Jak se sovětští lidé potýkali s vysokými cenami benzínu

Počátkem roku 1954 informovalo ministerstvo financí a Ministerstvo vnitra SSSR vedoucího sovětské vlády G. M. Malenkova o zvláštním fenoménu. Fondy benzínu byly přiděleny každému regionu země pro tankování soukromých aut, ale oni nebyli vlastně používaní. Navíc tam byly oblasti, kde motoristé, kteří projíždějí, podle dopravní policie, mnoho tisíc kilometrů ročně, nikdy nenavštívili čerpací stanice.

"Umístěna v neprůchodném bahně"

Být vlastníkem vlastního auta v zemi Sovětů bylo vždy výzvou. V prvních desetiletích existence sovětské moci totiž strana a vláda vyvinuly velké úsilí, aby omezily instinkty soukromého vlastnictví rychle se rozvíjejících milenců. Například v polovině dvacátých let minulého století, kdy byla diskutována pouze vlastní sériová výroba automobilů, byla zavedena drastická cla na dovoz automobilů a motocyklů soukromými osobami. Kruh těch, kteří si mohli dovolit takový luxus jako auto, zahrnovali pouze zástupce sovětské buržoazie - Nepmenů a prominentních osobností uměleckého světa, spolu s vysoce placenými vedoucími osobnostmi vědy a techniky. A po startu propuštění domácích automobilů, oni byli přidáni k předním pracovníkům všech průmyslů a armáda, ke kterému vláda darovala auta pro úspěchy dosáhla, \ t

Ale po získání osobních vozidel, problémy motoristů neskončilo vůbec. Pneumatiky s rychlým opotřebením zůstaly po desetiletí extrémně vzácnou komoditou, pro kterou ministerstva a oddělení s extrémní hořkostí bojovaly v úřadech plánování a dodávek, a vítězství nebylo pro obchodní organizace, které byly vyzvány, aby sloužily soukromým motoristům.

A pokud shromáždíme všechny popisy továrních vad nových domácích automobilů vyrobených ve třicátých letech minulého století, od nefunkčních zařízení až po díly a sestavy, které se v pohybu zhroutily, pak bylo možné publikovat knihu popisů, které byly zveřejněny současně s jejich odstraněním. »Pevný objem.

Hlavním problémem motoristů však byl benzín. Po celá léta, tankování zůstalo skličující úkol. V roce 1928, S. Vyshetravsky, jeden z prvních sovětských autoturistů, známý expert na rafinaci ropy, po cestě po gruzínské vojenské dálnici napsal:

„Bylo by vhodné upozornit na řadu překážek ... Otázkou je nabídka benzínu a ropy. Pro oba, to je nutné (oba v Vladikavkaz a Tiflis) cestovat na okraji města a dostat palivo a mazání - strávit docela dlouhou dobu vyplňovat některé odtrhávací a non-oddělitelné formy. Tyto sklady jsou otevřeny pouze v kancelářských hodinách dne, a pro motoristu, který přišel, například v sobotu večer, neexistuje způsob, jak opustit město před pondělí, pokud není k dispozici dostatek benzínu. “

Tyto problémy však existovaly nejen daleko od centra země, ale i v hlavním městě. V roce 1928 bylo v celé zemi pouze deset sloupců pro tankovací vozidla, z toho osm v Moskvě a Leningradu. Koncem roku 1929, zástupce Klenského ropného rafinérie, vystoupil na zasedání pobočky Avtodor Moskva - veřejné organizace, která měla pomáhat státním orgánům v automobilizaci SSSR - si stěžovala:

„Ropný syndikát má v plánu vybudovat v Moskvě dalších tři roky 33 sloupců; doposud vybudoval pouze 4. Při realizaci této akce se olejový index setká s řadou překážek z hasičského sboru, oddělení pro zlepšení atd., které z nějakého důvodu považují výstavbu sloupů za nebezpečné z hlediska požáru a věří, že sloupy budou zasahovat do zlepšení města.

