Clanek pochazi z rusky archiv

Směrem k mezinárodní pozici

I.V. Stalin

Originál je na stránce http://grachev62.narod.ru/stalin/index.htm
Poslední aktualizace leden 2011.

Domnívám se, že pro charakterizaci současné mezinárodní situace není třeba brát v úvahu všechna významná fakta, ale bez výjimky všechny rysy současné mezinárodní reality. K tomu je třeba vzít v úvahu pouze hlavní, rozhodující momenty modernity. V současné době jsou podle mého názoru tři takové momenty:

a) nástup „éry“ buržoazně-demokratického „pacifismu“;

b) americká intervence do záležitostí Evropy a londýnská dohoda Entente o reparacích;

c) posílení levicových prvků v dělnickém hnutí v Evropě a růst mezinárodního podílu Sovětského svazu.

Pojďme se podívat na tyto hlavní body.

1. Pruh buržoazně-demokratického „pacifismu“

Entente byla bezmocná vyrovnat se s výsledky svých vojenských vítězství. Úplně se jí podařilo porazit Německo a obklíčit Sovětský svaz. Podařilo se jí také vypracovat plán [c.280] na drancování Evropy. Svědčí o tom bezpočet konferencí a smluv států Dohody. Ale nebyla schopná provést plán loupeže. Proč? Protože rozpory mezi zeměmi dohody jsou příliš velké. Protože neuspěli a nebudou se moci dohodnout na rozdělení kořisti. Protože odpor zemí, které mají být vydrancovány, je stále vážnější. Protože realizace plánu loupeže je plná vojenských střetů a masy nechtějí bojovat. Nyní je „všem“ jasné, že frontální imperialistický útok na Porúří, jehož cílem bylo zničit Německo, se ukázal jako nebezpečný pro samotný imperialismus. To je také jasné že upřímně řečeno imperialistická politika ultimát, vypočítaná k izolaci Sovětského svazu, přináší pouze opačné výsledky. Nastala situace, kdy Poincaré a Curzon, zatímco věrně sloužili imperialismu, přesto svou „práci“ vyhrotili rostoucí krizi v Evropě, vyvolali odmítnutí mas proti imperialismu a tlačili masy k revoluci. Proto nevyhnutelný přechod buržoazie od politiky frontálního útoku k politice kompromisu, od otevřeného imperialismu ke skrytému imperialismu, od Poincaré a Curzona k MacDonaldovi a Herriotovi. Drancování světa bez krytu se stalo nebezpečným. Labouristická strana v Anglii a Levý blok ve Francii svou „práci“ však vyhrotili rostoucí krizi v Evropě, vyvolali odmítnutí mas proti imperialismu a přiměli masy k revoluci. Proto nevyhnutelný přechod buržoazie od politiky frontálního útoku k politice kompromisu, od otevřeného imperialismu ke skrytému imperialismu, od Poincarého a Curzona k Macdonaldovi a Herriotovi. Drancování světa bez krytu se stalo nebezpečným. Labouristická strana v Anglii a Levý blok ve Francii svou „práci“ však vyhrotili rostoucí krizi v Evropě, vyvolali odmítnutí mas proti imperialismu a přiměli masy k revoluci. Proto nevyhnutelný přechod buržoazie od politiky frontálního útoku k politice kompromisu, od otevřeného imperialismu ke skrytému imperialismu, od Poincaré a Curzona k MacDonaldovi a Herriotovi. Drancování světa bez krytu se stalo nebezpečným. Labouristická strana v Anglii a Levý blok ve Francii^[59] musí zakrývat nahotu imperialismu. Odtud pramení „pacifismus“ a „demokracie“.

Někteří lidé si myslí, že buržoazie nepřišla k „pacifismu“ a „demokratismu“ ne z nutnosti, ale z dobré vůle, ze svobodné volby, abych tak řekl. Zde se předpokládá, že buržoazie, která porazila dělnickou třídu v rozhodujících bitvách (Itálie, Německo), se cítila jako vítězná a nyní si může dovolit „demokratismus“. Jinými slovy, zatímco probíhaly rozhodující bitvy, buržoazie potřebovala militantní organizaci, fašismus, ale nyní, když byl proletariát poražen, buržoazie již fašismus nepotřebuje a může jej nahradit „demokratismem“ jako nejlepší metodou konsolidace svého vítězství. Z toho je vyvozen závěr, že moc buržoazie byla upevněna, „éra pacifismu“ musí být považována za dlouhou a revoluce v Evropě byla odložena.

