Clanek pochazi z Yktimes.ru
Myšlenka vytvořit zvláštní území obývané židovskými osadníky měla v Rusku jasný, ale velmi krátký život.
Když se narodí na konci dvacátých let, předpokládalo se, že za deset let počet obyvatel nového území dosáhne půl milionu lidí, ale na konci třicátých let se vedení SSSR stalo zjevným neúspěchem této myšlenky. Nicméně nebylo tak snadné vzdát se jeho provádění, píše Forbes.
Pokud byl tsarista Rusko považován za vězení národů, pak pro židovské obyvatelstvo to byl temný žák v tomto dusivém vězení, napsal slavný bolševicko-aktivista Peter Smidovich v článku s expresivním jménem „Pomáhat rolníkům“.
On sám, svobodně, aby se narodil ve šlechtické rodině a studoval na Moskevské univerzitě, se stal profesionálním revolucionářem, v roce 1898 vstoupil do RSDLP v roce 1898, v roce 1905 se zúčastnil povstání v Moskvě vyzbrojené povstání, v roce 1917 byl v moskevském vojensko-revolenčním výboru, který se ujal moci v jeho rukou v budoucím hlavním městě, a v roce 1921 se aktivně podílel na likvidaci Antonova a Krontova.
Ale pak se ve Smidovichově politické kariéře ostře obrátila a v roce 1924 se začal zabývat výhradně otázkami národní politiky a v roce 1924 stál v čele Státního výboru pro přistání židovských dělníků (KKZET) pod vedením Státní rady pro národní záležitosti SSSR, kterou vedl až do své smrti v roce 1935. Právě v této době přišel projekt na přesídlení Židů na Dálný východ.
Kolonizace plus fandění
Podle sčítání ruského sčítání lidu z roku 1897, žilo na území Ruského impéria více než 5 milionů Židů, což byla největší komunita na světě. Ale tahle komunita se rozpadla. V letech 1881 až 1914 se do zahraničí přestěhovalo téměř 2 miliony lidí. A někteří Židé byli aktivně asimilováni z ideologických a zcela domácích důvodů.
Tento proces se po revoluci zintenzivnil, po níž se objevily nové hranice a nové migrace. Podle sčítání lidu v roce 1926 žilo na území SSSR 2,6 milionu Židů, která byla sedmou největší národní skupinou (po Velké Rusové, Ukrajinci, Kazašové, Uzbeci a Tatary) a jediné z velkých skupin, které neměly svou národní autonomii.
Posledněly okolnosti hrály velmi důležitou roli pro komunisty té doby, kteří se dostali k moci na hesla takové autonomie (vypůjčující tuto ideologii mezi rakouskými marxisty) a soustavně ji prosazovali pod heslem, které lze formulovat jako každý člověk by měl mít svou vlastní vlast nejen s vlastním jazykem a kulturou, ale také s územím. V politické realitě té doby to znamenalo takzvané fandění: území přidělené každému lidem se změnilo v národní autonomii, kde se jazyk domorodé skupiny stal oficiálním, bez ohledu na to, co je to za druhou.
Pro židovský lid mělo téma „kotání“ v očích sovětské vlády politický význam, vzhledem k tomu, že v tomto okamžiku se sionismus proměnil z teorie v praxi, která ohrožovala ruské Židy z cesty do Palestiny. Takový výsledek se stal možným na základě neurčité formulace obsažené v tzv. Balfourově deklaraci z roku 1917, která uváděla, že židovský lid má právo vytvořit v Palestině „národním domovem“ (původní národní domov se často překládá jako národní domov).
V reakci na izraelský návrh se sovětské úřady pokusily upevnit židovské obyvatelstvo v evropském Rusku – na jižní Ukrajině, na Krymu a v Bělorusku. Šumivovič s využitím své autority a zkušeností si udržoval úzké styky s mezinárodními židovskými organizacemi (především Joynthom, největší židovská charita, která byla založena v roce 1914 v New Yorku, aby pomohla Židům v nebezpečí nebo ji nouzi). V té chvíli byly takové kontakty potřebné ze dvou důvodů: bojovat proti sionismu a lobbovat za politickou a finanční podporu pro silně potřebnou sovětskou moc, která byla v mezinárodní izolaci. Předseda CEC „Knower of the SSSR“ All-Union Chief Justice Michail Ivanovič Kalinin také hovořil o potřebě získat peníze na uspořádání židovských komunit od amerických filantropů.
A jakmile se vešlo ve známost, bude postaven nejnovější Jeruzalém na břehu Amuru, v roce 1929 vyšla v Charchově knize o jidiš Biro-Bijan a Palestině. Autor v něm srovnává ekonomické a ekonomické vyhlídky v Birobidžanu a Palestině a dochází k závěru, že jedinou zemí s příznivými podmínkami pro vznik židovského rolnictva je Sovětský svaz.