Neftessindikat se touto problematikou zabývá již 2,5 roku a snaží se prolomit naši setrvačnost, ale stále ještě nejsou žádné pozitivní výsledky. Olejovému syndikátu není dovoleno postavit na náměstí sloupec. Sverdlov (nyní Divadelní náměstí - „Historie“ ), zatímco autobusy v této oblasti stojí nečinně pro celý řetězec, a tady, nejpředpotopněji - s kbelíky - nalijí benzín do vozů městských vozidel; je to nebezpečné ve vztahu k požáru a iracionálním způsobem dodávky obecně. V Německu je nyní kolem 30 000 sloupů, které dodávají motorová vozidla s benzínem a nedošlo k žádným masivním požárům. “

V průběhu let se situace nezměnila. O osm let později, v dubnu 1937, napsal starý bolševik N. Osinsky (V. V. Obolenský), ředitel Institutu dějin vědy a technologie Akademie věd SSSR:

„Formulace nabídky ropných produktů je velmi vzdálená od kulturního sovětského obchodu, který se již začíná formovat v ostatních odvětvích. Naše Unionfedishbyt odstrčil organizaci maloobchodního prodeje svých výrobků. Ve velkých městech dodává plyn místním zastupitelstvům, které organizují svůj prodej ve velmi řemeslných směrech přes zanedbatelný počet sloupů s primitivními kabinkami. (V Moskvě je v současné době jen 37 prodejních míst, zatímco v každém hlavním městě na světě jsou to stovky. Koncem roku 1937 se očekává, že počet bodů se zvýší na 42 jednotek.) V okresech Neftbyt prodává benzín. I zde však drží jen takzvané „ropné ložiska“, které se obvykle nacházejí na okraji města, v neprůchodném bahně. V branách takových skladů ropy se v létě hromadí mnoho automobilů (nedovolují zákazníkům vstupovat do dvoře zákazníků pod záminkou nebezpečí požáru). Benzín je nesen mimo brány v kbelících, nalije se do nádrží přes zrezivělé, děrované násypky. Spolu s benzínem se prach dostane do nádrží, dešťová voda, úniky paliva, vypařuje se. “

„Já sám jsem omezený a regulovaný“

Na vzácných sovětských sloupech nebyl benzín nejlepší, ale velmi drahý.

Foto: RGAKFD / Rosinform, Kommersant

Neméně problémem byla kvalita paliva. Ve dvacátých letech 20. století si motoristé s předrevolučními zkušenostmi neustále stěžovali, že kvalita sovětského benzínu se ve srovnání s cárskými obdobími snížila jen na nevhodnost. A v roce 1928 se palivo začalo prodávat po celé zemi, z čehož motory selhaly (viz „Benzín byl degradován“ ). Brzy, jak uvádí tisk, problém byl vyřešen a kvalita benzínu byla zvýšena na správnou úroveň. Její rozdělení na odrůdy se objevilo - letectví (export), první stupeň (lehký) a druhý (těžký).

Ukázalo se však, že všechno, co se týče zlepšování výkonnosti sovětských automobilových paliv a maziv (především autolů), bylo jen slovem. Dne 17. dubna 1933 oznámil předseda Státního plánovacího výboru Rady lidových komisařů SSSR V.V. Kuibysheva Ústřednímu výboru CPSU (B.):

„13. dubna dorazila do Vladivostoku z Batumi motorová loď SOYUZ METALLISTOV, která dodala 1 028 tun exportního benzínu, 1 298 tun automobilového oleje a dalších ropných produktů.

Analýza ropných produktů vyrobených před vypuštěním prokázala, že vývozní benzín nemůže být použit k vývozu kvůli přítomnosti žluté barvy v něm; autol se ukázal být viskozitou a bodem vzplanutí pod stanovenými podmínkami. “

Kuibyšev informoval, že jim byly dány pokyny k vyšetřování a k tomu, aby byli odpovědní před soud. Spotřebitelé však nadále dostávali benzín stejného typu - „tak, jak to dělali.“

„Jde o právě zpracování ropy,“ napsal Osinsky v roce 1937, „protože produkce benzínu je stále ještě daleko od amerických standardů. Kvalita benzínu a zejména maziv je také nižší než tyto standardy a naši autoři stále nedokáží snít o speciálním palivu proti klepání. “