Tento předpoklad je zcela mylný.

Za prvé, není pravda, že fašismus je pouze militantní organizace buržoazie. Fašismus není pouze vojensko-technická kategorie. Fašismus je militantní organizace buržoazie, opírající se o aktivní podporu sociální demokracie. Sociální demokracie je objektivně umírněné křídlo fašismu. Není důvod se domnívat, že militantní organizace buržoazie může dosáhnout rozhodujících úspěchů v bojích nebo ve správě země bez aktivní podpory sociální demokracie. Stejně málo důvodů je myslet si, že sociální demokracie může dosáhnout rozhodujících úspěchů v bojích nebo ve správě země bez aktivní podpory militantní organizace buržoazie. Tyto organizace se nenegují, ale doplňují. To nejsou antipodi, ale dvojčata. Fašismus je nezformovaný politický blok těchto dvou základních organizací, který vznikl v souvislosti s poválečnou krizí imperialismu a byl určen k boji proti proletářské revoluci. Bez takového bloku nemůže buržoazie zůstat u moci. Bylo by tedy chybou se domnívat, že „pacifismus“ [c.282] znamená likvidaci fašismu. „Pacifismus“ je v současné situaci potvrzením fašismu s jeho umírněným, sociálně-demokratickým křídlem vystupujícím do popředí.

Zadruhé, není pravda, že rozhodující bitvy již proběhly, že proletariát byl v těchto bitvách poražen, že v důsledku toho byla posílena buržoazní moc. Nedošlo k žádným rozhodujícím bitvám, už jen proto, že neexistovaly žádné skutečně masové bolševické strany schopné přivést proletariát k diktatuře. Bez takových stran jsou rozhodující bitvy o diktaturu za imperialismu nemožné. Rozhodující bitvy na Západě teprve přijdou. Došlo pouze k prvním vážným útokům odraženým buržoazií, k prvnímu vážnému testu síly, který ukázal, že proletariát ještě není schopen buržoazii svrhnout a že buržoazie již není schopna slevit z proletariátu. A právě proto, že buržoazie již není schopna srazit dělnickou třídu na kolena, zjistila, že je nucena vzdát se frontálního útoku, učinit okliky, přistoupit ke kompromisu, uchýlit se k „demokratickému pacifismu“.

Konečně je také nepravdivé, že „pacifismus“ je znakem síly, a nikoli slabosti buržoazie, že „pacifismus“ by měl vést k posílení moci buržoazie a odložení revoluce na dobu neurčitou. . Moderní pacifismus znamená přímý nebo nepřímý nástup stran Druhé internacionály k moci. Co ale znamená nástup stran Druhé internacionály k moci? To znamená jejich nevyhnutelné odhalení jako lokajů imperialismu, jako zrádců proletariátu, neboť vládní praxe těchto stran může vést k jedinému výsledku: k jejich politickému bankrotu, k růstu rozporů uvnitř těchto stran, k jejich rozpadu, rozpad. Ale rozpad těchto stran vede k nevyhnutelnému rozpadu moci buržoazie, protože strany Druhé internacionály jsou pilíři imperialismu. Mohla buržoazie jít do tohoto riskantního experimentu s pacifismem bez zvláštní potřeby? ochotně? Samozřejmě že ne! V období po imperialistické válce buržoazie podruhé experimentuje s pacifismem: poprvé bezprostředně po válce, kdy se zdálo, že revoluce klepe na dveře, a podruhé v současné době, po riskantním experimenty Poincarého a Curzona. Kdo si troufá popírat, že tento nápor buržoazie od pacifismu k zběsilému imperialismu a zpět nemůže být pro imperialismus marný, že vyvádí miliony pracujících z jejich obvyklých šmejdů, že vtahuje do politiky nejzaostalejší části proletariátu, že to usnadňuje jejich revoluci? Samozřejmě, že „demokratický pacifismus“ ještě není kerenskyismem, neboť kerenskyismus předpokládá dvojí moc, kolaps buržoazní moci a zrození základů proletářské moci. Ale tento pacifismus znamená největší nahromadění mas lidí, jejich vtažení do politiky, že pacifismus podkopává buržoazní moc a připravuje půdu pro revoluční otřesy – o tom lze jen stěží pochybovat. A právě proto by pacifismus neměl vést k upevnění, ale k oslabení buržoazní moci, nikoli k odložení revoluce na dobu neurčitou, ale k jejímu urychlení.

