Článek pochází z Istpravda.com.ua

 

21. května uplynulo 100 let od narození Andreje Sacharova, sovětského vědce, jaderného fyzika a muže, který se během svého života stal jedním z hlavních symbolů disidentského hnutí v SSSR. Sacharov žil v Moskvě (předtím, než byl v roce 1980 deportován do Gorkého), ale byl mezníkem pro disidenty (a „bolest hlavy“ pro KGB) ve všech částech země: byl psán a povolán, předával rukopisy, žádal o radu a zavolal další soud z celého Sovětského svazu. Sacharovovo jméno je často zmiňováno v dokumentech KGB uložených v archivech bezpečnostní služby Ukrajiny

Od redakce: tento článek je publikován s laskavým svolením autora a projektu „Současnost“.

 

Andrej Sacharov  měl všechna privilegia sovětského systému. V padesátých letech se Sacharov stal jedním z tvůrců sovětské vodíkové bomby, ve věku 32 let získal titul akademika - nejmladšího v sovětské historii, měl tři hvězdy Hrdiny sociální práce a Stalinovu cenu. To vše umožnilo žít bezpečně a bez problémů. Stejně jako tehdy většina akademiků a „hrdinů“.

Andrej Sacharov však začal otevřeně vystupovat proti testování jaderných zbraní a postupně se stal zásadním kritikem sovětského systému.

Vyzval k dialogu mezi stranami konfrontace v tzv.  Studené válce,  psal články a publikoval brožury o porušování lidských práv v SSSR a obhajoval politické osobnosti před soudem i v zahraničí.
 

Zatčení za báseň a „nemocný“ soudce
 

V prosinci 1971 odletěl Andrej Sacharov do Kyjeva. Nedávno mu bylo 50 let. V té době se už stal hvězdou sovětské vědy (akademik ve věku 32 let, třikrát hrdina socialistické práce - nejmladší v sovětské historii). V té době však již tato stránka jeho života mohla být považována za obrácenou.

V té době se měl v Kyjevě konat soud s ukrajinským básníkem a disidentem  Anatolijem Lupinosem .

Lupinis byl již dvakrát odsouzen za „protisovětský“ a sloužil mu 10 let. Tentokrát byl zatčen a pokusil se veřejně přečíst jeho báseň „Viděl jsem, jak zneuctil jeho matku ...“ poblíž památníku Tarase Ševčenka v Kyjevě.

Obraz matky jasně naznačoval alegorii Ukrajiny pod sovětskou vládou.

Sacharov přijel do ukrajinského hlavního města, aby podpořil Lupinose, sledoval proces a zveřejnil jej. Doprovázel ho jeho kolega a snoubenka  Elena Bonner . Setkali se ne tak dávno - také u soudu.

Sacharov ve svých pamětech popisuje, jak byli ubytováni v moskevském hotelu v Kyjevě: pravděpodobně doprovodný hebeista, a pokusil se protestovat s tím, že pro takovou zaslouženou osobu lze učinit výjimku. Samozřejmě měl vlastní cíl - usnadnit jeho sledování, ale nechtěl se nám otevřít. “

Ráno 16. prosince se Sacharov a Bonner setkali v hotelu se dvěma místními disidenty,  Leonidem Plyushchem  (který Sacharovovi řekl o případu Lupinos) a  Ivanem Svitlichnym . Poté šli společně k kyjevskému krajskému soudu.

Přítomnost podpůrné skupiny (zejména významného Moskvana) na soudním jednání nebyla součástí plánů KGB - obžalovaný by byl přesvědčen, že měl pravdu, a tento postup by přilákal další pozornost. Atmosféru požadovanou soudními orgány zajišťovalo nejčastěji pozvání mše Komsomol, která jednomyslně odsoudila osobu, která se případu týkala. Ale zjevně vyděšená přítomností Sacharova byla schůzka toho dne z vykonstruovaného důvodu jednoduše odložena.

