Před 66 lety, 9. března 1953, celá Moskva pohřbila předsedu Rady ministrů SSSR, tajemníka Ústředního výboru KSPSU, Generalissima Sovětského svazu, Vůdce a učitele, Velkého Krmiva a prostě Otce národů Josefa Vissarionoviče Stalina (Djugašvili). Podle oficiální verze zemřel večer 5. března, jednoho dne se skladatelem Sergejem Prokofjevem, z krvácení do mozku. 4. března byla v rádiu předána zpráva o zdravotním stavu vůdce a země hlasitě neprobírala tajemný dech Cheyne-Stokes, o kterém jí Levitan vyprávěl. 6. března v 6 hodin ráno byla Stalinova smrt oznámena v rádiu.

Mnohokrát jsem psal o postoji Rusů ke Stalinovi a dnes, v den výročí jeho pohřbu, vám navrhuji, abyste si znovu prostudovali vzpomínky současníků na tuto událost. Navzdory zvýšení láska k vůdci, Stalin zůstává postavou protichůdnou, nejednoznačnou. A nestalo se tak po XX kongresu CPSU, nástupu transparentnosti nebo otevření archivů, ale bylo ještě za jejího života a pravděpodobně bude velmi dlouho.

Pak, v 53, se zpráva o smrti vůdce sovětského lidu také promíchala. Nejčastěji, když se snažili popsat emoce, které je pohlcovaly, současníci zmínili taková slova jako „zmatek“ a „deprese“, mnozí neskrývali slzy, ale v rodinách potlačovaných vládla zdrženlivá radost a pocit triumfální spravedlnosti. Ve studentském prostředí došlo k mnoha konfliktům kvůli rozdílu v postoji k již mrtvému sovětskému vůdci. Někteří studenti uspořádali svérázné demarše a ignorovali Stalinův pohřeb, raději se rozloučili se Sergejem Prokofjevem.

Teprve v táborech bylo otevřeně šťastné, že „Usatyi/Gutalin zemřel“. Zeki nebyl spokojený jen se smrtí osobního nepřítele, který je poslal do táborů – někteří měli podezření, že Stalinův odchod znamená amnestii pro politické fanatiky. Čas ukázal, že měli pravdu.

Odpoledne 6. března bylo Stalinovo tělo vystaveno na rozloučenou ve sloupovém sále Sněmovny odborů na sérii Okhotny. Zde, mimochodem, v lednu 1924 došlo k rozloučení s Leninem, a pak se další sovětští vůdci stali „hosty“ sálu. Vůdce byl umístěn do otevřené rakve, která stála na vysokém podstavci obklopeném jasnou zelení a květinami.

Patriarcha Alexy I.Věříme, že naše modlitba za zemřelého bude Pánem vyslyšena. A našemu milovanému a nezapomenutelnému Josefu Vissarionovichovi modlitebně, s hlubokou, horkou láskou hlásáme věčnou památku.

Stalin byl oblečen do své obvyklé uniformy, do které byla přišita honba za generalissimem a zlatými knoflíky. Na čestné stráži u rakve byli ve službě Malenkov, Beria, Molotov, Vorošilov, Chruščov, Bulganin, Kaganovič a Mikojan. Mimochodem, na některých fotografiích těchto událostí byl Beria někým obzvláště nelíben a byl s pomocí inkoustu posouzen být vymazán z historie.

Rozloučení se Stalinem v Domě odborů.

Sergey Aghajanyan, student: Šli jsme do rakve. Měl jsem divokou myšlenku: Nikdy jsem Stalina neviděl, ale teď uvidím. V několika krocích. Tam v tuto chvíli nebyli žádní členové politbyra, jen obyčejní lidé. Ale také ve Sloupové síni jsem si nevšiml plačících lidí. Lidé byli vyděšení - smrt, dav - možná byli vyděšení a nebrečeli? Strach se mísil se zvědavostí, ztrátou, ale ne toužil, ne truchlit.

