"Ať přijde Putin"

"Syn bydlí a slouží poblíž Pečengy, 19. kilometru," nadechne se Andrei, když se trochu ochladil. - Jsou tam jejich pětipatrové domy. Smradlavý, hovno se vznáší ve sklepích! Náš prezident Putin poslal mého syna na Ukrajinu. Co dal mému synovi? Syn na Ukrajině chrání Rusko před Banderou, chrání mě, matko! A žije ve sračkách! Před třemi lety jsem k němu přišel opravit vodovodní potrubí. Aby měli vodu v domě! Prosím: synu, je nutné uzavřít kohoutky ve sklepě. A on mi řekl: "Nemohu se tam dostat, tati, protože tam plavou sračky, mrtvé kočky a krysy." No, musel jsem, vlezl jsem do sklepa. V tašce. Chcete-li vypnout kohoutek. Rozumíš? Na nohou mám pytel na odpadky - po pás, abych vlezl do sklepa! Tak to bylo před třemi lety - a stále to tak dělají! Přál bych si, aby tento [špatný] náš ministr [obrany] přišel do Devjatnashky, šel dolů a vypnul kohoutek ve sklepě! Nebo nechme Putina přijít!

Novaja Gazeta psala o tom, jak armáda žije u Murmansku před rokem, v září 2021. Každý, kdo tam zavítá, si pamatuje zejména vesnici 19. kilometru u Pečengy. Rodiny kanonýrů žijí ve čtyřech panelových pětipatrových budovách.

Stěny a stropy v bytech jsou plesnivé. Hostesky se dohodnou, kdo kdy může zapnout žehličku nebo konvici, protože křehká elektroinstalace nevydrží dva elektrospotřebiče u jednoho vchodu.

"Sloužil jsem na Dálném východě, tam je to ještě horší," řekl mi důstojník se smíchem na dvoře jednoho z těchto domů. Jiní přikývli, také se zasmáli a pojmenovali různé body na mapě vlasti, kde armáda nežije o nic lépe. Zeptal jsem se, proč si nestěžují velení. "Shoigu, nebo co?" odpověděl důstojník s upřímným smíchem. A vysvětlil, proč to všechno armáda snáší: hypotéka z nich dělá otroky. "Po šesti letech služby si mohu koupit byt na vojenskou hypotéku kdekoli v Ruské federaci," řekl zdroj. - A tak jsem si koupil byt ve Voroněži. Bydlím zatím v kanceláři, vedle místa výkonu práce, ale mám zajištěno bydlení pro výpověď. Za hypotéku platím asi jeden a půl tisíce rublů ročně, zbytek za mě platí ministerstvo obrany.

„Žili jsme zhruba stejně,“ vzpomíná Nikolaj Bobrakov, bývalý voják a záložní důstojník, již v Puškinovi u Petrohradu. - Přestože sloužili v hlavním městě Severní flotily - v Severomorsku. Jakmile zapršelo s větrem, voda proudila podél zdi přímo přes omítku. A stejné je to i na chodbě.

Na bydlení rodina Bobrakových čekala osm let, dočkala se ho před 15 lety. Notoricky známá vojenská hypotéka tehdy nefungovala, zákon o ní (FZ 117 „O akumulačním hypotečním systému bydlení pro vojenský personál“) vstoupil v platnost v roce 2005, ale ve skutečnosti začal fungovat v roce 2009. Masivně vojenský personál začal kupovat byty s touto výhodou v roce 2015. Ale podle zákona není možné propustit vojáka ze služby, aniž by mu bylo poskytnuto bydlení. Jak se dnes žije majitelům bytů od Ministerstva obrany a v rámci „prezidentského programu“?

„Prezident tří domů osobně přijat“

Nízkopodlažní mikročtvrť v Puškinu u Petrohradu se nazývá vojenská čtvrť – byla postavena speciálně pro armádu. Rozhodnutí postavit zde 60 domů pro 2500 rodin padlo v roce 2006.

