Zatímco NATO se všichni báli

Jakmile se SSSR zhroutil, Turecko, které bylo do té doby jediným mezinárodně uznávaným turkicky mluvícím státem na světě, okamžitě zintenzivnilo kontakty s bývalými sovětskými republikami ze středoasijské oblasti. Již v roce 1992 svolal tehdejší turecký prezident Turgut Ozal do Ankary první summit turkicky mluvících států, kterého se zúčastnili prezidenti

• Kazachstán,
• Kyrgyzstán,
• Uzbekistán,
• Turkmenistán,
• Ázerbajdžán.

Poté se všichni vůdci okamžitě shodli, že je nutné nastolit politickou a hospodářskou jednotu. Jenže následující rok Turgut Ozal náhle zemřel (debaty o tom, zda nebyl otráven, stále probíhají), a přestože se v roce 1994 konal summit turkicky mluvících států podruhé, organizace poněkud posunula svůj důraz na kulturní a sociální spolupráce.

V budoucnu se k organizaci trvale připojili zástupci dalších zemí, ale celkově organizace jako veřejné sdružení upřímně skomírala. Musím říci, že o to nebyl zájem především ze strany samotného Turecka: zástupci tureckého byznysu vstoupili do Střední Asie bez zvláštních problémů a bez většího spoléhání se na odborové dohody. Viditelným efektem organizace bylo otevření tureckých lyceí v různých zemích. V roce 2009 vytvořily čtyři země – Kazachstán, Kyrgyzstán, Ázerbájdžán a Turecko – Turkickou radu, která se stala prototypem nové Unie.

V prosinci 2014 byla otevřena první regionální kancelář Turkické rady – a stalo se tak v Kyjevě. Ve stejném roce se k Radě připojil Turkmenistán, o tři roky později se Uzbekistán vzdal: zemřel Islam Karimov, který nebyl nadšený rostoucím vlivem Turecka v regionu, a nový prezident Shavkat Mirziyoyev se ukázal být mnohem pragmatičtější. K Turkické radě se jako pozorovatel připojilo také Maďarsko a na konci roku 2020 dokonce Ukrajina oznámila, že se chce zúčastnit. Rusko nedostalo pozvání stát se plnohodnotným členem v žádné fázi formování organizace.

Turk je natažený

Začátkem roku 2021 ruská propaganda vycenila zuby, když

Prohlášení náměstků se nesla v duchu „všechny války s jakýmikoli úmysly proti naší zemi zpravidla končily přehlídkou v hlavním městě poraženého nepřítele“ – tak řeklNáměstek Andrej Krasov. Mapa předpokládala zónu, do které se rozšíří tzv. „Velký Turan“ – tedy území sjednocené národností a náboženstvím: všichni Turci plus země vyznávající islám. Předpokládá se, že mluvíme o novém impériu a Turecko v něm zaujme dominantní místo. Tato vyhlídka propagandisty a proruské politology velmi vyděsila: začali hledat náznaky rekonstrukce Turanu – a nakonec je začali nacházet. Mapa s územími Turanu na podzim roku 2021 byla osobně představena Erdoganovi a v telegramovém kanálu Mezinárodní turkické akademie (toto je instituce v Kazachstánu, která slouží jako příloha Svazu turkických států) bylo nazváno Jakutsko "státní entita neuznaná světovým společenstvím." A vůbec, „scénář byl napsán už dávno, včetně zámoří.přichází všemi směry a věří ve vítězství."

Ve skutečnosti propagandisté ​​směšují věci. „Myšlenka Velkého Turanu funguje pro omezený počet tureckých nacionalistů a byli to jejich zástupci, kteří Erdoganovi předložili právě tuto kartu,“ řekl listu Novaya islámský učenec Achmet Yarlykapov. - Erdogan jako sofistikovaný politik používá tuto rétoriku, ale chápe, že samotná myšlenka, je ultranacionalistická, je utopická. Zároveň vidí perspektivu ve spojení turkicky mluvících států - a do určité míry ji prosazuje."