Rozloučení ve Sloupové síni trvalo tři dny a tři noci. Samotný Stalinův pohřeb začal 9. března v 10:15, kdy Malenkov, Beria, Molotov, Vorošilov, Chruščov, Bulganin, Kaganovič a Mikojan s rakví vůdce opustili Sněmovnu svazů. Rakev byla namontována na vozíku se zbraní a průvod se vydal směrem k mauzoleu. Na Rudém náměstí už čekali vybudovaní vojáci (4400 lidí) a dělníci (12 000 lidí). Mimochodem, pohřeb Stalina zorganizovala budoucí hlava sovětského státu Nikita Chruščov.

Vyjměte tělo. Beria, Malenkov, Molotov a další předstírají, že nosí rakev. Je zřejmé, že mezi nimi jsou důstojníci, na jejichž ramenou je rakev s tělem vůdce, a role jeho spolupracovníků spíše symbolická.

Náměstí Manezhnaya, foto z časopisu "Ogonyok". Průvod se přesunul na Rudé náměstí pod zvuky Smutečního pochodu Chopin. Cesta do mauzolea trvala 22 minut. V 10:45 začíná na Rudém náměstí smuteční shromáždění.

Na aktualizovaném Mauzoleu jsou nejen sovětští straničtí osobnosti, ale i zahraniční hosté - Palmiro Togliatti, Zhou Enlai, Otto Grotevol, Dvylko Červenkov a další. Prezident Československa, který byl přítomen na pohřbu, a oddaný stalinista Clement Gottwald, který byl v chladu, zemřel na roztržku aorty. V Československu se nějakou dobu objevily zvěsti, že byl při své návštěvě Moskvy otráven.

Lavrentiy Beria je. Pronesl projev třetí, po Chruščovovi a Malenkovovi.

Shromáždění trvalo o něco více než hodinu. Krátce před polednem přinesl gumer rakev do Mauzolea a ve 12:00 přišel na počest Stalina dělostřelecký pozdrav. Ve stejném okamžiku daly moskevské továrny rozlučkové rohy. Po 5 minutách ticha hrála hymna Sovětského svazu a ve 12:10 nad Rudým náměstím se konalo letecké spojení.

Taťána Bolšaková, pětičlenná: Smuteční den byl jasný, slunečný a spíše teplý. Moje rodina a sousedé šli ven. V době pohřbu se zdá, že ve 12 hodin, všechny stroje, tovární rohy a všechno, co by mohlo udělat zvuk, hučí. Zatékaly mi slzy. Zbytek lidí byl v depresi, ale já jsem neviděl pláč.

Vagón je rozložen na vjezd do Mauzolea. Před rakví jsou vůdci s oceněními Stalina: První řada: Malinovskij, Koněv, Sokolov, Budenny; druhá řada: Tymošenková, Govorov.

Hory věnců na Rudém náměstí. Podle jedné z verzí byla fotografie pořízena druhý den po Stalinově pohřbu.

Sonia Ivich-Bernstein, studentka: V rodině panovalo zdrženlivé jásání: radovat se ze smrti kohokoliv se zdálo nemravné, zatímco nebylo možné nezvítězit. Na univerzitě jsem spěchal s pocitem velké pozitivní události a u vchodu do Auditní budovy naší Moskevské státní univerzity čelil středoškolákovi, E.I., který mi byl tehdy strašně rád. Na můj úsměv odpověděl ledovým pohledem: „Jak se můžeš v takový den usmívat?“ a smutně se ode mne odvrátil.

Jurij Afanasjev, student: Najednou jsem uslyšel podložku. Přesně oslovená podložka není vůbec, totiž o Stalinovi. A "ostražitost" tam byla, a "špína", a mnoho dalších slov. To mě ohromilo. Lidé nemluvili pomalu, ne proto, aby nikdo neslyšel. Říkali to hlasitě, aby to všichni slyšeli. Nebyla tam žádná policie, nikdo je nezastavil.

