Článek pochází z NZZ.ch
Hans Weinberg má 21 let, když přišel do Švýcarska v červenci 1938 na turistické vízum. Pochází z Vídně a prchá od nacionálních socialistů, kteří terorizují židovskou populaci od anexie Rakouska. Weinberg se narodil ve Vídni, studoval elektrotechniku na vídeňské vysoké škole technické a je synem bohatých židovských obchodníků. To, že jsou převedeni na křesťanství, ho nechrání. V Curychu se marně snaží získat povolení ke vstupu do Palestiny. Když město Curych odmítne obnovit vízum, přesune se do Ženevy. I tam je nežádoucí: 3. srpna 1939 má Ženevské ministerstvo spravedlnosti vyhoštění, odvolání se zamítá. Na začátku války se však ukázalo, že výstup je prakticky nemožný. 24. dne V říjnu Weinberg jde do Basileje, aby navštívil známé. Je zatčen policisty „za zakázaný pobyt“, převezen příští den za hranice a předán přímo gestapu v Lörrachu. To ho okamžitě deportovalo do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Hans Weinberg, jak je zapsán v registrační knize Vídeňské vysoké školy technické. (Obrázek: Yad Vashem Archives, Jerusalem)
Téměř žádné mezery
Když Německo 1. září 1939 napadlo Německo Polsko, dobrých 10 000 uprchlíků, většinou židovských, žije ve Švýcarsku. Přesné číslo nelze určit. Například kanton St. Gallen se nehlásí přibližně 3 000 uprchlíkům, kteří mohou překročit hranici díky policejnímu kapitánovi Paulu Grüningerovi. Na začátku války však proud uprchlíků již dávno ustal; Nejvíce přišel jako Hans Weinberg v roce 1938.
S válkou je hranice ještě méně propustná než dříve. Z Německa a Rakouska je v prvních měsících války dokumentováno jen několik desítek vstupů uprchlíků, stovky jsou odvráceny. Hranice mezi Švýcarskem a Německem je uzavřena, celní přechody jsou zajištěny ostnatým drátem. Existuje jen málo mezer, například v Kreuzlingenu, kde hranice prochází osídlovací oblastí s Kostnicí. Až 4. října se Federální rada rozhodne postavit plot s ostnatým drátem nahoře. Bude postaven od ledna 1940.
Federální rada to chce identifikovat
Po mobilizaci všeobecné mobilizace se vedení armády snaží prosazovat restriktivní politiku uprchlíků. Považuje uprchlíky za bezpečnostní riziko. Federální rada tedy 5. září 1939 zavádí vízovou povinnost pro všechny cizince a má povinnost policejní registrace. 17. října přijme další usnesení, které přikazuje kantonům vystěhování cizinců, kteří jsou ve Švýcarsku „nezákonní“. Týká se to téměř všech, kteří uprchli nacisté do Švýcarska, s výjimkou dezertérů a několika stovek uprchlíků ohrožených jejich politickým postojem. Židé nejsou považováni za politicky pronásledované, ale za „uprchlíky pouze z rasových důvodů“. Museli by být vyloučeni podle vůle Federální rady.
Kantony však do značné míry neimplementují federální řád. V Basileji-Stadtu, kde většina uprchlíků dorazila vedle St. Gallen, radní sociálně demokratické vlády a později národní radní Fritz Brechbühl odmítá vykonávat příkazy k vyhoštění z Bernu. St. Gallen, Curych a Schaffhausen také tolerují většinu uprchlíků a nemohou je dostat zpět do „Třetí říše“.
Udělal příklad
Ale existují výjimky. V Basileji se po vyhoštění Hanse Weinberga objeví druhý tragický případ. 8. prosince 1939 byl Armin Weiss, který uprchl do Basileje v červenci 1938, zatčen za nabízení tužek na prodej. Tím porušuje pravidla cizinecké policie. Jeho pokus o život ve vězeňské cele na vlakovém nádraží v Badenu selhal. Weiss musí zaplatit tři franky za „kontaminaci zatčení“ před Baslerovou policií, aby znovu „udělal příklad“, jak se říká, vydal je německým úřadům v Lörrachu. Weiss je pak zabit v koncentračním táboře.
