Při hledání sklepů NKVD. Příbuzní potlačených 80 let později se pokoušejí najít hrobky příbuzných v Engelsu

Před osmdesáti lety bylo podepsáno tajné nařízení NKVD, z něhož začalo "Velké teroristy". V letech 1937-1938 bylo v SSSR zatčeno nejméně 1,7 milionu lidí, více než 700 000 z nich bylo popraveno. Podle regionálního nařízení bylo nutné v srpnu až prosinci 1937 potlačit 3000 obyvatel kraje Saratov (třetina z nich byla zastřelena) a 900 obyvatel německé republiky (čtvrtina byla zastřelena). Celkově během existence SSSR bylo zahájeno přes 20 000 trestních případů proti obyvatelům tohoto regionu protisovětským článkům trestního zákona. Příbuzní stále hledají informace o posledních dnech potlačených.

23. února 1942 byl zastřelen rodák z Saratova Alexander Levin, který byl zodpovědný za práci všech sovětských leteckých škol. Budoucí generál vyrůstal v rodině truhláře. Vzhledem k původu chlapce nebyl přijat do gymnázia Saratov. Absolvoval skutečnou školu, naučil se několik jazyků, hrál na housle, stal se silným šachistou. Dokonce i v roce 1935, Levin předpokládala rychlé zahájení války a řekl publiku na Air Force Academy pojmenoval Zhukovsky, že nepřítel na prvním místě bude mít za následek masivní letecký úder. Levin byl zatčen v létě roku 1941 v rámci takzvaných „obchodních hrdinů“, spolu s dalšími veliteli letectva Rudé armády.

Jak víme z případu, od ledna 1942, Alexander Levin byl do vnitřního vězení NKVD v Engels (ve městě má jeden z letecké školy, výcvik pilotů pro jejich výcvikového kurzu vytvořeny; polic „nočních čarodějnic“ byly vytvořeny na základě školy). Spolu s ním bylo dalších 45 zkušených letců popraveno.

Levina osud Alexander zjistil, že jeho vnuk Petr, který publikoval v knize „The History of šťastné rodiny“ v loňském roce. Peter A. snaží najít místo popravy a pohřbu svého dědečka: „Apeluji na všechny orgány, včetně Federální bezpečnostní služby, - ale neměl dej mi žádné informace. Budu stále hledět - musím mít člověka hrob. "

"A TY JSI TADY S TVÝM PŘÍBĚHEM!"

Ve dvoře na ulici komunisty stojí ošklivá budova - dlouhá 1,5 hodiny vysoká, pod střechou jsou černá okna, která vypadají jako větrací otvory. Místní historik a novinář Alexander Burmistrov se domnívá, že v letech 1930-1940 by zde mohla existovat věznice NKVD. V sovětských dobách byla budova řízena městskými milicemi, tady byla zde odbočka. Poté byly prostory částečně prázdné, částečně pronajaté, a v roce 2012 se přestěhoval MBU "Archives".

Usměvavá žena otevírá zbrusu nové dveře z plastu a skla, které se podivně dívají na pozadí ponurého baráku. Upozorňuje na to, že není v ní vloženo žádné právo - zde je nyní archiv. Ale můžete vidět z prahu. Stěny jsou lemovány bílou umělou hmotou, řady po řadách kovových plotů. "Když jsme se přestěhovali, budova byla prázdná. Mezilehlá podlahy byly během opravy poškozeny. Pokud zde byly kdysi kamery, nezůstala žádná stopa, "řečník roztáhne ruce. V příštím třípatrovém domě, s výhledem na náměstí svobody, pracuje oddělení FSB Engels. Před znárodněním v roce 1918 zde sídli obchodník, následovaný dělnickou a rolnickou milicí (součást NKVD). Na fasádě visí malá tableta s názvem oddělení, zdobená štukovou výzdobou ve tvaru pětihvězdných hvězd a vavřínových věnců. Ve vnitřku budovy je značka mnohem větší:

"Jeden ze sklepů NKVD," slavnostně prohlašuje Burmistrovi sestupujícím opotřebované kroky. Silný pach jako sklep. Místnost vypadá jako velká přestavěná bomba. Dlouhá chodba se otáčí doprava. Několik dveří, kde nejsou byty příliš bohaté, soudě podle interiéru, firmy. A tady je okno zastavárny. Důležitá dáma, která sedí za skleněnou střevíčkou, neklidně potřásá hlavou - co se stalo předtím, to neví. 