Sofie nábřeží 9. března 1953.

Kvůli sekerové organizaci rozloučení s lídrem v centru Moskvy vznikl obří stampede. Armáda nemohla kompetentně rozdělit toky lidí nebo nečekala takový příliv těch, kteří se chtějí rozloučit se Stalinem a obvyklými zeaky. Apogee vlhka se dostala do oblasti náměstí Trubnaya. Ta podle odhadů zabila od stovky až několika tisíc lidí, kde bylo zraněno více lidí. Lidé byli zachráněni před smrtí na dvorech, ve sklepích, pod náklaďáky. Očití svědci říkají, že poté, co byl dav rozptýlen, byly na náměstí celé hory kaloš a oblečení.

Larissa Bespalová, studentka: Nejvíc jsem si vzpomněl, že se na bulváru shromáždilo hodně lidí, většinou byli mladí lidé. Hráli hru... Nevím, jak se jmenuje, zkrátka pár lidí sedí na kolenou, pak jedna z posledních plácne první ruku po uchu a je potřeba odhadnout, kdo tě zabouchl. Tuto hru hráli velmi.

Zároveň policista vylezl na nějaký sud nebo něco takového a začal křičet: kam jdete, tam jsou lidé vyvedeni z davu bez ostnů! A brzy jsme se otočili.

Dav teče v den Stalinova pohřbu, který se snažil regulovat s pomocí nákladních vozidel ZiS-150 a ZiS-151. Podle očitých svědků se umístění těchto těžkých vah napříč ulicemi stalo jedním z důvodů vlhka.

Ze vzpomínek: Nějaký čas po pohřbu se můj soused ze třetího patra, strýc Kosťa, který celou válku projel, vrátil z nemocnice s levou nohou na koleni. Ukázalo se, že během pohřbu byla dlouhá doba a jeho noha uvízla v neúspěšné studni. V samotném kolenním poháru byla otevřená zlomenina a byl amputován nohou. Měl rozkazy a medaile za Velkou vlasteneckou válku, ale po chvíli mi řekl: nejvyšší ocenění za vítězství od Vůdce, kterého se mu dostalo posmrtně!

Dav na ulici Gorky (Tverskaya).

Leonid Simanovsky, sedmičlenný: Přešli jsme ulici Kirova (nyní Myasnitská) a společně s masou lidí se vydali po Sretenském bulváru směrem na Trubnaju. Ale lidé nešli na bulvár (vstup do něj byl uzavřen), a na chodníku na levé straně. Po chodníku byly náklaďáky, aby nikdo nemohl vjet na vozovku. V náklaďáku byli vojáci.

Tak byla mezi zdmi domů a kamionů zachycena obrovská masa lidí. Pohyb se zastavil. Byla tam strašná dlouhá doba, protože noví a noví lidé byli zamčení a téměř žádný pokrok nebyl. Ztratil jsem všechny své spolubojovníky a ocitl jsem se uvězněný v lidské mase natolik, že to bylo bolestivé, obtížné dýchat, a nemohl jsem se pohnout. Začalo to být velmi děsivé, protože hrozba, že bude rozdrcena nebo ušlapána davem k smrti, byla docela skutečná. Snažil jsem se, abych nebyl blízko kamionů – bylo velmi velké nebezpečí, že budu rozdrcen kvůli náklaďáku. Lidé, zejména ženy, křičeli bolestí a strachem.

Vojáci na kamionech, mající odpovídající rozkaz, zastavili pokusy lidí dostat se pod kamiony na volné vozovce. Zároveň jsem viděl, jak vojáci zachraňují ženu, která byla přitisknutá k náklaďáku – odtáhli ji do těla.