Jinými slovy,

(myšlenka, o kterou by bylo hezké usilovat) a Unie turkických států je skutečnou entitou, v níž jsou možné všechny druhy integrace – od ekonomické po politickou. Proto byla Turkická rada na podzim roku 2021 přejmenována na Unii turkických států a oznámil to Erdogan. „Turecko chtělo vstoupit do Evropské unie už dlouho, ale ani se tomu nepřiblížilo, a pak se Erdogan rozhodl prosadit myšlenku sjednocení „tureckého světa,“ říká politolog Dosym Satpajev. - V tomto smyslu dělá Erdogan totéž co Kreml. A poté, co se Turecko loni ukázalo jako klíčový hráč v Náhorním Karabachu, má argumenty, které může nabídnout členům obnovené Unie. Samozřejmě se nyní vše bude točit kolem dvou věcí – ekonomiky a bezpečnosti.“

„Turkické státy, které jsou členy Organizace, se snaží být si blíže, což je zcela přirozené,“ dodává Serikzhan Mambetalin, opoziční kazašský politik a podnikatel. - Celkově mají příležitost oživit Hedvábnou stezku v souvislosti s možností obnovy koridoru Zangezur ( hypotetický dopravní koridor mezi západními oblastmi Ázerbájdžánu a jeho exklávou Nachičevanskou autonomní republikou přes Arménii . - Ed.). což zase umožňuje turkickým zemím vytvořit velký transkaspický koridor výhodný pro všechny členy organizace, který spojí turkické státy s Evropou. Ve vojenském smyslu jsou zde i určité posuny, dodává Mambetalin: ve společných dokumentech zúčastněných zemí je „už předepsáno vytvoření tzv. celotureckých sil ministerstva pro mimořádné situace, a to je taková polovojenská organizace a na základě toho

Zároveň, i když je role prvních houslí v tomto turkickém orchestru zcela zřejmá, Turecko pravděpodobně nebude tlačit na účastníky hned na začátku, preferuje východní způsob podnikání - to znamená, že se pokusí přijít po dohodě s každým. Ale v budoucnu se ekonomické a vojenské spojenectví jistě změní v politické, předpovídá Dosym Satpajev. Turecko, unavené čekáním na vstup do Evropské unie, jednoduše vytvořilo vlastní unii zemí.

V soudruzích není shoda

Navzdory jasně vykresleným vyhlídkám obnovené organizace mají členové Svazu turkických států své vlastní plány na účast. Nejjednodušší cesta je pro Ázerbájdžán , který je těsně spjat s Tureckem a je připraven považovat znovusjednocení turkického světa za svůj hlavní cíl. Jiné státy řeší své vlastní problémy.

Země, která se po Turecku nejvíce zajímá o udržitelnou práci Unie, je Kazachstán . Novaja už mluvila o tom, jak republika sevřená mezi Ruskem a Čínou neustále hledá další hráče, kteří by mohli ovlivnit rovnováhu zájmů v regionu. Evropa a Spojené státy jsou stále daleko a Turecko je intuitivním partnerem, pokud jde o jazyk a kulturu. „Pokud jde o vliv na veřejné a náboženské vědomí, Turecko má ve Střední Asii větší šance než Rusko,“ vysvětluje Dosym Satpajev. - Děje se to přirozeným způsobem: například v Kazachstánu se sám od sebe zvyšuje počet turkicky mluvících lidí, pro které je islámská identita také důležitá. Ve skutečnosti to je důvod, proč Rusko tak bolestně reaguje na všechny jazykové problémy: chápe, že v Kazachstánu je nyní zranitelné vůči Turecku.

