Válka a co dál?

Jednou z nejvíce poučných válek ve světových dějinách je střet dvou Amerik v letech 1861-1865.

V Konfederačních státech byla tato válka považována za bitvu za nezávislost. Jižní vojáci věřili, že brání svou zemi před útočníky, a vrhli seveřanům do tváře: "Bojuji, protože jste tady!" Nezištní jižané vzadu se obešli bez nejnutnějších věcí. Tavili zvony a litinové sochy, stavěli pásovce a ponorky z improvizovaných materiálů, dokonce válčící vlasti dávali obsah komorových hrnců - měla z něj extrahovat vzácný ledek na výrobu střelného prachu...

Zkrátka, kdyby v té době existoval Twitter, byl by tu proud zpráv z Konfederace s hashtagem #vítězství.

Naproti tomu ve Spojených státech byla vleklá válka s „jižními rebely“ nepopulární. V roce 1864 demokrat McClellan téměř vyhrál prezidentské volby a nabídl se jednat s Jihem. Pokus o zavedení vojenské branné povinnosti se nezdařil a vyvolal v New Yorku krvavé nepokoje.

Hladoví irští přistěhovalci, kteří nemluvili anglicky, byli zapsáni do federální armády, ale bohatí Američané legálně zaplatili službu za 300 dolarů. Mnoho newyorských burzovních obchodníků se radovalo z vojenských neúspěchů jejich země, které vyhnaly cenu zlata nahoru, a otevřeně zpívali jižanskou píseň „Dixie“ ... Obecně naprostý #spite.

Podle logiky ukrajinských sociálních sítí měl vyhrát zoufalý Jih. Ale přesto vyhrál sever. Protože populace Unie byla 21 milionů, zatímco populace Konfederace jen 9 milionů. Protože před válkou bylo 85 % průmyslu a 81 % bankovního kapitálu soustředěno na severu a pouze 15 a 19 % na jihu. Protože během války ceny ve Spojených státech vzrostly o 60% a v ČSA - o 4000%. Tyto faktory se ukázaly být důležitější než něčí odvaha, něčí sebeobětování a něčí vlastenecký postoj.

Vleklá válka je především konkurencí ekonomik. A nevyhrává v něm ten nejstatečnější a nejušlechtilejší, ale ten, kdo má více prostředků. Proto podnikaví Yankeeové zlomili nejen jižany, ale i fanatické Japonce, kteří byli připraveni dobrovolně jít do kamikadze. Malý Izrael, který dostal od Spojených států obrovské finanční injekce, proto dokázal vzdorovat sousedním arabským zemím desítky let. Proto SSSR porazil nacisty, kteří svou vlast a vůdce nemilovali méně než sovětští vojáci.

Zdálo by se, že mluvíme o samozřejmých věcech. A před dvěma lety by se s tím nikdo z nás nepohádal. Ale když byla samotná Ukrajina vtažena do vleklé války, naše pocity převážily chladný rozum. Emoční argumenty se používají mnohem častěji než logické. Hybridní válka ve výsledku dala vzniknout řadě mýtů, které rezonovaly v ukrajinské společnosti.

Mýtus první: vítězství nad Ruskem závisí pouze na našem bojovném duchu.

To samozřejmě není pravda. Když selhal Putinův blitzkrieg na Donbasu a konfrontace s Ruskou federací vstoupila do vleklé fáze, začala další válka s jinými zákony. Odvaha bojovníků ATO je velmi důležitá, ale důležitější je ekonomický potenciál, stabilita bankovního systému, příliv cizí měny, výše inflace.

Bohužel musíme upřímně přiznat, že Ukrajina není schopna bojovat proti Rusku sama. Ne proto, že bychom nebyli dostatečně stateční nebo vlastenci, ale proto, že v roce 2014 bylo HDP Ukrajiny těsně pod 135 miliardami dolarů a ruské těsně pod 2 biliony dolarů. Ať se to líbí nebo ne, ale je to pravda.

Mýtus druhý: Západ dávno sloučil Ukrajince a neposkytuje nám skutečnou podporu.

Ve skutečnosti Ukrajina, která byla ve skutečnosti přivedena k bankrotu, se drží nad vodou právě proto, že nejsme sami. Díky Západu Ukrajinci stále snesou válečné břemeno a dokážou udržet relativně výkonnou armádu.

Díky Západu stále neexistuje žádná hyperinflace, žádné potravinové nepokoje, žádný komunální kolaps, žádné úplné ponoření se do chaosu na Ukrajině.

Je zřejmé, že Rusku jsme schopni odolat pouze jako součást civilizovaného světa, který má kolosální surovinovou základnu. Bohužel nebo naštěstí nemáme jiné možnosti.