Bylo pro ni vybráno místo se snad nejdražšími pozemky v okolí Petrohradu: bývalé Carské Selo, „ruské Versailles“. Navenek velmi krásné, úhledné čtyřpatrové domy byly postaveny vedle parku a Kateřinského paláce ve fantastickém časovém rámci: na konci roku 2007 bylo město připraveno.

„Sloužili jsme 20–25 let, žili tvrdě a tady je byt v Puškinu! - jeden z důstojníků, Vjačeslav Vagin, mi řekl o prvním dojmu z nového bydlení. - Celý můj život žila moje žena a tři děti ve společném bytě, v místnosti 25 metrů, ve vedlejší místnosti - rodina se dvěma dětmi. Pro devět z nás jsme měli kuchyni čtyři metry. V 90. letech jsem na vlastní oči viděl, jak plakal plukovník, kterému bylo odepřeno bydlení. A teď - počkej! .."

V roce 2008 se na nový byt přišel podívat i bývalý velitel ponorky Andrei Bartosh-Zeleny. "Vážně, mysleli jsme si, žila armáda do té míry, že si nás země pamatovala?" podělil se se mnou o své první dojmy.

S myšlenkami na to, jaké štěstí měli, vojáci, přitáhl dveře bytu k sobě – a klika mu zůstala v ruce.

Topná trubka vycházející ze stropu se náhle ohnula o 90 stupňů směrem do středu místnosti, klesla čtyřicet centimetrů od stěny, u podlahy se ohnula zpět ke stěně a šla k sousedům níže. Všechny byty v domě byly vyzdobeny takovými "stahovačkami". Stavbaři nedokázali vysvětlit účel potrubí uprostřed místnosti. Když se kapitán pokusil stěžovat si na kvalitu nové budovy, plácl ho předák po rameni:

Totéž viděli nově příchozí v dalších domech. "Zadarmo" je stálo hodně. Bartosz-Greeny investoval 220 tisíc rublů pouze do kosmetických oprav a pouze v prvních dvou letech.

Ale "kosmetika", bohužel, problémy nebyly omezeny. Baterie v bytech hučely, protože stavbaři šetřili na regulátorech tlaku. V horních patrech bzučela střecha, nějak položená. Místo teplé vody tekla z kohoutku rezavá kejda a v 18 domech byla teplá voda úplně odstavena, noví osadníci si museli na své náklady instalovat ohřívače vody. Větrání na toaletách bylo uspořádáno tak, aby nevyhánělo vzduch z místnosti, ale do ní. Ve sklepích byla voda po kolena. A pokud se k domu přiblížíte zvenčí a lehce šťouchnete prstem do zdi, zůstane díra, za ní je pěna, protože tepelná izolace byla jednoduše přetřena tenkou vrstvou omítky.

„Když nám ukázali domy, které byly právě zprovozněny, byli jsme potěšeni,“ říká Vladimír Fil, kapitán druhé hodnosti v záloze. - A začali vjíždět - začalo to vylézat: někde v oknech dali dvě sklenice, ačkoliv dokumenty uvádějí tři. Balkony jsou většinou samostatné.

Další vojenský důchodce Andrei Shelmin dostal v roce 2008 zatykač a pak dlouho litoval, že ho hned nevrátil: za peníze, které musel investovat do opravy „darovaného“ bytu, si mohl koupit nový.

- Mezi stěnou a stropem byly mezery - můžete tam strčit ruku, - vzpomíná Andrei. - Stručně řečeno, vrátil jsem se do KECh ( odbor údržby bytů, oddělení Ministerstva obrany odpovědné za údržbu bytů. - I.T. ), a říkají: jestli chcete, napište komentáře a nestěhujte se, počkejte, až se odstranit to.

Valentina, manželka Nikolaje Bobrakova, říká, že ministerstvo obrany vědělo o problémech „elitních“ domů.

„Můj manžel a já jsme kvůli bydlení osm let mlátili,“ říká. - Nakonec navrhli: chcete-li blízko Petrohradu, tak buď Puškina, ale tam jsou špatné domy, nebo jsou domy o něco lepší, ale v Sertolově. Vybrali jsme Puškina, aniž bychom to očekávali. Vjeli jsme dovnitř – tady samozřejmě panovala hrůza.

