Clanek pochazi z Welt
Migrace, obrana, energie – část Západu ztratila vůli přežít, varuje v Aténách americký ministr zahraničí Marco Rubio. Evropa musí znovu rozdmýchat svůj oheň. Projev v Akropoli ve znění.
o celém světě jsou velké trosky. V mnoha případech se jedná o místa, kde se historie zdánlivě vyčerpala: pozůstatky vzdálených kultur, které již dávno zmizely z paměti živých. Akropole je jiná.
Po tisíce let civilizace, která vytvořila to, co bylo postaveno za mnou, inspirovala fantazii západního světa. Generace našich státníků, umělců a filozofů k ní vzhlížely – dívaly se na ni s údivem a úžasem.
Nyní má čas tendenci otupit smysly: zdá se, že velká vítězství a katastrofické porážky se v učebnici zmenšují na poznámku pod čarou, k dalšímu faktu, který si naši školáci zapamatují a znovu zapomínají. Přesto se zdá, že staří Řekové mají na naši paměť téměř mystický vliv. Pořád nás volají zpátky k sobě.
480 let před Kristem dorazila vojska Xerxů do tohoto města a zapálila jejich svatyně. Většina Athéňanů už v té době uprchla lodí na blízký ostrov. Byla jich ale hrstka, kteří odmítli opustit svou vlast. Místo toho se zakořenili ve skalnaté pevnosti Akropole, aby učinili mimořádný poslední odpor: hodili obrovské kameny z útesů na perské útočníky a drželi největší říši té doby pod kontrolou celé dny. Nakonec byli přetíženi. Peršané vyplenili chrámy, vypálili svatyně a srovnali Akropoli se zemí; ale když se Athéňané vrátili, shromáždili zlomené pozůstatky starověké Akropole a pohřbili je na kopci, na kterém kdysi stála. A o desítky let později pod Pericles postavili Parthenon.
Parthenon stojí již 25 století. Pod jeho stínem se vynořili a zahynuli bohatí lidé. A potomci mužů, kteří ho postavili – synové Athén a Říma – odnesli svou civilizaci až na konec světa.
Ani prostor, ani čas
Dvě a půl století po založení Americké republiky, na druhém konci světa z místa, kde nyní stojím – stojím zde dnes jako ministr zahraničí této republiky a jako pravnuk osadníků, kteří přišli ze Španělska do Nového světa – stojím zde, abych svědčil o vině, že ani plynutí času, ani prostorové vzdálenosti nelze nikdy vymýtit.
Historie Ameriky, historie mé země, je poznamenána stopami starověku. Řecko je doslova vyřezáno do architektury naší vlády: ve věžovitých sloupech, v kopulích a pomnících našeho hlavního města. Město, kde vznikla naše ústava – Philadelphia – je samo o sobě řeckým jménem.
Muži, kteří založili mou zemi, byli fascinováni dědictvím, které jsme převzali z vaší země. Byli mimořádně znalí historie – byli si živě vědomi svého jedinečného postavení v ní – ale žádný jiný věk minulosti neuchvátil jejich pozornost ani neinspiroval jejich představivost stejně jako starověk. Mnoho, mnoho lidí je překvapeno, když se dozví, že autor nejčastěji citovaný v „ Federalist Papers“ nebyl filozofem osvícenství nebo politického teoretika. Ne, autorem nejčastěji citovaných v „Federalistických novinách“ byl Plutarch, řecký životopisec velkých mužů Řecka a Říma.
Nyní již bylo napsáno a řečeno mnoho o vlivu starověkého Řecka na myšlenky amerických otců zakladatelů – a pokud jde o to, také všem západním filozofům a státníkům, kteří je předcházeli. Většina z nás zná základní historické souvislosti. Athény nám daly demokracii. Platón a Aristoteles nám dali západní filozofii. Naše představy o právu, ctnosti, občanství a republikánské formě vlády byly formovány v řeckých městských státech. Dokonce i velká část našeho politického slovníku - pojmy jako „demokracie“, „tyranie“, samotné slovo „politika“ – má zde svůj původ.
