Poznámka místopředsedy Státní plánovací komise A. Zelenovského a zástupce lidového komisaře železnic B. Aruťunova předsedovi zvláštního výboru Malenkovovi, podle telegramu pověřeného výboru v zóně 1. ukrajinského frontu:

„V telegramu z 21. února tohoto roku. soudruh Saburov M.Z. uvádí, že jím zkoumaný závod na opravu parních lokomotiv ve městě Jels (20 km severovýchodně od Breslau), který vlastní německá společnost Betridsgeminschaft Rav Dobros, se dochoval v dobrém stavu. V závodě se nachází mechanická dílna s 230 stroji, kovárna s 66 hamry, 2 montážní dílny parních lokomotiv se 70 stáními, kotelna, dýmkařská dílna, tendrová dílna, soustružna kol, slévárna mědi a montážní dílna elektřiny a plynu s 50 místy, ale v závodě nejsou žádní pracovníci, bylo tam asi 4000 lidí.

V souvislosti s extrémní potřebou NKPS ( Lidový komisariát železnic - pozn. red. ) vybavení pro personální obsazení 16 obnovených opraváren lokomotiv, Státní plánovací výbor SSSR podporuje návrh soudruhu. Saburov o předání zařízení a materiálů uvedeného závodu do NKPS pro export do Sovětského svazu a jeho umístění s vybavením do výrobních zařízení jednoho z obnovených závodů parních lokomotiv.

I taková nenáročná motivace stačila k tomu, aby se závod přesunul z Yelsy do stanice Tarase Ševčenka oděské železnice. Upozorňuji na to: dlouho předtím, než Postupimská konference přijala rozhodnutí o reparacích uložených Německu jako náhradu za škody, které způsobilo SSSR.

Odkud získáme čísla?

K 1. lednu 1946 obdržel Lidový komisariát železnic 20 598 kusů různé techniky, z toho 6 519 kovoobráběcích. Před demontáží bylo tímto zařízením více než 140 průmyslových zařízení,

Je také třeba mít na paměti, že účetní jednotky a celková tonáž nezahrnovaly tisíce kilometrů železničních tratí demontovaných v Německu a Polsku a skutečnost, že při nakládce techniky na žádost Státního výboru obrany (Výboru obrany státu). - pozn.), vozy byly zatíženy do maximální nosnosti neosobními materiály: surovinami, hotovými výrobky, nářadím a různým majetkem. Jedním slovem, jak nákladní, tonáž, tak kusové kvantitativní účtování bylo velmi relativní.

Od 2. března 1945 do 2. března 1946 vydal Státní výbor obrany a Rada lidových komisařů SSSR 986 usnesení o likvidaci 4389 průmyslových podniků, z toho 2885 v Německu, 1137 v Polsku (Německé Slezsko a další regiony) a v Rakousku 1137. 206, v Maďarsku - 11, v Československu - 54 a v Mandžusku - 96.

A to byl jen začátek. Vojenskému historikovi Knyshevskému se na počátku 90. let podařilo nahlédnout do údajů pouze za rok 1945 a zveřejnit je. Pak se pro něj dveře zavřely. Sám Pavel Knyshevsky zemřel v roce 1995.

Bylo by nutné konečně otevřít archivy - to je vše. To, co najdeme v archivech, bychom měli porovnat s čísly téže „Mimořádné státní komise pro ustavení a vyšetřování zvěrstev nacistických vetřelců a jejich kompliců a škod, které způsobili občanům, JZD, veřejným organizacím, státním podnikům a institucemi SSSR“. Komise s tímto nekonečným názvem vznikla na konci roku 1942 a odvedla bez nadsázky obrovskou práci, která si zaslouží náš dík.