Na Divém Dálném východě
Myšlenka „nakryjí židovský lid“ na břehu Amuru a v podobě rolnických osad se na prázdném místě nezrodila. Kolonizace krajně východních území byla provedena v 19. století. A byli to rolníci, kdo v ní hrál klíčovou roli. 26. března 1861, téměř bezprostředně po zveřejnění únorového manifestu, který zlikvidoval nevolnictví v Rusku, byla schválena pravidla pro osídlení Rusů a cizinců v Amurově a námořních oblastech východní Sibiře, která umožňovala všem (Rusům i cizincům) usadit se v těchto oblastech. Proto se předpokládalo, že upevní právo na tato území, které Rusko získalo v důsledku řady jednání s Čchingskou říší. Čína od těchto zemí upustila v důsledku dvou faktorů: kvůli nedostatku vážného zájmu a tlaku ruských diplomatů.
Přestavení bylo provedeno na jejich vlastní účet bez peněžních výhod z pokladny, ale osadníkům bylo nabídnuto bezplatné využití po dobu 20 let půdy až do 100 hektarů. Po přidělené době museli majitelé pozemky koupit nebo zaplatit nájemné (nabité). Zakoupený pozemek nebyl zdaněn. Odchovy se v oblasti Amur a Primorye, které se rozhodly stát se občanem, tam museli mít po dobu tří let „sladěnou“ stavbou (nákup) domy nebo získávat zahrady a zahrady za příjmy. Byly jim rovněž nabídnuty všechny druhy požitků a preferencí – jak finanční, tak administrativní.
Navzdory všem podobnostem s americkým modelem kolonizace „Ridijského západu“, který se ve Spojených státech uskutečňoval ve stejné době, se rychlost ruského impéria v rozvoji ruského východu v této době ne na žádných „průrácích“, ale na zcela zadržovaných občanech, kteří jsou schopni stát na vlastních v neznámých a dosti obtížných přírodních podmínkách. Ve stejné Americe byla kolonizace severozápadních území prováděna především snahou korporací, nikoli jednotlivci a více podobnými sovětské praxi v polovině dvacátého století, které se zpívají v mnoha romantických dílech té doby.
Přesvětlení k břehům Amuru v těch dnech by mohlo trvat rok až dva – pokud se přesunete na sibiřské a Trans-Bajkalské silnice. Alternativou bylo plavba na lodi – Indiánem do Tichého oceánu s přistáním na dalebném východním pobřeží. Není překvapující, že počet přistěhovalců byl velmi mírný. V letech 1861 až 1881 se za 20 let přestěhovalo na Dálný východ asi 12 000 venkovanských rodin.
V roce 1883 tedy o 20 let později, které byly požitky na získání pozemků, byly prodlouženy o další desetiletí. Ale nyní byly výhody poskytovány výhradně ruským tématům. Důvodem byly obavy z přílivu čínského prvku v regionu.
Tak se v kolonizační agendě Dálného východu se objevil silný geopolitický prvek – někdo žije, pořádá hudbu. Logickým vývojem politické potřeby bylo zdání „zpáchování ždímele kompozitů“: každý, kdo se chce přestěhovat do vzdálených regionů, byl nabídnut za plavbu po moři z Oděsy do Vladivostoku (běžkové spojení se objevilo mnohem později), zajištění potravin na rok a půl a zaplacení 100 rublů zdvihu – což je na tu dobu velmi významné množství, které by se dalo koupit jak bydlení, tak dobytka.
IDP byly také požádány, aby odepsaly všechny nedoplatky v oblasti daní a mohly využít privilegium sloužit vojenské službě. Všechny tyto přesídlovací kampaně byly řízeny regionálními vůdci – oděským starostou a generálním guvernérem východní Sibiře.
Přesloužení bylo důležitou součástí domácí politiky i geostrategie Ruského impéria. Vláda doufala, že se svou pomocí sníží úroveň sociálního napětí v evropských provinciích evropského Ruska, kde byl nedostatek půdy. Úřady zase doufaly, že osadníci budou mít příznivý dopad na politický a hospodářský rozvoj Sibiře a přispějí k zadržování ruské kultury a sjednocení asijských državních s Evropským Ruskem.
Navzdory významu úkolů, finanční podpory a všem možným výhodám se počet přistěhovalců, kteří se chtěli usadit podél Amuru, nesplňoval geopolitické výzvy pro Rusko, které se rozhodlo položit část transkosibiřské železnice na čínském Mandžusku. Poté, co tak říše zkrátila cestu do Vladivostoku a zároveň očekávala, že do své oblasti zájmu zapojí čínská území, se říše potýkala s několika oponenty – s místními nacionalistickými skupinami a sousedním Japonskem.
Ten si byl dobře vědom, že teze o moci a neporazitelnosti Ruska v podmínkách odlehlého a řídce osídleném území zůstává prázdným sloganem.
Právě tato okolnost nedala Japonsku k útoku na Rusko nejen sebevědomí, ale také mu dovolila vyhrát v roce 1905. Porážka vedla k přizpůsobení geografických priorit říše a rozhodla se rozvíjet a obývá území podél Amur Railway ve výstavbě, spojující Sibiř a Dálný východ přes ruské území, – cesta k delšímu a dražšímu (byla nutná stavba mostu přes Amur).