V kantonu St. Gallen se vítr otáčí poté, co byl policejní kapitán Paul Grüninger zneuctěn za svou lidskou praxi uprchlíků. Gustav Studer, tajemník policejního oddělení, vezme brožuru do svých rukou. Nutí to většinu uprchlíků, kteří žijí v přijímacích střediscích nebo soukromých osobech, aby opustili zemi. Vždy však vytváří jednotlivce bez zjevného důvodu a svévolně do Německa: například Eduard Grabherr je dne 31. července 1939 doručen přímo do gestapa a zastřelen. Karl Weiszfeld byl doručen německému celnímu úřadu dne 7. srpna 1939 a okamžitě zatčen. Stejný osud postihl několik polských uprchlíků, které policie St. Gallů mimozemšťané předají gestapu a předají jí také výslechové záznamy,
Osud rodiny Bergerů
Běží také rodina Bergerů, což je zvlášť smutný příklad: otec Berthold, matka Trude, dvanáctiletý Heinz a tříletý Fredi. Berthold Berger, zubní technik, uprchl se svou rodinou z Vídně do kantonu St. Gallen v roce 1938. Dostávají „schválení tolerance“ a jsou přijímáni podle současných svědků v táboře Wald-Schönengrund. Pak jsou však disfellowshipped, ještě předtím, než pošta přinese papíry, na které čekali: víza pro vstup do Uruguaye.
Rodina Bergerů poprvé přistoupila v okupované Praze, odkud posílá Bertholdovy pohlednice rodičům, kteří zůstali v St. Gallen: „Vážení rodiče. Doufám, že se brzy uvidíme. Mnoho polibků, Trude ». Pak píše: «že se budeme pohybovat příští týden, prosím, nepište zatím». Další pohlednice pochází od správce: „Zdvořile vás informuji, že pan Berger odešel s rodinou na první transport do Litzmannstadtu.“ Konečně přichází poslední písmeno: „Byl jste šťastnější.“
V Litzmannstadtu nese rodina Berger vězeňská čísla 196 až 199. Na podzim 1941 nacisté poslali do ghetta asi 20 000 Židů z Čech, Rakouska, Německa a Lucemburska. Konec konců, za ostnatým drátem vegetuje více než 200 000 Židů. V určitém okamžiku je rodina Bergerů zplynována v koncentračním táboře Theresienstadt. Pamětní kniha ukazuje smrt všech čtyř členů rodiny bez data úmrtí.
Hans Weinberg v štěstí
Hans Weinberg, kterého Basilejské úřady doručily, má štěstí. Přežije koncentrační tábor Sachsenhausen. Jeho rodičům se podařilo získat turistické vízum do Šanghaje, a tak ho na podzim roku 1940 propustili z koncentračního tábora. Prchá přes Jugoslávii a Itálii a nakonec dorazí v Palestině v roce 1944. Tam změní své jméno na Eli Carmel.
O 52 let později kontaktuje Národní radu a právníka Paul Rechsteiner a žádá ho o podporu. V důsledku toho ho Basilejská vláda pozve do Basileje se svou ženou. V září 1997 se tehdejší guvernér Ueli Vischer ospravedlnil 81letému muži a udělil mu „jménem vlády a obyvatelstva“ náhradu 50 000 franků. Vydáním roku 1939 se Vischer projeví „hluboce šokován a šokován“ a vysílá signál proti tomu, co federální rada tehdy považovala za zákonnou. K dnešnímu dni neexistuje žádný další případ, kdy by kanton poskytl náhradu vyhořelému přeživšímu holocaustu. Ve dvou dalších případech - Joseph Spring a Geschwister Sonabend - vydává Spolkový soud a Spolková rada 100 000 franků.
