Clanek pochazi z MoscowTimes

Téměř všichni Židé v říši žili tehdy v jeho západních provinciích a většinou ani nerozuměli ruštině. Ale v dalších ruských zběstech hráli Židé zvláštní roli v každém dalším klikání dějin. Říkejme tomu skvělý experiment.

První článek cyklu. Mluví o období od počátku 20. století do éry Velkého teroru. Ve druhém článku - době od Velkého teroru až po smrt Stalina, ve třetím - od smrti Stalina až po současnost. Publikaci připravil mediální projekt «„Grown and Peace – Sacharov Review“ (TV seriály телеграм проекта — „Země Страна a svět“.».  

S jeho jedinečnou aurou existovalo mnohamilionové rusko-židovské prostředí, bez něhož není ani sovětské, ani postsovětské Rusko. Dramatický odchod z rusko-židovské scény se teprve nyní koná.

Logika „židovské nadvlády“ s jeho přirozeným východem slunce a náhlým západem slunce je docela přístupná k dešifrování.

Nezničitelná potřeba

Něčí "admisor" je pro Rusko hluboce organický. Předchozí židovská, německá „nepřízeň“ trvala dvě století, až do počátku dvacátého století. Do první světové války byla asi pětina nejvyšších  představitelů ruského říší německého původu a mezi jejími „plnými generály“ byl podíl etnických Němců составляла28%.

Němci okupovali vynikající místa v těch oblastech, které jsou spojeny s židovskými dovednostmi anonymity. Mezi dvěma desítkami ruských ministrů financí, kteří jednali v úřadu od roku 1802, kdy byl tento resort zřízen, a až do roku 1917 tvořili lidé německého původu téměř polovinu. Včetně takových jasných jako Jeger Kankrin (1823–1844), Michail Reintern (1862–1878), Nikolai Bunge (1881–1886) a Sergei Witte (1892–1903).

V Petrohradě v hlavním městě na začátku dvacátého století byl podíl Němců mezi obyvateli 4%, ale každý дdesátý zdravotník, každý sedmý řemeslník nejvyšší kvalifikace a každý pátý zaměstnanec komerčních   institucí pocházel od Němců. Navzdory jedinečným schopnostem a vysoké loajalitě byl osud ruských Němců ve dvacátém století tragický. Vlny vojenského a revolučního pronásledování ukončily své „dovolené“ a učinily „útok“ jiných národních skupin nevyhnutelnými.

Ve čtvrtém roce revoluce, na jaře 1920, se v Moskvě se Devátý kongres R.C.P. (B.) setkal v Moskvě. Truh jeho účastníků se víceméně shodoval s novou vládnoucí vrstvou státu. Z 530 delegátů, kteří vyplnili dotazníky, se 70% identifikovalo jako Rusové a druhé a třetí místo zaujali Židé (14,5%) a Lotyši (6%). Změna jednoho „odvírání“ zbylých dvou se odehrála.

Vlastnosti center Russifikace

Na počátku 20. století žilo na území dnešní Ruské federace jen 300 tisíc z 5 milionů židovských subjektů Ruské říše. Drtivá většina z nich žila mimo současné Rusko, uvnitř státu „ďáblova tyč“, a Rusa ve skutečnosti nevlastnila. Při sčítání lidu v roce 1897 97% Židů říše jmenovalo Jiddish jako svůj rodný jazyk a ruština - jen 1,35 %, 67 tisíc lidí.

Do roku 1914 obsadil Petrohrad hlavního města, pokud jde o počet židovských obyvatel (35 tisíc, méně než 2% populace) pouze třinácté místo mezi městy říše (první a druhý byl Varšava a Oděsa) a Moskva se nedostala ani do druhé desítky. Ale císařské hlavní město se stalo prvním městem, ve kterém většina jeho židovských obyvatel dosáhla vysokého stupně rušivosti. Na začátku první světové války, pro polovinu petrohradských Židů, se rušita stala jazykem, ve kterém mluvili v rodinném kruhu. Právě tam a v menší míře v Moskvě začali Velcí Rusové a Židé nejprve ovládnout dovednosti soužití.

Fólie rusifikace Židů po několik desetiletí byly také podzemními večírky levice. Na začátku roku 1917 byly skupiny socialistického podzemí malé, ale byly to jejich zvyky, včetně stylu mezikmenových vztahů, které se staly normami nového režimu po dobu několika desetiletí.