V roce 1912 učinila Státní duma odpovídající rozhodnutí, bylo osadním centrem vybráno nově obnovené uzelové stanici Tikhonka, která získala své jméno na stávajícím místě na tomto místě, plášti Tikhonky.
Epidemie světové války se vyústila v občanskou válku a vedla k intervenci zemí Entente, které se na Dálném východě velmi rychle změnily ve pokus Japonska o kolonizaci celého krajanského území na Dálném východě. Až v roce 1925 se Japonsko z severního Sachalinu stáhlo a mezi oběma státy navázalo diplomatické vztahy.
Ale japonské zájmy Mandžuska (jehož kdysi byla území v oblasti Amur) zůstaly a v podmínkách de facto rozpadu Číny se propadly do stavu trvalé občanské války, znamenaly tyto zájmy hrozící intervenci (která se nakonec stala ve třicátých letech). Neustálou hrozbu pro ruský Dálný východ Japonskem by mohlo být odrazem zvýšení počtu obyvatel v pohraničních oblastech.
Ne země.
Na rozdíl od Ruské říše měly sovětské úřady mnohem více nástrojů pro masové přesuny velkých skupin lidí. A není to jen nátlak. Oznámení o záměru vytvořit na kopcích Severního Mandžuska židovské území vyvolalo mocnou propagandistickou mašinérii pro přilákání vnitřně vysídlených osob.
V květnu 1928 dorazil na již zmíněnou stanici první železniční personál s přistěhovalci z mnoha měst, vesnic a měst Ukrajinou, Běloruskem, centrem ruských regionů, na Sibiři, Dálný východ i ze zahraničí. Ochrana východních hranic sovětského Ruska byla o svěření židovského národa, pro který 17. ledna 1928 se vytvořil zvláštní Výbor pro spolkovou zemi židovských dělníků pod Radou národností avizoval CEC SSSR s žádostí o přeložení trvalého osídlení Židy na území zvané „Birsko-Bizhanský okres“. 28. března 1928 obdržel KomZET k dispozici pozemek regionu Amur, který se dostal až na téměř téhož Khabarovsk. Zároveň byla stanovena možnost formace na území určeného území židovské národní správní jednotky.
První státní farma, založená v květnu 1930 na korejské vesnici Blessed, byla pojmenována Birobidzhan obilí. Již 1. ledna 1931 se na jidiš začalo na Birobidzanské akademii mechanizace zemědělství ve vesnici Jekatěrí-Nikolsky. Noviny „Birobidzhanská hvězda“ a „Birobijaner“ šlechta v ruštině a jidiš byly spuštěny. První díla na jidiš – cestovní poznámky Meira Albertona „Biro-Bidžan“ (oddané první židovským IDP), kolekci básní Emmanuela Kazakeviche „Birebidzhanby“ (Birobidzhanstroy) a spousta dalších fikcí na smluvně se najímané povahy.
V listopadu 1931 byla stanice Tikhonka přejmenována na dělnickou vesnici Birobidžan. A v květnu 1934 byla židovská autonomní oblast vytvořena správním centrem v Birobidžanu, které získalo v březnu 1937 status města.
Ale všechna tato bouřlivá aktivita neřešila hlavní úkol – zvýšil počet obyvatel pohraničního území, aby ochránili hranice Dálného východu před nepřátelskými sousedy. Na konci dvacátých let Michail Kalinin slíbil, že se v regionu usadí asi půl milionu Židů. Realita byla úplně jiná. V prvních letech mnoho osadníků Židů a nejen z ruských regionů, počátkem třicátých let, dorazilo na počátkem třicátých let do Birobidžanu asi 1400 židovských přistěhovalců z Evropy a Ameriky.
Nicméně, více než polovina příchozích v letech 1928 až 1933 oblast opustila. V prvních šesti letech kolonizace do regionu dorazilo 19 635 Židů a zbývá 11 450, tedy pouze 8185 jich zůstalo. Nepřístupní na přijetí přistěhovalců, přerušení dodávek zboží a základní potřeby, nedostatek bydlení, vážné klimatické podmínky, silné záplavy a mnoho dalších důvodů vedlo k tomu, že přistěhovalci nemohli zlepšit své životy v židovské oblasti Ruska a opustili ho. Zbytek byl nějak osídlen a postavil nové osady: Valdheim, Amurzet a Birofeld.
Koncem třicátých let se ukázalo, že vytvoření sovětské židovské autonomie selhalo. Region se stal exotickým teritoriálním vzděláním a předmětem výzkumu akademických specialistů. Ten věnoval mnoho času politickým důvodům, proč se Rusko neobjevilo. Ale realita je taková, že bývalí obchodníci z měst prostě nechtěli být agráráři na zapomenutém předkole Bože a raději se usadili ve velkých městech, kde by se vzdělávali, mohli snadno najít práci ve velkých podnicích a ve státních institucích, které se rychle rozvířily v podmínkách rychlého rozvoje sovětské ekonomiky a posilování centralizovaného systému řízení.
Tags: Yktimes.ru , zidi , jevrej , Primorie , Amur , Birobidzan , Chabarovsk , Rusko , SSSR , Kalinin , zidovsky , jidis