Jak byly tyto domy uvedeny do provozu s takovými nedokonalostmi? V odpovědi na tuto otázku ve "vojenské čtvrti" smích.

"Pronajali si tyto domy velmi jednoduše," ušklíbne se Nikolaj Bobrakov.

Například tapety tam stály za 900 rublů, u nás za 240 rublů, tam jsou kuchyně a koupelny kachlové, na podlaze v pokojích je laminát. Stěny máme vymalované, na podlaze je linoleum. Instalovala se tam dovezená vodovodní armatura a máme vodovodní baterie vyrobené v Kolpinu, vydrží dva roky. V našich domech jsou stropy nižší - 2,5 metru. Při nastěhování jsem byl požádán, abych podepsal papír, že mi nevadí, že jsem dostal menší plochu pro tři osoby, než ukládá zákon.

Takové papíry podepsalo mnoho vojenských důchodců při nastěhování, protože byty byly oproti projektu „smrštěné“. Bartosz-Zeleniy například zjistil, že jeho bydlení je o tři metry čtvereční menší, než je uvedeno v dokumentech.

Nyní mají noví osadníci v roce 2008 odrostlé děti, narodila se vnoučata. Co se v jejich domovech změnilo?

„V souvislosti se speciální vojenskou operací“

"Žádné problémy jsme nevyřešili," kroutí hlavou Vladimír Fil. „Ve sklepích je stále voda. Stoupačky hnijí, tečou. V sousedním domě prasklo potrubí - lidé zůstali dva týdny bez studené vody. Takové trubky: hniloba a rez před našima očima. Dýmky si kupujeme sami a měníme je na vlastní náklady.

Aktuální problémy by měla řešit správcovská společnost. Zpočátku se zde pravidelně střídali a podle majitelů domova je spojovala schopnost vybírat peníze.

„Když nám ministerstvo obrany předávalo domy, dalo svou správcovskou společnost LOEK,“ pokračuje Vladimír Fil. - Byla nahrazena společností "Doverie". Psali jsme, hádali se s ní, stěžovali si, v důsledku toho tato "Trust" byla pryč a najednou nám nabídla služby nová společnost - "Stroy-City". Zjistili jsme, že jsou pravděpodobně stejní majitelé. Našli jsme firmu s dobrou pověstí, chtěli jsme s ní uzavřít smlouvu. Pak ale přijdou účtenky – a my zjistíme, že Stroy-City už je tady.

„Můj syn studuje v Orlu a tady je jeho podpis,“ říká Vladimír Fil.

Stejná "schůze vlastníků" schválila seznam služeb poskytovaných "Stroy-City" a ceny za ně. Majitelé se tedy podle Fila „přihlásili“ například pod to, že budou mít zvlášť platbu za údržbu domu a zvlášť za vše, co se zdá být součástí této služby.

"To znamená, že za všechno platíme jakoby dvakrát," vysvětluje Nikolaj Bobrakov. - Uspořádali jsme naše setkání, to pravé, znovu jsme si vybrali naši společnost. Ale Stroy-City znovu předložilo své protokoly Státní bytové inspekci, ředitel této společnosti je uveden jako předseda schůze a hlavní inženýr je tajemník.

V roce 2020 napsali obyvatelé „vojenské čtvrti“ prohlášení policii. Vyšetřovatel jmenoval kontrolu písma a zjistil, že podpisy na protokolech Stroy-City byly falešné. Bylo zahájeno trestní řízení. V letech 2021 a 2022 Státní inspekce bydlení opět akceptovala protokoly od Stroy-City.

"Nemůžeme k tomu přistupovat ze žádné strany," rozčiluje se Nikolaj Bobrakov. - A teď nám říkají i na Státní bytové inspekci: vrchní velitel v souvislosti se speciální vojenskou operací nařídil, aby se na malé podniky nesahalo, nemůžeme prý podávat připomínky správcovským společnostem.