„Aby se zabránilo možným excesům v souvislosti s trestním případem Lupinos, bylo soudní jednání odloženo pod záminkou nemoci předsedy,“ hlásila republikánská KGB ústřednímu výboru Komunistické strany Ukrajiny.

Sacharov se zmínil, že jedné z jejich skupiny se podařilo vidět „nemocného“ soudce v práci.

Ve stejný den odletěli Moskvané zpět, ale o tři týdny se vrátili do Kyjeva. Bonner a Sacharov si chtěli vyzkoušet na místě, aby zjistili, kdy soud ještě proběhne. Stalo se to den poté, co se oficiálně stali manželé.

Ukázalo se však, že je možné nechodit do Kyjeva - soud již uplynul. Lupinos byl shledán šíleným a poslán do psychiatrické léčebny k nucené léčbě. Stal se jednou z obětí sovětské represivní psychiatrie. Podle výzkumníků byla většina z nich ve skutečnosti zcela zdravá - k řešení disidentů byla použita nucená léčba.

Sacharov a Bonner pak zůstali v Kyjevě u slavného kyjevského spisovatele  Viktora Nekrasova . Už byl „v tužce“ v KGB kvůli ukládání samizdatu a přátelství s disidenty.

Dokumenty KGB líčí obsah rozhovoru Sacharova s ​​Nekrasovem (pravděpodobně byly apartmány odposlouchávány). Zejména akademik vyjádřil svůj úmysl bojovat za propuštění Lupinos.

Následně lékaři opakovaně dospěli k závěru, že „Anatoly Lupinis se uzdravil“, ale soud jeho propuštění popřel. Disident rezignoval až v roce 1983.

Krátce po Lupinosově procesu, v lednu 1972, byli zatčeni a zmíneni Leonid Plyushch a Ivan Svitlychny.

Začala rozsáhlá vlna pronásledování ukrajinské inteligence - desítky lidí byly pod represí za „protisovětskou agitaci a propagandu“ (mezi nimi i  Vasyl Stus  a  Vyacheslav Chornovil ).

Ivy byl shledán šíleným a poslán do Dněpropetrovské psychiatrické léčebny k povinné léčbě, kterou Sacharov označil za jednu z nejhorších (Lupinos tam nějakou dobu byl). Po osvobození, v roce 1976, mohla Ivy emigrovat do Francie. Ivan Svitlychny byl odsouzen na 7 let v koncentračním táboře a 5 let v exilu a byl propuštěn v roce 1983. Victor Nekrasov přežil řadu prohlídek a v roce 1974 opustil zemi a usadil se v Paříži.
 

„Organizovaný odkaz“
 

Úřady se neodvážily umístit ani poslat samotného Sacharova do ústavu pro duševně choré. Prvním druhem shovívavosti byly jeho vědecké úspěchy a regálie, později - světová sláva a Nobelova cena.

S akademikem Sacharovem bojovaly propagandistické kampaně, které byly v podstatě obtěžováním.

V roce 1973 poskytl Sacharov rozhovor švédské novinářce  Ulle Stanholmové , v níž kritizoval různé nedostatky sovětského režimu. Materiál citovali média z celého světa. SSSR odpověděl komentářem TASS pro zahraniční země a článkem „Dodavatel pomluvy“ v „Literaturnaya Gazeta“ - pro domácí spotřebu.

Vedení All-Union KGB zároveň zaslalo republice pokyny, aby akademikovi posílal dopisy.

V SSSR prováděly represivní orgány organizaci psaní a odesílání dopisů od „lhostejných občanů“ různými lidmi nebo skupinami organizací a továren. Běžnou praxí obtěžování bylo napodobování odsouzení občanů za jednání disidenta.

KGB nejčastěji organizovala psaní a zasílání těchto dopisů do zahraničí. Například  Bílý dům  obdržel tisíce sovětských dopisů protestujících proti zahraniční politice USA. Autoři byli s největší pravděpodobností skuteční pracovníci - kolektivní zemědělci - studenti, kteří prováděli rozkazy KGB - i když nelze vyloučit, že zprávy byly napsány samotnými Čekisty.