Takže to trvalo dlouho. Kolik jich nevím. Ve vlhku jsem nechápal, jestli jsem překročil Sretenku a dostal se na vánoční bulvár. Ale jsem si jistý, že náměstí Trubnaya nedosáhlo, jinak by pravděpodobně zůstalo živé. V určitém okamžiku jsem byl umístěn do davu ke vchodu na dvůr. Podařilo se mi odtrhnout se od davu a být na dvoře malého domu. Byla to záchrana.

Večer, mrazivý. Bylo možné vstoupit do vchodu a najít místo na schodech. Tam jsem strávila celou noc. Strašně zmrzlé.

Do rána byl dav rozptýlen a já jsem přišel pěšky. Rodiče byli šťastní, že jsem se vrátila živá a zdravá, a ne příliš jsem byla nadávána.

Pak jsem se dozvěděl, že je tam, na konci Vánočního bulváru před náměstím Trubnaya, kde jsem se úplně moc nedostal, byl hrozný motýl. Je známo, že Vánoční bulvár strmě klesá dolů na náměstí Trubnaya. Ale východ na náměstí byl uzavřen. Lidé před náměstím Trubnaya byli jednoduše rozdrceni zezadu, když šli po svahu davu. Masa lidí zemřela.

Ve stejný den nebo druhý, nepamatuji si přesně, prošel pověst, že jeden z našich spolubojovníků Miša Archipov, se nevrátil domů a možná zemřel. Velmi brzy se pověst potvrdila - Miša byl nalezen v márnici.

Puškinova ulice (Velká Dmitrovka). Pohled z okna domu č. 16. Nákladní auta stojí na křižovatce s uličkou Stolešnikov.

Pavel Meni, sedmičlenný: A tady je Alic, můj bratr [v budoucím knězi Alexander Meni] - s kluky se ještě šli podívat na Balabus, jak leží v rakvi. Jen tak ze zvědavosti. A když dorazili na náměstí Trubnaya - byli tam čtyři chlapi - uvědomili si, že mlýnek na maso začal. Bylo tam něco strašného! Tlačení bylo takové, že cítili, že už je život ohrožující. Spěchali k požárním schodům, vylezli na střechu a na střechách se jim podařilo náměstí opustit. Tohle je jediný způsob, jak uniknout. A tohle požární schodiště začalo vysoko a oni nějak jeden další vylezli na ramena, aby vystoupili a stále opouštěli tento dav.

Gorky Street (Tverská).

Inna Lazareva, čtvrťačka: Ve škole také truchlil, stejně jako všude. Ale děti zůstaly dětmi. Takže v deníku mého přítele se objevil zápis: "Smích na smutečním hovoru."

Můj otec v těch dnech v Moskvě nebyl, ale zavolal své matce podél dálkové linie a požádal ji, aby šla s dětmi (bylo mi 10 let, můj bratr 12), aby se rozloučila se Stalinem. Marně se mu matka snažila vysvětlit, jak je to riskantní a nebezpečné. A nesmyslný. S námi nikam nešla, ale můj bratr šel. Nemyslím si, že kvůli lásce ke Stalinovi, spíše - z pocitu rozporu (máma to nedovolila, a on už chtěl dokázat svou dospělost). Samozřejmě se dostal do hořícího vlhka, nedosáhl cíle, ale přežil, zachránil pod studentem.

V oblasti křižovatky se současnou Degtyarny alejí.

Elena Delone, páťačka: Večer následujícího dne přišla matka z práce rozrušená a řekla, že den předtím, v den Stalinova pohřbu, zemřelo v davu hodně lidí, jsou všechny nemocnice zbity. Pak jsem slyšel, že to bylo jako brzy ráno následujícího dne po pohřbu, ulice a bulváry, na kterých se dav procházel, byly vyčištěny. A odtud byly z bot vyvedeny náklaďáky, galoši a všechno ztracené oblečení. Tyto příběhy zprostředkovávali šepotem a jen aby uzavřeli známé.