Členové komise a zaměstnanci sekretariátu cestovali do osvobozených oblastí, prohlíželi hroby a mrtvoly, shromažďovali četná svědectví svědků a propuštěných vězňů německých věznic a koncentračních táborů, vyslýchali zajaté vojáky a důstojníky, studovali nepřátelské dokumenty, fotografie a další důkazy monstrózních zločinů, evidovaly škody způsobené průmyslovým a zemědělským podnikům, městům a obcím země...

Ale ačkoli „spolehlivost mnoha a možná i většiny materiálů shromážděných Komisí není zpochybňována, počet civilních obětí uvedených v jejích materiálech se při křížové kontrole často ukazuje jako zkreslený – zpravidla , přeceňován (někdy mnohonásobně), poznamenává Knyshevsky.

Známý dánský badatel Niels Poulsen navíc zase připomíná, že některé zločiny, z nichž Mimořádná státní komise obvinila německou stranu, byly skutečně spáchány sovětskými státními bezpečnostními složkami. Konkrétně se jedná o popravu polských válečných zajatců u Katyně (v tomto případě členové komise pouze podepsali zprávu předem připravenou NKVD) a popravu zajatců ve Vinnici (jejíž vyšetřovací zpráva však , nebyl nikdy zveřejněn).

O to obtížněji se ověřují údaje o průmyslu a zemědělství.

„Pouze během období Vlastenecké války bylo následující nedostatečně vyprodukováno, a proto národní hospodářství ztratilo v regionech a podnicích SSSR, které byly okupovány:

Tato kolosální množství zboží by byly vyrobeny okupovanými regiony a podniky SSSR, i kdyby výroba v těchto regionech a podnicích zůstala na úrovni roku 1940.

Materiální škody způsobené národům Sovětského svazu hitlerovským Německem jsou v nepatrné míře kompenzovány převodem průmyslového zařízení jako reparace z Německa do SSSR. Náklady na toto vybavení jsou pouze 0,6% velikosti pouze "přímých ztrát na majetku" SSSR během vlastenecké války.

Tak píše ve své slavné knize „Vojenská ekonomika SSSR ve Velké vlastenecké válce“ Nikolaj Vozněsenskij, člen politbyra Ústředního výboru, předseda Státní plánovací komise, akademik, údajný dědic samotného Stalina, který osobně četl tuto knihu v rukopise a dokonce ji opravil. Například přeškrtl celý (pouze!) odstavec o pomoci spojenců nám (na okraj napsal: „To ne!“), na jiném místě nechal jen zmínku, že tato pomoc činila „4 procenta domácí produkce." Pak to časem opravili o 7. Obě čísla jsou nyní záhadná.

Ale co naděláte, tentýž Stalin – také osobně – uvedl Malenkov do zprávy na 19. kongresu větu:

(na konci 50. let, při přípravě prvního sborníku "Zemědělství SSSR" byly tyto údaje ověřeny. A ukázalo se, že skutečné výsledky byly nižší než výsledky z roku 1940 a dokonce i z roku 1913. Ale Malenkov četl bez chvění, ačkoli měl chápat, že s realitou nemá nic společného).

... A Nikolaj Voznesenskij byl zastřelen v roce 1949 – v rámci záhadného „Leningradského případu“. Kniha byla na mnoho let odebrána.

Chci říct, že se všemi sovětskými postavami by se mělo zacházet opatrně. Zkontrolujte je, pokud je to možné – pokud ovšem chceme alespoň přibližně vědět, kolik nás tato válka a nejen to stála. Za co samozřejmě může nepřítel a za co nemůže.

Šéf ruské zahraniční rozvědky generál Naryškin se tedy domnívá, že nastal čas přezkoumat výsledky práce mimořádné komise:

Generálové KGB jsou obecně zvyklí mluvit tajemně. Co tím Naryshkin myslí, přiznám se, nepochopil jsem. Hodlá konečně přepočítat škody způsobené zemi a předložit potomkům zločinců přísný účet? Znamená to ale, že komise v čele s členem politbyra Shvernikem něco důležitého přehlédla a nastal čas její nedostatky napravit? Nebo je prostě „nadešel čas obrátit se na tyto dokumenty“, které se z nějakého důvodu celá ta desetiletí skrývaly, a učinit je „veřejným majetkem“?