Další adresa, kterou legenda Engels souvisí s tématem represe, je "dům s věžičkami" na ulici Kalinin. V polovině devadesátých let se nacházely nedaleké dílny, kde pracoval místní umělec a místní historik Michail Usanov. „Jeden z pamětníků na ulici mi řekl, že šel do domu, obyvatelé se snažil mluvit tiše nebo i běžel přes ulici. Bylo řečeno, že popravy byly prováděny v suterénu budovy, "vzpomínal Michail Stepanovič. Ve druhém patře se údajně jednalo o koleje zaměstnanců NKVD. Neexistují žádné důkazy o této verzi.

Dům vypadá opuštěný. Okenní otvory v prvním patře jsou utaženy kovovou mřížkou, ale uvnitř můžete vstoupit přes přední verandu. Komunální byt, který se nachází v moderní době, byl usazen před několika lety. Na nádvoří rolníci rozdělí starou stáj na cihly. Sestup do suterénu je velmi strmý a nízký. Jediné okno, které se otevírá na dvůr v úrovni země, je zablokováno.

Přes ulici od "domu s věžičkami" - zelené nové budovy. Podle Alexandra Burmistrova se na tomto místě nacházel starobylý hřbitov v Pokrovské kostele. Místní historik nevylučuje, mezi starobylými hroby mohl tajně pohřbít těla těch popravených. "Když v letech 1950-1960 podél ulice vytáhli plyn, chlapci našli kosti v zákopu. Ale v jakých dobách se tyto hroby týkaly, nikdo nepochopil. "

V dobách republiky věznice Volga Němci Engels byl na křižovatce současné pouliční práce a Lesozavodsk. Jak je popsáno v jubilejním ročníku krajského odboru Federální vězeňské služby, v roce 1938 ve vězení byl přejmenován promkoloniyu №1 ministerstvo NKVD vězení ASSR NP, av roce 1941 byl jmenován průmyslový ITK-6. Zařízení se zabývalo zpracováním dřeva (sousední autobusová zastávka je stále nazývána "Lesosklad"). Během války byly hlavními produkty dřevěné boxy pro střelivo.

Kolonie byla obrovská. Na místě stávajícího trolejbusového areálu se nacházely prasata, drůbežáři, sklady. Po dokončení výstavby mostu přes řeku Volha se nové ulice překročily území ITK a přerušily dceřinnou farmu. V roce 1973 byla instituce, která se ocitla v centru města, uzavřena, někteří zaměstnanci byli převedeni do nové kolonie č. 13. V prostorách vězení, v moderní době, byla dílna pro nábytek. V roce 2010 byla většina budov zbořena. V přežívající budově nyní provozuje dočasné zadržovací středisko pro cizince občanů regionálního GU MVD.

Mezi novými budovami Shurovové je z času na čas vidět černá dřevěná kasárna. Podle městských legend zde žili zaměstnanci instituce. Kolem jsou ležaté desky a kulatiny - prázdná budova je roztažena. Uvnitř - dlouhá chodba s dveřmi na obou stranách. Na zdi je plechová deska se seznamem 26 obyvatel. Ve druhém patře je dřevěné schodiště bez zábradlí. Není možné jít dál: namísto překrývající se, je prach a písek.

Říká Alexander Burmistrov, vedoucí okresu, „Novaja Gazeta“, čtenáři dnes mají malý zájem o historii města, včetně letech útlaku, „tento postoj převládá: topení je drahé, zvýšit věk odchodu do důchodu, a vy jste se svým příběhem!“.

