Článek pochází z kommersant.ru

V srpnu čelily vyhledávací stroje Perm, zabývající se ochranou paměti obětí politických represí, opozici ze strany úřadů. Ruští a litevští dobrovolníci vyčistili hřbitov opuštěného zvláštního osídlení Galyashor, poté policie zahájila trestní řízení podle článků „Nezákonné kácení lesních porostů“ a „Fiktivní registrace cizince“. Vedoucí vyhledávacích strojů, vedoucí Perm Perm Robert Latypov, v rozhovoru s kommersantským korespondentem Alexanderem Chernykem mluvil o výpravě do Galyashoru a komentoval obvinění úřadů.

- Řekněte nám, jakou expedici jste strávili v Perm Permrit?

- Prohledávací expedice „Na řekách paměti“ začala před 20 lety. Toto je autorský projekt, přišel jsem se svými kolegy, když jsem poprvé přišel do Perm Memorial. Rozhodl jsem se spojit svou vášeň pro pěší turistiku s místní historií. "Na řekách ..." - protože většina expedic se provádí ve formě slitin na katamaránech. V Prikamye se významná část objektů GULAG - zvláštní sídliště, zóny - nacházela na březích řek Kama. Nyní jsou tato místa opuštěná, je velmi obtížné se k nim dostat a my se dostaneme vodou, instalujeme tam pamětní znamení. Může to být dřevěný uctívací kříž nebo malý pamětní obelisk. A vždy znamení s informacemi o obětí politické represe. "Bylo tu zvláštní osídlení, takže sem bylo posláno mnoho lidí, mnoho z nich zemřelo a bylo tam pohřbeno."

Navíc během výprav provádíme rozhovory s obyvateli osad, se kterými se společně setkáváme.

- Rozhovor o čem?

- A to samé. Tam žijí většinou potomci potlačovaných, sdílejí své osobní a rodinné vzpomínky. Přímo byly zasaženy nejstarší represe, to jsou děti odsouzených a vyhoštěných. Zjistíme, jak jejich rodiny přežily, jak pracovaly, kdo byl hlavou zvláštního osídlení, co se v těchto místech obecně stalo. V průběhu let našich expedic jsme zaznamenali více než 650 takových rozhovorů, což je docela velké množství vzpomínek.

Většina našich partnerů již není naživu - to znamená, že se nám podařilo zaznamenat poslední živé důkazy té doby. To je motto našich výprav, to je jedním slovem - „dohonte“.

- Kam tedy tyto rozhovory probíhají?

- V Perm Memorial byl vytvořen elektronický archiv, kde jsou uloženy v sekci orální historie. Všechny tyto rozhovory poskytujeme zdarma učitelům, studentům a školákům. Pokud provádíte nějaký výzkum, studium místní tradice nebo se o tento příběh zajímáte - napište nám.

- Kdo se účastní těchto výprav?

- Naše skupiny jsou malé, obvykle do 12 osob. Alespoň polovina jsou dobrovolníci, kteří k nám přišli prostřednictvím webu organizace. Je to pro ně příležitost lépe poznat náš region, navštívit nová místa. No a hlavní věcí je účastnit se konkrétní a velmi užitečné práce.

Chcete-li se vydat na výpravu, musíte vyplnit dotazník a vysvětlit, proč vás zajímá. A tolik chlapů píše takto - chci udělat něco konkrétního pro vzpomínky obětí represí.

Víte, je to jedna věc, když nám ve škole řeknou něco nedbale o těch časech nebo když je toto téma diskutováno v sociálních sítích, v televizi. Ale je to úplně jiné - když sami vidíte tato místa, když se účastníte instalace kříže nebo památníku. Když mluvíte se starými lidmi sami. Trénujeme dobrovolníky k pohovoru, vysvětlujeme, jaké nuance má tento druh konverzace. Pro mladé lidi je to samozřejmě velmi důležitý příběh.

- A odkud pocházejí zahraniční dobrovolníci? Co jsou to za lidi?

- Dozví se také o nás prostřednictvím internetu, prostřednictvím mezinárodních portálů, které shromažďují informace o dobrovolnictví. Náš projekt existuje již dlouhou dobu, a pokud chce cizinec vidět ruské zázemí, určitě narazí na informace o našem dobrovolnickém programu.

- Jak jsou vaše expedice financovány?

- Prostřednictvím soukromých charitativních darů a příspěvků samotných dobrovolníků. Všechny tyto peníze se vynakládají výhradně na organizaci expedice. Neposkytují se žádné platy ani odměny organizátorům.