Pravda, sám Naryshkin se k tomu nevrátil od roku 2020, kdy tuto myšlenku vyslovil. Možná si uvědomil, že to byl nemožný úkol.

"Odškodnění oběti"

Téma „německých reparací“ je stále žhavé. Při přípravě tohoto materiálu jsem se setkal s pozoruhodným fenoménem: není se na koho obrátit o radu!

Zavolal jsem vědeckému řediteli Ekonomického ústavu Ruské akademie věd, členu korespondentu Akademie R. Grinbergovi. "Koho doporučuješ, Ruslane Semenoviči?" Greenberg uvažoval. "Dašičev zemřel, takže mohl říct... Kdo teď může? .. Vystudoval jsem univerzitu, ve skupině bylo osm germanistů." Nezůstal žádný…“

Dohodli se, že pokud si na někoho vzpomene, ozve se.

Některé důležité pojmy vysvětluje mezinárodní právník S. Budylin:

Odškodnění mohlo být použito na pokrytí vojenských výdajů vítěze, ale obvykle zahrnovalo značné částky navíc (proč jinak bojovat?).

Historicky bylo odškodnění považováno za zcela normální jev, jakousi civilizovanou alternativu k chaotickému drancování poražené země. Napoleon tedy všechny své výboje ukončil mírovou smlouvou s podmínkou vyplacení odškodného, ​​čímž „shromáždil“ více než 500 milionů franků. Po konečném vítězství nad ním však spojenci v protifrancouzské koalici na oplátku uvalili na Francii odškodnění ve výši 700 milionů franků.

Ale ne proto, že prohrála, ale jako odpovědnost za způsobenou škodu. Odškodnění není poctou vítězi, ale odškodněním oběti."

Podle historika M. Semiryaga bylo několik let, během nichž SSSR shromažďoval reparace, demontováno a odesláno 2885 různých továren a závodů, 96 elektráren, asi 340 tisíc různých obráběcích strojů, 200 tisíc elektromotorů, různá vědecká a laboratorní zařízení. na Východ (například dalekohledy z univerzitní observatoře v Berlíně), vybavení bazénů, vagony a lokomotivy, civilní a vojenské lodě... Celkem bylo přijato 1 118 000 tis.

Přitom je nejčastěji těžké nazvat slušným slovem, jak probíhala demontáž, nakládka a příjem německé techniky. Zde je například popsán příjem německé techniky v Leningradském bolševickém závodě Lidového komisariátu vyzbrojování SSSR:

„Zásilka techniky a materiálu je prováděna v rozporu s postupem pro zasílání trofejního majetku, stanoveným nařízením NKV ze dne 12. května 1945 č. 119. Ve většině případů nejsou sestavovány podrobné soupisy zaslaného trofejového vybavení a materiálu. ...

Označení míst je provedeno neuspokojivě. Některá místa nemají žádné značení. Není známo, kdo provedl nakládku v těchto vrstvách."

Velká část toho, co bylo vyjmuto, nebylo nikdy doručeno ve správném stavu; cestou se mnoho rozbilo, ztratilo nebo ukradlo. Vynikající továrna na optiku Carl Zeiss, rozebraná v Jeně, se ocitla v SSSR, aniž by její specialisté zůstali v Německu, a dlouho přinášela jen ztráty.

A tady jde o bezpečnost „trofejního“ majetku na „zvláštní“ základně Lidového komisaře SSSR pro hutnictví třešní v Nižhnedneprovském hutním závodě pojmenovaném po K. Liebknechtovi:

“... Obrovské množství ukořistěné techniky ve třech tisících venkovních vagonů střeží pouze čtyři strážní stanoviště. V roce 1946 bylo na území závodu zadrženo 72 osob s odcizenými materiály a navíc bylo na místě zastaveno 55 případů krádeží.

