Clanek pochazi z Moscowtimes

17. září 1939 ve 3:00 byl Václav Gzhibovskij, polský velvyslanec při SSSR, předvolán do Lidového komisařství pro zahraniční věci. Zástupce narkomana Vladimir Potěmkin mu přečetl diplomatickou poznámku: polský stát údajně přestal existovat. Tento dokument odůvodnil invazi Rudé armády do východního voivodeshipu Polska pod záminkou ochrany Ukrajinců a Bělorusů. Gzhibovskij odmítl přijmout vzkaz.

Rudá armáda za úsvitu zasáhla záda polské armády, která se od prvního září snažila stát v nerovném boji proti Hitlerovu Německu. Podle Polského institutu národní paměti armáda, kterou SSSR hodil na Polsko, čítala nejméně 600 tisíc vojáků, 4700 tanků a 3300 bojových letadel.

Porušená smlouva

Na rozdíl od výroků rudých diplomatů Polsko nadále existovalo jako stát. Polská vláda překročila rumunskou hranici v noci na 18. září – po notě. Prezidentem Polska Ignazi Moszicki, který je internován v Rumunsku, jmenoval nástupce, Vladislav Račkević se stal. Vyhnanství uznali spojenci celé války. Polské ozbrojené síly pokračovaly v odporu, Varšava se držela pod německými bombami a kapitulovala až 28. září. Potěmkinův vzkaz nebyl jen předčasný, ale falešný.

Sovětské vedení narychlo prohlásilo polský stát, že skutečně přestane existovat, SSSR se zřekl svých závazků vyplývajících ze smlouvy o neútočení z roku 1932 uzavřené s Polskem. Sovětská vláda měla také v úmyslu zbavit polský lid „války, do které je vtáhli nerozumní vůdci“.

Takže invaze do země, kterou již nacistické Německo napadlo, se stala starostí o její obyvatelstvo. Zpočátku byla sousednímu státu odepřena existence, pak bylo uděleno právo nakládat s jeho občany.

Přečlenění Polska mezi Stalinův SSSR a Hitlerovo Německo bylo stanoveno v tajných protokolech Paktu Molotov-Ribbentrop. Ale v Moskvě chtěli mluvit o „osvobození“ Polska. Je to tento pokus o předložení agrese proti jiné zemi a její dobývání jako pomoc pro něj činí 17. září datum, které se částečně týká současné války Ruska proti Ukrajině.

Tři týdny po poznámce, kterou Potěmkin přečetl polskému velvyslanci, již Moskva obsadila zajatá území. Podle smlouvy z 10. října 1939 SSSR předal Litvě Vilnius a části regionu Vilna, přičemž získal právo umístit v zemi až 20 tisíc svých vojáků. Nezávislost Litvy byla slavnostně zaručena ve stejné smlouvě. O osm měsíců později, 15. června 1940, okupovala sovětská vojska Litvu.

Slovanské potoky a Ruské moře

Logika, na které smí sousední země existovat, jen tak dlouho, dokud je to výhodné pro Moskvu, staršího a Putina a SSSR. Sto osm let před sovětskou invazí napsal Puškin pomluvám Ruska. Během polského povstání v roce 1831 oslovil francouzské politiky a novináře, kteří podporovali povstalce:
 

... Slovanské potoky se spojí v ruském moři?
Dojde to? Tady je otázka.

Puškin klade otázku tak, aby se nezávislá existence sousedů stala hrozbou pro existenci Ruska. Buď se potoky rozpustí do moře, nebo je moře suché.

Ve stejné básni Pushkin nazývá to, co se děje, „domácím, starým sporem“. Odpor rebelujícího Polska a Litvy k moci císaře má podobu rodinných svárů, do nichž by outsideři neměli zasahovat. Zdá se, že účastníci této rodiny se nebudou ptát, zda chtějí zůstat pod jednou střechou. Někteří mohou nastavit pravidla a násilím je nutit, aby poslouchali, jiní zůstávají poslouchat nebo zahynout.

Alternativa pro Moskvu

Na tomto snímku velikosti říše se však něco nesčítá. Samotné Knížectví Moskva bylo kdysi jedním z proudů slovanského světa a ne nejvýznamnějším. Kyjev, Rjazan, Suzdal, Tver a Novgorod měli svou vlastní politickou historii. Následný úspěch Moskvy neznamená, že jejich existence od samého počátku byla předurčena podřízeností Moskevského státu. Existovala alternativa k organizaci velké části země Ruska – litevského velkovévodství. Jeho právo a politická kultura spoléhaly na dědictví starověkého Ruska, místní princové se podíleli na řízení.

Vilna a polská koruna představovaly další centra moci a přitažlivosti. 

Litevské velkovévodství nebylo a nemohlo být ideální alternativou ke Knížectví Moskvy a následně Ruské říši, rozšířilo i majetek a omezilo nezávislost dotačních zemí. Děvky svobody Společenství neznamenaly rovnost pro celou populaci. Samotná existence litevského velkovévodství však zpochybňuje výlučná práva na historické dědictví Ruska, které se Kreml snaží připsat.

Z toho, že ostatní vládci dlouhodobě zajmou cizince, z toho nevyplývá, že to dnes ruský stát smí udělat.