Taťána Bolšaková, pětičlenná: Rodiče nás nechali jít klidně - Sloupový sál byl velmi blízko. Ale takhle to nevyšlo. Ulice byly zablokovány nákladními vozy, vojenským kordonem a všechny byly poslány na jednu stranu. Dostali jsme se do Ždanovovy ulice, pak na Sretenského bulváru a odtud na náměstí Trubnaya, kde vše zablokovaly kamiony. A na začátku Vánoc (bývalá Ždanova) a vánoční bulvár šly a šly lidi. Dav tlačil, křičel a bylo slyšet vytí. Omylem mě přitiskli k oknu pekárny. Někdo rozbil okno a dav se vrhl do pekárny. Brzy byla díra plná pultů. Lidé uvnitř tiše seděli, nikdo neplakal. Venku se ozvaly hrozné výkřiky. Personál pekárny nás začal uvolňovat oknem pro přijetí chleba na vnitřním dvoře. V tu chvíli jsem neměl strach ani jiné emoce. Oblast jsem dobře znal, protože jsem tam často chodil se svými přáteli. Prošel jsem dvory, všechny brány byly otevřené. Ale nebylo možné jít do ulic - všechno bylo blokováno do několika řad kamiony. Přelezl jsem náklaďáky a pod nimi. Kruh byl rozbitý; odkud pochází, nevím. Šel jsem do gumových robotů – teď už žádné takové nejsou. Byly zcela řezané a na krysách byly obrovské díry. Když jsem přišla domů, čekala jsem na slzy svých příbuzných, kteří se mě velmi báli. Ale druhý den ráno mě poslali do školy. Vedoucí učitel opět shromáždil všechny učedníky a začal vyprávět, jak pro nás teď bude těžké žít a jaká neštěstí na nás čekají bez Stalina. Ona a někteří studenti plakali. Neměl jsem slzu. Vedoucí učitel mě postavil před studenty a pokáral, že jsem velmi bezcitný.

Zahradní-Karetnajská ulice.

Vladimír Sperantov, student: Nebyly tam žádné bariéry a nějak jsme vylezli v oblasti Pokrovky a pak zase vyrazili na Zahradní prsten, k lidem byla tma, ale samozřejmě největší strach, jak jsme pochopili, je Sretensky Boulevard, Vánoční bulvár a strmý sestup do Trubnáje. A to je vše... no, dav nese, tam a zpět, koně - někteří zemřeli jen z kopyt, náhodou. Kůň se bál, cukal a někdo prostě foukal na hlavu kopyta... podkova...

Později se to stalo známým. Někteří ten den odešli a už se nevrátili. Takového profesora Benjamina Lvoviče Granovského jsme měli, četl fyziku. Jeho dcera Olga Granovská odešla a nepřišla. Dostal jsem se na Trubnayu a tam zemřel. Za pár dní jsme to zjistili. Očividně byli mrtví pohřbeni, nějak to bylo zorganizované...

Před Muzeem revoluce. Foto z časopisu "Ogonyok".

Velena Rozkina, studentka: Nebudu říkat, že to byl nával velké lásky, jen se stal zvědavým – taková událost. Vyrazili jsme do Trubnaje a odtud na Petrovského linkách. Dav byl hrozný, uprostřed ulice byly náklaďáky s vojáky v otevřených tělech a tady najednou byla povolena koňská policie, na obou stranách naléhala lidé. Ozvalo se hořící vlhko, výkřiky, něco nemožného. Vojáci, kteří mohli, byli převezeni do svých kamionů. S kamarádem jsme byli zavlečeni do náklaďáku, roztrhali nám kabáty, ale je to jedno...

Pravda, 9. března 1953.

Gregory Rosenberg, předškolák: 
Můj dědeček je bývalý člen Bývalé Společnosti bývalých politických žen, starého bolševika, jehož nelegální byt byl sám ukryt Halturin, bratr nějakého bývalého nárazu ve Státní bance SSSR - tvrdě si povzdechl a velmi smutně řekl:

- Jaká škoda! Bože, je to škoda... a po krátké odmlce doplnila - ... že se to před třiceti lety nestalo!

