Clanek pochazi z Przystanekhistoria

Zdroj: Przystanek historia (Institut národní paměti, IPN) — Michał Zarychta, 18. 1. 2021.
Originál: przystanekhistoria.pl
Přeloženo z polštiny.

(Ne)splnění Rižské smlouvy ze strany SSSR?

Historické období: (1918–1922) Obnova nezávislosti
Autor: Michał Zarychta, 18. 1. 2021

Rižská smlouva byla aktem mezinárodního práva uzavřeným 18. března 1921 mezi vládou Polské republiky a vládou Ruské socialistické federativní republiky sovětů, která zastupovala i vlády Běloruské socialistické republiky sovětů a Ukrajinské socialistické republiky sovětů.

V článku II Smlouvy polská a sovětská vláda uznávaly „nezávislost Ukrajiny a Běloruska“, což bylo ve skutečnosti potvrzením státoprávní fikce vytvořené Sověty. V témže článku byl uveden i průběh hranice „mezi Polskem na jedné straně a Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou na straně druhé“. V článku III se obě strany vzdaly nároků na území na druhé straně hranice.

Přílohami Smlouvy byly podrobné pokyny k provedení jednotlivých článků. Bohužel ani smlouva, ani přílohy neobsahovaly žádné sankce za nedodržení smluvních ustanovení. Vzhledem k tomu, že Polsko mělo v případě nenaplnění smlouvy podstatně více co ztratit, byla to závažná chyba a polští diplomaté se ocitli v roli prosebníků. Sovětský vyslanec ve Varšavě Volkov po sobě zanechal bohatou korespondenci, v níž podrobně popisoval taktiku směřující k tomu, aby smluvní ustanovení podléhala širokému výkladu, či dokonce revizi, s cílem prosadit zájmy sovětského státu.

Pouze vytyčení hranic

Nejzávažnější otázkou bylo vytyčení hranic (delimitace). To proběhlo rychle a bez nedorozumění mezi stranami.

„Dokončení prací Hraniční komise během 17 měsíců, tedy v předpokládaném termínu, bylo prvním a zároveň jediným případem včasného splnění smluvních závazků,“

zdůrazňoval Jerzy Kumaniecki. Vznikla nová hranice, kterou nepokrývala jednání vedená na pařížské konferenci. Rižská smlouva tak zaplnila mezeru existující ve versailleském systému a umožnila stabilizaci politické situace ve východní Evropě a rovněž vytvoření diplomatických a hospodářských vazeb mezi evropskými státy a bolševickým Ruskem.

Jednostranné plnění článku V

První překážkou, která stála v cestě realizaci ostatních smluvních ustanovení, byla přítomnost na polském území zástupců tzv. bílých Rusů a rovněž ukrajinských a běloruských politiků a velitelů známých z bojů proti bolševikům. Sověti tuto otázku, jež byla v rozporu s článkem V smlouvy, využívali k oddalování realizace smluvních ustanovení. Teprve podpis protokolu ze 7. října 1921 o podmínkách realizace rižské smlouvy vedl ke vzniku smíšené reevakuační komise a zvláštní komise. Skutečná práce těchto komisí se rozeběhla až po půl roce, což bylo způsobeno zpožděními na sovětské straně.

Je příznačné, že se polské diplomacii nepodařilo prosadit do zmíněného protokolu ustanovení – v souladu s článkem V – o tom, že Sověti nebudou udržovat organizace, jejichž činnost směřovala proti Polsku. Kromě toho, i přes protesty polské strany, sovětské služby nezabraňovaly přílivu osob do Polska, které neměly na repatriaci nárok. Diverzní činnost namířenou proti fungování polského státu se podařilo omezit teprve po zřízení Sboru ochrany pohraničí v roce 1924.

Repatriace obyvatelstva

Další, jako naléhavá deklarovanou záležitostí byla repatriace obyvatelstva (článek VI). Nejprve proběhlo propuštění válečných a civilních zajatců, rukojmích a internovaných. Poté měla následovat výměna tzv. optantů – zvláštní skupiny obyvatel, kteří měli možnost volby státní příslušnosti. Smíšená repatriační komise zahájila svou činnost koncem dubna 1921.

Polské diplomacii se nepodařilo prosadit do protokolu, v souladu s článkem V, ustanovení o tom, že Sověti nebudou udržovat organizace, jejichž činnost směřovala proti Polsku. Kromě toho, i přes protesty polské strany, sovětské služby nezabraňovaly přílivu osob do Polska, které neměly na repatriaci nárok.