Teoreticky to mělo fungovat jako bod propagandy - demoralizovat příjemce, zasít pochybnosti, přesvědčit. Těžko říci, zda tyto akce měly nějaký účinek, ale KGB takové poštovní zásilky pravidelně připisovala vedení strany.

Zachována byla také zpráva o organizovaném „zasílání dopisů“ Andreji Sacharovovi.

Na pokyn KGB pod Radou ministrů SSSR zorganizoval Výbor pro státní bezpečnost pod Radou ministrů SSSR zasílání dopisů od řady občanů republiky, aby mohl pozitivně ovlivnit Sacharova, negativní postoj k jeho „názorům“ hlášen v ukrajinské KGB.

Z pamětí víme, že do Sacharovovy schránky někdy padlo až deset takových dopisů denně.

Byly také hrozby. V jednom anonymním dopise, napsaném a přijatém v roce 1974, byly následující řádky: „Pokud   to nezastavíte (vaše aktivita - pozn. Red.) , Přijmeme vlastní opatření. Ústřední výbor Ruské křesťanské strany“.

Tady mluvíme o Sacharovově zetě a kolegovi -  Ephraimu Yankelevichovi a jeho synovi, tj. Vnukovi  akademika - Matthewovi, kterému bylo tehdy pouhých 15 měsíců.

„Nebylo pochyb o tom, že tato gangsterská hrozba pochází od KGB,“ napsal Sacharov o anonymní ženě.

Disident rovněž považoval nahrazení dopisů od svých přátel a podobně smýšlejících lidí děsivými fotografiemi za dílo chekistů (obálky s adresami zůstaly stejné).

„Fotografie dopravních nehod, operací mozku, opic s elektrodami implantovanými do mozku byly přiloženy v obálkách z vánočních pozdravů - za jeden nebo dva dny přišlo mnoho desítek takových dopisů . “

Naopak dopisy se slovy podpory se k akademikovi nedostaly. V září 1973 Ukrajinská KGB oznámila zabavení dvou takových dopisů.

První pochází z Dněpropetrovské oblasti.

„Vážený akademikovi Sacharove! Já, Alexander Shipov , jsem  fascinován vaším jednáním. V zemi máme jen málo lidí, kteří dokážou říci pravdu tak, jak jsou. Většina z nich mlčí v pasivním očekávání něčeho nebo se prostě bojí,“ napsal autor.

Druhý dopis jménem krymských studentů univerzity uváděl: „Jsme s vámi, jako většina Krymců.“

V obou případech začala KGB hledat autory.
 

„Dzeržinskij na nich není
 

Snad nejsilnější ranou pro sovětskou „anti-saharskou“ propagandu bylo udělení Nobelovy ceny za mír z roku 1975 disidentovi Andreji Sacharovovi  .

„Za nebojácnou podporu základních principů míru mezi lidmi a odvážný boj proti zneužití moci a jakékoli formě potlačení lidské důstojnosti“ - tak Nobelova komise zdůvodnila své rozhodnutí.

Jak Sacharov vzpomínal, když se po zprávě o ocenění vrátil domů, „ze schodů bylo slyšet telefonní hovory - byly to pozdravy od přátel a cizinců, z Moskvy a dalších měst SSSR, spousta blahopřání ze zahraničí.“ ... hodně volání od zahraničních korespondentů ".

Z těch, kteří akademika zavolali s blahopřáním, ukrajinská KGB vyzdvihuje Tetyanu Žytnikovou,  manželku a kolegu Leonida Plyushche , která byla  násilně zadržena v psychiatrické léčebně. A také moskevská disidentka  Tatyana Chodorovič, která byla v Kyjevě a komunikovala s Žitnikovou.

Soudě podle dokumentu nemohli volat, ale poslali blahopřejný telegram. Jak v rozhovoru s nimi řekl známý moskevský umělec Boris Amarant , který také přijel do Kyjeva  , „udělení Sacharovovy ceny rozvířilo politický život země“.