V době vzniku bolševického režimu byla volba mnohých, ale ne většina rusifikovaných Židů levice. Nemluvě o skutečných židovských socialistických proudech (Bund, Poelius Sion), asimilované Židy převládající mezi vůdci ruských menševiků a byly velmi patrné mezi socialisty-revolucionáři a dalšími protibolševikovými skupinami.

A bolševici rozhodně nebyli volbou obyčejné židovské masy. Jidydsky mluvící většina Židů ve volbách do Ústavodárného shromáždění v listopadu 1917 téměř nedala hlasy leninské strany. V bývalém „vylučování odcizení“ Židé nejčastěji volili blok náboženské strany a sionistů.

Tyto volby nerozhodovaly o osudu vlády, ale ukázaly preference. Bolševici získali 23% hlasů, prohráli pouze se socialisticko-revolucionáři (39 %), jejich volební podporou bylo hlavní město a provincie severozápadního a středního Ruska. V těchto končinách bylo jen málo Židů.

Většina z 81 Juriak Ústavodárného shromáždění (jedna devátá z celého náměstka) byla zvolena „židovskými“, ale „ruskými“ hlasy. Bylo mezi nimi 35 SR a 31 bolševiků. Dokonce i za okolností následných přeběhlíků bolševiků se Židé zesnoubení ve vztahu k Lenin-Trockého režimu, který právě začal rozdělit na polovinu.  

S hojností asimilovaných Židů v horních patrech se raný bolševický režim nevnímal jako realista agendy „židovského“. A obyčejný židovský muž-in-lorď nebyl bolševický loajalista.

Občanská válka všechno změnila.

Cesta k к fanatismu

Přijměte bolševiky jako bezpodmínečně „jejich“ Židy, kteří byli přesvědčeni nejen nepokoji v bývalém „míru odepření“, ale také radikální protižidovské pozici všech organizovaných sil, které bojovaly proti sovětskému režimu.

V armádě Alexandra Kolčaka byly přečteny „Protokolové sionských syolů“, které byly speciálně vydány v několika vydáních. Denikin Propaganda Service (OSVAG) vytiskl plakáty, na kterých alergické Rusko v kokosniku zabilo dav pravých a vynalezen bolševických Židů na krvavém oltáři.

Museli jsme были pracovat bez socialistů a евреевŽidů. ЛюдиLidé, kteří znají rasové a stranické složení našeho schopného говоритьmluvit, psát a по-skutečně agitovat inteligenci pochopí, , co что to znamená на v praxi ... S úplným antisemitským postojem массы, masy, zejména armády, , Židem в v roli agitátora - propagandista byl prostě nemožný, -

вспоминалPak hlava OSAGA K. N. Sokolovová.

Naopak v bolševickém aparátu „Žid je v roli propagandistického agenta“, stejně jako úředník jakéhokoli profilu, byl docela možný a někdy žádoucí, protože musel být věrný až do konce. Židé-aktivisté nebolševických levicových stran prošli do R.C.P.(B.) masově hvrlé židovské obyvateli, sovětská loajalita, často horká a fanatická, se za několik let stala běžným tónem.

Jazyk režimu byl ruský a úvod do něj impulzoval rusifikaci. Rušizovaný Žid jako úředník, agitátor nebo voják sovětského impéria se stal jedním z režimů. Samotný režim se ale nepochopenil a nemohl pochopit, že je „židovský“.

Bolševici, ať už jsou Židé nebo ne, viděli v sobě nadnárodní sílu stojící nad jakoukoli kmenovou preferencí. Zabývali se nejen pogromisty, ale také uškrtili jakýkoli protibolševický aktivismus, včetně toho sionistického. Tvrzení tehdejších judofondů, jako by bolševičtí Židé-vládni byli sjednoceni na kmenových pozemcích, nebyla potvrzena.

První z diaspor

Bolševické politbyro nebylo nástrojem Židů ani v té krátké době, kdy se půlrozdělilo Židům. V letech, kdy bylo rozhodnuto, kdo se stane vládcem po Leninovi, od roku 1920 do roku 1924, byli jeho židovští členové - Trockij, na jedné straně a na druhé straně - Zinovijev a Kamenev - urputnými odpůrci.