Naplňování ustanovení článku VI postupovalo pomalým tempem. Sověti záměrně omezovali transporty polských zajatců a využívali to jako nástroj nátlaku na Polsko – poprvé při potížích s výměnou diplomatických zástupců, podruhé v létě 1921 v souvislosti s přítomností ruských emigrantských organizací v Polsku. Svou roli sehrály i logistické obtíže pociťované v obou zemích, kvůli nimž probíhalo přesouvání velkých mas obyvatelstva ve špatných hygienických podmínkách.

Navzdory četným problémům bylo od dubna 1921 do dubna 1924 repatriováno přibližně 1 100 000 lidí, z čehož Poláci tvořili 15–20 % a 65 % Bělorusové a Ukrajinci. Optanti v tomto počtu tvořili pouze 25 %.

Na sovětské straně zůstalo přes milion Poláků. Jejich postavení jako národnostní menšiny na území SSSR (především Běloruské SSR a Ukrajinské SSR) mělo být upraveno v souladu s článkem VII smlouvy. K naplnění tohoto ustanovení smlouvy ze strany Sovětů nikdy nedošlo. Poláci v SSSR byli zpočátku podrobeni jakémusi pokusu o asimilaci do sovětského zřízení – za tímto účelem vznikly dva „národnostní rajóny“, Dzeržinština (na území BSSR) a Marchlevština (na území USSR), nesoucí znaky kulturní autonomie. Se změnou vnitřní politiky Stalina byly tyto experimenty opuštěny a v roce 1937 došlo k vyhlazování Poláků na území obou sovětských republik.

Fiasko ve vyúčtování

Ani finanční vyrovnání, které upravovala rižská smlouva, neprobíhalo hladce. Sovětská strana zdržovala výplaty jak 30 milionů rublů ve zlatě, tak 30 milionů rublů v cennostech. Liknavě se řešily i otázky vyrovnání za železniční majetek. Nejhůře však dopadlo vypořádání pohledávek souvisejících s činností předválečných státních a soukromých finančních institucí. Šlo mimo jiné o finanční vklady a cenné papíry dnešních polských právnických a fyzických osob a rovněž o dlužné mzdy zaměstnanců, kteří jsou dnes polskými občany. Podle výpočtů sovětské delegace šlo o částku přesahující 245 milionů rublů. Tři a půl roku jednání na fóru Smíšené vyrovnávací komise skončilo naprostou porážkou polské strany. Sovětští diplomaté při jednáních využívali skutečnosti, že Polsku čím dál víc záleželo na navázání dobrých hospodářských vztahů se SSSR.

Uloupené archiválie

Nejsložitější otázkou týkající se vrácení polských archiválií byla příslušnost Korunní matriky a Litevské matriky. Sovětská delegace ignorovala skutečnost, že smlouva tyto soubory spisů přiznávala Polsku jako archivy vyvezené z území Polské republiky po 1. lednu 1772, a nikoli jako výtvor běloruské či ukrajinské kultury (článek XI). Je příznačné, že Sověti postavili svou taktiku na využití mezer ve smluvních ustanoveních, přesněji řečeno na absenci výslovného (expressis verbis) vymezení zásady nedělitelnosti těchto souborů. V případě tzv. volyňské matriky, která byla vyčleněna z Korunní matriky, uplatnili zásadu územní příslušnosti. V případě Litevské matriky uplatnili zásadu jednoty souboru. Sovětská delegace zastávala stanovisko, že Polsku vrátí Korunní matriku sníženou o tzv. volyňskou matriku (kvůli příslušnosti těchto území k SSSR), zatímco Litevskou matriku nevrátí vůbec (kvůli vzniku litevského státu). Polská strana proti takto formulovanému návrhu protestovala, což však na postoj sovětských úřadů nemělo žádný vliv. Nakonec Litevská matrika i tzv. volyňská matrika zůstaly v SSSR.

Na realizaci rižské smlouvy měly patrně největší vliv vnější faktory, které polští diplomaté nemohli a nechtěli podceňovat. V době uzavírání smlouvy se sovětské Rusko stále nacházelo ve stavu vnitřního chaosu a toužilo po míru. S každým dalším rokem však nový komunistický stát získával v jednáních s Polskem stále více trumfů, zatímco západním mocnostem čím dál víc záleželo na normalizaci diplomatických a hospodářských vztahů se Sověty. Za těchto podmínek bylo naplnění smluvních ustanovení jdoucích nad rámec základních otázek mezinárodních vztahů mimořádně obtížné dosáhnout.