Z toho samozřejmě nevyplývá, že pacifismus nepředstavuje pro revoluci vážné nebezpečí. Pacifismus vede k podkopání základů buržoazní moci, připravuje podmínky příznivé pro revoluci. Ale pacifismus může vést k takovým výsledkům pouze proti vůle samotných „pacifistů“ a „demokratů“, pouze s energickou prací komunistických stran odhalující imperialistickou a kontrarevoluční povahu pacifisticko-demokratické moci Herriota-MacDonalda. Pokud jde o vůli samotných pacifistů a demokratů, pokud jde o politiku samotných imperialistů, přijetím pacifismu sledují jediný cíl: oklamat masy zvonivými frázemi o míru za účelem přípravy nové války, oslnit je brilantnost „demokratismu“, aby za účelem nastolení diktatury buržoazie ukolébal masy do humbuku o „svrchovaných“ právech národů a států, aby se tím úspěšněji připravila intervence v Číně, masakr v Afghánistán a Súdán, rozkouskování v Persii, aby je oklamali vysílanými řečmi o „přátelských“ vztazích se Sovětským svazem, o určitých „dohodách“ se sovětskou vládou, aby s cílem ještě těsněji kontaktovat kontrarevoluční spiklence vyhnané z Ruska s ohledem na akce banditů v Bělorusku, na Ukrajině a v Gruzii. Buržoazie potřebuje pacifismus jako kamufláž. Tento převlek je hlavním nebezpečím pacifismu. Zda buržoazie dosáhne svého cíle oklamat lid, závisí na energii odhalující práce komunistických stran Západu a Východu, na jejich schopnosti demaskovat imperialisty v pacifistickém hávu. Není pochyb o tom, že události a praktiky budou v tomto ohledu komunistům fungovat a vrazí klín mezi pacifistická slova a imperialistické činy demokratických přisluhovačů kapitálu. Povinností [c.285] komunistů je držet krok s událostmi a nemilosrdně odhalovat každý krok, každý akt podřízenosti imperialismu a zradu proletariátu ze strany stran Druhé internacionály.

2. Americká intervence do záležitostí Evropy a londýnská dohoda Entente o reparacích

Londýnská konference dohody ^[60] je nejúplnějším vyjádřením falešného, ​​falešného buržoazně-demokratického pacifismu. Pokud by nástup MacDonalda-Herriota k moci a humbuk o „navázání normálních vztahů“ se Sovětským svazem měly zakrýt a zamaskovat zuřivý třídní boj v Evropě a smrtelné nepřátelství buržoazních států vůči Sovětskému svazu, pak Entente dohoda v Londýně musí zakrýt a zamaskovat zoufalý boj Anglie a Francie o hegemonii v Evropě, rostoucí rozpor mezi Anglií a Amerikou v boji o nadvládu na světovém trhu, nelidský boj německého lidu proti útlaku Dohody . Už není žádná válka mezi třídami, konec revoluce, nyní bude možné ukončit záležitost ve spolupráci tříd, křičí MacDonaldové a Renaudelové. Už není žádný boj mezi Francií a Anglií, mezi Amerikou a Anglií, mezi Německem a dohodou, konec války, nyní bude možné ukončit věc všeobecným mírem vedeným Amerikou, ozvěnou jim přátelé podle londýnské dohody a bratři ve zradě věci dělnické třídy, sociálně demokratičtí hrdinové pacifismu. [c.286]

Co se však stalo na londýnské konferenci Entente?

Před londýnskou konferencí o otázce reparací rozhodovala Francie nezávisle, víceméně nezávisle na „spojencích“, protože Francie měla v reparační komisi zajištěnou většinu. Okupace Porúří sloužila jako prostředek hospodářské dezorganizace Německa a záruka, že Francie obdrží od Německa reparační platby, uhlí a koks pro francouzskou metalurgii, chemické polotovary a barviva pro francouzský chemický průmysl a clo- bezplatný dovoz alsaských textilních výrobků do Německa. Plán byl navržen tak, aby vytvořil materiální základnu pro vojenskou a ekonomickou hegemonii Francie v Evropě. Ale tento plán, jak víte, selhal. Okupační metoda selhala. Francie neobdržela žádné platby nebo dodávky v naturáliích v žádné uspokojivé výši. Konečně, autor okupace, Poincaré, byl hozen přes palubu za svou otevřeně imperialistickou politiku, plnou nové války a revoluce. Pokud jde o hegemonii Francie v Evropě, ta se ukázala jako neúspěch nejen proto, že metoda okupace a přímé loupeže vylučovala možnost hospodářského propojení mezi francouzským a německým průmyslem, ale také proto, že Anglie byla rezolutně proti takovému spojení. nemohl nevědět, že kombinace německého uhlí s francouzským kovem nemůže podkopat anglickou metalurgii.