Kazachstán je možná nejvzdorovitějším státem v Euroasijské ekonomické unii (i když navenek prokazuje loajalitu): v zemi jsou nejsilnější protieuroasijské nálady a po příběhu o Krymu se v republice začalo Ruska bát. Řeči nejvyšších představitelů Ruska o tom, že bývalá sovětská území jsou „dary“ republikám a že je třeba je odebrat, úroveň důvěry zjevně nezvyšují. A potenciální spojení s Tureckem v otázkách kultury, ekonomiky a bezpečnosti pro Kazachstán by bylo velmi vhodnou protiváhou k jakýmkoli nárokům ze strany Ruska, je si jistý Satpajev.

Problém je však v tom, že Kazachstán se někdy zdá být příliš multivektorovým státem. Uzavře všechna možná spojenectví – s Ruskem, s Tureckem a s Čínou. To znamená, že téměř všude si republika v kontroverzních otázkách dává přednost. Například Kazachstán formálně neuznal Krym jako ruský, ale reagoval na referendum „s porozuměním“ (kvůli které byla Ukrajina krajně rozhořčena); Republika stojí za rozvojem muslimského světa, ale o pronásledování Ujgurů v Sin-ťiangu mlčí. Stabilnější vztahy s Tureckem postaví Kazachstán na nejistou půdu pro případ, že by se Moskva a Ankara náhle znovu pohádali. Poté oficiální Akorda ( sídlo prezidenta země . - Ed.) budete si muset vybrat stranu a to se Nur-Sultanovi moc nelíbí. Samostatně lze poznamenat, že Kazachstán, stejně jako Turecko, stál u zrodu organizace, myšlenku osobně živil Nursultan Nazarbajev. A odvrátit se od ní, v tom případě to prostě nejde, i když ve skutečnosti

Kyrgyzstán se nachází v podobné pozici – upraveno o rozsah státu a jeho priority, která rovněž hlásá multivektorový přístup, ale ještě více je závislá na Rusku. Experti v republice nemají rádi otázky, s kým bude země, pokud se něco stane. „Kyrgyzstán může svobodně provádět zahraniční politiku, která odpovídá jeho národním zájmům. Je dobré nebo špatné stýkat se s bratry? Příbuzenství je pro nás nejvyšší hodnotou, vážíme si vztahů s národy, se kterými máme společnou historii, kulturu a náboženství. Organizace turkických států získává autoritu, sílu, získává sílu, staví se na nohy. To je zcela normální proces. A tady se není čeho obávat. Spolupráce roste, všechny ukazatele jsou v normě. Kdo může narušit rovnováhu našich vztahů s Ruskem a zeměmi SNS? Pouze obří silné síly. Turecko není globální, ale regionální mocnost, samozřejmě nemůže narušit rovnováhu našich vztahů,“ - je si jistý kyrgyzský politik a politolog Zainidin Karmanov. Pro Rusko nemohou být ve Svazu turkických států žádní dráždiví, dodává: "Toto není vojenský blok."

ale o argumentu, že se nejedná o „vojenský blok“, je odborník nedůvěřivý. Před dvěma týdny byl Kyrgyzstán první z členských zemí CSTO, která obdržela úderné systémy Bayraktar z Turecka. V ekonomice také sílí komunikace: v prvních šesti měsících roku 2021 vzrostl dovoz z Turecka do Kyrgyzstánu o 92 % – téměř zdvojnásobil; v opačném směru šlo zboží o třetinu více než ve stejném období roku 2020. A co je nejdůležitější, zdá se, že Turecko má v republice i politický vliv: loni byl z Kyrgyzstánu unesen a odvezen do Turecka Orkhan Inanda, prezident sítě kyrgyzsko-tureckých škol Sapat. Ankara má podezření, že je komplicem Fethullaha Gülena, Erdoganova odvěkého nepřítele. A přestože je Inanda občanem Kyrgyzstánu, bezpečnostní úředníci a politici v Biškeku jen rozhodili rukama: říkají, co můžeme dělat?