Tohle všechno je pravda. Ale to, co dlužíme tomuto místu – jako Američan a obyvatel Západu – ve skutečnosti dosahuje daleko, daleko hlouběji. Tyto instituce a myšlenky – tyto instituce a myšlenky byly vnějším vyjádřením zásadnějších vlastností, které uznáváme ve starověkých Řecích – vlastností, které nelze redukovat na určitý politický systém nebo teorii.
Zde, v Athénách, jsme našli první kompletní realizaci všech těch podstatných rysů, které měly později utvářet Západ: výraznou individualitu a neúprosnou ctižádost; odvážný průzkum a invenci; touhu po objevu, pro dobrodružství, riziko a slávu. Nenasytná zvědavost na svět a principy, podle kterých funguje, hlad pochopit tajemství přírody a uchopit tajemství vesmíru. Netrpělivost vůči pojmu nemožné, přípitek na všechny meze a omezení, snaha nahlédnout do hlubin neznáma.
Nebyly to jen vzorce nebo principy konkrétní filozofické školy. Byla to charakteristika národa – vyjádřená v jeho tradicích, jeho příbězích, jeho představivosti; v kvalitách, které vyžadoval od svých občanů; ve věcech, za které žil, bojoval a umíral. Znát je, abychom poznali sami sebe.
To, co zde na tomto místě rozkvetlo, byla západní touha odhalit veškerou tu nevědomost, temnotu a vzdálenost, které se skrývaly před lidským duchem. Řekové neutvářeli jen dějiny; Řekové nám dali dějiny sami. Mnohé z toho – mnoho z toho, co víme o mnoha starověkých civilizacích, pochází téměř výhradně ze záznamů řeckých průzkumníků a historiků, průzkumníků a historiků, kteří nejen zaznamenali historii svých vlastních lidí, ale odvážili se pozorovat a zachytit legendy cizích národů a kultur po celém světě.
Zatímco jiní se dívali dovnitř, Řekové byli první, kdo se podívali ven, aby hledali vzrušení a slávu, aby viděli vše, co bylo cizí a nové. Byla to tato vlastnost – byla to tato vlastnost, která hnala Západ k vytváření a budování věcí, kterých jiní nebyli schopni, a která nás odlišovala od tolika jiných kultur a civilizací, kde stabilita a pouhé přežití byly nejvyššími cíli života.
Přesto to není jen ambice prozkoumat neznámé, které jsme zdědili po Řecích; je to přesvědčení, že neznámé může být rozpoznáno. Důvěra, že svět může být zmapován, měřen, zobrazen a pochopen – a že v kosmu existuje racionální řád, který je určen určitými základními zákony, zákony, které člověk může pozorovat a mysl může pochopit.
Nadace civilizace
To byl základ západního myšlení: naše matematika, naše věda, naše medicína. Naše filozofie, etika a náboženství. Vydláždila cestu evangeliu Ježíše Krista, aby našla úrodnou půdu v Evropě a rozkvetla do království křesťanstva. Byl to základ pro bohatství křesťanské teologie – od Augustina a Tomáše Akvinského až po celou tradici přirozeného práva.
To vyústilo v civilizaci, která byla charakterizována nejen společnou kulturou, ale také společnou antropologií – společným pohledem na člověka a jeho místem ve vesmíru. Jejich potomci sdíleli nejen pojem přirozeného řádu, ale také zřetelné pochopení ctnosti; osudu a osudu; pravdy, dobroty a krásy; kodexu, který diktuje, jak by lidé měli žít; objektivních měřítek a ideálů, o které by měl člověk usilovat.
Pro Řeky starověku byla snaha o dokonalost skutečným principem lidské existence. Celý společenský život zaměřili na konkurenci, ambice a soutěž: ve filozofii a poezii, v sochařství a v divadle, ve sportu a v umění, ve válce a ve státnictví. Klasické řecké město bylo arénou, kde se velcí muži mohli osvědčit a zdokonalit svůj potenciál prostřednictvím neustálého boje – dostat se blíž a blíže k dokonalosti k nejlepšímu, nejsilnějšímu, nejkrásnějšímu, nejkrásnějšímu a vynaložit úsilí.