Co za to všechno dala londýnská konference Entente? [c.287]

Za prvé, konference odmítla cestu francouzského nezávislého řešení otázek reparací, uznala, že konfliktní otázky by měla v krajním případě řešit arbitrážní komise zástupců Entente v čele s americkými zástupci.

Za druhé, konference odmítla okupaci Porúří a uznala potřebu evakuace, ekonomické (okamžité) a vojenské (do roka nebo méně). Motivy: obsazení Porúří v této fázi je nebezpečné z hlediska politického stavu Evropy a nepohodlné z hlediska organizovaného a systematického okrádání Německa. A že Dohoda hodlá Německo důkladně a systematicky drancovat, o tom nemůže být pochyb.

Za třetí, když konference odmítla vojenskou intervenci, plně schválila finanční a ekonomickou intervenci a uznala:

a) potřeba vytvořit v Německu emisní banku řízenou zvláštním zahraničním komisařem;

b) převod do soukromých rukou státních drah řízených pod kontrolou zvláštního zahraničního komisaře;

c) vytvoření tzv. „převodního výboru“ zástupců spojenců, soustřeďujícího do svých rukou všechny reparační platby v německé měně, financující německé naturální dodávky z plateb, schopné investovat některé částky reparačních plateb (v případě není účelné je převést do Francie) v německém průmyslu a mít tak plnou [c.288] příležitost ovládat německý peněžní trh.

Sotva potřebuje důkaz, že jde o přeměnu Německa v kolonii dohody.

Za čtvrté, konference uznala právo Francie násilně přijímat uhlí a chemické produkty z Německa po určitou dobu, ale okamžitě stanovila, že Německo si ponechalo právo obrátit se na arbitrážní komisi s požadavkem snížit počet nebo dokonce zastavit tyto nucené naturální platby. Tím snížila práva Francie na nulu nebo téměř na nulu.

Když k tomu všemu přidáme půjčku Německu ve výši 800 milionů marek, krytou britskými a hlavně americkými bankéři, vezmeme-li dále v úvahu, že konferenci veleli bankéři, především američtí bankéři, pak bude obrázek úplný: francouzská hegemonie zbyly mu rohy a nohy., místo hegemonie Francie se ukázala hegemonie Ameriky.

Toto jsou výsledky londýnské konference Entente.

Někteří se na tomto základě domnívají, že od nynějška musí rozpory zájmů v Evropě slábnout tváří v tvář americké hegemonii; že Amerika, která má zájem vyvážet kapitál do Evropy, bude schopna dát evropským zemím na příděl a donutit je, aby seděly na místě pro slávu zbohatnutí jejich bankéřů; že mír v Evropě, byť vynucený, lze tedy považovat za víceméně zajištěný, na víceméně dlouhou dobu. Tento předpoklad je zcela mylný. [c.289]

Nejprve konference rozhodla o otázce Německa bez pána, bez německého lidu. Lze samozřejmě „plánovat“ přeměnu Německa na neodbytnou kolonii. Ale pokusit se v praxi proměnit zemi, jako je Německo, v kolonii, když nyní i zaostalé kolonie musí být s obtížemi podřízeny, znamená položit pod Evropu minu.

Za druhé, konference poněkud odsunula Francii, která se posunula příliš dopředu, což přirozeně vyústilo ve skutečnou převahu Anglie v Evropě. Ale myslet si, že Francie se smíří s převahou Anglie, znamená nebrat v úvahu fakta, nebrat v úvahu logiku věci, která se obvykle ukáže být silnější než jakákoli jiná logika.

Za třetí, konference uznala americkou hegemonii. Ale americký kapitál má zájem na financování francouzsko-německého průmyslu, na jeho co nejracionálnějším využití, například v duchu spojení francouzského hutnictví s německým uhelným průmyslem. O tom, že americký kapitál využívá svých výhod právě tím směrem, který je pro něj nejvýhodnější, nemůže být pochyb. Ale myslet si, že se Anglie s takovou situací smíří, znamená neznat Anglii, nevědět, jak si Anglie váží zájmů svého hutnického průmyslu.