- Jak zacházejí s takovými činnostmi v regionu?

- Obyčejní lidé nás podporují, to určitě mohu říci. Pomník je v regionu velmi aktivní, pořádáme putovní historické výstavy, takže jsme velmi dobře známí. A lidé se píšou a zvou: „Pojďte k nám, naši staří nám mohou vyprávět spoustu zajímavých věcí“, „Pojď, nemáme pamětní znamení“ atd.

Pokud jde o úředníky, v průběhu mnoha let práce jsme získali úctu a porozumění od regionálních orgánů.

Nelze samozřejmě říci, že jsme zde živeni a finančně podporováni - vůbec ne. Ale často nás neobtěžují. A někdy dokonce pomáhají.

V našem regionu existuje oficiální komise pro obnovení práv rehabilitovaných obětí politické represe. Dělá velmi důležitá rozhodnutí, včetně nedávného přijetí „Plánu opatření pro realizaci státní koncepce o zachování paměti obětí politických represí“. Název dokumentu vypadá velmi nudně a formálně, ale zejména je v něm registrován náš projekt „Na řekách paměti“. Pomník je oficiálně určen dodavatelem Také se zde hovoří o tom, že je třeba zřídit pamětní znaky, uspořádat pohřeb.

- I přes všechny tyto příběhy se statusem tzv. Zahraničního agenta?

- Správně. A když mluvím s některými úředníky, odkazuji na tento „plán“. Říkám: Podívejte, tato činnost není jen povolená, je oficiálně pověřena odpovědností. A pro státní úředníky je to velmi užitečný okamžik: „Takže máte dokument?“ Dobře, dobře, pojďme společně. “

Pro naše úřady, zejména na místní úrovni, je velmi důležité, aby existoval nějaký oficiální kus papíru. A máme to.

Proto když píšu oficiální výzvy okresním a obecním úřadům se žádostí o „pomoc s výpravou“, obvykle nikdo nic nenamítá.

- Jaký druh pomoci žádáte?

- Například, během expedice musíme zastavit na dva až tři dny ve vesnici. A žádáme o pomoc s místem na spaní: upozornit na klub, školu, knihovnu. Nějaký veřejný prostor. Můžeme požádat o pomoc v dopravě, pomoc s řezivem při instalaci uctívacího kříže. Obvykle nám pomáhali - až do poslední expedice.

"Co se pokazilo?"

- V létě jsme připravovali naši pátou výpravu do okresu Kudymkar - na místo, kde byla ve 40. letech 20. století zvláštní osada Galyashor. Vesnice byla dávno uzavřena, zůstal však hřbitov potlačovaných Litevců, a proto byla vybrána skupina litevských dobrovolníků. Je pro ně velmi důležité podílet se na zlepšování míst, kde jsou pohřbeni jejich krajané. Tři mladí lidé a dva starší občané, docela Peppy. A jeden z nich pochází z potlačené rodiny, jako dítě, které žil v tomto Galyashore. Byl tam také jeden italský dobrovolník a čtyři Rusové - což znamená jen deset lidí.

 

Památník potlačeným občanům Litvy (Galyashorský trakt, léto 2016)

Fotografie: Památník

A tak jsem při přípravě expedice poslal oficiální dopis vedoucímu regionu Kudymkar Valery Klimov. Podrobně na dvou listech namaloval účel cesty, odkázal na všechny úřední dokumenty a požádal o pomoc. Najednou však dostal krátkou odpověď: „Jsme nuceni ohlásit odmítnutí.“ Upřímně, vzal jsem to jako nedorozumění. Myslel jsem, že úředník nerozuměl účelu naší výpravy. A když jsme 5. srpna šli do Kudymkaru, zavolali jsme recepci vedoucího okresu. Chtěl jsem vysvětlit, že jsem nepožadoval peníze, nevyžadoval jsem dopravu zdarma.

Chtěli jsme, abychom pomohli koordinovat instalaci pamětních značek - řekli bychom jen: „neexistuje žádná námitka, rozhodněte se s místními obyvateli, kde je lepší ji umístit.“

Sekretářka mi potvrdila, že předala žádost o schůzku, ale hlava odmítla. No, myslíme si, že nechce přispívat - i kdyby jen nezasahoval.

Samozřejmě jsme si vzpomněli, že před několika lety to bylo v okrese Kudymkar, že tam byl skandál nad potlačenou památkou, ale nemysleli jsme si, že se to stane znovu.

