„Věší našim dětem terče, střílejí,“ ukazuje žena v barevném šátku a pracovním oděvu, odkládající lopatu, na malebnou mýtinu na území památníku a s potěšením vysvětluje: „Ten muž je přivádí tak vysoké , mají vojenskou uniformu, polní kaši . Je tam muzeum a střílejí tam děti.

— Zdá se, že vaše muzeum má jiné téma? ptám se opatrně.

"Víš, když to potřebuješ, znamená to, že to potřebuješ," bere žena zpět lopatu.

Žena, pravděpodobně zahradník nebo domovník, pracuje v památném komplexu Mednoye poblíž Tveru. Tam jsme si povídali. V roce 1940 byly v tomto lese pohřbeny tisíce Poláků, kteří byli zastřeleni Kalininskou UNKVD. V roce 1991 za účasti polské strany začaly exhumace. S pomocí tehdy otevřených archivů KGB zrestaurovali polští specialisté spolu s ruskými specialisty 6295 jmen a postavili pomník. Nyní jsou archivy uzavřeny a terče jsou zavěšeny vedle hrobových jam, aby se moderní ruští školáci naučili střílet. Nyní je zde cvičiště pro členy Yunarmiya.

Děti nestřílí vždy přesně, ale obecně to není špatné. To je vidět z děr po kulkách na štítech, ke kterým jsou připevněny terče. Byl jsem tu před třemi lety, střelnice tam už byla, ale ne tak dobře vybavená. Je vidět, že se tato část pamětního areálu zvelebuje. Aby se děti naučily bojovat, dostaly polní kuchyni, stoly s lavicemi a dokonce vykopali zemlánek.

"Všichni jsou zatvrzelí nepřátelé"

V září 1939, poté, co Hitler zahájil druhou světovou válku útokem na Polsko ze západu, zahájila Rudá armáda „osvobozovací kampaň“ z východu. V sovětských lágrech skončilo čtvrt milionu Poláků. Formálně nemohli být považováni za válečné zajatce, protože SSSR žádnou válku nevedl, jak víte, osvobodil obyvatele západní Ukrajiny a západního Běloruska. Ale „osvobození“ byli umístěni do zajateckých táborů. Místa nebylo pro všechny dost, polovina se uvolnila. Zbývajících 130 000 lidí bylo rozděleno do devíti táborů.

V říjnu 1939 obdrželi vedoucí všech táborů telegram, který jim nařizoval poslat „četníky, zpravodajské důstojníky, důstojníky kontrarozvědky, policisty a žalářníky“ do Ostaškovského – do Kalininské (nyní Tverské) oblasti. Na konci prosince bylo přeplněno, vězni neměli dost chleba. Šéf regionální NKVD odmítl přijmout další várku Poláků („Motivuji zácpou“).

I ostatní tábory byly přeplněné.

Navíc „jsou všichni zarytí nepřátelé sovětského režimu“.

Dnes jsou známé hromadné hroby popravených Poláků v lese u Katyně, v Charkově, ve vesnici Bykovňa u Kyjeva a u vesnice Mednoje, 30 kilometrů od Tveru.

Vězni z tábora Ostashkov byli odvezeni k popravě v budově Kalinin UNKVD. Jezdili v dávkách po 150-300 lidech, aby stihli vyklidit cely do příští noci. Poté těla převezli do lesa a zakopali. Začali jsme 4. dubna 1940. V tuto dobu byla ještě zima. Když pak v Medném začnou exhumace, najdou se kosti se zbytky modrých plášťů, taková byla zimní uniforma polské policie. Operaci v Kalinině jsme dokončili 25. května. Těla byla převezena k pohřbu v lese poblíž vesnice Yamok poblíž Medny. To místo bylo čekistům povědomé, od začátku 30. let tam měli dače a poblíž, takže bez zvědavců pohřbívali utlačované sovětské občany.

Ze všech zabitých bylo 14 736 vězňů v táborech Kozelsky, Starobelsky a Ostashkovsky. Na otázku Poláků, kde jsou jejich spoluobčané, Stalin posměšně odpověděl, že pravděpodobně „někde v Mandžusku“.