Proroctví o velikosti Ruska, která nebyla

Je možné přijmout kosačí povstání pro epizody nepřetržité války Ruska s Polskem. Odpůrci úřadů Commonwealthu ale nemuseli být nutně příznivci Moskvy. Ataman Aznavaiko, který v roce 1594 vychoval kozáky, vystoupil proti řádu Společenství, místo aby velel moskevským vojskům. Bogdan Chmelnyckij vytvořil kozácký stát a hledal pro něj spojence. Moskva pro Chmelňského byla jednou z možností. Dohoda s králem z roku 1654 byla součástí této politiky a obsah této dohody a její pochopení stranami stále zůstává předmětem sporů mezi historiky. Kozáci měli své vlastní zájmy, které nemohly být vysvětleny ex post facto zájmy Moskvy. Z boje proti jednomu suverénovi není touha poslouchat druhého navždy nutná.

V Gogolu je tato autonomie kozácké historie horší než další konec. V Taras Bulbe, spisovatel vkládá do úst Taras Bulba, hlavní postavu a Zaporozhye Cossack, пророчествоproroctví:

Král povstane z ruské země a na světě nebude moci, která by se mu nepodřídila!

V Taras Bulba nejsou slova. Přesněji řečeno, neexistuje žádné první vydání příběhu, které Gogol otiskl v roce 1835 ve sbírce "Mirgorod". Proroctví o králi se objevuje až ve druhém vydání roku 1842, napsaném na vrcholu již dokončeného textu o kozáckém zápasníkovi.

Mezi oběma ročníky uplynulo sedm let a během těchto sedmi let se boj kozáků o jejich vlastní stát dočkal literárního závěru v příslibu příchodu krále, který předloží všechny. Pokud by se k moři měly připojit Puškinovy potoky, tady jeden z nich, jako by předpověděl triumf budoucího biskupa.

Vidím v tomto způsobu zpětného přiřazení příhodného významu k myšlence ruského impéria. Lidé mohli bojovat za svá práva, víru, zemi, strukturu svého vlastního života. Ale z pohledu císařské Moskvy je veškerý jejich boj jen pohyb směrem k předem známému výsledku: ruské velikosti. Vše, co tomuto výsledku odporuje, by mělo vypadat jako mylná představa nebo zrada.

Současná válka na Ukrajině tedy skutečně připomíná pokračování dlouholetého sporu.

Ale nakreslit přímou čáru od moskevských princů a císařů Ruské říše k Putinovi by znamenalo příliš mnoho na to, aby se zjednodušilo a... příliš mnoho cti pro to druhé. Státy, společnosti, hranice a samotné vnímání jejich příslušnosti lidmi se změnilo. O spojení by se nemělo usilovat v návaznosti na státy, ale v tvrzeních, že se současní vládci Moskvy rozmnožují doslova: právo určovat přípustné limity nezávislosti sousedů.

Ukrajina učinila svou volbu

V červenci 2021 to Putin formuloval v článku „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“:

Jsem přesvědčen, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná ve spolupráci s Ruskem.

Putin Ukrajincům vysvětlil, jaká volba činí jejich nezávislost skutečnou a zakončil článek slovy

Rusko nikdy nebylo a nikdy nebude „protiukrajinské“. Co má být Ukrajinou, je na jejích občanech.

Když se však volba Ukrajinců rozloučila s jeho představou o jejich budoucnosti, následovala totální invaze, barbarské městské bombardování a úmrtí civilistů. To byl slib, že rozhodnutí přenechá ukrajinským občanům v praxi.

Ukrajinci už mezitím hovořili o státní budoucnosti. V referendu 1. prosince 1991 hlasovalo více než 90 procent účastníků na podporu nezávislosti. Aby mohli své rozhodnutí ospravedlnit a obhájit, nemusí dokazovat, že jsou skutečnými dědici Kyjevské Rusy, litevského velkovévodství nebo Bogdana Chmelnyckého. Ukrajinci se mohou dohadovat o minulosti, změnit postoj k jejím hrdinům. Ale nic nedává Putinovi právo rozhodnout se pro Ukrajinu, Polsko, Litvu nebo jakékoli jiné země, jak žít a jak se chovat k Rusku.

Chtěl bych, aby ruská válka na Ukrajině byla konečným agresivním záměrem Moskvy proměnit sousedy v otroky. Je možné určit, jaký by byl závěr tohoto sporu: Kreml přestává považovat nezávislost sousedních zemí za dočasný jev, ztrátu pro Moskvu, kterou má napravit kdokoli, a to i násilnými prostředky. Právo Ukrajiny, Polska a Litvy jít svou vlastní cestou existuje bez ohledu na to, zda je v Kremlu uznáno.

V roce 1939 se SSSR pokusil zrušit Polsko, ale Polsko, přestože okupaci přežilo, se stalo členem Evropské unie a NATO. Dnes se Kreml snaží zrušit subjektivitu Ukrajiny a upírá jí právo na existenci mimo „ruské moře“. Puškin a říše se mýlí: moře může zůstat uvnitř svých hranic a potoky mohou proudit jejich cestou.

Není nutné žádat od Moskvy povolení vodu.