Článek pochází z Novayagazeta.ru

Křižník „admirál Kuzněcov“ byl spuštěn před 32 lety a během této doby byla velká část technicky zastaralá. Od začátku opravy - v roce 2017 - se ukázalo, že ani jedna továrna na opravu lodí v Rusku nebyla schopna provést tak rozsáhlou modernizaci sama, a bylo rozhodnuto pozvat odborníky z rostlin, které opravovaly lodě a ponorky v SSSR, a nyní zažívají těžké časy.

Jedním z nich byla továrna na opravu lodí číslo 10 (SRZ-10) ve městě Polar. Dříve patřil ministerstvu obrany, byla vojenská jednotka číslo 90124 a poté se stala akciovou společností. V sovětských dobách byl SRZ-10 neustále opravován nebo čekal na opravu nejméně šesti ponorek - od svého počátku se zaměřuje na práci s ponorkami. V podstatě se jednalo o jaderné lodě „Ersh“ (Projekt 671, jiné jméno „zabiják letadlových lodí“), které nebyly vyzbrojeny raketami, ale torpédy. Někdy se Squid a Delfíni postavili v dokech (Projekt 667, byli vyzbrojeni torpédy a balistickými raketami). Pozdější série, například „Antey“ (projekt 949, patřil „Kursk“) nebo „Shark“, nemohla projít plavební dráhou. V 80. letech bylo rozhodnuto ji prohloubit a rozšířit, ale začala restrukturalizace,

Nyní kotviště nemají jednu loď. Oba doky (suché i otevřené) zmizely z vodní plochy. V samotném závodě pracuje téměř desetina bývalých pracovníků a techniků. Takový osud však postihl téměř všechna uzavřená města - města a vesnice, vojenské základny, doly na těžbu uranu nebo zlata atd.). Po 91. roce teritorií, kde byl přísně omezen přístup, se stal mnohem méně, ale stále existují. Život je úplně odlišný od života, na který jsme zvyklí na pevnině.

SRZ-10 v polárním poli. Foto: Maxim Leonov

V Murmanské oblasti je téměř celé severní pobřeží poloostrova Kola uzavřenou zónou, kde se nacházejí základny severní flotily. Jména - Polar, Gadzhievo, Sneznogorsk, Vidyaevo, Olenya Guba, Gremikha, Zapadnaya - jsou ponorkám dobře známa a obyčejní občané o nich nikdy neslyší, pokud se nestane tragédie jako Kursk nebo Losharik. V 80. letech zde žilo trvale nebo dočasně (po dobu jejich služby) asi 300 tisíc lidí. Nyní jsou některé vesnice téměř úplně zaniklé, v jiných se počet obyvatel několikrát snížil. Je to způsobeno především vážným snížením výrobní kapacity, která dříve obsluhovala povrchové a podmořské lodě.

Začátkem roku 1992 žilo v Polyarny asi 50 tisíc lidí. Bylo to třetí město v regionu (po Murmansku a Severomorsku). Nyní podle oficiálních údajů žije podle místních obyvatel 17 tisíc lidí - ne více než 12 tisíc.

"Je tu spousta mrtvých duší," řekla Anna Grigorieva, obyvatelka Polárka. "Když asi před deseti lety byl program pro přesídlení z regionů Dálného Severu vážně vydělán (ti, kteří odejdou, jsou buď byty ve středním Rusku nebo osvědčení o bydlení . - Ed. ), Existují lidé, kteří přijdou, zaregistrují se, podají žádost o přesídlení a odejdou."

Anna Grigorieva připouští, že je to možné pouze tehdy, pokud existují kontakty ve správě ZATO nebo ve vládě Murmanské oblasti, protože některé rodiny žijící v polárním období ze sovětských dob stojí v linii, která se téměř nikdy kvůli zlodějům nepohne. Mnoho však nechce odejít.