Do jaké míry je však Kyrgyzstán připraven dosáhnout při obraně zájmů nové Unie, není zatím jasné. Stejně jako reakce Uzbekistánu není zřejmározšířit funkce Unie, pokud k tomu dojde. Uzbekistán měl vždy složité vztahy nejen s Tureckem, ale i v Taškentu v zásadě nemají rádi, když k nim někdo leze s jejich chartou, vysvětluje politolog Arkadij Dubnov. „Jakýkoli vnější pokus o nadvládu se v Uzbekistánu setkává s obavami,“ říká. - Na počátku 90. let se Islam Karimov pokusil nastoupit na tureckou cestu rozvoje, ale tlak Ankary - ideologický i náboženský - se mu nelíbil, a tak byly reformy omezeny. Jak říká anekdota, lžíce byly nalezeny, ale sediment zůstal a nyní se Uzbekistán, který sám roste, v zásadě nenechá vtáhnout do něčího geopolitického vlivu.

Různé kusy na společném poli

Samotný výskyt Turecka na území bývalých sovětských republik, a dokonce i asijských, Rusko je v zásadě, soudě podle ultimát vydaných NATO, nevnímá jako zcela nezávislé státy, - znervózňuje Kreml. O to víc ho štve, že Rusko do této Unie zatím nikdo nepozval. Ačkoli Rada starších Svazu turkických států uvedla, že Rusko a Čína jsou „přirozenými členy“ turkického světa, nebylo to pozvání. Smírčí funkce se pokusil převzít Nursultan Nazarbajev. „Hned po uspořádání Unie řekl, že by bylo dobré sjednotit Svaz turkických států, Euroasijskou ekonomickou unii, Šanghajskou organizaci spolupráce a další struktury,“ říká Arkadij Dubnov. "To znamená, že se snažil ukázat, že tato Unie není proti Rusku, není třeba se obávat."

V Rusku se mimochodem už vyjasnilo, že jsou také součástí turkického světa a navíc jeho centrem s centrem na Altaji. Právě tam by podle tiskového tajemníka prezidenta Dmitrije Peskova měla být „rudá hvězda“ na samotné mapě zájmů Ankary.

Pro Kreml je možná předčasné se znepokojovat. „Musíme vidět, jak to všechno bude fungovat. Ani Organizace islámské spolupráce, mocnější organizace, se také nemůže pochlubit svou účinností, je na poměrně nízké úrovni, “říká islámský učenec Akhmet Yarlykapov. - Není vyloučeno, že tato Unie bude omezena uzavřením pouze některých bezzásadových prohlášení. Tento předpoklad nepostrádá smysl také proto, že Erdogan může dobře šlápnout na hrdlo své vlastní písně, pokud to okolnosti vyžadují. Veřejně se například pohoršoval nad situací muslimů v Sin-ťiangu, ale zároveň ujistil Čínu, že plně podporuje jejich územní celistvost. Mimochodem, možná, když pochopíme Erdoganovu manévrovatelnost,

A přesto je znepokojení Kremlu z příchodu Turecka pochopitelné: není to Erdogan jako takový, co ho tolik děsí, jako to, že nabízí jiným zemím, dříve zbaveným geopolitické volby, skutečnou alternativu v rozvoji. „Pokud si náhle Kazachstán bude muset vybrat, pak dostat se pod křídla Ruska s přihlédnutím k jeho aktualizované agresivní zahraniční politice bude těžké,“ vysvětluje politolog Dosym Satpajev na příkladu své republiky. - Za prvé, Kazachstán bude vnímán výhradně jako satelit Ruska (druhé Bělorusko). Za druhé, příznivci „ruského světa“ to mohou vnímat jako přiznání, že už jsme jeho součástí, ale není tomu tak. No, uvnitř země to způsobí velkou nespokojenost. Kazachstán je jiný." Potíž je v tom, že pro Moskvu je „jiný“ nyní synonymem pro slovo „cizinec“. A tam je to k „nepříteli“ co by kamenem dohodil.