Konečně Evropa není izolovaná země, je spjata se svými koloniemi, žije ze šťáv těchto kolonií. Myslet si, že konference může ve vztazích mezi Evropou a koloniemi cokoli změnit k „lepšímu“, že může oddálit nebo zpomalit vývoj rozporů mezi nimi, znamená věřit v zázraky. [c.290]

Jaký z toho plyne závěr?

Existuje pouze jeden závěr: konference v Londýně nevyřešila žádný ze starých rozporů v Evropě, ale doplnila je o rozpory nové, rozpory mezi Amerikou a Anglií. Anglie bude nepochybně starým způsobem prohlubovat antagonismus mezi Francií a Německem, aby si zajistila politickou převahu na kontinentu. Není pochyb o tom, že Amerika naopak prohloubí antagonismus mezi Anglií a Francií, aby si zajistila hegemonii na světovém trhu. Už nemluvíme o nejhlubším antagonismu mezi Německem a dohodou.

Světové dění bude určováno těmito antagonismy, a nikoli „pacifistickými“ řečmi šibenice Hughese a výřečného Herriota. Zákon o nerovnoměrném vývoji imperialistických zemí a nevyhnutelnosti imperialistických válek zůstává nyní v platnosti více než kdy jindy. Londýnská konference tyto antagonismy pouze maskuje, aby vytvořila nové předpoklady pro jejich bezprecedentní zhoršení.

3. Posilování revolučních prvků v dělnickém hnutí v Evropě.

Růst mezinárodní popularity Sovětského svazu

Jeden z nejjistějších známek nestability „pacifisticko-demokratického režimu“, jeden z nejnepochybnějších známek toho, že tento „režim“ sám o sobě je pěnou na povrchu z nejhlubších revolučních procesů probíhajících v lůně [str.291] dělnické třídy, je třeba považovat za rozhodující vítězství revolučního křídla v komunistických stranách Německa, Francie, Ruska, růst aktivity levice v britském dělnickém hnutí a nakonec i růst popularity Sovětský svaz mezi pracující masy Západu a Východu.

Komunistické strany na Západě se vyvíjejí ve zvláštních podmínkách. Zaprvé jsou heterogenní ve složení, protože vznikli z bývalých sociálních demokratů, kteří prošli starou školou, a z mladých členů strany, kteří ještě neměli dostatečně revoluční povahu. Zadruhé, kádry tam nejsou čistě bolševické, protože odpovědné funkce zastávají lidé z jiných stran, kteří se ještě nestihli úplně rozejít se sociálně demokratickými přežitky. Za třetí, mají před sebou tak zkušeného protivníka, jakým je sociální demokracie, která prošla ohněm a měděnými trubkami a která stále představuje obrovskou politickou sílu v řadách dělnické třídy. Konečně mají proti sobě tak mocného nepřítele, jakým je evropská buržoazie se svým osvědčeným státním aparátem, se svým všemocným tiskem. Myslet si, že takové komunistické strany jsou schopny převrátit evropský buržoazní systém „od dneška do zítřka“ znamená krutě se mýlit. Dalším úkolem je proto učinit komunistické strany Západu skutečně bolševickými, vykovat v nich skutečné revoluční kádry schopné restrukturalizovat celou stranickou praxi v duchu revoluční výchovy mas, v duchu přípravy na revoluci.

Tak tomu bylo v případě Komunistických stran Západu i v nedávné minulosti. Ale v posledních šesti měsících se věci začaly měnit k lepšímu. Poslední polovina roku je pozoruhodná v tom smyslu, že znamená zásadní zlom v životě komunistických stran Západu ve smyslu likvidace sociálně demokratických přežitků, ve smyslu bolševizace stranických kádrů, v r. smysl pro izolaci oportunistických prvků.

Jaké nebezpečí pro revoluci mohou představovat přežití sociální demokracie v komunistických stranách, jasně ukázala smutná zkušenost saské dělnické vlády, ⁶¹ kdy se oportunističtí vůdci pokusili obrátit myšlenku jednotné fronty na prostředek revoluční mobilizace a organizace demokratických parlamentních kombinací. To byl zlom, který otevřel oči masám Strany a postavil je proti oportunistickým vůdcům.

