Sovětské vedení se snaží ovlivňovat politická situace a konflikty mezi kmeny již v 20-30 let. Se snaží získat trůn loajální sovětské afghánský emír Amanulláh selhal.Nicméně, o 50 let později zopakoval Kreml vyslání vojsk do Afghánistánu, jen v mnohem větším měřítku.

V roce 1920-tých let. SSSR vedla k jižních a východních hranicích aktivní zahraniční politiku, která se neomezuje pouze diplomatickou cestou. Pro zlepšení jeho pozice v Afghánistánu byl použit nejen zpravodajskou činnost a speciálních operací vojenské skupiny, která se konala na území sousedních států.

V září 1924 Emir Amanulláh pozváni sovětští piloti na pomoc afghánské armády, který vedl k intenzivních bojů s povstaleckého hnutí v centru země. Žádost schválena: Amanullah byl první vládce světa, aby uznaly v roce 1919 sovětského státu. Británie stěžuje na rozhodnutí ve službách našich pilotů, ale monarcha neráčil odpovědět na diplomatickou nótu.

Piloti v Kábulu po dlouhou dobu. Alespoň v březnu 1925 Air Force Turkestán Front řízení vydal příkaz zakazující přední piloty v kontaktu se svými kolegy v Kábulu o možném nahrazení, a vojenský atašé Vitaly Primakov napsal ve své knize "Afghánistán je v plamenech" o účast našich pilotů v boji a 1928

Vyhnal kamaráda

V polovině roku 1928 emíra, věří v sílu svého trůnu, odešel pro Evropu, ale brzy po svém návratu do Afghánistánu převrat. Vládní síly byly schopny odolat povstalecké jednotky vedené bývalý velitel čety emírova stráž-Bacha Saqao. Často celé pluky na stranu povstalců.

17. ledna rebelové zachytil Kábulu, a moc přešel na Emir Habibullah (název přijatý Bacha-Saqao po vstupu) a stoupenci islámských způsobů, odolává nic nového: sekulární vzdělání, továrny, v neposlední řadě nový kulomety a letadel v provozu s afghánskou armádou.

Ve středoasijské předsednictva ústředního výboru KSSS (B) si byli jisti: "Události v Afghánistánu je objektivně jeden z článků v protisovětské činnosti britského imperialismu na východě. V důsledku toho, až se dostal nejen odolnost Afghánistánu náporu britského imperialismu, ale i tváří v tvář poslední získal Bache-Sakai poslušný nástroj pro posílení britského vlivu v Afghánistánu. Současně roste v republikách střední Asie jako důsledek úspěšného socialistického útočné činnosti baystva, duchovenstvo a buržoazní nacionalismus inteligence se také snaží využít situace v Afghánistánu v zájmu boje proti sovětské moci "- uvedl v archivních dokumentů.

V Moskvě a Taškentu byly pečlivě sledovala vývoj situace v Afghánistánu a hledal včas a důvod ke změně této situace. Nemusel čekat dlouho. V únoru 1929, Amanullah přišel se skupinou spolupracovníků v oblasti Kandahar. Je určen organizovat milici, která měla svrhnout Bacha-Saqao a vrátit ho k trůnu.

V březnu 1929, ústřední výbor KSSS (b) požádal generální konzul Afghánistánu v Taškentu Ghulam Nabi Khan. Požádal, aby se mohl tvorba území sovětských vojsk opustil zemi příznivců Amanullah. Pro zvýšení bojeschopnosti odstup Ghulam Nabi Chán vstoupil do Rudé armády ze svých národních částí středoasijské vojenského okruhu. Průvodce své tvorbě pokyn zástupce okresní velitel Marcian Germanovich.

Brzy bylo jasné, že Afghánci jsou schopny dobře střílet, ale téměř nerozumí zařízení ruské pušky a jejich nabití, zasáhla kamennou bránu. Z tohoto důvodu, kulomet a pistole posádky byly obsazeny Rudou armádou. Malé rozměry (asi 1200 osob) byla jednotka vybavena závěsných 12 a 12 kulomety, čtyři horské zbraně a mobilní rádio.