Současně ceny sovětského benzínu překročily americké a německé ceny. V roce 1929, cena kilogramu benzínu byla 27-28 kopecks. V Moskvě, s ohledem na dopravu do hlavního města a spotřební daně, velkoobchodní cena vzrostla na 36,54 kopecks. na kilogram. Současně v Německu, cena kilogramu benzínu, s ohledem na dovozní clo, se rovnala 21 kopecks v rublech. A ve Spojených státech, kde byly vysoké federální a místní daně z benzínu, bylo prodáno za 13-14 kopecks. na kilogram.

Nicméně, motoristé mohli jen tak dlouho a bezvýsledně takové situace. Benzín byl nejdůležitějším článkem sovětských vývozů a vedení země udělalo vše, včetně prodeje ropy a rafinovaných produktů za dumpingové ceny, aby získal nedostatek měny. Zejména v podmínkách světové hospodářské krize, která začala v roce 1929. Zde jsou jen možnosti domácího ropného a petrochemického průmyslu nedovolily plně zajistit rostoucí ozbrojené síly, stavební giganty, průmysl a zemědělství s palivem a mazivy, při zasílání významných množství benzínu a dalších ropných produktů pro export.

Reálná krize v benzínu vypukla v SSSR v roce 1932 - v „sovětském Detroitu“ nebylo ani dost paliva, protože Nižnij Novgorod byl v tomtéž roce přejmenován na Gorky. Pracovníci Gorkého automobilového závodu si stěžovali, že ke startu smontovaných motorů je zapotřebí prvotřídní benzín, ale k dispozici bylo pouze palivo druhé třídy. Pak se objevily zprávy, že auta v Gorkách byla naplněna "nevhodným benzínem, směsí ligroinu, ďábel ví co." Jako výsledek, motory byly ztrácí sílu a auta byla sotva pohybující se. A brzy, u GAZ, auta a kamiony, které vyšly z montážní linky, se úplně zastavily a příjemcům, kteří je přišli vyzvednout, nabídli, že budou hledat plyn pro sebe. Navíc, jak uvádí tisk na začátku roku 1934, v Gorkách, kvůli nedostatku paliva, městské autobusy byly nečinné po dobu šesti měsíců v garážích.

První reakce strany a sovětského vedení na krizi benzínu byla docela očekávaná: v zemi byla zahájena masivní kampaň za spotřebu paliva. Zároveň byla urychlena práce na převodu vozidel do jiných paliv. Za prvé, pro vybavení automobilů vzácnými dieselovými motory a plynárenskými jednotkami, které v té době fungovaly na dřevě a dřevěném uhlí (viz „24 236 nákladních automobilů vyrábějících plyn“ ).

Ale co bylo důležitější, pořadí pro spotřebitele, aby se benzín změnil. Od 20. března 1933 byla na jeho dovolenou uvalena přísná omezení.

"Pro všechna motorová vozidla v Moskvě," uvedla tisková zpráva, "byly stanoveny limity pro spotřebu benzínu na základě přibližného počtu najetých kilometrů v závislosti na očekávaných provozních podmínkách a normách stanovených firmou Tsudortrans (Centrální správa silnic a pozemních komunikací a motorová doprava - " Historie " )" .

Očekávané snížení spotřeby paliva však nefungovalo a koncem června 1933 v Moskvě místní úřady přijaly regulaci spotřeby paliva:

„Podle tohoto systému se Moskevská rada přímo omezila a regulovala používání benzínu v největších moskevských flotilách, což představuje asi 70 procent. celé flotily Moskvy. Omezení a kontrola spotřeby benzínu ve zbytku flotily byla převedena na okresní rady. Byly revidovány, aby se snížila spotřeba benzínu Zudortrans. "

Všechny automobilové podniky byly rozděleny do kategorií a v souladu s touto divizí, každý z nich obdržel limit najetých kilometrů pro jedno auto a možnost koupit povolené množství benzínu:

"Velké flotily," stejný článek uvedl, "na základě stanovených limitů, nákup každých deset dnů kupony pro příjem benzínu (20-litr, 10-litr, 5-litr) přímo u Správy benzínových stanic, a malé flotily získat lístky do okresů. Kupóny se instalují na jeden vzorek, mění se pouze barva kupónu každých deset dní. Kupón, který není použit v předepsané dekádě, je neplatný a musí být vyměněn. “

Soukromí motoristé, jak si vzpomínali současníci, od té doby museli žádat o kupóny u komise pro distribuci benzínu u okresních rad.

