Nejprve je třeba připomenout politickou situaci v naší zemi v polovině dvacátých let. Podle mého názoru je moc rozdělena do tří skupin. "Lefts" jsou Trockij a jeho příznivci, plus Zinoviev a Kamenev. "Správně" - Rykov, předseda vlády, a Bukharin - hlavní ideologa strany. A "centristy" jsou Stalin, Ordzhonikidze a několik dalších. Vlevo, vpravo a do středu. Co všechno skončilo jejich bojem, všichni víme.

Samozřejmě, autoři brožur jsou takzvaní trockisté. Zástupci opozice, příznivci Leon Trockého. Od roku 1923 byly vnitrostranické boje proti Stalinovi, a v roce 1927 porazil: XIV sjezd KSSS (b) přijala rozhodnutí o vyloučení ze strany opozice, asi 7000 lidí .. Pak se někteří z nich vzdali, poznali své názory jako chybné a vrátili se na stranu. Zůstala však výhoda, několik tisíc lidí, kteří i nadále odolávali. Volali se bolševicko-leninští.

Přestože jsou stoupenci Trockého, nepovažují se za trockisty, nýbrž za bolševikov-leninisty. Bylo důležité, aby to zdůraznily. Věřili, že došlo k "správné" revoluci, kterou Lenin spáchal, a "správný" Sovětský svaz, který Lenin stavěl s Trockým.

Tři roky - 1928-30 let - bolševici-leninisté působili jako podzemní politická organizace. Vydal podzemní bulletin, tištěné letáky a snažil se ovlivňovat dělnickou třídu. Samozřejmě, Stalinův GPU s nimi velmi bojoval. Někteří byli v exilu a nejaktivnější byli posláni do politických věznic. A velká část byla v politikovi Verkhneuralsk.

V Sovětském svazu od poloviny 1920 do poloviny roku 1930 bylo jich tam pět politických izolátor: Jaroslavl, Suzdal, Verhneuralsk, Čeljabinsk a Tobolsk. Nebyl to tábor Gulagu, byly to vězení vytvořené za účelem izolování opozice od společnosti. Dostali tam noviny, četli knihy a pokračovali v dělání toho, co věděli - politiku.

Zde je třeba poznamenat, že politická represe proti anti-stalinské opozici ve dvacátých létech do počátku třicátých let není stejná represe, která byla provedena od roku 1934. Měli jiný charakter. Administrace věznic a relativně klidná dvacátá léta samozřejmě neumožnily vytvářet "diskusní kluby" nebo otevřené trockistické rozrušení. Ale diskuse o revoluci šly i na místech zbavení svobody.

Izolace obsahovala asi 250 lidí. Nejen bolševiky leninistů, existují i ​​jiné odpůrci režimu - sociálních demokratů, menševici a eseři, anarchisté, sionisty. Mezi vězni tam bylo „komunistický sektor“, a postupně se stal největším - „kolektivní Verhneuralsk bolševika-leninisté“ v roce 1932 bylo 140 až 180 komunistická opozice, tzv

V Verhneuralsk zařízení udržuje režim obsahu „politické“. Političtí vězni nejsou smíšeny s zločinci, jsou drženy odděleně a má určitá práva - například, nemusel pracovat. Na procházce, kdy byly pořízeny samostatně na podlaze - a obyvatelé každém patře v této době může vést diskuze, debaty, dokonce prezentovat a produkovat takový vězení „samizdat“.

Jeden z vězňů v tomto politizovi byl jugoslávský komunista Ante Tsiliga, který zázrakem dosáhl osvobození a opustil SSSR. On vydal memoáre, kde on říká, že on byl udeřený atmosférou v izoléru Verkhneuralsk. Podle něj byl izolátor jediným místem v SSSR, kde byl otevřený, živý politický život. Ostrov svobody je vězení, napsala Tsiliga, protože všechny ústa jsou uvězněny mimo vězení a lidé mohou svobodně vykonávat ve vězení. Říká, že tu můžete vidět skutečný parlament Sovětského svazu, který by mohl být zvolen, kdyby se konaly volby.

V historii uznávaným názorem je, že po roce 1927, po porážce Trockého Levé opozice v Rusku prakticky přestala existovat. Toto zjištění však ukazuje, že ani Stalinovo vězení tyto lidi nezlomilo - organizovali se a pokračovali v boji. Z rukopisů lze vidět - opravdu chtěli vytvořit nějaký alternativní program pro rozvoj SSSR.