Obyvatelé "vojenské čtvrti" natočili video na adresu nejvyššího vrchního velitele - prezidenta Putina: "Obracíme se na vás s poslední nadějí o pomoc." Zatím žádná odpověď.

"Mám se teď zastřelit?"

Pokud jste si nyní mysleli, že smůlu mají jen tito vojenští důchodci, tak je to omyl. Nedokončené, nedokončené nebo jednoduše právně pochybné byty otrávily životy mnoha důstojnických rodin.

Například Strelna je další elitní předměstí Petrohradu s velmi drahými pozemky. Pokud prezidentská kolona náhle zamíří do Konstantinovského paláce po dálnici Peterhof, pak z okna uvidí prezident Putin další dům, kde ministerstvo obrany zakoupilo byty pro armádu.

Byty v tomto domě jsou chatové dispozice, s třímetrovými stropy. V důstojnických rodinách se tradovala historka: Údajně si původně petrohradští vojenští funkcionáři kupovali tyto byty „za své“, zaplatili je předem. Obyčejní vojenští důchodci byli připraveni standardní "tři rubly" v obytné čtvrti.

Julia Shogina dostala „pojmenovaný“ byt po smrti svého manžela námořníka. Záložní praporčík Yaver Movlanov přivedl do Strelny svou ženu a čtyři děti. Petr Rudyak se nastěhoval nejen s manželkou a dětmi, ale i s 87letou maminkou. Každý měl jinak těžké podmínky.

Nastěhovali je do nedokončeného domu na základě dočasných nájemních smluv pod příslibem, že všechny nedokonalosti budou každou chvíli odstraněny. Aniž by čekali na toto štěstí, armáda provedla opravy na vlastní náklady. A pak byla OKS, která vystupovala jako nákupčí z ministerstva obrany a platila podle smlouvy, rozpuštěna. Žádné jmenování nástupce. V důsledku toho nebyl nikdo, kdo by nákup od stavitelů přijal. Zatímco všechny tyto zkoušky probíhaly, zatímco armáda dělala opravy, metry čtvereční ve Střelně zdražily jeden a půl až dvakrát. Developerská společnost "Baltprodkom" se chystala ukončit smlouvy a vystěhovat armádu. Pak by byty, naštěstí již zrekonstruované, mohla prodat znovu, ale dráž.

V případě vystěhování by armáda už neměla šanci získat jiné bydlení: na ministerstvu obrany jsou dlouhodobě vedeni jako zajištěné bydlení. "A co se mám teď zastřelit?" - řekl záložní plukovník Gennadij Prutkov, který se musel dostat do půjček na opravy.

Skutečnou slepou uličkou se ukázala situace, kdy se vojenští důchodci ocitli v dalším domě, v Krasnoje Selo u Petrohradu.

Dům, který neexistuje

Tento dům byl postaven speciálně pro armádu opouštějící zálohu Specializovaným stavebním ředitelstvím (SSU) č. 44 Ministerstva obrany. V roce 2001 administrativa St. Petersburgu přidělila pozemek v klidné zelené mikročásti na jihozápadě města, v Krasnoe Selo, a předpokládalo se, že v roce 2003 bude připraveno 176 bytů.

Problémy začaly rok před koncem prací. Do této doby byla v domě, který se skládá ze tří budov, umístěných s písmenem P, jedna budova zcela připravena - pětipatrová budova. Další stejná a 9patrová budova byla právě před dokončením. A pak daňová inspekce podala na SSU-44 konkurzní žalobu.

Dalším problémem byla armáda, která už dávno měla odejít do důchodu, ale bylo v rozporu se zákonem propustit je, aniž by jim zajistili bydlení. Jeden z nich, major Vladimir Osmolovsky, sloužil své vlasti 40 let, než byl přeložen do zálohy. Z toho 13 zůstalo na seznamech personálu jednotky právě proto, že pro jeho rodinu nebylo bydlení.