O něco později byl zaveden dodatečný limit pro jednorázové tankování. Například u osobních automobilů FORD-A a jejich sovětských protějšků GAZ-A nesmí každé dva dny překročit 20 litrů. A nakonec, jak bylo řečeno o něco později, a při jiné příležitosti máme namísto hudby nepořádek. Výměna kupónů se ukázala jako komplikovaná byrokratická procedura a za účelem nákupu do deseti dnů, aniž by překročili povolený limit, musely řidiči Moskvy za den jet na čerpací stanici. S ohledem na omezený počet čerpacích stanic vznikly velké fronty, v nichž, jak psali kritici tohoto systému, každé auto nečinilo každý den dvě hodiny. Úspora tak byla velmi drahá.

„Obvykle odepsáno bez účtů“

Po zahájení krize v oblasti benzínu byly výrobky GAZ snazší opustit Gorky podél řeky Volhy než na souši.

Foto: Friedland Semen / Foto archiv časopisu Ogonyok / Kommersant

Spojenecké úřady se rozhodly ovlivnit spotřebu benzínu jiným, ekonomickým způsobem. 23. prosince 1933, politbyo ústředního výboru schválilo prudký nárůst cen ropných produktů, včetně benzínu. Pokud jde o ceny, země byla rozdělena na dva pásy: pás I, který zahrnoval oblast Dálného východu, východní a západní Sibiř, Kazachstán a Střední Asii a pás II, který zahrnoval všechny ostatní republiky, území a regiony. Druhý stupeň benzínu v pásu II vzrostl třikrát a začal stát 90 kopecků. místo 30 kopecků za kilogram. Pro I pás se cena stejného benzínu zvýšila z 35 kopecků. až 1 rub. na kilogram. Pro prvotřídní benzín v oblastech II pásu místo 40 kopecks. bylo nutné zaplatit 1 rub., za pás I místo 45 kopecks - 1,1 rub. Letectví nebo vývoz benzín zdvojnásobil v ceně - od 60 kopecks. pro I pás až 1,2 rublů.

Předpokládalo se, že zvýšené náklady na pohonné hmoty donutí hlavy státních podniků a organizací, aby s nimi zacházely opatrněji. Soudě podle skutečnosti, že brzy začaly zavádět další represivní opatření pro nadměrné čerpání benzínu - jeho promrhání, prudký nárůst cen pohonných hmot nevedl k významnému snížení jeho spotřeby.

V následujících letech pokračoval postupný pokles limitů a růst cen benzínu. A na osobní dopravu začala věnovat zvláštní pozornost. Například 15. listopadu 1940 zavedla Hospodářská rada v rámci Rady lidových komisařů SSSR standardy spotřeby paliva pro osobní automobily. Pro soukromé osoby byl limit spotřeby benzínu pro zástupce ZIS-101, který mohli mít pouze vynikající občané země, 150 litrů za měsíc, pro GAZ-M-1 - 70 litrů, pro GAZ-A - 60 litrů (pro státní vozy stejných modelů limity byly mnohem vyšší). Vzhledem k tomu, že ZIS-101 spotřeboval 25,5 litrů benzínu na 100 km, jeho majitel mohl jet asi 600 km měsíčně. U osobních automobilů s plynem bylo povoleno překročit hranici 500 km měsíčně.

Během druhé světové války byl režim spotřeby paliva dále zpřísněn. Nedotýkal se však osobní dopravy, protože osobní automobily a motocykly, dokonce i ty, které potřebovaly generální opravu, byly staženy pro potřeby Rudé armády s náhradou, jejíž výše závisela na stavu vozidla.