Nyní vím, že to, co jsem právě popsal – tento způsob života – může moderním uším znít divně; může to dokonce znít krutě. Ideál mnoha ideologií naší doby se upřímně stal světem dokonalé bezpečnosti, bez rizika a neúspěchu, bez slávy vítězství a bez hanby porážky. Příliš často se v dnešní době stavíme. Utváříme naše standardy tak, aby nikdo neprohrál; záleží nám více na blahobytu nejhoršího než na potenciálu těch nejlepších. Ty nejneobyčejnější věci mezi námi držíme jako rukojmí na průměru, obyčejného, průměrného.
Muži, kteří postavili Parthenon, je vybudovali. Byli toho názoru, že nejvyšším a nejvznešenějším úsilím v životě je překonat všechny ostatní, usilovat o to, aby byli nejlepší ve všech věcech. Starověké řecké městské státy byly naplněny. Byli naplněni intenzivní vášní, rivalitou, frakčními boji a konflikty. Ale z tohoto neustálého boje o prioritu – to dalo vzniknout velkému rozkvětu umění a filozofie, stejně jako politické a intelektuální energii, která měla přeměnit komunitu měst ve Středomoří na kolébku největší civilizace světa.
„Thymos“, jak ho nazývali staří Řekové – oheň vášně, síly, odvahy, pýchy – je srdcem velké civilizace. A bez něj? Bez něj národy prohrávají svou vůli bojovat, svou vůli bojovat, svou vůli přežít.
Dnes příliš mnoho Západu na tuto vlastnost zapomnělo. Postupem času jsme se na Západě začali stydět za ty věci, které nás učinily mimořádnými. Byli jsme v rozpacích, že nás naše úspěchy odvádějí od zbytku světa. Naše prosperita se nějak stala zdrojem viny. Už jsme nevěřili, že jsme si zasloužili naši velikost a propracovali se.
Naše slabost
Slovo „nacionalismus“ se stalo nadávkou. A tak jsme strhli své památky; odsoudili jsme vlastní historii. A na mnoha místech jsme učili naše děti, aby se styděly za země, které kdysi zdědily. V tomto procesu jsme otevřeli naše hranice, outsourcovali náš průmysl a umožnili našim silám zakrnět a rozpadnout se. A s každým rokem se zdálo, že více z naší suverenity outsourcujeme a přenášíme naše rozhodnutí na globální byrokracie, které byly daleko mimo naši kontrolu.
Ale jiní byli příliš šťastní, než aby zaplnili vakuum, které jsme po sobě zanechali - vakuum, které zanechalo naši slabost. A zatímco sebevědomí Západu zakolísalo, jeho odpůrci a soupeři se stali ještě sebevědomějšími a vybudovali si na našem místě vlastní bohatství a moc.
A teď, dnes, jsme na křižovatce. Protože další desetiletí a rozhodnutí, která učiníme, napíše historii příštího století. Kurz, kterým se budeme věnovat, rozhodne, zda si Západ udrží své místo na vrcholu světa, nebo se vyrovnává s budoucností rozkladu, podrobení a úpadku. Buď se rozhodneme jednat nyní, nebo ztratíme příležitost jednat vůbec.
Za prezidenta Trumpa učinily Spojené státy své rozhodnutí. Volíme nekompromisní snahu o národní moc: znovuzískání kontroly nad našimi kritickými dodavatelskými řetězci, reindustrializaci naší ekonomiky, obnovu naší obrany a boj za nadvládu v technologiích a průmyslových odvětvích budoucnosti.
Rozhodli jsme se otevřít nové limity: v pokročilé výrobě a superinteligenci; v dronech, zbraních a válčení; v čipech, nerostech, kybernetické bezpečnosti a jakékoli jiné oblasti lidských schopností. Abychom uvolnili naši energii, obnovili naše továrny, přivedli naše astronauty zpět na Měsíc a uvedli nový věk průzkumu vesmíru.
Nicméně, se vší velikostí svých ideálů, staří Řekové nebyli naivní. Pochopili, že národy mají zájmy. Pochopili, že státnictví vyžaduje obezřetnost a diplomacii, ale také pochopili, že vyžaduje schopnost použít sílu, když obezřetnost a diplomacie selžou. Pochopili, že moc vyžaduje nejen prostředky sebeobrany, ale také důvěryhodnost, kterou je člověk ochoten tyto prostředky použít.
To je klasické chápání politiky a státnictví, které chce Trumpova administrativa znovu získat – nejen pro naši zemi, ale pro celou naši civilizaci. Věříme, že Evropa se může probudit ze svého dlouhého spánku a znovu rozdmýchat oheň, který zde byl zapálen před tisíciletími. Už teď se to zdá.