V roce 1941 Němci narazili na pohřby v Katyni, provedli vyšetřování, přilákali polský Červený kříž a odborníka ze Švýcarska, odstranili a znovu pohřbili více než čtyři tisíce těl a spoustu osobních věcí. Odborníci zjistili, že mrtví byli zastřeleni z německých zbraní vyrobených ve 20. letech, které se v Německu po Versailles nepoužívaly. Čas smrti byl stanoven na začátek roku 1940, kdy v této části SSSR nebyly žádné německé jednotky.

Ruce zavražděných Poláků byly svázány stejně jako sovětští občané. Na tělech některých Poláků byly nalezeny stopy úderů čtyřstranným sovětským bajonetem.

Vězni kozelského tábora byli zabíjeni téměř otevřeně, takže Němci měli v Katyni svědky. V roce 1991 vedla Hlavní vojenská prokuratura Ruské federace společně s polskou prokuraturou vyšetřování katyňské tragédie, podařilo se najít a vyslechnout i očité svědky – místní obyvatele, kteří viděli a pamatovali si, jak byli Poláci kamsi odvezeni. .

O tom, co se stalo s vězni z tábora Ostaškov, věděli pouze místní čekisté. V sovětských dobách měli v blízkosti míst, kde byli pohřbíváni mrtví, dače. Letní obyvatelé se velmi odrazovali od zakládání zeleninových zahrádek, aby při kopání záhonů neodkryli něco přebytečného. Koncem 80. let se „úniky“ od čekistů začaly dostávat ke Kalininovým historikům, ti zahájili svůj výzkum. Poté byly zveřejněny archivy související s katyňskou tragédií a svědčil Dmitrij Tokarev, bývalý šéf Kalininské NKVD. Ukázal místo, kde těla hledat.

V roce 1991 provedla komise za účasti polských odborníků první částečnou exhumaci v Medném. Bylo otevřeno 23 pohřebních jam, z toho devět úplně. Nikdo si tehdy nekladl za úkol vytěžit všechny ostatky, bylo nutné potvrdit samotný fakt pohřbívání právě na tomto místě. V roce 1995 již byly odstraněny ostatky 2358 lidí.

Zachovalo se nejen jejich oblečení, ale i spousta věcí, podle kterých se lidé dali identifikovat: osobní dopisy, doklady, policejní odznaky, fotografie. Jména nalezená z některých nalezených předmětů odpovídala seznamům vězňů v táboře Ostaškov.

Díky tomu mohla Hlavní vojenská prokuratura přesně rekonstruovat popravy. A v roce 1996 vláda Ruské federace vydala dekret " O vytvoření pamětních komplexů na pohřebištích sovětských a polských občanů - obětí totalitních represí v Katyni (Smolenská oblast) a Medny (Tverská oblast) " .

O tom, kdo byl v Katyni a Medny pohřben, nebylo pochyb, vše potvrdily výzkumy i archivy.

"Otázka je uzavřena s Poláky"

Památník v Medny byl otevřen v roce 2000. Jeho celková rozloha je 15,6 hektaru, polská část, vojenský hřbitov, zabírá necelou osminu části, ale právě tato část byla vybavena za finanční podpory polské strany. Je zde postaven velký pomník, jsou vytesána jména všech zabitých, v místě každé objevené hrobové jámy je kříž, který sahá až do nebe. Ruská část je les, podél kterého jsou položeny cesty. Je zde malý pomník s nápisem „Krajané – oběti válek a represí“. A další muzeum - dvě místnosti v dřevěném domě.

Kdysi také chtěli prozkoumat ruskou část komplexu, zjistit jména krajanů. Ve stejném vládním nařízení, které předepisovalo vytvoření památníku, bylo řečeno:

Sovětským občanům se ale v Medném nic nestalo.

V roce 2010 nařídil prezident Medveděv zveřejnit elektronické kopie dokumentů z „balíčku č. 1“ na webových stránkách Federálního archivu . „Pokusy zpochybnit tyto dokumenty, tvrdit, že je někdo zfalšoval, prostě nejsou vážné. Dělají to ti, kteří se snaží zabílit povahu režimu, který u nás Stalin v určitém období vytvořil,“ řekl v roce 2010 v rozhovoru s polskými novináři.