Hodit na jih

10. dubna 1929 byl připraven skupina pod vedením "kavkazské Turci Raghib Bey" pro výkon. 14. dubna skauti tiše odstraněny afghánskou základnu na jižním břehu řeky Amudarja a přesunul na jih. Příští den dorazili do města Kelif. Jeho posádka byla původně zřízena velmi silně, ale vzdal zbraň po prvním dělových výstřelů a kulometné palby.

22.dubna 1929 četa šla do Mazar-i-Sharif, hlavního města severního Afghánistánu.Brzy ráno pokročilé jednotky spěchal na okraji města. Brutální bitva trvala celý den.Rozhodující roli, kterou hraje dobré vybavení cizinců s kulomety, doslova zametat tlustý řetěz protiútoku nepřítele. Brzy z Mazar-e Sharif letěl do Taškentu radiogramu k zachycení města. A štábu středoasijské vojenského okruhu jel do Moskvy telegram: "Mazáre obsazeno oddělovací Wittmar". Dešifrovat tento alias není složité: to byl hrdina občanské války, Vitaly Markovich Primakov.

Příprava a akce vysláním byla tajná až do okamžiku překročení hranice. 17.dubna 1929 guvernér Mazar-Sherifian provincii stěžuje na organizaci na území Sovětského odchlípení Ghulam Nabi Khan a počet tříd, které hraničních osad. Navzdory skutečností podporujících žádost, sovětský generální konzul dělal vyvrácení sovětské intervenci v Afghánistánu. Zdá se, že zástupci lidového komisariátu zahraničních věcí v Uzbekistánu věřili, že Sovětský svaz nemá žádný vztah k akcím odchlípení Ghulam Nabi Khan, protože přezkoumání situace v Afghánistánu v dubnu 1929 dále uvádí, že dne 22. dubna Mazar-i-Sharif byla obsazena vojsky, věrná Amanullah.

Přes úspěšné zahájení provozu, Primakov byl strach o výsledek. Ghulam Nabi Chán při přípravě kampaně ujistil své patrony, že v hloubce afghánském území až v řádu tisíců lidí se připojí. Realita vyvrátila očekávání. Wittmar hlášeny: "Operace byla koncipována jako malá akce jezdecké čety, které v průběhu bojové operaci bude získalo jednotky, ale od prvních dnů musel čelit nepřátelství populace."

Den Deydadi posádka se nachází daleko od Mazar-i-Sharif, s podporou kmenových milic učinil první pokus o vymazání odtržení od hlavního města severního Afghánistánu. Špatně ozbrojení afghánských vojáků a milicionáři se náboženských zpěvů se dostala pod kulometu a dělostřelectva. Tvrdohlavý odpor místních obyvatel a armáda nucena požádat o posily. Vyslán na záchranu letky splněny četné shluky ozbrojených místních obyvatel a uprchl ze sovětské Střední Asii a byl nucen vrátit se do sovětského území. 26. dubna letadla dodávány v Mazar 10 zbraně a 200 nábojů. 

"Takže jsme zase na gang"

Po několika neúspěšných pokusech zaútočit na město, afghánští vojenští představitelé zablokovali příkopy, které město získává vodu. Odtržení afghánské Wittmar začal reptání.

Taškent obdržel novou zprávu: "Konečné řešení tohoto problému spočívá v zvládnutí Deydadi a Balch. Manpower za to. Potřebné vybavení. Tato otázka bude vyřešena, jestli mám 200 plynové granáty (hořčice, 200 granátů hlorovyh málo) ke zbraním.Kromě toho, že je nutné provést odtržení od více ovladatelnosti, dej mi letku gangsterů ... jsem odmítl letka, letectví, plynové granáty. Odmítnutí porušuje základní podmínku: mít Mazar, pak právní pomoc. Pokud je to možné očekávat, že se situace změní a dostaneme pomůže, budu bránit město. V případě, že podpora nemůže být započítán, pak budu hrát na mizině a jít Deydadi. Vezmu - takže jsme pány situace, no -., Takže jsme se obrátit na gang a hledají způsoby, jak doma " (Citace dokumenty ruského státu vojenském archivu).

pomoc přišla brzy. 6.května Středoasijský vojenský okruh letectvo opakovaně zaútočil na nepřátelskou pořadí bitvy. O den dříve přešel hranici druhého odchlípení 400 vojáků Rudé armády během šesti až osmi děly a kulomety.