Moje matka byla tak šokována touto svatokrádeží, že byla zpočátku jen otupělá. A pak, aniž bych se ohlédl, skrz zuby mi řekl, abych odešel z místnosti. Já jsem samozřejmě šel ven, ale slova dědečka si velmi dobře pamatovala.

Vladimír Sperantov, student: Rozhovory prvních dnů byly takové: kdo řekne slovo z náhrobku, udělá to. Pak všichni poznamenali: ale Beria řekla! Po mauzoleu, když byl pohřeb; probíralo se to doma. Ale oficiálním nástupcem, nikoli stranou, byl Malenkov a pak, o několik dní později, začali říkat, že Malenkov na prvním zasedání ústředního výboru nebo Politbyra, když byli všichni zabouchnuti, řekli: ne, nejsem baletka, prosím, že by neměla být. A uvědomili jsme si, že styl se začal měnit.

Nedávné archivy Bezpečnostní služby Ukrajiny obsahují neveřejná a dosud neznámá svědectví současníků o Stalinově smrti, zajatá zaměstnanci ministerstva státní bezpečnosti SSSR:

Pracovní Charkovská chovná stanice Krivoša, 67 let, nestranická; zástupce tajemníka stranické organizace "Glavelectrosbyt" ve městě. Charkov Kaganovič (60) a lékař v Zhytomyrské oblastní nemocnici v Guzmánu byli nervózně šokováni zprávou o smrti soudruha Stalina, zemřeli náhle během projevu na shromážděních.

V noci na 7. března, ve vesnici Ostaševcij, čtvrť Zborovsky, oblast Ternopil, z budovy školy a obchodu byly ukradeny dvě vlajky a portrét soudruha Stalina, které byly nalezeny se stopami výsměchu nad nimi. Zločinci jsou místní obyvatelé Kwasnitského, narozeného v roce 1935, pracují ve stavební brigádě na železnici a Popovich, narozený v roce 1934, kteří byli zadrženi a přiznali se k činu. Probíhá vyšetřování.

6. března ve 20: 40 hodin kadet 2. kurzu Oděské námořní lékařské fakulty Fedorov, narozený v roce 1934, poté, co ho kritizoval za to, že četl knihu na smuteční schůzi, a řekl, že "nejsem lhostejný a ne nepřítel", uprchl na ulici a navzdory přijatým opatřením spěchal pod projíždějící tramvaj a byl zabit.

6. března žák 7. třídy Lvovské střední školy č. 50 Ogorinskaya, Žid, během přípravy na smuteční setkání, v reakci na lítost, kterou vyjádřil žák Kijaško o předčasné smrti soudruha Stalina, řekl: "Tam on a cesta." Vzhledem k tomu, že byla tato výpověď pobouřena, skupina studentů ve třídě porazila Ogorinskou.

Agent "Dělník", občan Terechova N.E., řekl, že byt byl odebrán pracovním závodem č. 446 Berenko Alexejem Mitrofanovičem a zeptal se Terechovové, zda pláče, když se doslechla o smrti soudruha Stalina, a když se Terekhov zase zeptal Berenka, zda pláče, Berenko odpověděl:

"Ano, plakal jsem, když jsem šel spát, protože on (Stalin) předtím nezemřel."

Ředitel obchodu ve městě. Stanislav Kotljarskij, člen KSČ, Žid, na konci projevu na smutečním zasedání zaměstnanců města řekl: "Náš oblíbený nepřítel."

Na smuteční schůzce v Chersonské městské nemocnici č. 2 tajemník stranické organizace Rosenblat svůj projev zakončil výkřikem "Ura".

Foto: Ratsya

Většina vzpomínek z webu dobrovolnický projekt Memorial Society. Fotografie z webu Pasté.