V otevřených skladech se často nacházely otevřené krabice, jejichž obsah byl odcizen.

Celkem (včetně Německa a jeho spojenců) SSSR zcela nebo částečně rozebral 4389 podniků. Je to hodně nebo málo? Jak posoudit význam exportu průmyslového zařízení pro obnovu ekonomiky Sovětského svazu? Pokud to alespoň přibližně srovnáme s tím, co Němci zničili v SSSR, tak jsou reparace malé. Pokud ale porovnáme strojový park SSSR před a po válce, dostaneme trochu jiné hodnocení.

Molotov kdysi nazval reparace „maličkostmi“. "Náš stát je kolosální," řekl, "... tyto opravy byly na starém vybavení, samotné vybavení je zastaralé." Molotov podle M. Semiryaga (který sám po válce sloužil v Německu) význam reparací značně bagatelizoval; Nebyly to "maličkosti". V roce 1945 měl SSSR 570-580 tisíc obráběcích strojů (před válkou - 710 000), značná část byla zastaralá a opotřebovaná. Když se k nim přidaly německé, ve stejném roce již flotila čítala 928 tisíc obráběcích strojů. Růst vozového parku v důsledku reparací pokračoval až do počátku 50. let: SSSR sám vyrobil v letech 1946–1950 pouze 290 tisíc obráběcích strojů, ale jejich počet v roce 1951 dosáhl 1 milionu 507 kusů.

Literatura v hromadách

Němci čas od času hovoří o nutnosti vrátit více než 1,3 milionu vzácných a cenných knih a rukopisů, dále více než 250 tisíc muzejních cenností a 266 tisíc archiválií. SSSR vrátil některé věci do NDR a na počátku 2000 let také Rusko.

Organizované zábory kulturních statků prováděly trofejní brigády, které byly vyslány na zámky střední Evropy.

Výběr knih, který organizovali zástupci významných knihoven v Sovětském svazu, vedla Margarita Rudomino, ředitelka Knihovny zahraniční literatury v Moskvě.

Na jaře 1946 Rudomino ve zprávě napsal, že ve skladu v polském Myslowitzu se nashromáždilo čtyři až pět tisíc krabic knih. V červenci 1945 vyšlo z vojenské zprávy, že v Myslovici byla objevena Turgeněvova knihovna z Paříže. Bylo „asi 1 200 000 svazků v ruštině a cizích jazycích“. Turgeněvova knihovna nebyla považována za trofejní, protože byla „ruská“, a tudíž považována za „sovětský majetek“.

Kolik „trofejní“ literatury, cenné nebo „politicky škodlivé“, bylo do země přivezeno, nikdo vlastně nevěděl. I K. Omelčenko, pověřený Radou ministrů SSSR k ochraně vojenských a státních tajemství v tisku, byl dochvilný a precizní člověk a hovořil o „několika milionech“ knih. Ačkoli úryvky z jeho zprávy A. Usovovi, vedoucímu oddělení propagandy Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků z 8. září 1948, určitým způsobem rozšiřují a upřesňují myšlenku „trofejních“ knihoven :

„... V Leningradu a Leningradské oblasti obdrželo trofejní literaturu 38 institucí v počtu 859 821 jednotek, nepočítaje v to knihovnu Akademie věd a Státní fond, které disponují více než 2 miliony výtisků publikací o trofejích. Z tohoto počtu dokončilo ověřování 18 institucí a podniků. Celkem bylo v Leningradu zkontrolováno 300 177 jednotek, s výjimkou Akademie věd ...

O tom, jak politicky nezodpovědný byl dovoz trofejové literatury v řadě případů, svědčí alespoň tato skutečnost. Ve městě Tomsk byly spolu s vybavením do závodu č. 631 přivezeny portréty Hitlera, Goebbelse aj.