Jediným případem elitní koalice s židovskou převahou byla krátkodobá unie všech tří v letech 1926-1927 (tzv. sjednocená opozice). Ale to bylo spojenectví zhrzených šlechticů, které zpočátku nemělo šanci převzít moc. A plné složení této opozice nebylo národně homogenní: mezi signatáři jejího hlavního dokumentu, „Prohlášení 83. let“ (1927), byli Židé asi čtvrtina.

Během prvních desetiletí sovětské moci (1917-1941), dokud Židé nebyli uzavřeni silnici k nomenklaturě, se členům nebo kandidátům politbyra podařilo navštívit 41 lidí. Bylo tam šest Židů (15 %). Dalších šest představovalo další „diapónické národnosti“ (tři Lotyšané, dva Poláci a moldavština).

Tedy téměř třetina nejvyššího nomenklatury nomenklatury v těchto letech byli lidé z diaspory, přistěhovalci z národů, jejichž etnická centra byla mimo tehdejší hranice sovětského impéria. "Poslužba" byla přítomna, ale Židé byli jen její součástí, i když první v počtu.

V průběhu času to Stalin začal vnímat jako problém pro režim a na konci roku 1930 to „vyřešilo“. Ale předtím Židé Sovětského svazu společně s jeho dalšími národy prošli řadou bezprecedentních experimentů.

Dvublyki Rabinovich

V roce 1920 nová hospodářská politika vytvořila jedinečnou situaci „dvojité nadvlády“: Židé se dívali na bod tónu ve stejné době ve stroji moci a ve sféře soukromého podnikání opovrhované touto mocí. Téměř deset let byl Žid považován jak za typického Nevaše, tak za typického šéfa.

Zde je vtip, který byl široce sledován Židy:

Devět Židů a jeden goy – – это чтоco to je? » – "Poprava" Исполком»- "A А девяносто devadesát devět Židů a jeden гойgoy?" - "Rada".Совет». A А devět set девяносто devadesát devět Židů a jeden гойgoy? „Mezinárodní – «společnost.“».

Převaha Židů mezi „dočasně přiznanými“ soukromými obchodníky a malými producenty bolševiky byla podle populárních konceptů stejně rozšířená. Navzdory zjevné sociální užitečnosti s nimi zacházely jak úřady, tak s nimi masy.

«Soukromý podnikatel období NEP а jako folklorní charakter přijal behaviorální rysy, , které charakterizují в předrevoluční anekdotu Židů.. I když se o národnosti принадлежность Napmana v в anekdotě не nemluvilo, , он mělo to buď židovské jméno, , ani chování charakteristické поведения, характерные для pro anekdotické Židy.».

(M. Melničenka. Sovětský vtip: ukazování spiknutí. M. 2023).

Zde je příklad těch nejzlejších roušek:

Rabinovich byl přijat на do в důvěry veřejnosti.. Důvěra не nemá nic proti Rabinovichovi, , Rabinovich не nemá nic proti důvěře... … Проходит годUplyne rok. Důvěra поstále прежнему не имеет nemá proti Rabinovichovi nic a Rabinovich má vlastní магазинobchod proti trustu.

Část Židů, kteří se stali Nepálci, a tím i „zařízení“ (tj. ti, kteří byli postiženi), byla diskriminována úřady v mnoha liniích a zejména odříznuta od odborného vzdělávání a veřejné služby. To bylo zvláště zřejmé v místech tradičního přesídlení a tradičních povolání Židů. V roce 1926 se podíl Židů mezi všemi „nedraženými“ Ukrajině zvýšil na 45%.

Když na konci roku 1920 - počátkem roku 1930, souběžně se kolektivizací rolníků, okradených a uvězněných včerejších Nevymanů a vše spojené s poraženou soukromou ekonomikou, byli Židé největší poté, co dekulakizovali kategorii obětí.

Velká syntéza

Zvítězi v tom, co doprovázel nejprve NEP, a pak její likvidaci, pro ně ještě urychlily rozvoj nových tříd a jejich přesídlení do velkých měst, zejména v hlavních městech. V roce 1926 žilo 24% sovětských Židů (včetně 570 tisíc) mimo bývalé oddělení osídlení (včetně 570 tisíc v RSFSR), a v roce 1939 - 40% (v RSFSR - 960 tisíc, třikrát více než před revolucí).