"Co tam mám dělat?" - Ivan pokrčí rameny. - Byl jsem zde od svých dvou let, tohle je moje malá vlast, a já tu nechci odejít. Sever obecně přitahuje, ale pokud jste zde žili od narození, absolvovali školu, oženili se, pracovali, žili nejšťastnější roky svého života, kam byste šli? Znám tu každou malou sopochku. V dětství běhali na moruše. Trochu dál, na jezeře Long, na střední škole pečeli brambory v ohni a políbili dívky. Jsem zvyklý na klima, moje manželka se zde narodila také. Když odejdu do důchodu, můžete přemýšlet o pohybu.

Ivan, který odmítl uvést své příjmení, pracuje jako elektrikář na SRZ-10. Nyní v závodě není žádné zvláštní oddělení, které v sovětských časech zajistilo utajení v obranných podnicích, ale zvyk nerozšíření o rostlině i samotném byl pevně vstříknut. Avšak ti, kdo žili v ZATO několik let, jsou také nasyceni atmosférou utajení. Samozřejmě to zdaleka není špehování doby SSSR, ale pokud hodně mluvíte, zvláštní lidé se mohou učit. Střílet není výstřel, ale z práce můžete snadno létat. A najít si tu novou práci je problematické.

„V závodě není téměř žádná práce,“ říká Sergej Ageev, soustruh 5. kategorie. - Vyrábíme hlavně kontejnery pro pohřebiště pevného radioaktivního odpadu (SRW). Opravujeme ty, které mají dlouhou rez. Dříve byl SRW poslán do Novaya Zemlya a nyní se rozhodli odejít. Když je objednávka svázána na stranu, jdeme na služební cesty. A nyní je polovina závodu v Murmansku zraněna. “

Z polárního na Murmansk 60 kilometrů. Jdou tam rotačně, autem nebo autobusem. V pondělí brzy ráno tam, v pátek pozdě večer. Je samozřejmě možné se houpat každý den, ale cestovat 120 kilometrů každý den ve tmě tmy v úplné tmě je stále potěšením. V Murmansku žijí muži v hostelu, v pokojích pro 3-6 osob. Ale nikdo si nestěžuje - práce na profilu je lepší než oprava radioaktivních kontejnerů.

V SSSR byla práce ve vojenské jednotce 90124 považována za velký úspěch i pro northerners. Když lidé v celé zemi dostávali přibližně 150 rublů za měsíc, zde v některých dílnách dosáhl plat transcendentálních výšek - až 900 rublů a průměr byl asi 350 rublů. Tyto výdělky byly poskytovány severním koeficientem (plus 50% mzdy, jakmile překročili polární kruh) a „Polar“ (10% každých šest měsíců na severu, ale ne více než osm „Polar“). Po 15 letech práce v polárním kruhu bylo možné odejít do důchodu za 50 let. A dokonce i v 45 letech, pokud byl pracovník na seznamu č. 1 (zahrnovalo to například každého, kdo pracoval v reaktorových komorách ponorek). A penzion byl severní - 200 rublů a více. Důchodové dávky stále nutí některé pracovníky, aby se vší silou mohli držet zkušenosti téměř mrtvé továrny.

Foto: Maxim Leonov

Na začátku 90. let, kdy se začalo s úplným zpožděním platů, měli všichni, kdo měli místo, kam jít. Zbytek přežil, jak jen dokázal.

"Z továrny jsme vytáhli všechno, co bylo možné prodat a koupit za brambory s chlebem a chlebem," vzpomíná Ivan. - V zásadě samozřejmě neželezných kovů. Zvláště žádané byly kontakty (stříbro a zlato), vlnovody (stříbro), hloubkoměry (obsahující zlaté kontakty a platinový drát) a další vysoce přesné přístroje. Ukradli nářadí a válce pro kyslík, acetylen a argon. Teď trpíme.

Dělníci byli ujištěni, že se blíží obrovský příkaz k likvidaci ponorek. Několik Polarů bylo skutečně vyříznuto. Postupně však tyto objednávky začaly chodit do dalších továren, kde byla logistika lepší (železnice nebo hlubší vodní plocha) a větší kapacita. A lidé dál odcházeli.