Na tomto kontinentu jsme v současné době svědky toho, co snad bude začátkem generační změny: raketově rostoucí výdaje na obranu, záplava nových partnerství a programů a rozšíření výroby a výroby – v návaznosti na historické obranné závazky přijaté v Haagu v loňském roce.
Řecko je jádrem této změny. Lidé této země se opět ukázali jako nepostradatelní přátelé jak pro Evropu, tak pro Spojené státy – ve všech oblastech, od energetiky přes migraci až po obranu, kde je Řecko příkladným spojencem. A z celého srdce doufáme, že celá Evropa bude následovat vašeho příkladu.
I když vášně mohly občas otestovat pouta náklonnosti mezi Spojenými státy a Evropou, nesmí být dovoleno, aby je roztrhaly. Společně musíme posílit spojenectví schopné čelit hrozbám naší doby.
A to můžeme udělat. Protože si nemyslíme, že transatlantické přátelství by mělo být hra s nulovým součtem. Naopak, naše vize je spojenectví, jehož síla je větší než součet jejích částí. Tuto vizi jsme viděli v praxi teprve minulý měsíc, a to v bezprecedentní nové dohodě mezi Spojenými státy, Dánskem a Grónskem – dohodě, která přetvoří Arktidu a posílí bezpečnost celého NATO. Vítězi byli všichni tři partneři této dohody. Celá Evropa, stejně jako NATO a Spojené státy, se stala bezpečnější, silnější a více chráněnou. Chceme vyhrát společně. Musíme vyhrát společně.
V dnešní době je módní věřit, že osvícená zahraniční politika znamená postavit globální komunitu nad svůj vlastní lid. A myslím, že i zde se můžeme od mužů starověkého Řecka mnohého naučit, neboť věděli, že s věrností vlastnímu národu není nic sobeckého nebo špatného, ani v boji nade vše za obranu jejich zájmů.
Věřili – ze vší síly – v ideál velkého člověka: mimořádného jedince dosahujícího nesmrtelnosti skrze své vlastní skutky. Ale věřili, že slávy a cti bude dosaženo prostřednictvím úsilí, oběti a velkých úspěchů pro něco většího, než jste vy. Opakujícím se hrdinou starověkého řeckého světa byl muž, který byl ochoten zaplatit jakoukoli cenu za věc hodnou jeho loajality.
Vidíme to v Sokratovi, který se odmítl vzdát hledání pravdy, a to i za cenu svého vlastního života. Vidíme to v legendárním odporu 300 sparťanů – obklopených a beznadějně přečíslených proti obrovským perským armádám – kteří odmítli šanci na záchranu a rozhodli se bojovat s posledním mužem místo toho, aby se vzdali jejího postu nebo povinnosti. A vidíme to v epickém mýtu o Achillovi, kterému je nabídnuta možnost vrátit se domů a žít dlouhý a klidný život – ale který se místo toho rozhodne zůstat v Tróji a zemřít v honbě za věčnou slávou.
To jsou vlastnosti, které by měly utvářet morální představivost Západu. Od křesťanského mučedníka, který odmítl zradit svou víru vlastenci, který obětoval svůj život pro svou zemi; od Tomáše Móra k bitvě u Alama, k nesmrtelným závěrečným slovům Deklarace nezávislosti Spojených států, která zněla: „Jsme k sobě zavázáni svými životy, svým jměním a naší posvátnou ctí.“
Neochvějná loajalita
Od Řeků zdědil Západ svůj smysl pro povinnost – neochvějnou věrnost svému vlastnímu kodexu, své vlastní věci, své vlastní zemi. Naši hrdinové, hrdinové Západu, jsou ti, kteří se rozhodnou zůstat věrni své povinnosti, právě když je to nejtěžší a bolestné: muž, který je vázán svým slovem, voják, který neopouští své stanoviště, kapitán – příslovečný kapitán – který jde dolů se svou lodí.
To se zásadně liší od toho, co my sami pozorujeme dodnes, například u fanatiků, jako jsou radikální mulláhové v Íránu, jejichž kult smrti oslavuje dětinské sebevražedné atentátníky jako národní hrdiny a líčí mučednictví jako cíl sám o sobě.