Asimilace byla rychlá. Především to byla asimilace ruské kultury. Ruský jazyk jako jeho rodný jazyk v roce 1926 naznačoval čtvrtinu dotázaných sovětských Židů a v roce 1939 - 55% (včetně v Rusku - 73%). Na konci roku 1930 byla asi třetina židovských sňatků v RSFSR smíšená.

V polovině třicátých let byli Židé jasně „zastoupeni“ mezi sovětskými studenty (13–15 % celkového počtu) a představovali 18 % sovětských vědců a 16 % lékařů. Od roku 1920 do roku 1939 se počet židovských obyvatel Moskvy zvýšil z 28 tisíc (méně než 2% populace) na 250.000. (6,1 %). V roce 1930 se Moskva stala městem s největším židovským obyvatelstvem v sovětském impériu. V lidovém vnímání se to odráželo následovně:

Auto.. Starý Žid se ptá: : «„Proč jet в do Moskvy??» "" « вот"Ach, mé schopnosti oslabují…» ..."" «""Tak co что же tam budete будешь там dělat??» «„Chci zemřít mezi svým lidem.“»

Ale přemístění – mezi oběma světovými válkami – půl milionu Židů do Moskvy a Leningradu se ani nepřiblížilo okupaci. Při mase těch, kteří se v těchto letech přestěhovali do obou megaměst, tvořili Židé pouze desátý podíl.  

Po dvě desetiletí se ve dvou sovětských metroBCa objevoval další. Za prvé, právě tam proběhla jedinečná syntéza celic a poprvé skutečně mnoho rusko-židovských, z větší části intelektuální prostředí. Byla to ona, kdo se musel stát tváří sovětštiny, a pak ruského židovství.

Vítězství v Piervě победа Yiddish

Raný sovětský režim se nesnažil urychlit znovusjednocení židovských subjektů. Ale ve skutečnosti ji řídil tím, že zúžil koridor všech ostatních možností: porážku sionistického hnutí, omezení USA a tehdy nařízené Palestiny, bojovný antikleralismus a téměř úplné zrušení výuky a publikací v hebrejštině. V letech 1926-1929 мbyly všechny tyto alternativy uzavřeny.

Iniciátoři přeměny hebrejštiny v politický problém a iniciátoři prvního sovětského pronásledování proti němu nebyli bolševici Velkého ruského původu, ale etničtí profesionálové z takzvaných EUSeries (židovské části C.P.S.U.(B.), stejně jako Komunistické strany Ukrajiny a Běloruska) - národní stranické jednotky. Ve velkém podílu studie byli obsazeni bývalými členy Bundu a dalšími levicovými židovskými skupinami. Jejich aktivisté byli méně rusizovaní než základní páteř židovských nomenklatur, komunikovaní v jidiš a nenáviděni hebrejštinou, vnímáni jimi jako jazyk sionistů, duchovních a buržoů.

Rozchod s hebrejštinou učinil z jidiš jediného jazyka sovětských experimentů s židovskou státností a stal se jedním z důvodů jejich hrozícího selhání.

Se zvláštní energií v roce 1920 a částečně a v roce 1930 se sovětský režim snažil vyřešit rozpor mezi svým vlastním imperialismem a touhou po sebepotvrzení národů, které mu byly podřízeny, a ustanovil pro ně figuríny etnických státních struktur a podporoval takzvané zakořenění v těchto strukturách.

„Ecenze“ se provádělo ve všech patrech moci – na úrovních „národních“ republik, „národních“ okresů a vesnických rad a dokonce i „národních“ policejních složek. Tvrdila, že je pohlcena – a po nějakou dobu skutečně pohlcena – nejen „titul“, ale také „diaspora“ národnost, včetně Židů.

Tento systém, který Terry Martin nazval The Afirmative Action Empire, netrval dlouho. Ale nechala dvě dědictví v SSSR.

Za prvé, kult zaznamenaného etnika, který brzy udeřil velkou silou na „diaspora národnosti“.

Za druhé, kult administrativních útvarů, které byly speciálně přiděleny „námotcovým“ národnostem a poskytovaly ochranu a privilegia svým dopravcům.