"PROČ NÁM NECHTĚJÍ ŘÍCT, KDE JSOU HROBKY JEJICH DĚDEČKŮ?"

Na fórech Volga Němců je vyhledání pohřebních míst pro potlačené předky jedním z nejvíce diskutovaných témat. "Ve třicátých letech bylo tisíce nevinných lidí zatčeno v Engelsech za obvinění. Po léta se o jejich osudu nevědělo nic. Následně začali vydávat osvědčení o popravách, ale neměli konkrétní informace. Odpověď je standardní - pohřebiště není známo. Podívejme se na bity znalostí, které máme, "- zavolá správce wolgadeutsche.ucoz.ru.

Seznam potlačených lidí v Německé republice zaujímá několik stránek fóra. "V únoru 1938 byl můj dědeček Neubauer Alexander Andreevich převezen z vesnice Goffenthal. Babička šla do Engelsu za pár dní, ale schůzka nebyla povolena. Byly tu hrozné mrazy, z oken vězení bylo pára, jako z lázně. Bylo jasné, že je naplněno lidmi. Dědeček strávil devět dní ve vězení, bratr Samuel tři dny. Pravda o tom, co se stalo, se dozvěděli teprve v roce 1993. Babička byla stále naživu, "píše jeden z účastníků.

Jak tvrdí na fóru, 41-letý Alexander Neubauer pracoval jako mechanik na MTS v současném okrese Krasnokutsky. Jeho 38letý bratr Samuel byl na stejné stanici jako strojář. Tři NKVD ASSR NP jsou oba odsouzeni k nejvyššímu trestu pro antisovětské agitace. Rehabilitováno krajským soudem.

"Proč nám nechtějí říkat, kde jsou naši dědové pohřbeni? Proč nemůžeme ani dát hrob do květin? "- vnučka mrtvých je zmatená.

Oběti represe v Německé republice byly lidé různých národností. Vypráví ostatní účastníky fóra, dne 13. prosince 1937 na základě obvinění z protisovětské agitace, byl zatčen 37-letý Ivan Gavrilovic Žukov, farmář z vesnice Dyakovka Ekgeymskogo Canton (moderní Krasnokutsky region). Měl pět dětí, nejmladší bylo dva roky.

Vnučka rolníka Marina zveřejnila na fóru kopii případových materiálů, které se vešly na 14 stranách. Rozsudek kantonálního oddělení NKVD říká, že Žukov "je poslán do vězení v Engelsu za účelem zadržení." Na posledním listu víc než poukázek je uvedeno, že vyhláška NKVD trojky NP ASSR "byla vynucena 18. prosince 1937 ve 12 hodin v noci". Místo výkonu a pohřbu ve věci nic neřekne. V roce 1960 byl Ivan Žukov rehabilitován. V roce 2013 FSB poskytla rodině dokumenty. Žádné z dětí, které předtím popravené nebylo, žilo.

"Chci vzít nějakou zemi z ulice, kde byla vězení Engels, a vzít ji do hrobu mé babičky," píše Marina. "A chtěl bych na tomto místě založit památku obětí."

TI, KTEŘÍ NEMOHLI BÝT POVOLÁNI

Po více než půl století byla historie Engels studována uznávaným pracovníkem kultury, čestnou archivářkou Elizavetou Erinou. Elizaveta Moiseevna se narodila v roce 1934 v regionu Dnepropetrovsk. Na počátku války byli obyvatelé evakuováni. "V nákladních vozech přivedených do okresu Krasnokutsk. V noci nás poslali do vesnice Komsomolskoe pěšky, "vzpomíná Yerina. Rodina dostala prázdný dům. "Po chvíli byl takový zápach, že bylo nemožné zůstat v místnosti. Otevřel suterénu. Byl plný obilí, který začal hniřit. "

Elizaveta Moisejevna vystudovala Pedagogický institut v Saratově. V roce 1966 se stala ředitelem pobočky Státního archivu regionu Engels. Místnost bývalé obilné stodoly zahřívala dřevěné kamna na šesti obvodech. Zaměstnanci chodili v plstěných botách.