Zprávy z Osla skutečně inspirovaly mnoho disidentů v celém SSSR.

„... Někteří nepřátelští lidé schvalují udělení Sacharovovy ceny, hodnotí to jako vítězství„ disidentů “v SSSR, jako důležitou pobídku pro další protisovětské aktivity beztrestně, a vyjádřili mu svou solidaritu,“ signalizovala KGB.

Blízký přítel Viktora Nekrasova, kyjevský inženýr  Oleg Lapin,  vyjádřil přesvědčení, že „nikdo se nyní neodváží dotknout Sacharova“ a že pokud nebude propuštěn na slavnostní předávání cen, „celý svět se vzbouří proti Sovětskému svazu“.

Sacharovovi nebylo umožněno vstoupit do Osla, což tento krok vysvětlovalo skutečností, že akademik byl obeznámen se státním tajemstvím, ale Olena Bonnerová mohla odejít. Na slavnostním předávání cen promluvila místo svého manžela.

Ukrajinský politický vězeň  Michail Gorin  nejen přivítal Sacharovovu cenu, ale, jak je uvedeno v poznámce KGB, „šíří provokativní zvěsti o údajném“ Akademik Keldysh rezignoval na prezidenta Akademie věd  (Akademie věd - pozn. Red. ) SSSR kvůli tomu že byl požádán, aby vyloučil Sacharova z členů Akademie věd. “

Opozice i vědecká komunita aktivně šířily různé fámy o tomto tématu .

Mstislav Keldysh , který 14 let vedl  Akademii věd SSSR , odmítl být znovu zvolen do funkce několik měsíců před citováním dokumentu - ale ne kvůli Sacharovovi, ale kvůli jeho zdraví. Mnoho publikací tvrdí, že dříve, když úřady nastolily otázku vyloučení Sacharova z Akademie věd, Keldysh se ho skutečně zastal a bránil ho.

O těchto událostech existuje další populární příběh, který je vyprávěn jako legenda.

Podle ní Keldysh shromáždil úzký okruh prominentních vědců, aby se rozhodli, zda vyloučit Sacharova.

Fyzikchemik  Mykola Semenov  poznamenal, že neexistují žádné precedenty pro vyloučení akademiků, proti nimž fyzik  Peter Kapitsa  kontroval: existoval jeden precedens -  Hitler  vyloučil  Einsteina z pruské akademie věd . Tento argument údajně přesvědčil Keldysh, že Sacharov by měl zůstat akademikem.

I kdyby k takovému rozhovoru skutečně došlo, Semenov a Kapitsa učinili nepřesnosti (snad úmyslně, aby pomohli Sacharovovi): akademici prohlásili, že „nepřátelé lidu“ byli opakovaně vyhnáni, a sám Einstein opustil Pruskou akademii věd poté, co se nacisté dostali k moci.

Bývalý člen Organizace ukrajinských nacionalistů a politický vězeň  Jevhen Čerednychenko  věřil, že cena udělala ze Sacharova „apoštola“, kterého bude nyní poslouchat celý svět.

Filolog  Kondrat Storchak , který „byl ve vývoji KGB“, doufal, že udělení Sacharova „pomůže zvýšit počet disidentů, nebo jednoduše těch, kterým je strana a kongresy lhostejní, nebo zakrýt své nepřátelské city vůči nim.“

Sovětská vláda reagovala na rozhodnutí Nobelova výboru stejně jako v jiných podobných případech - propagandistickou kampaní v tisku.

„Opět, stejně jako v roce 1973 ( po rozhovoru se Stanholmem - pozn. Red. ), Bylo mnoho článků, v nichž byly moje aktivity„ odhaleny “, moje články byly karikovány a zesměšňovány a rozhodnutí Nobelova výboru bylo charakterizováno jako nepřátelské, provokativní akt. “, - zmínil se Andrej Sacharov.