Společně tyto dva problémy vyvolaly touhu nejen co nejdříve dotlačit rozestavěný dům, ale také jej zalidnit důstojnickými rodinami. A v roce 2003 obdrželo zakázku na prohlídku jeden a půl sta rodin, od té chvíle byly považovány za zajištěné bydlení, „způsobilé k životu“. Mezi nimi byl major Osmolovský s manželkou a synem.

Ve skutečnosti byly "obyvatelné" pouze byty v dokončené první budově. A i tak je to podmíněné: v místnostech ležely stavební suť, samotné byty měly všechny „standardní“ nedokonalosti - netěsnosti, křivé stěny atd.

Chybí kanalizace, chybí hydroizolace základů, kanalizace zatéká, zdi jsou popraskané. To nepočítám "kosmetiku" uvnitř bytů.

"V roce 2005 jsem vjel do naší devítipatrové budovy," říká Olga Turenko. - Strávili jsme 13 let blouděním v pronajatých bytech a pak můj manžel dostal byt v souvislosti s jeho propuštěním. Dostali jsme dočasné povolení k nastěhování, protože problém, který jsme měli, byl již akutní.

Nikdo se netajil tím, že dům nebyl uveden do provozu a nebyl ani dokončen. Noví osadníci dostali dočasná oprávnění a slíbili, že problém bude brzy vyřešen.

"Velitel nám to řekl: můžete se zatím usadit, problém bude vyřešen," vzpomíná Taťána Kamenevová.

"Bylo nám řečeno, že dům bude stále uveden do provozu," říká Nina Prikhodchenko. - Výtah nefungoval, ve vchodu nesvítilo, chodili jsme s baterkami. Bytem foukal vítr, protože švy nebyly utěsněné. Upevnili jsme je, jak nejlépe jsme mohli. Zavolal jsem šéfovi tohoto SSU-44 a ten mi řekl: "Který idiot ti dal moje telefonní číslo?"

Některé detaily ze života těchto rodin už tušíte: opravy na vlastní náklady, výměna všeho, co lze změnit a tak dále. Pro vodu se přitom muselo chodit k pumpě s kbelíky. To je z devátého patra bez výtahu.

- Jakákoli nehoda, jakákoli porucha - vše muselo být odstraněno na naše vlastní náklady, - pokračuje Taťána Kameneva. - Sami jsme uklízeli dvůr, odpadky se hromadily na skládce, nikdo je nevyvážel.

Ale armáda neměla kam jít. Ženy si na dvoře zřídily předzahrádky, sázely květiny v očekávání budoucího pohodlí a věřily, že se to všechno jednou vyřeší. Nějak se za půldruhé dekády podařilo obyvatelům zřídit vodovod, alespoň přestalo pobíhání s kbelíky na podlahách. Ale například výtah nefunguje jako dříve.

- Sousedé ze šestého patra mají invalidní rodiče, pohybují se na invalidních vozících, povzdechne si Nina Prichodčenko. - Oba vešli do bytu, takže celé ty roky seděli doma. Když vjeli dovnitř, požádali alespoň o zhotovení rampy, aby se kočárky daly spouštět ze schodů, ale bylo jim řečeno, že to podle projektu není povoleno. A všichni s malými dětmi táhli po schodech i kočárky.

Samotný výtah fyzicky existuje, ale nelze jej spustit.

"Neexistují pro něj žádné dokumenty," vysvětluje Olga Turenko. - A protože nejsou žádné dokumenty, říkají nám, výtah lze pouze demontovat. Je potřeba prý koupit nový. Sice jsme se podívali do dolu, všechno tam je, všechny kabely jsou v naftě.

"Dokumentace tam samozřejmě byla, a zatímco SSU-44 stále existoval, byl uložen tady, v našem domě," vzpomíná Taťána Kameneva. - Sousedé viděli, jak to jednoho dne vynesli a naložili do auta, které je mělo odvézt do KECH. Nikdo jiný tyto dokumenty neviděl, má se za to, že jsou ztraceny.

Nejsou doklady, ale standardně se má za to, že dům je plynofikován. To znamená, že sazby elektřiny pro obyvatele jsou maximální. Každý, kdo se pokusil naznačit uplatnění tarifů pro domy s elektrickými sporáky, byl zodpovězen: pod projektem je plyn.