Druhou otázku, která podkopala autoritu pravicových vůdců a přivedla na scénu nové, revoluční vůdce, je třeba považovat za otázku tzv. „ruskou“, tzn. diskuse v RCP(b). Je známo, že skupina Brandler v Německu a skupina Souvarine ^[62]Francie silně podporovala oportunistickou opozici v RCP(b) proti hlavním kádrům RCP(b), proti její revoluční většině. To byla výzva pro revoluční pracující masy Západu, které rozhodně sympatizovaly se sovětskou vládou a jejím vůdcem, RCP(b). Byla to výzva pro masy strany a revolučního křídla komunistických stran Západu. Není divu, že tato výzva skončila úplnou porážkou skupin Brandler a Souvarine. Není divu, že tento případ našel svou odezvu ve všech ostatních komunistických stranách Západu. Přidáme-li k tomu fakt úplné izolace oportunistického [c.293] trendu v RCP(b), pak bude obrázek úplný. Pátý kongres Kominterny ^[63] pouze upevnil vítězství revolučního křídla v hlavních sekcích Kominterny.

Chyby oportunistických vůdců nepochybně sehrály významnou roli v urychlení bolševizace západních komunistických stran. Stejně tak je ale nepochybné, že zde působily i jiné, hlubší příčiny: úspěšná ofenzíva kapitálu v posledních letech, zhoršování životních podmínek dělnické třídy, přítomnost obrovské armády nezaměstnaných, stav všeobecné hospodářské nestabilita kapitalismu, rostoucí revoluční rozhořčení mezi širokými pracujícími masami. Dělníci pochodují k revoluci a chtějí mít revoluční vůdce.

Výsledek . Proces konečného formování skutečně bolševických stran na Západě, které představují páteř nadcházející revoluce v Evropě, začal . To je výsledek za poslední půlrok.

* * *

Podmínky pro rozvoj odborů na Západě jsou ještě obtížnější a zvláštnější.

Za prvé jsou ve svých „osvědčených“ obchodních praktikách úzkými a nepřátelskými vůči socialismu, protože vznikli před socialistickými stranami a vyvinuli se bez jejich pomoci, jsou zvyklí chlubit se svou „nezávislostí“ a staví obchodní zájmy nad třídní zájmy. a nic než „penny na rublu“, nechci uznat.

Za druhé, jsou konzervativního ducha a nepřátelští vůči všem revolučním podnikům, neboť v jejich čele stojí stará, zkorumpovaná odborová byrokracie živená buržoazií, která je vždy připravena vydat odbory do služeb imperialismu.

A konečně, oni, tyto odbory, sjednocené kolem amsterodamských reformistů, představují velmi milionovou armádu reformismu, o kterou se opírá moderní kapitalistický systém.

Samozřejmě, že vedle amsterodamských reakčních odborů se k Profinternu připojují také odbory revoluční ^[64] . Ale za prvé, významná část revolučních odborů, která nechce způsobit rozkol v odborovém hnutí, zůstává součástí amsterdamského sdružení ^[65]., podléhající kázni posledně jmenovaného; za druhé, v rozhodujících zemích Evropy (Anglie, Francie, Německo) stále představují většinu pracujících Amsterodamové. Nesmíme zapomínat, že Amsterdam sdružuje ne méně než čtrnáct milionů profesionálně organizovaných pracovníků. Myslet si, že v Evropě bude možné dosáhnout diktatury proletariátu proti vůli těchto milionů dělníků, znamená krutě se mýlit, opustit půdu leninismu, odsoudit se k nevyhnutelné porážce. Úkolem je proto získat tyto obrovské masy na stranu revoluce a komunismu, osvobodit je z vlivu reakční odborářské byrokracie, nebo je alespoň přimět, aby zaujaly vůči komunismu postoj benevolentní neutrality.