Primakov, učení o tom, jak došlo k přechodu, řekl: "Outpost mohl skrast a odstranit bez jakéhokoliv hluku, a Dybenko (velitel středoasijského vojenského okruhu -" Vedomosti ") dává marný přechod formální charakter války."

Po dvoudenním pochodu druhého odchlípení sovětských vojsk šla do Mazar-i-Sharif.Nicméně, oni odmítli Afghánci obležené pevnosti. 8.května po leteckém bombardování a ostřelování Deydadi posádka opustila citadelu. Po dvou dnech odpočinku kombinované odloučení přesunul dále na jih, zachycovat další dvě města v Balkh a Tashkurgan. Tento vývoj nevyhovovala novou afghánskou vládu, která se rozhodla zničit expediční síly a poslal do Severní divize, pod vedením jednoho ze svých nejlepších velitelů - Seid Husajn.

Primakov náhle povolán do SSSR, 18. května na speciálním letadlem odletěl do Taškentu. Příkaz oddělení vzal Avzalov Ali Khan. Pod tímto pseudonymem v jednotce byl Alexander Cherepanov.

Ten se rozhodl pokračovat v pokroku směrem k Kábulu. Ale zpráva přišla ze dne 23. května, že rozdělení Seid Husajn najednou uchopil Tashkurgan, čímž řezání zásobovací linky a ohrožuje samotnou existenci skupiny. V tábor Ghulam Nabi Khan začal propadat panice, jeho úředníci spěšně vytáhl na sovětské hranice. Avzalov Ali Khan byl nucen otočit a jít do Tashkurgan. Na ránu 25. května po dělostřelecká palba a letecké bombardování Rudou armádou vstoupil do města. Tvrdá bitva trvala dva dny.Město třikrát putovala z ruky do ruky, ale nakonec Afghánci byli nuceni ustoupit.

Nicméně, po dalším provozu, zejména její úspěšné dokončení, nestal méně obtížné.Během bitvy o Tashkurgan bylo vynaloženo téměř všechny granáty. Nenáročný ruský hora trehdyuymovki zahřeje tak, že dva z nich vytáhli zbraně a ve kmenech slavného "Maxim" voda z horských pramenů brzy bude přeměněna na páru. Odchlípení utrpěla vážné ztráty (zabito 10 důstojníků a vojáků a 74 hezareytsa 30 vojáků zraněno a 117 hezareytsev) a byl zrušil odpočívat.

zpožděné zásah

Nicméně hlavní překážkou pro další akce byla jiná: malá síla nemůže úspěšně fungovat, když je většina populace byl nepřátelský k němu. Zatímco vojáci a velitelé odpočíval, přišla zpráva, že přesunete hlavním městě Afghánistánu Amanullah příznivců byli poraženi. V této situaci je pokračování válečné pravomoci malém odstupu ztrácí smysl a 28. května ředitelství středoasijských vojsk nařídil vrátit do své vlasti. Během několika dnů byla realizována rozhodnutí.

Dokumenty dílů, vojáků a velitelů, kteří se zúčastnili v afghánské tažení, to je nazýváno "Eliminace lupičství v jižní Turkestán." Více než 300 účastníků byly uděleny s řádem Rudého praporu, a zbytek - hodnotné dárky, ačkoli její tvrzení v historických formularies byly zakázány.

Expedice skončila, ale v sídle středoasijské vojenského okruhu pokračující vývoj operací proti Bacha Sak. Jedním z jejích variant zajistit návrat Amanullah, při zachování nezávislosti Afghánistánu, ostatní - založení v severní části republiky loutkového dále prohloubit její přistoupení k Sovětskému svazu.

Zásah nekonal: v říjnu 1929, afghánský lid svrhli Bacha-Saqao bez cizí pomoci.Afghánistán unikl invazi a kmenové války, které by nevyhnutelně vypukl v tomto případě.

Pravděpodobně sovětští vůdcové, přičemž více než 50 let rozhodnutí o vyslání vojáků do Afghánistánu, nevěděl o neúspěšném tažení v roce 1929 a nepovažoval své lekce.