V poválečném období prošly jak kontrolou spotřeby paliva, tak způsoby, jak zvýšit ceny benzínu, některé změny. Vládní úřady začaly kontrolovat nejen příjem a spotřebu benzínu a kupónů na něj, ale i kilometrů automobilů. Kontroly byly rozšířeny i na osobní automobily - cizí vozy dovezené do SSSR a nově vydaný „Victory“ a „Moskvich“. Jejich rychloměry byly zapečetěny dopravní policií a při každé kontrole byla zkontrolována celistvost těsnění. Ale hlavní bylo, že počet kilometrů auta byl zaznamenán.

Objevila se speciální - cena za benzín, za kterou mohli vlastníci automobilů a rovnocenné zemědělské podniky kupovat benzín bez omezení. V dokumentech pozdních čtyřicátých lét, číslo 2 rublů se objeví. na litr (bez uvedení druhu nebo typu benzínu). Pro srovnání: podle Ústředního statistického úřadu SSSR, připraveného 18. března 1949, zkoumané rodiny pracovníků po zaplacení daní, účtenek, povinného nákupu státních dluhopisů, výdajů na potraviny a bydlení v roce 1947 byly schopny vyčlenit na nákup průmyslového zboží v průměru 59,4 rublů. za měsíc pro člena rodiny.

Rozhodnutí zavést takovou cenu za benzín a pro kolektivní farmy se na tuto dobu nedozvědělo něco zvláštního. Za prvé, traktory, kombajny a často kamiony za dobu zemědělské práce zajišťovaly kolektivní farmy se stanicemi strojního traktoru (MTS), které se z plateb zemědělských podniků v části plodin staraly o paliva a maziva. A zadruhé, vzhledem k tomu, že do té doby nebylo mnoho zaměstnanců kolektivů placeno za práci po mnoho let (viz „Od roku 1939 nebyli kolektivní zemědělci placeni“ ), byly speciální ceny benzínu pro zemědělské stroje kolektivního zemědělství jen dalším i když je to značný problém.

Ale kolektivní farmy a soukromí motoristé byli pobouřeni, že velkoobchodní prodejní cena benzínu byla čtyřikrát nižší pro státní organizace než pro ně: 48 kopecků. na litr. V roce 1951 se však během příštího stalinského snížení cen snížila maloobchodní cena benzínu pro soukromé a kolektivní farmy o 10% na 1 rub. 80 kopecks na litr. Rozdíl s velkoobchodní prodejní cenou však i nadále zůstal velmi významný. A jak soukromé parkoviště rostlo v zemi, v obchodním systému benzínu se začaly objevovat podivné jevy.

Kontrolní orgány nezaznamenaly novou situaci v prodeji benzínu. Počátkem padesátých let byly přijaty signály od místních orgánů Ministerstva vnitra SSSR, že jednotlivé kolektivní farmy nějakým způsobem získaly stavební materiály, i když neměly v plánu prodávat cihly nebo dřevo.

Jak se ukázalo, někteří kolektivní zemědělští manažeři dokázali snížit skutečné objemy zemědělské produkce na svých farmách hákem nebo podvodníky a produkty, které zůstaly po státních zakázkách, veřejných zakázkách a vypořádání s MTS, byly odeslány na trhy k prodeji. Za peníze, které obdrželi, nakoupili vše, co jim plánovací a dodavatelské orgány popírali. Ve skutečnosti, zapojení do nákupu odcizeného zboží z továren, závodů a skladů.

V průběhu kontroly vzorku zemědělských podniků prováděných téměř ve všech regionech země byly v jejich účetních dokladech nalezeny i zvláštní příjmy za nákup benzínu od fyzických osob. Generál plukovník I. A. Serov, náměstek ministra vnitra SSSR, informoval o výsledcích dosažených 24. června 1953 ministrem zemědělství a zadáváním SSSR A. I. Kozlovem:

„Hlavní policejní oddělení má k dispozici údaje o hromadném nákupu peněžních prostředků v hromadných podnicích, stavebních materiálech, palivech, náhradních dílech pro automobily a vybavení, které byly odcizeny státním podnikům. Prostředky na kolektivní farmy vynaložené na tento účel se zpravidla odepíší bez účtování o padělaných dokladech nebo jednostranných úkonech, v nichž není prodávající zboží zpravidla označen.