Už v polovině 80. let mi známý člen Komsomolu navrhl, abych si od nich v suterénu Leninského okresního výboru v Moskvě vzal to, co se mi líbí z literatury („staré dobré knihy, ale všechny v němčině“). "Trofej, celé hory, už je zaplavuji..."

Lidský rozměr reparací

Stalin po vítězství velmi žárlil na slávu maršála Žukova. Odposlouchávali ho, vyřazovali svědectví jeho podřízených. Ministr státní bezpečnosti Abakumov provedl tajnou prohlídku v moskevském bytě Georgije Konstantinoviče a poté v zemi.

Výsledky pátrání jsou ohromující: kusy různých látek, lustry, soupravy, obrazy, lovecké pušky, zlato, stříbro v kilogramech ...

Od vrchního velitele pozemních sil pak Žukov odletěl k veliteli okresních vojsk, ale Stalin ho nedokončil. Obecně platí, že téměř každý generál v Německu snadno našel kompromitující důkazy. Politický důstojník Žukovskij generál Telegin... Šéfové operačních sektorů "KGB" generálové Sidnev, Bezhanov a Klepov... Vedoucí oddělení kontrarozvědky generál Zelenin... Generál Krjukov a jeho manželka, zpěvačka Ruslanova... Všichni chytli, jak moc mohli nést, ale mohli - hodně.

Je to dokonce zvláštní, protože, jak je uvedeno v osvědčení pro stranický kontrolní výbor, „nezpůsobili svým jednáním přímou škodu sovětskému státu, všechny nezákonně nabyté hodnoty byly zabaveny a převedeny na stát ... “. Co jiného?

Někde v tichu obydlí, "mrhající nad zlatem", obdivující zcela zbytečné šperky a předměty jako dámský síťovku z tkaného zlata o váze čtvrt kila, jako má Sidnev. Zajímalo by mě, jestli by s ním mohla jít manželka generála kamkoli, no, alespoň do sovětského divadla? Tuto otázku si klade historik Nikita Petrov, autor zásadní biografie prvního předsedy KGB Ivana Serova (musím také říci, že ne žoldáka). A zdá se, že ani on nezná odpověď.

Nic překvapivého. Lidé z chudé země, byť v obecných uniformách. Dobře, zlato a diamanty, ale - všichni! - našel čtyři nebo pět akordeonů!

A více o „lidském rozměru“ reparací.

Z memoárů uměleckého kritika Michaila Germana:

„Bylo tam mnoho drahých zajatých (především německých) přijímačů – přinesli, koupili, vyměnili. V leštěných dřevěných, ebonitových nebo plastových pouzdrech, monumentálně významných, slavnostních a impozantních, jako samotná tisíciletá Říše, zdobili „slušné“ byty, naplňovali je dunivými hlasy prosperity ... “

Herman se domnívá, že v masovém povědomí „mezitím vstoupilo něco nového, jakási nevýrazná „kvazievropeizace“. Jde o fenomén, dokonce, chcete-li, „subkulturu“ reparací. Do země se vlil šílený, nadměrný proud předmětů západní, samozřejmě především německé civilizace. Nábytek, oděvy, auta, motocykly, jízdní kola, koberce, jídelní soupravy, křišťál, bronz, lustry, radiogramy a gramofonové desky, pera Parker a porcelánové pastýřky (od staré Míšně a vzácných dánských figurek až po měšťanský kýč), bižuterie, fotoaparáty, hodinky, hračky a tisíc dalších svůdných maličkostí. Byly přinášeny, darovány, měněny, prodávány, nenápadně plnily výlohy, zdobily domy bohatých, rušily sny chudých, postupně formovaly nový společenský vkus.

Jednalo se o takzvané trofejní dary, které si Stalin v květnu 1945 osobně objednal.