Donedávna tomu tak bylo. Ale v posledních letech se obraz začal měnit k lepšímu. Rodištěm uzavřených a reakčních odborů je Anglie, která byla svého času průmyslově-kapitalistickým hegemonem na světovém trhu. Pád tohoto monopolu je spojen s rozvojem finančního kapitálu, který je charakteristický bojem řady významných zemí o koloniální monopol. Imperialistická fáze kapitalismu s sebou přináší expanzi území pro úzké reakční odbory, ale také to zužuje jejich materiální základnu, protože imperialistické superzisky jsou pro řadu zemí předmětem boje a kolonie jsou stále méně nakloněny setrvání v roli kolonií. Nemělo by se také zapomínat, že válka výrazně podkopala produkci Evropy. Je známo, že celkové množství evropské produkce nyní nepřesahuje 70 % předválečné produkce. Odtud redukce výroby a úspěšný útok kapitálu na dělnickou třídu. Proto snížení mezd, faktické zrušení 8hodinové pracovní doby a série neúspěšných obranných stávek, které opět ukázaly zradu odborářské byrokracie ze strany dělnické třídy. Odtud ta kolosální nezaměstnanost a rostoucí nespokojenost dělníků s reakčními odbory. Odtud pochází myšlenka jednotné fronty v ekonomickém boji dělnické třídy a plán sjednotit dva odborové internacionály do jediné internacionály schopné zorganizovat odmítnutí kapitálu. Projevy reformistů na vídeňském kongresu Amsterodamské internacionály (červen 1924) o jednání s „ruskými“ odbory a výzvě britských odborů na sjezdu odborů (počátkem září 1924) k jednotě odborů odbory jsou pouze odrazem rostoucího tlaku mas na reakční odborovou byrokracii. Za nejpozoruhodnější na tom všem je třeba považovat skutečnost, že jsou to britské odbory, které jsou hnízdem konzervatismu a hlavním jádrem Amsterdamu, které se ujímají vedení při sjednocování reakčních a revolučních odborů. Výskyt levicových prvků v anglickém dělnickém hnutí je nejjistějším indikátorem toho

Jiní si myslí, že kampaň za sjednocení odborů je nyní nezbytná právě proto, že se v Amsterdamu objevily levicové prvky, které musí bezpodmínečně podporovat všichni . sílu, všemi prostředky. Není to pravda, nebo spíše je to pravda jen částečně. Faktem je, že komunistické strany na Západě se stávají masovými organizacemi, mění se ve skutečné bolševické strany, rostou a dostávají se k moci spolu s růstem nespokojenosti mezi širokými pracujícími masami, takže věci směřují k proletářskou revoluci. Je však nemožné svrhnout buržoazii, aniž bychom ji připravili o její podporu tváří v tvář reakčnímu Amsterdamu, je nemožné vyhrát diktaturu, aniž bychom získali tuto buržoazní citadelu v Amsterdamu na stranu revoluce. Ale nelze to dělat jako jednostrannou práci zvenčí. Tohoto cíle lze v současnosti dosáhnout pouze kombinovanou prací zevnitř i zvenčí v linii zajištění jednoty odborového hnutí. Ožehavým tématem se proto stává otázka sjednocování odborů a vstupu do mezinárodních výrobních sdružení. Samozřejmě by měla být levice podporována a tlačena dopředu. Ale skutečnou podporu levice lze získat pouze tehdy, pokud nebude svinut prapor revolučních aliancí, pokud budou reakční vůdci Amsterdamu bičováni za svou zradu a rozdělení, pokud budou vůdci levice [c.297] kritizováni za svou polovinu -srdečnost a nerozhodnost v boji proti vůdcům. Jen taková politika může připravit skutečný svaz odborů. Jinak by mohl být obrázek stejný jako v říjnu loňského roku v Německu, kdy skupina Left Levy 297] budou kritizováni za jejich polovičatost a nerozhodnost v boji proti reakčním vůdcům. Jen taková politika může připravit skutečný svaz odborů. Jinak by mohl být obrázek stejný jako v říjnu loňského roku v Německu, kdy skupina Left Levy 297] budou kritizováni za jejich polovičatost a nerozhodnost v boji proti reakčním vůdcům. Jen taková politika může připravit skutečný svaz odborů. Jinak by mohl být obrázek stejný jako v říjnu loňského roku v Německu, kdy skupina Left Levy^[66] byl úspěšně využit reakční pravicovou sociální demokracií k obklíčení německých revolučních dělníků.

* * *

Konečně o rostoucí oblibě Sovětského svazu mezi národy buržoazních států. Snad za nejjistější ukazatel nestability „pacifisticko-demokratického režimu“ je třeba považovat nepochybnou skutečnost, že vliv a autorita Sovětského svazu mezi pracujícími masami Západu a Východu nejen neslábne, ale naopak , roste rok od roku, měsíc od měsíce. . Nejde o to, že Sovětský svaz dostává „uznání“ v řadě buržoazních států. Toto „uznání“ samo o sobě nepředstavuje nic zvláštního, protože je diktováno zaprvé potřebami kapitalistické konkurence buržoazních zemí, které se snaží zaujmout „své místo“ na trhu Sovětského svazu, a zadruhé „program“ pacifismu, vyžadující navázání „normálních vztahů“ se sovětskou zemí, podepsání alespoň nějaké „smlouvy“ se Sovětským svazem. Jde o to, že současní „demokraté“ a „pacifisté“ porazili své buržoazní rivaly v parlamentních volbách díky platformě „uznání“ Sovětského svazu, že se Macdonaldové a Herrioti dostali k moci a mohou u moci zůstat díky mj. další věci, [str. 298] k tomu, že se potulují o „přátelství s Ruskem“, že autorita těchto „demokratů“ a „pacifistů“ je odraženým světlem od autority sovětské moci mezi masami lidu . Je příznačné, že i tak známý „demokrat“, jakým je Mussolini, často považuje za nutné předvést dělníkům své „přátelství“ se sovětskou vládou. Neméně příznačné je, že ani tak známí lapači cizího majetku, jako jsou současní vládci Japonska, se nechtějí obejít bez „kamarádství“ se Sovětským svazem. Už nemluvíme o kolosální prestiži sovětské moci mezi masami Turecka, Persie,