Stejně jako dříve začala KGB zasílat dopisy „pobouřeným občanům“ - ale nyní nejen samotnému Sacharovovi, ale také Nobelovu výboru v Oslu.

„Aby byla Sacharovová vystavena světovému společenství jako horlivý protisovětský stát, stejně jako skutečný obsah provokativních a nepřátelských akcí Výboru pro Nobelovu cenu, považuje KGB pod vedením SS SSSR za vhodné zaslat výboru a Akademii věd SSSR (pro Sacharova) zástupcům pracovníků republiky, včetně známých vědců, kulturních osobností, umělců a současnému zveřejňování těchto materiálů prostřednictvím schopností APN v zahraničí, “poznámka KGB čte.

Pokud jde o většinu sovětských občanů, Čekisté tvrdili: „Dělnické republiky rozhořčeně odsuzují nepřátelský čin vůči naší zemi - udělení Sacharovovy ceny Nobelovy ceny míru, považujeme to za platbu za zradu, rouhání proti čestným lidem, namířenou proti detente mezinárodního napětí. nepřátelské sovětské kampaně v zahraničí a zesílení protisovětských prvků v zemi. “

Jako příklad „odsouzení nepřátelského jednání pracovníků“ uvádí KGB slova A. Sharapova, přednášejícího v Charkovském pedagogickém institutu, která říká:

Sacharovova podpora „zvěrstev fašistického režimu v Chile“ je jedním z nejrozšířenějších obvinění vznesených na disidenta KGB.

Na podzim roku 1973, po převratu  Auguste Pinocheta v Chile , byl nevyléčitelně nemocný komunistický básník Pablo Neruda uvržen do domácího vězení. Andrij Sacharov, básník  Oleksandr Halych  a spisovatel  Volodymyr Maksymov  oslovili chilskou vládu na obranu Nerudy.

Text obsahoval obvyklé pro tento žánr přitažlivost a zdvořilost. Mezi nimi je i toto: „Násilná smrt tohoto velikána bude na dlouho zatmění éru oživení a konsolidace Chile, kterou jste vyhlásili.“

Když tuto frázi vytrhl z kontextu, představil ji sovětský tisk jako výraz „soucitu s chilskou juntou“.

„Reakční kruhy Západu udělily Nobelovu cenu Sacharovovi za to, že proti nim proti nám pracoval, když pod jeho praporem shromáždil všechny nesmysly, všechny odpadlíky, nepřátele detence, za kterou bojuje celé pokrokové lidstvo. Tento zrádce jí náš chléb a kazí náš stůl. “, - řekl J. Bukatnikov z Dnepropetrovska.

Sacharovova cena nepřekvapila inženýra z Kyjeva V. Levčenka, který to považoval za „starou taktiku antikomunismu“, která má akademika chránit před „státními sankcemi“, a vytvořil paralelu s dalšími dvěma nepopulárními laureáty,  Boris Pasternak a Alexander Solženicyn .

Hlasy cizinců se připojily k Sacharovovu chóru veřejných odsouzovatelů. Dokumenty nejprve citovaly studenty z ukrajinských univerzit v Africe a Jižní Americe.

Například   Kostarický rodolfo Obando Akuna popsal Sacharova jako „slavného extremistu“.

Mnoho respondentů, jejichž výroky jsou citovány v dokumentech KGB, si myslelo, že se Sacharovem je zacházeno příliš shovívavě a mělo by mu být odebráno občanství a vyloučen ze země (krátce před tím Alexander Solženicyn) nebo uvězněn.

Výtvarný kritik Jurij Varvaretskij uvedl: „Nechápu postoj naší vlády, jak se s ním„ potloukají “, i když každý chápe, že je nepřítel a má místo ne v Moskvě, ale na Sibiři.“

„Dzeržinskij na nich není, ukázal by jim, jak nás mají respektovat, žádná z těchto spodin by jim nedokázala otevřít ústa,“ - stěžoval si odesský inženýr N. Tunitsky.