Clanek pochazi z censor.net
Tento článek je začátkem série článků o nejúspěšnějších zkušenostech s poválečnou ekonomickou rekonstrukcí v novodobé historii, a to - o oživení ekonomiky Německa a Japonska po druhé světové válce a o rekonstrukci Jižní Koreje po korejské Válka 1950-1953.
Cíl je jasný – najít model hospodářské politiky pro poválečnou obnovu Ukrajiny.
Jak ukázala konference v Luganu, Ukrajina aktuálně nemá žádný model, zatím máme chaotické nahromadění stovek možných projektů. Tento stav věcí je přirozený, dokonce i ty nejúspěšnější příklady, které budeme zvažovat, se připravovaly roky: Marshallův plán začal v roce 1948, Japonci zahájili svůj vývojový model v roce 1952 a Jižní Korea zahájila svou fantasticky úspěšnou politiku teprve v roce 1962.
Pro Ukrajinu také model adekvátní politiky nespadne z nebe, musí být vytvořen na základě zkušeností jiných zemí.
Poválečná obnova Německa
Když se nyní mluví o „Marshallově plánu pro Ukrajinu“, ve většině případů tato slova znamenají jednoduše zahraniční pomoc při poválečné rekonstrukci, tedy čistě finanční dotace.
Takto zjednodušené, dalo by se říci - primitivní chápání problému neodpovídá ani historickým událostem, ani moderním potřebám. Hlavním zjednodušením je ignorování strukturálního problému poválečné německé ekonomiky.
Marshallův plán (oficiální název - European Recovery Program, ERP) byl druhý americký poválečný plán hospodářské politiky pro Evropu, začal v roce 1948 a trval do konce roku 1951.
První plán, který byl schválen v roce 1944 americkým prezidentem Rooseveltem a realizován v letech 1945-1946, byl Morgenthauův plán (pojmenovaný po ministru financí USA, který jej navrhl).
V roce 1947 vyšlo najevo, že Morgenthauův plán je nepravdivý, byl zrušen a nahrazen Marshallovým plánem (podle jména jeho iniciátora, ministra zahraničí USA).
Z hlediska cíle hospodářské politiky byly tyto dva plány opačné. Morgenthauův plán navrhoval zásadní strukturální restrukturalizaci – transformovat Německo z průmyslové země na agrární. Marshallův plán byl naopak zaměřen na oživení struktury ekonomiky zemí západní Evropy (hlavními příjemci Marshallova plánu byly Velká Británie a Francie, veškerou pomoc dostalo 17 evropských zemí) a kooperativní vztahy mezi ty, které existovaly před druhou světovou válkou, to znamená, že jejich cílem bylo oživení průmyslové ekonomiky Evropy, včetně oživení průmyslu Německa, které bylo jádrem průmyslové Evropy.
Během války byly ekonomiky zemí západní Evropy (a především Německa) militarizovány, byly zničeny dodavatelské řetězce v rámci Evropy, v důsledku čehož klesly objemy výroby, příjmy a platební schopnost obyvatelstva tak, že Evropa by nemohla žít bez potravinové pomoci ze strany USA a Kanady.
Morgenthauův plán situaci ještě zhoršil, protože pokud by se Německo proměnilo v agrární zemi, bylo by tam asi 25 milionů obyvatel navíc, které by bylo nutné buď někam dopravit, což je absolutně nemožné, nebo zajistit svou existenci na úkor amerických dotací.
K návratu Evropy k soběstačnosti bylo nutné obnovit její předválečnou ekonomickou strukturu, nikoli zničit německý průmysl.
Proto byly v Marshallově plánu dvě finanční složky: potravinová pomoc a úvěrování dodávek zařízení pro obnovu průmyslové a zemědělské výroby (o technické pomoci Marshallova plánu budeme hovořit samostatně).
Skončila naprostým úspěchem: evropská produkce v době svého dokončení překročila předválečnou úroveň o 40 % a začalo mnohaleté období hospodářského růstu, významného zejména v Německu.
Celková částka amerického financování v rámci Marshallova plánu činila 17 miliard dolarů (což v dnešních cenách přesahuje 200 miliard) pro 17 zemí. Prostředky byly rozdělovány v poměru k počtu obyvatel, ale přednost měly státy, které byly za války spojenci.
Nejvíce obdržela Británie (3,3 miliardy) a Francie (2,3 miliardy). Západní Německo a Itálie dostaly výrazně méně – 1,4, respektive 1,2 miliardy dolarů.
Většina finančních prostředků byla spíše ve formě grantů než půjček. Například Německo získalo 85 % finančních prostředků ve formě grantů a Rakousko – všech 100 %.
Ve skutečnosti byla americká pomoc západní Evropě po válce větší, protože mezi koncem války a začátkem Marshallova plánu dávaly Spojené státy evropským zemím 17 miliard dolarů a poté 7,5 miliardy ročně až do roku 1961 v rámci Vzájemný bezpečnostní plán.
Finanční pomoc byla významná a důležitá zejména v zimě 1946-47, kdy byl v Evropě skutečný hladomor, ale pokud ji berete jako investiční zdroj, pak nebyla příliš významná, protože se jednalo asi o 3 % celkový HDP zemí, do kterých přišel.