Aby nebylo pochyb o tom, o jakém totalitním režimu mluví, řekl, že zločin vysvětlil Stalinovou touhou pomstít se Polsku za porážku v roce 1920:

Ještě v zimě 2019, když jsem přijel do Mednoje, vlály na stožárech u vstupu na území pamětního komplexu dvě vlajky - ruská trikolóra a bílo-červená polská. Návštěvníci sem nejezdili často, ale jednou za rok, 2. září, slavili Den paměti a smutku, kdy do Mednoe vždy přijížděly delegace z Polska.

Nyní na území památníku není kromě dělníků ani duše. S obtížemi jsem otevřel bránu do polské části, ale vůbec jsem ji nemohl zavřít, dveře byly pokřivené. Nad některými branami nejsou vlajky, nad ostatními vedle ruské visí vlajka Tverské oblasti.

"S památníkem to teď není vůbec jasné, s Poláky je problém uzavřený," řekl mi se smíchem Alexander Ivanov, vedoucí pátracího oddělení Vityaz. - Památník je zmrazený, nejsou žádné finance, už nic.

V roce 2019 mi to byl Alexander Ivanov, kdo mi řekl, jak vzal Yunarmisty do Mednoe. "Pořádáme tam vojensko-vlastenecké akce," řekl. - V létě pořádali mládežnické tábory, je tam velmi výhodná platforma. Střelnice byla nastavena. Stejně jako pro děti se získá výstupní tábor. Chcete-li vzít děti ven, musí být vše vybaveno podle SNiP a existuje jediné místo se stacionární toaletou a dalšími těmito podmínkami.

A pak mluvil o zavražděných Polácích a utlačovaných sovětských občanech:

Nyní Ivanov ujišťuje, že jeho slova byla zkreslená, kromě toho jeho organizace nemá ani právo pracovat s teenagery, zabývají se výhradně vyhledáváním. Například ve stejném roce 2019 na pokyn ředitelství památníku prozkoumali ruskou část komplexu - a nenašli tam žádné známky pohřbů. Nejsou tam žádní potlačovaní lidé – to je vše. Ano, a Poláci zabiti také nemohou být.

"Žádné takové svazky tam nejsou," dodává Ivanov. - Je nereálné tolik kopat na takovém plácku. Plus - druhá otázka: kdo bude ve svých chatách ... Souhlasím, je to rekreační oblast. Proč tahat mrtvoly 30 kilometrů? A v roce 1991 stál můj starý soudruh v kordonu, zrovna když tam pracovala polská delegace. Bylo tam nalezeno maximálně 100 lidí, z toho necelé dvě desítky s dírami po kulkách.

Dnes Yunarmisty trénuje na střelnici další představitel vlastenecké komunity Tveru. Toto je Jevgenij Kaljokin, šéf tverské pobočky organizace veteránů „Bojové bratrstvo“. Řekl mi, že on sám bojoval „na mnoha horkých místech“, jmenovitě „v Náhorním Karabachu, v Dagestánu, v Osetii, v Ingušsku a také v Čečensku“. Nyní mladší generace učí totéž.

"Máme sponzorovaný oddíl," řekl Kalyokin. - Odjíždíme do Mednoye, pořádáme tam letní tábory. Kaše, kuchyně. V rámci exkurzí zlepšujeme jejich znalosti o tom, jak se chovat v konkrétním prostředí. Učíme se tak říkajíc přežít. Vedeme s kluky lekce odvahy, říkáme jim o všech horkých místech, která jsme sami navštívili. Provádíme montáže a demontáže kulometů, výstavy zbraní. Někteří kluci přijdou, předvedou bojové techniky z ruky do ruky, řešíme s nimi taktiku a výbušniny. Naučit se hledat železné předměty v zemi.

"Ano, je to jen to, že existuje místo ošetřené klíšťaty," vysvětluje Kalyokin. - Dobře se známe s vedením tohoto centra ( jak Kalyokin nazývá památník. - I.T. ). Zpracovávají stránky z klíšťat, a to je hlavní věc pro zdraví dětí. A to je nejbližší vzdálenost od Tveru.

Vskutku: kde jinde najdete v lese poblíž Tveru místo, kde by se dalo léčit od klíšťat? Pouze 30 kilometrů od města. Aby děti střílely vedle hrobů popravených.

