Článek pochází z NovayaGazeta.ru
Archivní záznamy o Mikhailu Filippovichi Zelenkovovi zde kliknout
Mikhail Filippovich Zelenkov se narodil v roce 1924 v Anzhero-Sudzhensk, Kemerovo region. Byl povolán na frontu do 17 let. Sloužil jako průzkumník v 44. pluku 16. divize pátého úderné armády. On byl dvakrát zraněn. Druhá skupina dostala postižení.
Nyní Mikhail Filippovich žije sám v obci Ulyanovka nedaleko Petrohradu. Víkend s jeho synem Alexander přijde uklidit dům, vařit a mýt nádobí. Dcera žije se svou rodinou v Rakousku, přicházejí každé léto. Jeho žena zemřela před 38 lety.
Mikhail Filippovich sledoval na televizní přehlídky na Rudém náměstí. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Před válkou jsem byl ve vojenské škole, ale nedokončil - byl jsem poslán na frontu. Poté byl poslán na frontu několikrát, tak jsem absolvoval, ale nešel jsem. Opravdu jsem neměl rád vojenskou službu. "
Mikhail Filippovich a jeho syn Alexander. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Přede mnou a vzali mého otce. Můj otec také prošli válkou. Byl celý pohmožděný, pohmožděné - slepý, hluchý, v bezvědomí. Dostal druhou invalidní skupinu, i když by měl být první. Po válce, on nežil dlouho. Oběsil. Byl jsem velmi znepokojen. Ale on udělal správnou věc s odvahou. Proč žít tento bezmocný, být přítěží pro celou rodinu. Udělal bych to. "
Trhací kalendář Michaila Filippovich. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
Syn pomáhá Mikhail Filippovich sobraetsya na přehlídce. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Jsem jeden kamarád řekl:“ Budete žít za sto let, a pak nevím kolik. " Nemyslete si, že věřím v boha. patřil jsem k ní, a to is odmítnutí, ale teď si myslím, že ano. "
„Zajímalo by mě, jak jsem přežil. Tam bylo mnoho chvil, kdy jsem se jako zázrakem vyhnout smrti. Když jsem jim řekl o mém otci, řekl: „Ty, můj synu, ne bojovat, já vám nevěřím. Nemáte ještě ublížit! "
Měl jsem velmi vyvinutou intuici. To je jeden z případů. Byli jsme v podzemním krytu, pět nebo sedm, jsem spal. A najednou jsem uklouzl a podobně. Vyskočil jsem a běžel do starého kráteru. A hned v podzemním krytu granát spadl. Kluci porazí někdo byl zraněn, a já byl ponechán beze změny. "
Mikhail Filippovich a jeho ženou. 1956. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Moje žena a já se setkal po válce, její jméno bylo Viola. Pak jsem studoval na důlní inženýr v Novocherkassk. Zemřela brzy jí bylo 50 let. Dokonce jsem mluvil syna - Tati, proč se vdávat? Ale já jsem nechtěl. "
„Po válce, všechno bylo přijato, bylo to velmi těžké. Nerad na to Stalin. Kdyby to bylo možné, tak bych ho zastřelil, jeho ruka by se třást. Nebyl poražen - Sibir vyhrál ".
Ocenění Michael Povich. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Já byl představen k udělení dvacetkrát (Věřím). Kluci, kteří bojují se mnou, získal ocenění, ale já ne. Jednou jsem byl povolán do zvláštního oddělení a říct, že bude spolupracovat s námi, hlásit všechno. Přezdívku, kterou Sharp. Ale já nenahlásil, protože mám svědomí. Jak bych mohl zradit muže, s nimiž jsme se jíst ze stejného hrnce, úspora vzájemně před smrtí? Myslím, že ocenění není dána z tohoto důvodu. včetně těch, které mají odměny stydí nosit I - protože lidé si myslí, že nejsem hoden větší odměny mají jen málo. Neřeknu celý příběh. "
Veterán Michael Filippovich Zelenkov. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„V jedné bitvě museli jsme ustoupit. A za ustupujícími obranné čety zastřelili. A málem jsem byl postřelen. Ale já ukázala vynalézavost - lhal, že jdu na naléhavé zprávy před centrálou a jsem vynechal. Ten chlap byl chlapec, příliš, stejně jako já. Asi jsem věřit. "
Mikhail Filippovich se chystá jít na přehlídce se sousedem Basil. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
Immortal regiment Ulyanovka. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Jsme v Ulyanovka jen čtyři veterán odešel. Jsem překvapen, že tak málo. Ukazuje se, že všichni zemřeli. "
Slavnostní otevření oslava. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
Žena ukazuje její syn veteránů medailí. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Snažím se pořád něco dělat, I Pottera v zahradě v létě. Syn říká: „Jsi příliš brzy nebo příliš pozdě na to, abych se pohybovat ve městě.“ Ale já nechci být staré, zkuste více se pohybovat. "
Slavnostní večeře pro veterány a blokády. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
Obyvatelé Ulyanovka na dovolené Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Pořád věděl, jak jsme vyhráli? V jednu chvíli měl hrozný hlad, jsem oteklé. Nechtěl jsem jít do postele a upadl. Útok poslal - dostali sedm kol. Lidé, padl do zajetí - nemohli bránit. A Stalin osvobodil zajatce pak odešlou do trestanecké společnosti. A dal jsem sám sebe tři Řádu Rudé hvězdy. Je to monstrum, není člověk. "
Vasily, Alexander a Mikhail Filippovich označit vítězný den doma. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Když oznámil vítězství, jsem spal. Ležel jsem málo, a pak vstal. On začal střílet do vzduchu, šťastný, blahopřál ostatní vojáky. Zpráva o vítězství nebylo neočekávané. "
Karty 9.května na příborníku. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
Mikhail Filippovich poblíž svého domova v Ulyanovka. Foto: Elena Lukyanova / "Novaja Gazeta"
„Po válce jsem byl v Německu. Nepamatuji si, kolik jich žilo, ale zdá se, že po dlouhou dobu. Město bylo voláno Insterburg, pak to bylo přejmenováno Chernyakhovsk. Jedinou trofej z války byl německý břitva, ale již dávno ztratil. "