Má se za to, že mnohem důležitější bylo úsilí o modernizaci evropských průmyslových a obchodních praktik pomocí vysoce účinných amerických modelů a o snížení umělých obchodních bariér mezi evropskými zeměmi.
Pokud každý ví o finanční pomoci podle Marshallova plánu, další složka, která stála 15–20krát méně a neměla menší důsledky, zůstává málo povšimnutá. Hovoříme o technické pomoci zaměřené na překonání nízké produktivity práce v Evropě, což znamená nízké příjmy obyvatel.
Například dělník v USA si mohl koupit auto za 9 měsíční plat a ve Francii na takový nákup potřeboval dělník plat za téměř tři roky práce.
Program technické pomoci zahrnoval cesty evropských inženýrů, manažerů a podnikatelů do Spojených států amerických za účelem studia zkušeností s vysoce výkonnou výrobou. V rámci tohoto programu navštívilo USA 24 000 Evropanů.
Na druhou stranu odborníci z USA navštívili továrny v Evropě, aby analyzovali technologické a organizační důvody nízké produktivity evropské výroby.
Na základě těchto návštěv americký Bureau of Labor Statistics došel k závěru, co a jak by se mělo dělat v evropských závodech a továrnách, aby se přiblížily americké úrovni produktivity.
Američané provedli tuto analýzu samostatně pro každou zemi a každé odvětví, přičemž identifikovali slabé a silné stránky. Po takové analýze měli Evropané možnost získat potřebné americké technologie v rámci programu technické pomoci.
Rychlé zotavení Německa a zbytku Evropy po válce tedy nebylo založeno jen a ani ne tak na amerických penězích, ale na transferu americké technologie a know-how.
Podíváme-li se na ukrajinskou situaci z pohledu Marshallova plánu, můžeme dospět k následujícím závěrům:
1. Obnova ukrajinské ekonomiky v její předválečné podobě bude znamenat zachování jejího agrárního a surovinového typu, což z Ukrajiny dělá nejchudší zemi Evropy. Z hlediska odhodlání obnovit ekonomickou strukturu tedy nepotřebujeme Marshallův plán, potřebujeme změnit, nikoli zachovat strukturu ekonomiky. Obrazně řečeno, potřebujeme „Anti-Morgenthauův plán“, tedy plán přechodu od agrárně-surovinového k technologickému hospodářství. Mám podezření, že pokud Ukrajina sama neiniciuje tento typ plánu, pak vlastně dostaneme ukrajinskou obdobu Marshallova plánu, což znamená zachování země jako surovinového a potravinového přívěsku technologicky vyspělých světových ekonomik.
2. Objem pomoci na úrovni cca 3 % HDP pro Ukrajinu znamená přibližně 6 miliard dolarů, což je zhruba 100x méně než škody způsobené Ruskem. Pro vyspělé země západní Evropy byla pomoc ve výši 3 % HDP prostě spouštěčem, který odstartoval proces obnovy, některé země západní Evropy dosáhly předválečné úrovně ještě před zahájením Marshallova plánu (Francie, Nizozemsko a Velká Británie). Ekonomika Ukrajiny je tak slabá, že pomoc ve výši 3 % HDP nic nevyřeší, objemy by měly být řádově větší, jako pro Jižní Koreu po korejské válce.
3. Technická pomoc poskytovaná v rámci Marshallova plánu je pro nás ještě důležitější než pro evropské země, protože naše zaostávání v ekonomické produktivitě je ještě větší než zaostávání Evropy za Spojenými státy ve 40. letech minulého století. Tato situace existovala ještě před začátkem invaze ruské armády v roce 2022, po skončení bojových akcí se bude jen zhoršovat. Dovolte mi připomenout, že HDP na zaměstnanou osobu v roce 2021 na Ukrajině bylo 29 000 dolarů a v USA to bylo 134 000 dolarů (podle PPP v cenách roku 2017 je nominální zpoždění mnohem větší), válka toto zpoždění v produktivitě způsobí ještě lepší. Pokud v Evropě bylo zvýšení produktivity možné díky modernizaci průmyslu a zemědělství, tak nám to stačit nebude. Potřebujeme nejen a ne tolik modernizaci, potřebujeme strukturální změny,
4. Z hlediska mechanismu rozvoje a realizace hospodářské politiky nám poválečná německá zkušenost vůbec nevyhovuje, protože plány na obnovu Německa (jak Morgenthau, tak Marshall) nebyly vytvořeny Německem. , byly to plány hospodářské politiky okupační moci. Morgenthauův plán byl zrušen ne proto, že by zničil německou ekonomiku, ale proto, že za prvé byl zátěží pro okupační mocnost a za druhé poškodil bezpečnost USA v podmínkách „studené války“ se SSSR, protože učinilo Německo a celou západní Evropu zranitelnými vůči Stalinovu vlivu.
5. Z hlediska mechanismu financování jsou jistě velmi užitečné zkušenosti s německým využíváním fondů Marshallova plánu. Je tak důležitý, že si zaslouží samostatnou úvahu.
Tags: censor.net , hospodarstvi , obnova , Marshall , Morgetnthau , obnova ,