"A všechno přišlo do Yunarmiya"

V těch dnech, kdy jsem přišel do Mednoe, byla v malém dřevěném domku, kde dodnes sídlí muzeum, výstava věnovaná knize. Překvapilo mě, co s tím mají společného represe a zavraždění Poláci. Vysvětlili mi, že vše je velmi logické: výstava vypráví o historii cenzury ve vydávání knih. Výstava se jmenovala „Aby četl každý v Unii“. V popisu na webu muzea o tom bylo řečeno: projekt „vypráví o státní politice v knihovnictví a nakladatelství, která určovala, které knihy, časopisy a noviny má sovětský člověk číst“.

Předtím proběhla výstava „Z historie mednovského polesí“. A to vůbec není příběh, který je pohřben v jámách pod polskými kříži. „V roce 1932 zde byly umístěny resortní dače NKVD, během Velké vlastenecké války, evakuační nemocnice 1783. Před vytvořením pamětního komplexu Mednoye v roce 1996 zde bylo rekreační středisko a sportovní základna Federální bezpečnostní služby a Ministerstvo vnitra na území. Výstava představuje muzejní předměty z fondů pamětního komplexu Mednoje, materiály Ruského státního historického archivu, pobočky Ústředního archivu Ministerstva obrany Ruské federace (vojenské zdravotnické dokumenty), archiv Federální bezpečnostní služby Ruské federace pro Tverskou oblast, osobní archiv Valerije Vladimiroviče Bibikova, potomka bývalých majitelů těchto míst, “- tak bylo popsáno na stránkách areálu.

- Masopustní slavnosti, povídání o lidových řemeslech, řemeslech, o ruské vesnici - to začalo v Medném po roce 2003, kdy areál přestal být samostatným muzeem, pak jsme byli převezeni do Muzea politických dějin v Petrohradě, - říká bývalá zástupkyně ředitele památníku Elena Obrazcovová. - Zatímco jsme byli samostatnou linkou na ministerstvu kultury, podařilo se nám odvést skvělou práci, shromáždit nejbohatší materiál. Připravil jsem koncepci expozic pro velký muzejní areál a takový areál se nám plánoval, začala jeho stavba. Od roku 2003 je nám ale téměř vše zakázáno. Začal tlak.

Stavba nové budovy velkého muzejního komplexu - vzdělávacího centra s muzejními sály a obslužným blokem - přesto začala. Dokonce postavili stěny a střechu. A v roce 2007 došlo k seškrtání financí, takže staveniště muselo být zmrazeno. Přestože byla ve srovnání se stávajícími dvěma místnostmi obrovská, budova se sotva dala zaplnit. V roce 2012 byl komplex předán Muzeu moderních dějin Ruska, ale to situaci nezlepšilo.

„Můj koncept skončil v Moskvě a muzeu prostě chyběl vědecký materiál,“ vysvětluje Obrazcovová. - Bylo nám zakázáno pracovat v archivech a muzeum je vědecké. Kde můžeme získat materiál? V důsledku toho bychom nebyli schopni zaplnit velký areál. A ne proto, že by nebyl materiál. Mám vědecké informace smrtelného charakteru, všechno jsou to vzácné dokumenty, které kromě mě nikdo neviděl, je jich obrovské množství. A všechny souvisí s represemi jak proti našim lidem, tak proti Polákům. Jsou to desetitisíce stránek, které jsem lopatou předělal a přepracoval v archivech. Některé z nich ale zůstaly v archivech a nyní k nim není přístup. A ty dokumenty, které máme k dispozici, nám bylo zakázáno vystavovat.

Nedokončená budova zkrachovalého muzejního komplexu stále stojí. Dveře a okna jsou zabedněná, zdi se nám bortí před očima.

V roce 2017 byla do Mednoje jmenována nová ředitelka Elena Shevchenko. Předtím vedla Výbor pro kulturní záležitosti ve vládě Tverské oblasti.

Ať už pod novou hlavou areálu, nebo z jiného důvodu, ale „Měď“ najednou navýšily finance. Zaměstnanci byli potěšeni, že nyní bude zřejmě nešťastná budova muzejního komplexu dokončena.

