Clanek pochazi z Welt.de
V roce 1919 ovládli bolševici jen desetinu bývalé carské říše. Přesto z občanské války, která se vyznačovala extrémně násilnými situacemi, vyšli vítězně.
Na jaře 1919 se zdálo, že sovětská moc je blízko zhroucení. Na Volze tlačil admirál Alexander Kolčak na západ se dvěma armádami. Na jihu se s podporou Velké Británie a Francie zformovala kozácká armáda pod velením generála Antona Děnikina. A v Karélii se generál Nikolaj Yudenich spolu s finskými jednotkami pokusil připravit útok na Petrohrad. Když se Kolčakovy jednotky v březnu přesunuly do železničního uzlu Ufa na západním Uralu, zdálo se, že cesta do Moskvy je otevřená.
Bolševici v té době ovládali jen asi deset procent území bývalé carské říše. Finsko, Polsko, pobaltské státy, Ukrajina, země Kavkazu vyhlásily nezávislost, Sibiř a velké části muslimských oblastí Asie se odtrhly. V březnu 1918 byla Moskva prohlášena za nové hlavní město sovětské moci , protože byla méně zranitelná než Petrohrad a protože se nacházela v centru ruského srdce, které si bolševici museli za každou cenu udržet, aby nezahynuli.
To, že Lenin a Trockij, organizátor Rudé armády , přesto dokázali vyhrát občanskou válku, je jedním z úžasných úspěchů jejich revoluce. Jejich výpočet, že světová revoluce brzy smete odpor proti jejich uchopení moci v listopadu 1917, se ukázal jako chiméra.
Občanskou válku lze rozdělit do tří fází. Poté, co Centrální mocnosti obsadily velká území na západě až po Kavkaz, mohli se tam shromáždit bílí, jak se odpůrcům rudých běžně říká. Především Československé legie vyvíjely tlak na bolševiky. Jednalo se o silnou jednotku čítající asi 40 000 dobře vybavených vojáků, kteří se rekrutovali z českých válečných zajatců za 1. světové války a která se ukázala být mnohem lepší než první jednotky nově založené Rudé armády.
Legie zablokovala Transsibiřskou magistrálu a postoupila k Volze. Pod jejich ochranou vytvořila v září 1918 Všeruská státní konference správní radu v čele s Kolčakem, v níž byli zastoupeni vysoce heterogenní odpůrci bolševiků. V listopadu však admirál provedl proti této struktuře puč a prohlásil se nejvyšším regentem v Rusku.
Ve druhé fázi v roce 1919 převzaly jednotky Entente roli německých a rakouských jednotek až do příměří v roce 1918. Kolčak a Děnikin uspořádali skutečný závod do Moskvy, který selhal právě proto. Protože jejich útoky byly nekoordinované, Trockij je dokázal odrazit jeden po druhém. Československé legie se spojily s francouzskými, britskými, americkými a japonskými intervenčními silami na Dálném východě a v roce 1920 vystoupily z války, aniž by předala spojencům velké části carského zlata ukořistěného v Kazani.
Od roku 1920 konečně přešla Rudá armáda do ofenzívy na všech frontách. Utrpělo těžkou porážku v srpnu 1920 u Varšavy proti Polsku, jehož armády napadly Bělorusko a Ukrajinu. Ale do roku 1924 byly všechny oblasti, které kdysi patřily k carské říši, s výjimkou Finska, Polska a pobaltských států, připomenuty – nesmírně krvavě.
Důvodů k tomu bylo několik. Nejdůležitější bylo jistě rychlé budování Rudé armády. Byla založena v lednu 1918, v květnu 1919 měla již 1,5 milionu mužů a v roce 1920 pět milionů. Trockij prokázal pozoruhodnou schopnost učit se, protože se nespoléhal pouze na správné revoluční vědomí vojsk. Místo toho narukoval téměř 50 000 důstojníků a 215 000 poddůstojníků z carské armády, což dalo jeho vojákům pevnou kostru.