- Co to bylo za příběh?

- Jak jsem již zmínil, potlačení cizinci jsou pohřbeni v Galyashoru. Nejprve tam byli přesídleni Poláci, kteří byli deportováni po anexi západní Ukrajiny a Běloruska v roce 1939. A ve vítězném roce 1945 byli Litevci deportováni. A mnoho z nich zemřelo přesně v letech 1945–46 - z hladu, chladu a neschopnosti do tak drsných podmínek. Na litevské části hřbitova v Galyashoru leží 99 lidí.

"Jsou známá jejich jména?"

- Ano, všechna jména jsou nastavena. Navíc jsou všichni rehabilitováni - jak podle zákonů Ruska, tak podle zákonů Litevské republiky. V roce 2015 se jejich potomci, kteří stále žijí v regionu, rozhodli postavit pomník obětem Stalinovy ​​deportace. Drželi jsme crowdfunding, získávali peníze av roce 2016 jsme dorazili a postavili pomník.

Zdálo by se, komu by takový památník mohl zabránit v opuštěném místě? Vážně, kdybyste tam byli, souhlasili byste se mnou.

Nejprve se musíte dostat z Kudymkaru do vesnice Velva-Baza a odtud po bažinaté silnici udělat několik kilometrů, abyste se dostali do traktu, kde kdysi byl Galyashor. Pěšky nebo na traktoru - neexistují žádné jiné možnosti.

Okresní úřady se nicméně stěžovaly na „nezákonnou instalaci památníku“. Úředníci uvedli, že se jedná o vzdálený trakt, který si pamatují pouze příbuzní pohřbeného - území Lesního fondu, kde nemůžete svévolně „vykonávat práci“. V důsledku toho byl autor iniciativy pokutován 20 000 as ním i dva obyvatelé Velvy Bazy, kteří pomáhali přepravovat stavební materiály k pomníku. Litevské velvyslanectví protestovalo, k případu se připojil regionální ombudsman - v důsledku toho byly pokuty zrušeny a začal proces legální legalizace pomníku. Byrokratické procesy probíhají dva roky: nejprve provedly geodetické průzkumy území, poté vydaly katastrální pas, nyní potřebujeme povolení od odboru využívání podloží ...

Obecně se zdá, že se situace s pomníkem uklidnila. A uspořádali jsme výpravu, abychom uklidili toto území a označili pozemek určený k pomníku. Několik lidí vedlo rozhovor s obyvateli Velvy Baza, zbytek šel do Galyashoru. Sekali trávu kolem pomníku - nevím, jak se máte, a letos v létě máme silné deště, kolem ní stoupla velmi vysoká tráva. Hřbitov byl uspořádán, mrtvé dřevo bylo odstraněno, náhrobky byly vyčištěny. Plot byl obnoven, na který padaly stromy větrem. To je ve skutečnosti vše, co se nám podařilo. Plánovali odejít 10., všechno bylo zabaleno, sedli jsme si na batohech a čekali na traktor. A najednou odpoledne v Galyashoru oznámila celá skupina úředníků, deset lidí, někteří se zbraněmi.

- Co to byli za lidi?

- Byli tam zástupci čtyř oddělení. Za prvé, okrsek. Za druhé, detektivové z oddělení trestního vyšetřování v okrese Kudymkar. A také zástupci krajského ministerstva přírodních zdrojů kraje a zaměstnanci migračních služeb.

A okamžitě se ukázalo, že se jedná o velmi vážně připravenou operaci, ne horší než naše expedice.

Koneckonců, někdo musel shromáždit zaměstnance různých institucí, koordinovat je a vyjmout je z Kudymkaru a Permu do těchto bažin a tajgy. To je vážná snaha v naší cti.

- Co od vás chtěli?

- Pravděpodobně předpokládali, že nás najdou v pracovním procesu. Mysleli si, že řezáme, sekáme, pálíme ohně atd. Když ale viděli, že nic takového neexistuje a my jsme se chystali odejít, řekli nám: „Zjistili jsme, že došlo k nezákonné těžbě dřeva. A protože jste tady, znamená to, že vás vyslýcháme. “ A tak se střídali s každým členem expedice. Nejprve ti, kdo byli v Galyashoru, pak se vrátili s námi a pokračovali ve volbách ve Velva Baz. Všechno skončilo ve dvě ráno.