- generalissimo to uvedl 22. května 1945 na poradě o demobilizaci Rudé armády. "Během demobilizace nenechte bojovníky a důstojníky jít s prázdnýma rukama - rozdávejte vysílačky, kola a další věci."

V Durynsku, které válkou méně trpělo, bylo velitelům a vedoucím okresů dovoleno dávat bezplatně „z majetku trofejí jako dary vojákům a seržantům Rudé armády, kteří byli propuštěni k demobilizaci, kteří si vedli dobře“ jízdní kola, rádia, hodinky, hudební nástroje, holicí strojky a mnoho dalšího. Kromě toho bylo prostřednictvím „ekonomického aparátu vojenských útvarů a jednotek“ nařízeno zavést „prodej ukořistěného zboží a spotřebního zboží propuštěným vojenským pracovníkům za hotové“.

V říjnu 1945 byly v Durynsku dary pro demobilizované „uspořádány ve všech velitelských kancelářích“, byly předány „slavnostně“. Mezi dary byla manufaktura, prádlo, kusy látek, svetry, boty, zbraně, vysílačky... To vše političtí pracovníci prezentovali jako Stalinovu starost o vojáky Rudé armády.

O konkrétních číslech se v tomto případě jen stěží dá hovořit. Nepatřičné je také vymlouvat se, že trofejních darů a věcí „nebylo tolik“.

Další legální tok oblečení byl odeslán do SSSR v povolených balíkech. V roce 1944, kdy byly nepřátelské akce přesunuty mimo Sovětský svaz, jako odměna za dobré služby směl veškerý personál (od vojáků po generály) posílat balíky do své vlasti, avšak s upozorněním - „ne více než jednou za měsíc“ .

Nařízením NPO byla hmotnost balíků stanovena pro vojíny a seržanty - do 5 kg, důstojníky - do 10 kg, generály - do 16 kg. Balíky vojáků a seržantů byly přijímány zdarma, důstojníci a generálové platili 2 rubly za kg.

Balíky byly odesílány přes vojenské poštovní stanice. K tomu vydali speciální „povolovací“ certifikáty.

Certifikáty často vydávali známí nebo správným lidem, předávali si je mezi sebou, v seznamech k odeslání byl veškerý personál a dokonce i ti, kteří byli v té době na dovolené.

V celkovém objemu reparací to byla nepochybně velmi malá část, ale také přispěla k toku oblečení, které směřovalo z Německa do SSSR. Rozsah dodávek komodit proti reparacím ze současné produkce zahrnoval jízdní kola, automobily, umělé hedvábí, pletené zboží, punčochy, nábytek, lahve šampaňského, smaltované nádobí, rádia a dokonce… plstěné klobouky. Do SSSR jich bylo v roce 1947 odesláno asi 300 tisíc, čímž byl plán splněn na 120,6 %. V roce 1948 bylo plánováno poslat dalších 200 000.

Sovětské továrny, jako například Krasnodarský kompresorový závod, který byl plně vybaven německým zařízením, byly vybaveny zabaveným zařízením. Zachycené kompresory vyrobené v roce 1947 firmou Schwarzkopf stále fungují v kemerovském podniku KOAO Azot. Až do 80. let 20. století se na moskevské ústřední telefonní ústředně (čísla začínala na „222“ – stanice sloužila ÚV KSSS) využívalo vybavení telefonního uzlu Říšského kancléřství. I speciální zařízení pro odposlechy, které po válce používaly MGB a KGB, byly německé výroby.

Všeobecné reparační závazky Německa nebyly zdokumentovány. Nebylo možné vytvořit efektivní centralizovaný mechanismus pro vybírání reparací a účtování plnění reparačních závazků ze strany Německa. Vítězné země, včetně SSSR, uspokojily své reparační nároky jednostranně.

Tags: Novaya.media , korist , valka , reparace , Polsko , Nemecko , baliky , stroje, technika ,