Selektivními kontrolami ve 103 zemědělských podnicích Sverdlovsk, Ryazan, Vladimir, Gorky, Moskevské a Leningradské oblasti, Primorsky, Chabarovsk, Stavropol, Tatarské autonomní sovětské socialistické republiky a Lotyšské SSR koupily tyto zemědělské podniky 943 tun benzínu, 57 tun maziv. a 410 000 rublů náhradních dílů pro automobily.

Kromě toho v letech 1952-1953 policie provedla značný počet trestních případů, které se týkaly krádeží paliv a maziv prodávaných převážně na hromadných farmách. “

Řidiči a zaměstnanci čerpacích stanic, stejně jako prodávající „vlevo“, psali o krádežích benzínu ve 30. letech minulého století. Nicméně, oba pak a později to bylo neustále zdůrazňováno, že toto jsou oddělené případy netypické pro sovětskou společnost a ne mít masový charakter. Pokud ale každý z testovaných zemědělských podniků koupil v průměru více než 9 tun odcizeného benzínu, kolik paliva bylo nakoupeno v celé zemi jako celku? A proč si nikdo nevšiml tak masivních úniků po dlouhou dobu?

"Vyrobeno ve velkých rozměrech"

Během inspekce nejen zkontroloval technický stav strojů, ale také celistvost těsnění na tachometrech

Foto: RGAKFD / Rosinform, Kommersant

Odpověď na druhou otázku byla zřejmá. Například, 25. ledna 1953, hlava hlavního policejního ředitelství ministerstva vnitra SSSR, generálporučíka N. P. Stakhanov, hlásil k IA Serov: \ t

„Policejní oddělení ministerstva vnitra v oblasti Ryazan 13. ledna. byl poslán do hor. Moskva prozkoumá skutečnost krádeže benzínu v autoservisu Trust č. 17 Ministerstva pro ropný průmysl SSSR, vyšetřovatele policejního oddělení, vrchního poručíka V. P. BAKHTIAROV, nar. 1923, člen KSSS.

Zatímco v Moskvě, BAKHTIAROV, místo plnění úkolu v dobré víře 14. ledna p. Zavolal „rozhovor“ vedoucího motoristického vozu zmíněného skladiště vozidel BOGASEVICH, podezřelého z organizované krádeže benzínu, a nabídl mu, aby mu dal úplatek ve výši 400–500 rublů, slibující, že ho nepřivede k trestní odpovědnosti.

BOGASEVICH o vydírání od něj úplatku BAKHTIAROVYM oznámil šéfovi důvěry a pak hlavě Kalininského RO MIA hor. Moskevský soudruh. SKUDATINA.

Opatření přijatá BAKHTIAROV 16. ledna po obdržení úplatku od BOGASEVICH byl zadržen rudou rukou. Během osobního pátrání po BAKHTIAROVU za účasti státního zástupce bylo přijato a zabaveno 200 rublů, které obdržel jako úplatek od společnosti BOGASEVICH. “

Bylo obtížnější odpovědět na otázku o rozsahu krádeže. 1. února 1954, plukovník generál S. N. Kruglov, ministr vnitra SSSR, a Alexander G. Zverev, ministr financí SSSR, generální státní poradce finančních služeb, oznámil předsedovi Rady ministrů SSSR G. M. Malenkovovi o postupu kontrol a výpočtů:

„Ministerstvo vnitra SSSR a ministerstvo financí SSSR zjistily, že krádeže benzínu se v poslední době rozšířily a spáchaly ve velkém rozsahu.

Lupiči, kteří se dostali do flotily a tankové farmy, prováděli významné operace na prodej odcizeného benzínu ...