Na začátku roku 2000 rostla rostlina znovu a získala zakázku na výrobu plovoucích plošin pro ropné a plynové pole Shtokman. V té době však odešli nejkvalifikovanější dělníci z Polyarny a ti, kteří zůstali, nedodrželi termíny a stěžovaly si na kvalitu jejich práce. Rozkaz, který vzali. Pak přišel nápad přeměnit závod na podnik pro zpracování a skladování SRW. Transformace závodu na pohřebiště způsobila odliv posledních pracovníků.

"Admirál Kuzněcov". Foto: wikipedia.org

Když konečně v roce 2017 bylo možné vydělat peníze nikoli na opravy kontejnerů emitujících záření, byli pracovníci Polárů vyzváni k účasti na opravě křižníku admirála Kuzněcovova letadla.

"Nejprve jsme šli do Roslyakova, kde se Kuzněcov dostal do suchého doku," říká Ivan. - Je to 60 km do Murmanska a pak dalších 30 po dálnici Severomorsk. Ale po nehodě byl křižník přesunut do Murmanska.

Podle oficiální verze došlo k havárii s přístavištěm v Roslyakově v důsledku výpadku proudu: začal nekontrolovaný potápěč jedné z jejích věží. Tým motorů byl předtím snížen a motorová nafta pro generátory nebyla zakoupena. Přístav se naklonil a na palubu křižníku narazil 70 tunový věžový jeřáb. Aby zabránil potopení doku spolu s lodí, byl křižník s odstraněnými vrtuli naléhavě odtažen na 35. loděnici na opravu lodí v Murmansku.

Podle něj nedošlo k náhlému výpadku energie. Což mimochodem, po nehodě byl vyhlášen zástupci Kolenergo. Všechno se to stalo kvůli poškození kabelu spojujícího dok s břehem. V takových případech je poskytován záložní kabel. A podle Ivana byl před deseti lety ukraden a prodán za měděný šrot.

„Dieselové generátory nemohly být spuštěny, ne proto, že pro ně nenakupovaly palivo,“ říká Ivan, „musí mít dostatek paliva, aby mohli alespoň na krátkou dobu nastartovat, dokonce i v mothballed stavu. Ale byl také prodán už dávno.

Vyšetřování nehody v Kuzněcově ještě nebylo dokončeno. Podle pracovníků je nepravděpodobné, že úřední orgány oznámí skutečné příčiny nehody.

Zatímco se problém se suchým dokem řeší, kde bude možné vrátit vrtule zpět na křižník, bude pokračovat modernizace a opravy. Je zde spousta práce a je téměř nemožné udělat vše s úsilím jednoho podniku. Proto se v 35. závodě můžeme setkat s dělníky a inženýry nejen z Murmanska, Polaru nebo Sneznogorsku (závod Nerpa, kde byl Kursk zlikvidován), ale také z Petrohradu, Archangelska, Severodvinska, Krymu a dokonce i z Dálného východu.

Na "Kuzněcov" jít do práce s potěšením. Financování zde probíhá neprodleně a oblečení pro dokončenou práci je docela dobře uzavřeno.

"Mám asi 60 tisíc rublů za měsíc," říká Ivan. - To jsou velmi dobré peníze. I když musíte pracovat po dobu 10-12 hodin, a dokonce i jeho nástroje.

Podle něj, po devastaci 90. let, kdy bylo všechno, co se dalo prodat, vyňato z továren, byly nástrojařské dílny prakticky prázdné. Aby s něčím teď pracovali, přivezou ho z domova nebo si nástroj zakoupí sami. Správa SRZ-10 podle Ivana nezískává nový nástroj výměnou za ukradený.

- A kam jít, - Ivan pokrčí rameny. - Pokud nepřijdete, nebudete dělat práci, oblečení nebude uzavřeno, nebude zde žádný bonus. Získejte 20 tisíc a žijte, jak víte. Pokud se bouříte, budete propuštěni a najdete další. Správa kvalifikací se nijak zvlášť nezajímá.

Ivan vnímá problém s nástrojem filozoficky: je to jejich chyba, kterou drancovali. Rozhořčilo ho více: situace ... se zvláštním oblečením.