"Lidé se mě často ptají, proč jsem se neprotestovala," říká Elizaveta Moiseevna. - Zabýval jsem se stavbou. Kandidáti mají mnoho, ale takový archiv je jeden. "

"Když mi bylo dáno 250 kuchařských kuchařů, první věc, kterou jsem udělala, byla teplá toaleta v archivu. Předtím u vchodu stála dřevěná skříň. Návštěvníci z USA se do toho nemohli dostat, jsou taková, pevná. Jednoho dne přijdou, chtějí fotit "chýše" - ale není potřeba. "Víte, víte," - říkám, jděte do nového pohodlí. Byl jsem tak šťastný! ".

Elizaveta Moiseevna vydala více než 200 vědeckých a více než 300 novinových článků. Mnoho z nich vypráví o obyvatelích Engels, kteří trpěli represemi. "Když se němečtí fašisté dostali k moci, domácí úřady začaly hledat špehy se zdvojnásobenou silou. Každé spojení s Německem bylo obviňováno. "

Útlak paralyzoval práci všech institucí. Jak píše Elizaveta Erina, v roce 1937 nebyl v Německém pedagogickém institutu žádný recepce. Univerzita byla otevřena v Pokrovsku dne 1. října 1929. 30. ledna 1930 byla zatčena celá skupina učitelů, včetně prorektora Georgy Dinges, lingvisty a etnografa. Z knihovny bylo zabaveno více než 400 antisovětských knih. V letech 1934-1936 bylo od práce propuštěno 18 učitelů v souvislosti s "nesprávným" počátkem, nepozorností pro marxisticko-leninskou metodiku nebo kvůli zatčení. "Navzdory nejpřísnějším výběrovým třídám při přijetí na vysokou školu pokračovalo hledání studentů" nepřátel "během celého tréninku. Během stejných tří let bylo údajně odmítnuto 17 lidí, "uvedl archivář.

V červnu 1938 GPU zatkla Engelsa lékaře Augustina Siebengara. Jak uvedl archivář ve svých publikacích, byl vynikajícím chirurgem. Provozoval onkologické pacienty, založil republikánskou lékařskou školu, zorganizoval pobočku Centrálního ústavu pro transfuzi krve a vybudoval novou chirurgickou budovu. Čtyři měsíce po zatčení vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR našel lékaře vinenému "účasti na protisovětské teroristické a sabotážní organizaci". Trest smrti byl proveden ve stejný den 27. října.

Nyní Elizabeth Moiseevna zjistit osud pořadatele archivní služba Labor Obecní Volha Němci Mikhail Piskunov. Michail Fjodorovič věřil, že „poslední řádné osvětlení bude zřejmá a snadno pochopitelná teď.“ „Tyto dokumenty lidového komisariátu školství řekl, že byl propuštěn v souvislosti s převodem věci do soudních orgánů. A co dál? Nemáme žádný pozorovací obchod. Mým úkolem je proniknout do orgánů a najít stopy, "říká Erina.

Podle ní předtím pracovala jednou v archivu FSB. "To nebylo snadné. Materiál má vypadat fragmentově. Chápu orgány velmi dobře: myslím, že příbuzní potlačených nepotřebují vidět jména informátorů. Už nejsou naživu, negativní dopadá na nevinné potomky. Ale jsem výzkumník. Nemám zájem o totožnost informátora. Zajímalo mě - jak šlo vyšetřování? Na čem byla vybudována zátěž? A dám vidět kus, na kterém je možné vyvodit závěr, „- říká Elizabeth Moiseevna.

"Zaměstnanci archivu se ptají, proč nepíšu vlastní vzpomínky? Byla jsem bombardována ve Stalingradu. Znal jsem Gagarina. Viděl jsem, jak otevřeli most přes Volhu, "řekla. "Kdybych dostal více času, nechtěl bych si to sám věnovat." Jsem šťastná. Miluji lidi, o kterých píšu. Ať už je to jméno, velká osobnost. Chci se vrátit co nejvíce z neexistence. "