu o dodávkách plynu na 38 miliard metrů krychlových ročně.
Nový ropovod „Síla Sibiře“ je v provozu už dobré dva roky, ale zatím jen s kapacitou deset miliard kubíků ročně. Některá z východosibiřských ložisek musí být nejprve připojena nebo rozšířena. Jak se však nedávno ukázalo, stávající ložiska nemohla na 30 let stačit, říká expert Krutichin.
A pro dalších 10 miliard metrů krychlových plynu ročně z tichomořského ostrova Sachalin, na kterých se Putin dohodl s Čínou v lednu, by také neexistovaly žádné výrobní příležitosti kvůli nedostatku technologie hlubinných vrtů sankcionovaných Západem. Aby se však Čína mohla napojit na ložiska na severním polárním poloostrově Jamal, odkud je Evropa zásobována, je třeba podle Krutichina odhadnout mnohaletou dobu výstavby plynovodu dlouhého tisíce kilometrů.
Gazprom je tak fixovaný na dodávky potrubím, že to před mnoha lety kritizoval i Putin. Protože v případě západního dovozního embarga by to vedlo ke katastrofě.
Gazpromu se zatím nepodařilo alespoň částečně spoléhat na zkapalněný zemní plyn (LNG) pro celosvětovou lodní dopravu – s jedinou výjimkou. Na tichomořském ostrově Sachalin je plynárenská společnost zapojena do konsorcia se západními společnostmi, které ročně produkuje 9,6 milionu tun LNG. Podle odborníků by výstavba nového závodu na Yamalu trvala nejméně čtyři roky.
Konkurent Novatek je s LNG dále
Domácí konkurent Gazpromu Novatek zde byl progresivnější a s mezinárodním konsorciem postavil na Jamalu zkapalňovací závod s roční kapacitou 20 milionů tun a plánuje druhý.
Novatek dodává LNG do Asie severovýchodní cestou, ale také do Anglie a EU prostřednictvím barterových transakcí s jinými obchodníky. To ale Gazpromu v hledání nových zákazníků nepomáhá.
A ruský stát z toho prozatím těžit nemůže: závod konsorcia Novatek na Jamalu je již dvanáct let osvobozen od všech daní.