Hlavním motivem, který prochází prakticky všechny brožury, je to, že Stalin zvrátil Sovětský svaz. Například jejich text "Evoluce sovětského státu a nebezpečí bonapartismu" je odhalení. Vzpomeňme si, píšou, jak se vyvinula francouzská revoluce. Nejprve správně - boj za práva chudých, zrušení všech feudálních projevů. Pak však nastoupí k moci Napoleon Bonaparte, který se prohlásí za císaře a otočí celou revoluci vzhůru nohama. A nyní poukazují politickí vězni, Stalin se chová jako Bonaparte. Přicházel k moci a měli bychom očekávat to isté, co pod Napoleonem - schválení ne revolučních, ale některých císařských tendencí. Ve skutečnosti měli pravdu. Docela správně posoudili tendenci Stalinova vývoje, utváření kultury osobnosti, nacionalismu a tak dále.

V dalším dokumentu v roce 1932 předpovídají začátek sovětsko-německé války. A s velkou vážností naznačují, že první přistání Rudé armády v Německu je první. Toto je projekce, utopismus, oddělení od reality. Ale všichni stejní lidé nabízejí tuto možnost. Proto možná i Stalin proti tomuto pozadí je více pragmatický člověk než autoři takového vojenského dobrodružství.

V těchto rukopisech vidíme nějakou alternativní realitu, která je více podobná tvorbě spisovatelů sci-fi. Takový alternativní Sovětský svaz je mimořádně zajímavý.

Mluvíme o letech 1932-33, období, které následovalo po takzvaném velkém zlomeninu, když Stalin likvidoval NEP, začala solidní kolektivizace a začalo rychlé tempo industrializace. Tato socioekonomická realita je v centru pozornosti autorů - a velmi ostře kritizují stalinistický směr, celý stalinský systém. To je pro ně stalinismus despotickou mocí byrokratické kliky, která zradila revoluci a zkreslovala pokyny bolševismu.

Tato klika bezvýhradně zneužívá dělníky, píšou. Klika rozehraje rolnictvo, odsoudí ji k hladovění, vyvolává selské povstání. Stalinistický režim - přímo mluví - o "sofistikovaném systému podvodu a násilí, o bezkrevné bezprávě GPU" se koná.

Byrokratický režim strhl zemi do ultralehkého dobrodružství, jak tomu říkají. "Kostní ruka hladu, která se utahuje do hrdla dělnické třídy a rolníků." Domnívají se, že metody prvního pětiletého plánu Stalinů povedou v dlouhodobém horizontu k dezorganizaci výrobních sil. Leon Trockij o tom napsal ze zahraničí - a vidíme, že jeho stejní lidé přišli ke stejným závěrům, kteří jsou izolováni ve stěnách politického izolátoru Verkhneuralsk.

Z těchto dokumentů následuje jejich instalace na velmi rozhodujícím kroku. Pracovní třída musí bojovat o obnovení diktatury proletariátu, jak píší. Trockij sám až do roku 1933 trval na tom, že systém by mohl být změněn na základě definitivní dohody s částí vládnoucí byrokracie. Již v roce 1933 Trockij napsal dopisy Ústřednímu výboru CPSU (b), který jim nabídl mír, reformy a tak dále. A mezi jeho příznivce v rámci SSSR nemá prakticky žádné iluze. To znamená, že jsou mnohem radikálnější než Trockij sám.

Věřili, že Stalin nebude schopen splnit pětiletý plán. Že nebude industrializace, že všechno selže a zhroutí se do hluboké jámy. Úzkostlivě počítá, jak je stavba za plánem, a hledají všechny viníky. Koho? Samozřejmě, Stalin. Jen on je na vině!

A autoři dokumentů píšou přímo - jakmile je vinen Stalin, dojde ke konsolidaci opozice, která zvýší dělnickou třídu a převezme moc do svých rukou. A na druhou stranu předložili takovou velmi fuzzy představu, že jsou možné politické reformy, které zastává stalinská centristická skupina.

Zajímavé je, že nejen Stalin to získal od nich, ale také Bukharin, jehož ekonomický program byl opovržlivě nazván "Ustryalovsky-Bukharin".

Věděli jsme, kdo je tam, podle jiných zdrojů - zejména podle "hlasování" Trockého, kde byla zveřejněna jména zatčených soudruhů. Nyní však nalezneme toto potvrzení - například mezi těmito dokumenty jsou seznamy lidí. Podepsali s iniciály, ale všichni dobře věděli, kdo se skrývá pod těmito iniciály. Například MBM se objeví v dokumentu - je jasné, že se jedná o Milman, Barkin, Melnays . Tři slavné opoziční postavy, které zde existovaly. Jiné iniciály lze plně odhalit a označit.

Vidíme, že existuje celá skupina vedoucích teoretiků, ideologů komunistické opozice, absolventů institutu červených profesorů. Novináři, historici, sociální vědci ...