Pouze 293 zemědělských podniků v Rostovsku v letech 1952-1953. nakoupené od jednotlivců jednotlivců (paliva a maziva. - "Historie" ) materiály v hodnotě asi 3 miliony rublů.

V Kalininské oblasti bylo ze 16 testovaných hromadných farem 15 zakoupeno od soukromých osob, z 13 z 18 v Novgorodu, 11 z 15 v Orlovské a 14 z 15 v Saratově.

Dva ministři informovali vedoucího vlády a další inspekci policejními důstojníky. Podle údajů zapečetěných rychloměrů a průměrné spotřeby paliva pro každý typ automobilu a motocyklu byla vypočítána odhadovaná potřeba kontrolovaných vozidel v palivu. Získaná data byla porovnána s údaji o prodeji jednotlivců na čerpacích stanicích:

„Ve 12 spojeneckých a autonomních republikách, 1 krai a 17 oblastech, policie zkontrolovala 12 522 osobních automobilů a 10 299 motocyklů pro individuální použití. Spotřeba paliva pro tachometry těchto strojů po dobu 10 měsíců je více než 9 tisíc tun, zatímco obchodní organizace prodávaly pouze 3 393 tun. Majitelé těchto automobilů proto odkoupili od soukromých osob přibližně 7 000 tun odcizeného benzínu. “

V memorandu, které vypracovalo ministerstvo vnitra SSSR 31. května 1954, byly uvedeny příklady z konkrétních oblastí země:

„Obchodní organizace v řadě okresů nevybírají finanční prostředky na pohonné hmoty, které jim byly přiděleny ze čtvrtletí na čtvrtletí. Například v okrese Kolomna v moskevském regionu za rok 1953 bylo uvolněno 52 tun paliva a za 10 měsíců bylo vybráno 9,2 tun, zatímco ve stejném období pouze tři zemědělské podniky v regionu zakoupily 40 tun benzínu od soukromých osob. V okrese Pavlovo-Posadsky v Moskevské oblasti spotřebovali majitelé jednotlivých automobilů po dobu 10 měsíců roku 1953 54 tun benzínu, ale žádný z nich v prodejní síti nekoupil benzín. V regionu Stalin ukrajinské SSR, majitelé jednotlivých automobilů konzumují 5-6 krát více paliva, než kupují v obchodní síti. V horách. Saratov vlastní 200 tun benzínu soukromými dopravci a jen 3,3 tuny byly zakoupeny od obchodních organizací. V horách. Soukromí majitelé Rostov na Donu spotřebovali 280 tun benzínu, zatímco obchodní síť prodala 35,7 tun. V Grozné oblasti spotřebovali 480 tun benzínu, ale z obchodní sítě nakupovali pouze 300 kilogramů. V oblasti Šamakhi v Ázerbájdžánské sovětské socialistické republice nakoupilo 30 majitelů jednotlivých automobilů po dobu 10 měsíců roku 1953 pouze 210 litrů v obchodní síti a v regionu Yevlakh, se 48 jednotlivými vozy, vlastníci těchto aut vůbec nekupovali benzín v obchodní síti. “

Stejná poznámka popisuje všechny metody krádeže paliva v organizacích:

„U ropných skladů a skladů pohonných hmot je krádež benzínu velmi rozšířená v důsledku podceňování jeho specifické hmotnosti po přijetí bez vážení příchozích nádrží s následnou registrací fiktivních úkonů za nedostatek; podvádět příjemce přeceňováním podílu benzínu prodaného podnikům a organizacím podle objemu; nepřijetí „úspor“ při aplikaci norem přirozených ztrát při přepravě, vypouštění a skladování paliva. Vytváření podmínek pro krádež této "ekonomiky", zločinci v tajné dohodě s železničními pracovníky, aby fiktivní značky v železniční nákladní poznámky o přítomnosti nedostatku v nádržích nepřekračující normy přirozeného opotřebení.

Ve vozových parkech a garážích se krádeže benzínu provádějí hlavně díky doplňování počtu ujetých kilometrů a tonáže v jízdenkách. Tím, že tyto anotace zamaskují, ruší řidiči integritu zapečetěných rychloměrů a vynucují digitální disky, které označují počet ujetých kilometrů. Zvláště rozšířená je nadhodnocení objemu práce ve flotilách stavebních organizací av zemědělství.