Pro uvedení tohoto domu do provozu a registraci je nutné jej dokončit. K jeho dokončení je nutné jej nejprve uvést do provozu. A na to prostě neexistuje žádná právnická osoba, která by mohla vyčlenit peníze na dostavbu. A obecně není důvod tyto peníze přidělovat. Armáda obchází tento začarovaný kruh již téměř 20 let. Prošli jsme řadou neúspěšných pokusů.

Do roku 2016 visel dům v rozvaze ministerstva obrany. Poté jej vojenské úřady začaly přenášet do Petrohradu. Vedení města se snažilo dar odrazit, ale v roce 2017 arbitráž stále uznala 158 bytů ze 176 jako majetek Petrohradu. Zbytek bytů se nájemcům podařilo zprivatizovat, o privatizaci bytů v de iure neexistujícím domě rozhodovaly soudy.

Po převodu vlastnictví do Petrohradu obyvatelé domu požadovali, aby jmenovali správcovskou společnost. Jak by to bylo možné legálně provést, není příliš jasné, ale servis domu zajišťovala společnost City Zhilkomservis.

V roce 2017 podal Vladimir Osmolovsky žalobu, ve které žádal soud, aby uložil ministerstvu obrany povinnost dokončit stavbu domu, uvést jej do provozu a zapsat do katastru nemovitostí. Soud to odmítl s odůvodněním, že ministerstvo obrany s tímto objektem nemá nic společného. V roce 2018 se Osmolovskij obrátil na guvernéra Poltavčenka s žádostí, aby město, jelikož je nyní vlastníkem, stavbu dokončilo, dům předalo a zaevidovalo. Ukázalo se však, že ani to není možné: Petrohrad nevlastní samotný dům, ale pouze většinu bytů, protože 18 bytů bylo privatizováno.

V roce 2020 okresní soud v Krasnoselském rozhodl, že nešťastný dům může být dokončen a uveden do provozu prostřednictvím mechanismu generální opravy. Zdálo se to nejen rozumné, ale také jediné možné východisko ze slepé uličky.

„Vše se vrátilo k originálu,“ říká Vladimir Osmolovsky. - Dům není předán, nelze jej oficiálně předat. Bylo nám řečeno: ať vše zůstane tak, jak je.

Armáda bude dál žít bez plynu, bez výtahu, s děravým potrubím a další „zábavou“. Jedna radost – voda nyní nemizí všude, ale pouze v horních patrech devítipatrové budovy. Přesto je výhodnější běžet k sousedům zespodu s kýblemi než ke koloně.

Během posledních let napsali obyvatelé nešťastného domu spoustu dopisů mnoha úřadům. "Vaše výzva byla zaslána ministerstvu obrany Ruské federace," odpověděla prezidentská administrativa. "Vaše odvolání... bylo zasláno k posouzení prokurátorovi Západního vojenského okruhu," odpověděla vrchní vojenská prokuratura. "Kopie vašeho odvolání... byla pod dohledem zaslána k povolení státnímu zastupitelství v Petrohradě," odpověděla vojenská prokuratura Západního distriktu. "Je to odesláno k posouzení v mezích své pravomoci," odpověděla prokuratura v Petrohradě. Viceguvernér Petrohradu Nikolaj Linčenko odpověděl, že „Petrohrad není zákazníkem pro výstavbu tohoto zařízení“ a „není ani vlastníkem domu“, protože „u některých bytů ... právo soukromého vlastnictví občanů bylo uznáno soudem.“ nicméně dodal viceguvernér, v rozpočtu Petrohradu "jsou poskytovány finanční prostředky na výkon prací na kontrole technického stavu těchto objektů." Stavební komise odpověděla ujištěním, že technický průzkum je „naplánován na rok 2019“. Průzkum stál 990 tisíc rublů a byl skutečně proveden, obyvatelé to potvrzují. Ale protože soud v roce 2021 rozhodl, že zásadní oprava domu je nemožná, výsledky průzkumu nebyly užitečné.