Dárek s následným masakrem

„Židovské“ (tj. idishe-mluvící) policejní oddělení v místech koncentrace židovských obyvatel dlouho netrvala. V době, kdy vyschla energie sovětské „pozitivní diskriminace“, bylo jasné, že etnická příslušnost v SSSR dala svému nositeli vítězný status pouze v takovém administrativním vzdělávání, kde bylo toto etnické příslušnosti prohlášeno za „název“.  Proto, pokud se sovětští Židé chápali jako samostatný lid SSSR, pak pro normál podle sovětských měřítek národního života potřebovali sovětskou státnost.

Jiné „diaspora“ kmeny, jako jsou sovětští Lotyši nebo sovětští Poláci, jejichž etnická centra byla tehdy mimo sovětského impéria, si nemohli nechat zdát, že v SSSR dostali státnost nad jakoukoli pomíjovou „národní“ oblastí. Ve směru k Židům učinil režim širší gesto: udělil židovské autonomní oblasti na Dálném východě.

Židovská autonomie začala v roce 1928 a byla oficiálně vyhlášena v roce 1934, poté, co organizace dvou židovských okresů na Krymu zahrnovala příliš mnoho konfliktů – a v roce 1939 Židé tvořili 6% obyvatel poloostrova. Nadšenci si představovali, že na Dálném východě přijde do Unie Židovských Republiky v průběhu času.

EAO byl opožděný, zdůrazněný antisionistickým a nesporným a bezkonkurenčním projektem. Z těch tří důvodů by bylo dost.

Ti, kteří přešli na rusky, a to už byla většina židovské mládeže, nevěděli, co dělat, kde jsou úřady tak nadšené z jidiš. A ti z mladých Židů, kteří neusilovali o rušení, považovali vymeslý stát IDHI-kultura za podivný a marný. A samozřejmě, že všichni dopravci odborných dovedností neviděli práci na novém místě pro sebe.

To vše znamenalo, že příliv IDP v EAO nemůže být velký a rychlý. Do konce 30. let žilo v EAO pouze 18.000 Židů (16% jeho populace; 0,6% Židů SSSR).

Kdyby EAO měla rezervu času, mohla by trochu přibrat na váze. Čas nebyl dán. Čistky z konce roku 1930 smetly stranicko-administrativní aparát EAO, stejně jako podobné aparáty v celé říši. Vedení židovské autonomie bylo s tímto projektem zcela vázáno. Jejich vyhubení ho připravilo o téměř všechny nadšence a znamenalo skutečné omezení.

Se standardním receptem

V této fázi sovětský režim zatím neukázal žádné zvláštní meudóji. V přístupu k židovské identitě to bylo stejné jako v akcích s jinými subkolegovanými národy.

Srovnejte s největším příkladem – Ukrajina. Kampaň „obstarlení“ se tam vyšla na vrcholu v letech 1925-1926.м Ale již v roce 1927 se první ideologická čistka konala proti ukrajinsky mluvící inteligenci a národním bolševikům („boj proti hlukovým tempům“). „Ecenace,“ pokračovala, i když v zužující se koriuli možností. Etnický personál byl povýšen, sféra používání ukrajinského jazyka byla víceméně střežena.

Pak represivní kampaně šly nahoru - "Kuban's" (1932), "The Skrypnik Case" (1933) a nakonec totální porážka místní nomenklatury v letech 1937-1938s. Do této doby však „kootizace“ do této doby již zašla tak daleko, že se ukrajinská vrstva ukrajinské SSR a její schopnost etnicky integrovat se staly nevratnými a přežily čistky.

Ale ve vztahu k sovětským Židům přinesl stejný recept velmi odlišné výsledky. Židé nepostavili a nemohli budovat životaschopnou autonomii v tom krátkém časovém období a na podmínkách, kdy a na nichž se režim dohodl, že ji poskytne. A rozsah použití jidiš, který byl schválen totalitním režimem jako jediný přípustný hebrejský jazyk, byl rychle zúžen přirozenými příčinami.

Úřady se svým způsobem snažily zavést protižidovské city široké veřejnosti k břehům. Například v letech 1927-28 bylo v Moskvě otevřeno 34 případů „na antisemitismus“. Rozsudky nebyly přísné: pokuty, nucené práce a krátkodobé uvěznění. Ale obyčejní lidé viděli, že režim judeofofobie odsuzuje. To bylo podpořeno vydáním několika desítek knih a brožur v letech 1926-1934.

Až do té doby byla sovětská moc stále vnímána jako benevolentní pro Židy.

Ale už ne.