Jak můžeme vysvětlit tuto bezprecedentní autoritu a tuto neobvyklou popularitu mezi masami lidu cizích zemí takové „diktátorské“ a revoluční moci, jako je sovětská moc?

Zaprvé nenávist dělnické třídy ke kapitalismu a její touha osvobodit se od něj. Dělníci buržoazních států sympatizují se sovětskou mocí především jako s mocí, která svrhla kapitalismus. Notoricky známý Bromley, zástupce anglických železničářů, nedávno řekl na kongresu odborových svazů:

"Kapitalisté vědí, že oči dělníků celého světa jsou upřeny na Rusko a že pokud ruská revoluce zvítězí, pak si třídně uvědomělí dělníci jiných zemí položí otázku, proč nemůžeme zničit i kapitalismus?"

Bromley samozřejmě není bolševik. Ale to, co řekl, je vyjádřením tužeb a myšlenek dělníků Evropy. Neboť proč vlastně neodhodit evropský kapitalismus, když se „Rusové“ už sedmým rokem ve prospěch věci obejdou bez kapitalistů? To je zdrojem obrovské popularity sovětské moci mezi širokými masami dělnické třídy. Růst mezinárodní obliby Sovětského svazu proto znamená nárůst nenávisti dělnické třídy všech zemí ke kapitalismu.

Za druhé, nenávist lidových mas k válce a jejich touha rozbít vojenské podniky buržoazie. Masy lidu vědí, že sovětská vláda jako první zahájila útok proti imperialistické válce a zahájením útoku válku podkopala. Masy lidí vidí, že Sovětský svaz je jedinou zemí, která bojuje proti nové válce. Sympatizují se sovětskou mocí, protože je vlajkonošem míru mezi národy a věrnou baštou proti válce. Růst mezinárodní obliby sovětské moci proto vypovídá o rostoucí nenávisti lidových mas celého světa k imperialistické válce a jejím organizátorům.

Za třetí, nenávist utlačovaných mas závislých zemí a kolonií k jhu imperialismu, jejich touze rozbít ho. Sovětská moc je jedinou mocností, která přetrhla řetězy „domácího“ imperialismu. Sovětský svaz je jedinou zemí, která staví svůj život na principech rovnosti a spolupráce národů. Sovětská vláda je jedinou vládou na světě, která až do konce prosazuje jednotu a nezávislost, svobodu a suverenitu Turecka a Persie, Afghánistánu a Číny, koloniálních a závislých zemí celého světa. Utlačované masy sympatizují se Sovětským svazem, protože ho považují za spojence ve věci osvobození od imperialismu. Růst mezinárodní popularity [c.300] sovětské moci proto znamená růst nenávisti utlačovaných národů celého světa k imperialismu.

Toto jsou fakta.

Těžko lze pochybovat o tom, že tyto tři nenávisti neposlouží k posílení „pacifisticko-demokratického režimu“ současného imperialismu.

Onehdy americký ministr zahraničí, „pacifista“ a kolchakista Hughes, vydal prohlášení černé stovky proti Sovětskému svazu. Není pochyb o tom, že Poincarého vavříny nedají Yuzu spát. Sotva však lze pochybovat o tom, že Hughesova deklarace Černé stovky pacifistů poslouží pouze k dalšímu posílení vlivu a prestiže Sovětského svazu mezi pracujícími masami celého světa.

To jsou hlavní body charakterizující současnou mezinárodní situaci.

„Bolševik“ č. 11,
20. září 1924
Podepsán: I. Stalin

[c.301]

Tags: Stalin , socialfasismus, socialni demokracie , socialiste , komuniste , bolsevice , Poincare