A příští ráno přišel policista a řekl, že byl zahájen trestní případ týkající se nezákonné těžby dřeva. "A zatímco vy míjíte jako svědci," řekl tak, s důrazem na "sbohem."

"Opravdu tam byla logování?"

- Bylo nám ukázáno několik řezů a dřevěný most postavený někým před námi. Místní lesník, specialista na lesnictví, jasně uvedl, že tato těžba byla provedena nejpozději v červenci 2019. Přímo ukázal policii: vidíte, plísně na řezech, nemohla se za týden utvořit. A to vše se odráží v protokolu. Ale jak mi policie řekla, jakmile se případ otevře, někdo by měl být nazýván vinným.

Vysvětlili jsme, že jsme nic neřezali - právě jsme na hřbitově odstranili mrtvé dřevo a posekali trávu. Ukazuje se však, že se jedná také o správní delikt. Houby a bobule mohou být sbírány na půdě lesního fondu, mrtvé dřevo může, ale tráva nelze sekat. A padlé stromy - staré hniloby - také nemohly být bez povolení odstraněny z hřbitova. Upřímně řečeno, o takové hlouposti v právu jsem ani nevěděl.

Každý člověk chápe, že jsme to neudělali pro osobní, komerční, ale pro vyčištění hřbitova. Tito zaměstnanci se však nezajímali o morální stránku věci. Měli jasný přístup - najít jakékoli porušení. Ale paměť, represi - nezáleží na nich.

Chci také samostatně zdůraznit, že se o Litevce velmi zajímali. Každá z nich dokonce získala tři průzkumy veřejného mínění: nejprve policie, poté migrační služby, poté druhá policie.

"A na co jsi se ptal?"

- „Kdo jste, jak jste sem přišel, odkud pocházejí peníze na výpravu?“ A hlavní otázkou bylo: „Proč to potřebujete?“ V důsledku toho prohlásili porušení migračního zákona. Cizinci měli oficiální dočasnou registraci ve Velva Baz, provedl ji místní obyvatel Leonid Ladanov. Mimochodem, je jedním z těch, kterým byla v roce 2016 uložena pokuta z důvodu litevského pomníku. Litevci tedy většinou žili ve svém domě a ve druhé části členů expedice - v sousedním prázdném domě své matky.

Ukázalo se, že máme tak přísné zákony, že i malý rozpor v bydlišti se může stát základem trestního řízení.

No, prostě nesmysl, co se týče mě. Přesto vyšetřovací oddělení Kudymkarského ministerstva vnitra zahájilo trestní řízení podle článku „Fiktivní registrace cizince“ (322,3 trestního zákoníku, trest odnětí svobody až tři roky - „Kommersant“ ). Samozřejmě, my v Memorialu budeme bránit Leonida Ladanova. Stále ale nechápu, proč bylo nutné toto pronásledování důchodce.

- Řekl jste, že dříve jste měli vzájemné porozumění s vedením regionu. Zkoušeli jste s nimi tuto situaci?

- Ano, samozřejmě, komunikuji s regionálním ombudsmanem, s úředníky. Řekněme jen, že komunikujeme o tomto tématu, ale je příliš brzy na to mluvit o podrobnostech.

- Co si myslíte, jak může tento příběh skončit?

- Nevím si ani představit. Snažil jsem se celé ty dny pochopit, proč to bylo vůbec možné. Koneckonců, v naší zemi všichni státníci, všichni úředníci neustále hovoří o potřebě přilákat zahraniční investice, významu mezinárodní spolupráce, rozvoji potenciálu cestovního ruchu .... Sláva je velmi správná - ale ve skutečnosti se ukazuje, že orgány činné v trestním řízení a regulační orgány mají zcela odlišný přístup.

Zeptal jsem se těch, kteří k nám přišli v Galyashoru: „Nemyslíš, že je to jen ostuda? Přišli k nám zahraniční občané a dobrovolníci. Investují své peníze a energii do společné práce ušlechtilé. Co nás trápí? Proč hanbu té země? “ A oni mi odpověděli: „Všichni se nestaráme, máme jasný rozkaz.“

S takovou jasnou opozicí vůči naší práci jsem se s ničím podobným nikdy nesetkal. To je pro náš region nový fenomén.

Zdá se mi, že všichni tito úředníci a policisté mají v našich myslích názor, že jsme obklícená země.

Proto musí být potlačeny všechny projevy nezávislosti a občanské iniciativy. Jen pro moudrost, aby ostatní nebyli odrazováni.