Volba důstojníků, pozůstatek revoluce, byla zrušena. Disciplína prosazovaná s brutální přísností. Vzbouřenci byli zastřeleni. Komisaři zároveň poskytovali armádě ideologický výcvik, který ji také proměnil v obrovskou vzdělávací instituci.
Bolševici měli také výhodu vnitřní linie. Zatímco jejich protivníci útočili z řídce osídlené periferie, oni si zachovali přístup k ruským ekonomickým a demografickým zdrojům a byli schopni využít železnici k přesunu velkých formací v relativně krátkém čase.
Bílí však poskytli další, pravděpodobně rozhodující důvod: jejich nesouhlas. Kolčak a Děnikin promarnili své šance, protože se viděli jako konkurenti v boji o moc, a proto se zdrželi jakékoli formy spolupráce. Souviselo to také s jejich nesourodým následováním. „Bílí zahrnovali protofašisty napravo, přes kadety a liberální esery ve středu až po některé esery nalevo od spektra,“ píše historik Martin Aust . Mnozí měli s carskými generály společný pouze cíl svržení bolševiků, diametrálně se od nich ale lišili svými politickými a společenskými představami.
Ale válku vedli generálové a z pohledu trpícího obyvatelstva stáli za ošuntělým režimem cara, za návrat šlechty, podnikatelů, císařské byrokracie. Podpora, které se bělochům dostalo od Ústředních mocností, Dohody, Poláků, Čechů, Finska, Japonska a USA na Dálném východě z nich udělala spojence ve válce proti vlastnímu národu.
Ani rudí nebyli homogenní skupinou, ale bolševici uměli přísahat své partyzány na společný program: rady, pozemková reforma, národní sebeurčení v mnohonárodnostním státě a odpuzování autokratického řádu se mnohým lidem jevilo jako menší zlo. O zbytek se postaral teror čeka, založeného na konci roku 1917, který použil brutální násilí proti osobám označeným za disidenty a třídní nepřátele.
Mezi bílými a červenými bojovala o přežití třetí velká skupina, rolníci. Nejen nábor a konfiskace obilí připravily o živobytí venkovského obyvatelstva, což vedlo k četným povstáním. Kromě toho existoval nepředstavitelný „řetěz násilných situací a extrémních zkušeností“, říká Aust a vysvětluje neomezené násilí občanské války. "Politický průběh fronty byl nepřehledný, přežití bylo sporné a ti, kteří přežili další den a noc, ho strávili ve strachu z násilí, hladu a smrti."
Střídaly se průvody bílých, rudých, kozáků, lidí vracejících se z fronty, lupiči, legionáři, bojovníci různých národností a zanechávali své krvavé stopy. V samotném Kyjevě se vláda mezi lety 1917 a 1920 změnila 14krát. Navíc byly hladomory a smrtelné následky španělské chřipky. Židé čelili masovým pogromům. Aust čerpá z deníků studenta z Kyjeva, jak lidé vnímali každý malý hluk – telefonní hovor ve dne, kroky v noci – jako předzvěst blížící se zkázy a obnoveného násilí.
Když byli bílí zatlačeni a rozdrceni Rudou armádou, teror bolševiků se obrátil k těm spojencům , kteří se bránili nastolení leninské diktatury. Rolnické povstání byly potlačeny masovými střelbami, stejně jako povstání kronštadtských námořníků požadujících zachování radního systému. Čeka, která měla v roce 1921 ve svých službách dobrých 137 000 mužů, dostala volnou ruku pro nekontrolované zatýkání a popravy.
Když občanská válka v roce 1921 skončila, přišlo o život až deset milionů lidí, z nichž jen 0,8 až 1,2 milionu tvořili vojáci. Asi dva miliony, většinou příslušníků vzdělané elity, odešly do exilu. Průmyslová výroba klesla na úroveň roku 1912. Válka „zdevastovala zemi hůře než Napoleonovo tažení v roce 1812 a (způsobila) hladomor v zimě 1921/1922, který (navíc) stál životy nejméně pěti milionů lidí“, vyvozuje závěr historik Manfred Hildermeier .