Mýtus třetí: Západní sankce jsou neúčinné a Evropa a Spojené státy ve skutečnosti nechtějí bojovat proti Putinovi.

Navzdory vychloubání Kremlu jsou západní sankce velmi vážné, způsobují Rusku obrovské škody a jejich odstranění se pro Ruskou federaci stává nejvyšší prioritou. Sankce se ukázaly být hlavním faktorem, který Putina donutil vyměnit Novorossiu za Novosiriya, přeškolit se na bojovníka proti islámskému terorismu.

Ano, Západ není připraven jít do zákopů a sedět na hladovění kvůli uklidnění Moskvy – ale hrdinské oběti se od něj nevyžadují. Opotřebovací válka poskytuje náskok těm, kteří mají zpočátku více zdrojů než nepřítel.

Zdroje Ruska a západního světa nejsou srovnatelné: podle výsledků roku 2015 přesáhne HDP jednoho státu New York HDP celé Ruské federace. A přestože obě strany nesou kvůli sankcím a protisankcím ekonomické škody, pro bohatý Západ je to necitlivé a pro Rusy naopak. I když západní země přispějí trochu, Rusko je stále nuceno bojovat.

Mýtus čtvrtý. Ukrajina přiblíží vítězství, pokud sama zatáhne Rusko do vyčerpávající bitvy.

Jak již bylo zmíněno, vzájemné ztráty způsobují větší poškození straně s méně zdroji. Pokud je ale Západ mnohonásobně nadřazen Rusku, pak v případě Kyjeva a Moskvy je poměr sil přesně opačný.

Stupňující se výměna úderů, když uvalíme potravinovou blokádu – oni uvalí potravinové embargo, my jim zhasneme světla – přestanou dodávat uhlí do ukrajinských tepelných elektráren a tak dále, vyčerpá Ukrajinu rychleji než Rusové. Protože jejich a naše možnosti jsou zpočátku nerovné.

Řezník generál Ulysses Grant se zasloužil o výrok: "Nechť Jižané zabijí deset mých vojáků - dalších deset dám do služby. Ale pokud moji lidé zabijí alespoň tři Jižany, nebude mít generál Lee nikoho, kdo by je nahradil."

V čem se scvrkává strategie ukrajinských jestřábů, kteří vyzývají „opravdu bojovat“, „nebýt zbabělci a trpitelé“, „vše blokovat“, „přerušit všechny vazby s agresorem“ atd.?

V podstatě tato touha okamžitě vrhnout tři jižní hrdiny do bitvy, aby zabili deset seveřanů. Ano, dopadne to jako velmi krásný útok. Ale po bitvě bude moci otlučený Sever nasadit do služby dalších deset a nekrvavý Jih už nebude moci.

Lidsky lze pochopit Ukrajince, kteří jsou unaveni nejistotou a vyžadují rozhodné kroky. Každý krok je však třeba pečlivě zvážit. Jinak Ukrajina riskuje, že se zhroutí dříve, než západní tlak úplně vyčerpá Rusko.

I s vnější pomocí zůstává naše zdevastovaná země příliš zranitelná. Je naivní doufat, že skuteční vlastenci snesou nějaké útrapy. I zde má autoritářské Rusko výhodu: je pro něj snazší udržet své poslušné občany v kasárnách. A pro nás je další zbídačování plné masových protestů a upadnutí země do chaosu.

Logicky vzato vítězná strategie pro Ukrajinu vypadá jinak. Soustředit hlavní úsilí na diplomatickou frontu, zabránit odchodu Ruské federace pod dusivé sankce. Slovem i skutkem dokázat, že Ukrajina je předvídatelná a sjednatelná, zatímco Rusko nikoliv.

Udržovat obranu, reformovat zemi, posilovat náš ekonomický potenciál, vyhýbat se neoprávněnému spalování zdrojů. A počkejte na okamžik, kdy se Putinovo monstrum zhroutí pod tíhou vojenských dobrodružství, kdy se ruské ztráty stanou pro ruské elity nepřijatelné. Samozřejmě je to dlouhá a obtížná cesta. Vyžaduje vytrvalost, vyrovnanost, schopnost manévrování a smlouvání. Je v něm málo ušlechtilého a hrdinského.

Vlastenecká veřejnost proto musí pro začátek upřímně odpovědět na jednu jednoduchou otázku. Co je pro nás důležitější: přežít a vyhrát, nebo krásně zemřít v bitvě s Mordorem?

Své výhody má nakonec i druhá možnost – možná se někdy o Ukrajině napíše něco epického a srdcervoucího. Jako nesmrtelný román Gone with the Wind.

Michail Dubinyansky, za UP