Na čerpacích stanicích a na čerpacích stanicích je přebytečný benzín pro krádež vytvářen podváděním řidičů při tankování jejich automobilů naplněním benzínu do objemových čerpacích stanic a nesprávnou regulací mechanismů dodávky paliva. “

Soudě podle dokumentu řidiči nákladních automobilů ukázali skutečné zázraky vynalézavosti, vynalezli způsoby, jak obejít pečetě a navíjet počítadla kilometrů v rychloměrech.

"Navzdory výraznému poklesu"

V roce 1940 byly zavedeny ještě přísnější limity pro spotřebu paliva pro značný počet automobilů.

Foto: Fotoarchiv časopisu Ogonek / Kommersant

To vše však bylo důsledkem a hlavní důvod současné situace uvedli ministři Kruglov a Zverev ve zprávě pro Malenkov:

„Přítomnost významného rozdílu mezi velkoobchodní prodejní a maloobchodní ceny benzínu: velkoobchodní prodejní cena benzínu je 48 kopecks, a maloobchodní cena je 1 rub. 80 kopecks na litr. Druhá okolnost je používána lupiči, kteří zpravidla prodávají odcizený benzín v průměru 1 rubl - 1 rubl. 15 kopecks na litr. Proto tyto zemědělské podniky a majitelé jednotlivých strojů získávají tyto materiály od soukromých osob za nižší cenu než v maloobchodní síti.

Řidiči automobilů patřících státním organizacím a vojenským jednotkám mají prospěch z prodeje benzínu za stanovené ceny, protože jsou drženi podle vyhlášky Rady ministrů SSSR pouze za 48 kopecků na litr, tj. Za velkoobchodní prodejní ceny. “

Vzhledem k tomu, že tento problém byl považován za mimořádně závažný, byla tato opatření přijata bezprecedentní rychlostí pro domácí byrokratické stroje. Vyhláška Ústředního výboru KSSS a Rady ministrů SSSR „O novém poklesu státních maloobchodních cen potravinářských a průmyslových výrobků“ uvedla, že od 1. dubna 1954 byla cena motorového benzínu a maziv snížena o 44,5%, tj. Na 1 rub. na litr.

Na rozdíl od očekávání se však obchod s levým benzínem nezastavil. Zpráva Ministerstva vnitra SSSR ze dne 31. května 1954 uvádí:

"Navzdory výraznému poklesu maloobchodních cen benzínu od 1. dubna 1954 zůstává dvojnásobně vyšší než velkoobchodní prodejní cena, kterou používají drancovatelé pro své vlastní sobecké účely."

Jak je uvedeno v tomto dokumentu, pouze ceny sovětského trhu s černými palivy se změnily:

„Krádeže benzínu se často dělají i ve formě prodeje vstupenek od řidičů a tankerů za právo obdržet palivo. Tyto kupóny se nakupují ve velkém množství a prodávají je zaměstnanci čerpacích stanic a čerpacích stanic. Když kupujete kupóny za nízké ceny (až 20 kopecků za litr), podávají o nich zprávu o spotřebě benzínu prodávaného různým osobám za hotovost za cenu 60–80 kopecků za litr. “

Ceny benzínu v následujících letech se změnily více než jednou, protože se změnily sankce za "překročení" benzínu. Nicméně, jeho prodej "vlevo" nezastavil. V roce 1983 se rozhodli změnit přístup a uložit pokuty za nelegální nákup benzínu - od 20 do 100 rublů. (Průměrná mzda v zemi pak byla 180,5 rublů.). Strana a vláda však nečekaly na znatelné snížení ztrát způsobených člověkem.

V padesátých letech, kdy nespokojení východní Němci uprchli do západního Německa, řekli, že „hlasovali nohama“ proti politice úřadů NDR. Sovětští lidé používali jinou, méně viditelnou formu protestu. Hlasovali se svými krevními rubly proti politice vedení země.