„Zaměstnanci už diskutovali o tom, jaké materiály lze v nových prostorách použít,“ culí se Obrazcovová. — Ukázalo se ale, že peníze byly použity pouze na další konzervaci budovy. Zpočátku byla vytopená jen na +5 stupňů, jen kdyby tam vše úplně nezchátralo, postupně se to propadalo a plesnivělo. A pak mírně zvýšili teplotu, dokonce něco udělali uvnitř. Pak vše opět zhaslo. Nyní mají zaměstnanci nelehký úkol: vyřezávat jakékoli výstavy, dokonce i stahovat obsah z internetu. O knihách, o znacích a symbolech – o čemkoli. Vše, co souvisí s represí, je zakázáno. Byl jsem požádán, abych rezignoval, a muzeum se začalo předělávat na vlasteneckou výchovu. A tak postupně vše přišlo do Yunarmiya.

V červenci 2018 Shevchenko podepsal dohody o spolupráci s organizacemi

• "Bratrstvo války",
• s tverskou pobočkou Ruského svazu veteránů,
• s klubem "Red Star",
• s hnutím Yunarmiya,
• s vyhledávacím oddělením "Vityaz" -

na průzkum ruské části komplexu za účelem pátrání po pohřbech. Jak již víme od Ivanova, Vityazové tam žádné pohřby nenašli. ( Kdo by pochyboval. - Ed. )

V září 2018 byl v Medny poprvé zrušen Den paměti a smutku. Přesněji řečeno, ředitel památníku tehdy vysvětlil: prý žádné zrušení, prostě to odložili na 30. října. Poláci ale o přestupu nevěděli, přijeli 2. září, jak byli zvyklí. U vchodu je čekala skupina aktivních občanů s vlajkami „komunistů Ruska“ a plakáty.

V roce 2019 se již v Medny konalo celé shromáždění jednotek Yunarmiya . Pak začala pandemie, střelba do kostí dočasně ustala. Další sezonu ale areál potkal již s novou střelnicí pro mládež.

V červnu 2022 byly z památníku odstraněny polské vlajky. Ředitelka Muzea soudobých dějin Ruska Irina Velikanova vysvětlila: „za současných podmínek vztahů“ mezi oběma zeměmi je umístění polských státních symbolů na polské části památníku „nevhodné“, zatímco „muzeum není zbavit se odpovědnosti za péči o polské pohřby.“

RIA Novosti se k tomu vyjádřila:

V březnu 2023 bývalý prezident a nyní místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace Dmitrij Medveděv napsal pro Sputnik v Polsku článek s jiným názorem:

V dubnu 2023, v předvečer Dne památky obětí Katyně, který se slaví v Polsku, ruská televize oznámila: „Byly zveřejněny důkazy o zvěrstvech nacistů v Katyni v roce 1941.“ Svědectví, které potvrzuje, že katyňská tragédie byla dílem Němců, podal, jak se ukázalo, „účastník pohřbu zabitých Poláků a později bojovník praporu „zvláštního určení“ působící v Leningradské oblasti během Velké vlastenecké války, Arno Dure." Tato svědectví podal, jak se ukázalo, již v roce 1945, ale až nyní na ně z nějakého důvodu upozornila ruská televize.

S Tverem je problém: během Velké vlastenecké války se Němci zdrželi v Medném pouhé tři dny a na břehu řeky Tvertsa, kde se nacházejí hrobové jámy, nebyly vůbec žádné. Ale v tomto případě je tu jiná verze: jde jen o to, že v těchto jámách neleží Poláci, ale vojáci Rudé armády, kteří zemřeli na zranění v evakuačních nemocnicích poblíž Tveru.

Elena Obraztsova nepopírá, že takové pohřby poblíž Tveru mohou být také. Pojďme je tedy najít. To ale neznamená, že by smrt Poláků rukou čekistů měla být škrtnuta.

„V okruhu 50 kilometrů od Medného skutečně byly nemocnice,“ souhlasí Obrazcovová. Co je nemocnice za války? Mohli by být umístěni v některých vesnických domech, ve stanech. Pokud se najdou rudoarmějci, kteří na následky zranění zemřeli, měl by jim být také postaven pomník.

Ale to „pokud to udělají“ bude brzy čtvrt století staré: podle Obraztsové se rozhovor o Rudé armádě vedl od samého počátku 21. století. Z nějakého důvodu se je stát ani jediná „vlastenecká“ organizace nepokusily najít. Hlavní je vymazat z paměti Poláků, kterým jejich krajané dokázali postavit pomník.

Tags: Novaya.media , Katyne , pamatnik , hroby , strelnice , Mednye , cekista , vrazdeni , Stalin , polaci