Ante Tsiliga píše ve svých pamětech, že tito lidé mohou být pozorováni pouze se zvláštním napětím trockistů. Prošli vážnou politickou ideologickou evolucí, proměnil se v vědomé odpůrce totalitarismu. Pochopili, že celý systém musí být změněn radikálně revolučními způsoby.

Jejich osud je smutný, poněvadž takový liberalismus, i v politickém agenta, už tak dlouho nemohl obstát. Již od roku 1933 začali postupně překládat - někdo v exilu, někdo v táboře. Pak se začaly rozdělovat mezi obyčejné věznice a předměty Gulag. A tito lidé a tam pokračovali v boji. Dokonce i ve stalinistických gulagích se za nejtěžších podmínek snažili vzdorovat, organizovaným stávkám a hladovým stávkám. V té době dospěli k závěru, že stalinismus je fašismem a že boj proti němu musí být fatální. A to všechno skončilo jediným možným výsledkem. Ante Tsiliga se stala ve skutečnosti jediným, kdo přežil. Všichni ostatní byli zastřeleni Stalinem.

Někde v roce 1935 je propuštěn od politického agenta a poslán na různé odkazy. Z různých vzpomínek víme, že někteří byli vyhnaní do Vorkuty, někteří k Magadanovi. Několik desítek lidí, včetně Doroshenka, Yakoviny a Psalmopevtsevy, bylo posláno na Krasnojarské území do Minusinsku. Neprovádějí žádnou činnost v exilu, protože jsou neustále sledováni. Všechna práce, pronájem bytů a počkat na další zatčení. Už nemají iluze.

Zde se v roce 1936 na špičce hledali tyto brožury. Všichni se je snažili vyvést z politiky, protože doufali, že to bude příležitost, to vše bude vysvětleno. Najednou bude spojení s Trockým ze zahraničí.

Začněte hledat od Doroshenka. Dokumenty o odstoupení od smlouvy, například říká: „složený několikrát rukopisu byly nalezeny v hůl koše, ve speciálně vyhloubený drážkou“ a „v kufru, kde je pero detekován zevnitř vyřezávané hůl, která byla skryta útržky papíru“ .. Pak zavolali Yakovinu a pokusili se zjistit, zda dal Dorošenkovi valenokům. Totéž nechápe, co se děje. A v plstěných botách byly tyto listy od politizáře složeny a skryty. Další výslech se týká všech 12 trockistů, kteří byli ve Verkhneuralsku společně: jaké byly skupiny, co publikovaly.

Byli tak obávaní, tito nemocní lidé umírají. Koneckonců, s výjimkou stávky, nebyli připraveni na nic. Nakonec všichni zemřeli jedinečným způsobem - neoznámili verdikt a všichni byli zastřeleni z kulometů v sněhové bouři.

Nález je opravdu jedinečný. Publikování takových zdrojů může přidávat několik jasných úderů do historie vnitřního stranického boje v SSSR. Historici dlouho věděli o existenci vězeňské politické (jmenovitě politické!) Samizdat, ale v podobném množství se poprvé objevila.

Jsem profesionálně zapojen do tohoto konkrétního tématu, pro mě je to jen vzácný nález. Tyto dokumenty ukazují skutečné postavení těch lidí, kteří se ve třicátých letech považovali za politické odpůrce stalinistického režimu - neskrývali to, veřejně to prohlásili.

Jedinečností je, že takové dokumenty byly objeveny poprvé. Historici vědí o existenci těchto rukopisných sbírek - některé z nich v časných 1930 přišla do zahraničí, aby Lva Trockého, který publikoval časopis „Bulletin opozice“. Ale od sovětské opozice dostal jen málo dokumentů. Pro historiky byly stále nepřístupné: dlouho jsem je hledal, posílal žádosti do všech archivů s žádostí o nalezení těchto časopisů. A nikde neměl pozitivní odpověď.

Tyto dokumenty jsou jedinečné, úžasné v jejich prvotřídní povaze. Protože jsme teprve nyní schopni zjistit, kdo vlastně byli trockisté strašit malé děti před válkou (pan Žukov se narodil v roce 1938 godu.- „b“ ). Vskutku nejhorší obvinění bylo "trockisté".

Všichni známe Trockého, známe Avseenko, Pyatakov. Ale nikdo nikdy nevěděl, kdo je několik tisíc svých horlivých příznivců. A poprvé jsme měli příležitost seznámit se s tím, co si všichni obyvatelé trockistů mysleli. Jak hodnotili situaci v zemi, co jim nabídli, na co doufali? To je nejdůležitější věc. Konečně mrtví začali mluvit, vidíte. Je velmi důležité, že pro nás trockisté přestali být nějakým tajemným amorfním masem. Stali se živými lidmi, se svými myšlenkami, se svými sny.