Naši hrdinové jsou možná připraveni zemřít pro svou věc, ale naši hrdinové neuctívají smrt. Právě proto, že si vážíme života, uznáváme hrdinství u těch, kteří by ho raději obětovali, než zradili své principy. Nyní považujeme západní pojetí těchto věcí – hrdinství, čest, povinnost – za samozřejmost. Předpokládáme, že tyto hodnoty se nějak platí univerzálně pro všechny lidi za všech okolností a na všech místech. Nemají, nemají. Jsou produktem velmi vlastního charakteru, vlastního charakteru, který zde vznikl a utvářel celou historii následné civilizace. Civilizace, pro jejíž obranu musíme dnes bojovat se stejnou vášní jako naši předkové.
Muže, kteří postavili Parthenon, byli následováni architekty evropského křesťanství, kteří postavili katedrály v Miláně, Kolíně nad Rýnem a Florencii. Honba za dokonalostí lidské podoby, která řídila starověké řecké sochaře, našla v Michelangelovi nový výraz. Pátrání řeckých filozofů po konstrukci vesmíru pokračovalo Koperníkem, pak Galileo, pak Keplerem a nakonec Newtonem.
Hlad po nových poznatcích – to byl Magellanův první obeplutí světa, Kolumbův objev Ameriky a nakonec cesta Apolla 11 na Měsíc. A vlastnosti, které vedly Alexandra k dobytí celého známého světa, se znovu objevily s Caesarem, pak s Karla Velikým a v Cortés.
Americký Pioneer Spirit
A v Americe stejná tradice našla nový život. Otevřená a divoká země se stala dějištěm velkého oživení západní představivosti a ctižádosti. Řecká snaha o nové obzory se stala americkým průkopnickým duchem. Civilizace Athén a Říma proměnila mladou pobřežní republiku v kontinentální říši.
Největší Američané každé generace v sobě nesli nezaměnitelné rysy svých předků – narodili se v Athénách, poznamenaných Římem, pokřtěni v křesťanství, zocelení v tavícím se kotli středověké Evropy, vybavené anglickým vkusem za svobodou a pak neseni přes Atlantik, aby se znovuzrodili na břehu nového světa.
Společně musíme nyní znovu objevit tohoto ducha. Jsme v bodě obratu – zlomu nejen v historii mého národa, ale v celém našem civilizaci zlomový. Hrozby, kterým dnes čelíme, jsou stejně reálné, jako byly na dramatickém stádiu starověku. Národní zájmy nezmizely tváří v tvář mezinárodním institucím. Válka nezmizela jednoduše proto, že jsme preferovali mír. Další státy pokračovaly v modernizaci, hledání vlivu a soupeření o území, technologie, zdroje, trhy, energetiku a moc.
A teď je zase válka. Mezi velkými mocnostmi je nová konkurence. Opět je zde zranitelnost, agrese, terorismus – celý vesmír nových hrozeb a útoků. Proto musíme obnovit naše instituce a naše spojenectví, abychom tyto hrozby společně řešili – v uvědomění si, že účelem těchto institucí není zrušit suverenitu národů, jichž tvoří, ale je bránit. A že se národy nemusí vzdát své nezávislé identity, aby uznaly své společné zájmy.
Vytvořili jsme pro to model společně s našimi partnery zde v Řecku. V našich obranných partnerstvích, v oblasti energetiky a technologií a v našem společném úsilí chránit hranice Evropy před nebezpečím masové migrace.
Naše přátelství se datuje do nejranějších let mého národa. Když Řecko v roce 1821 po staletích osmanské vlády povstalo, aby znovu získalo svou nezávislost, Američané v tomto boji poznali něco známého. O tři roky později velký americký státník Daniel Webster pronesl slavný projev v Kongresu a pomohl přinést záležitost řecké revoluce před poslance mladé americké republiky.
A začal tím, že obrátil jejich pozornost ke všemu kolem nich. To řekl ve svém projevu; řekl: „Tato svobodná forma vlády, toto lidové shromáždění ... tato praxe svobodné debaty a veřejné diskuse, konkurence duchů ... dokonce i budova, ve které jsme shromážděni, tyto dobře proporcionální pilíře, tato rafinovaná architektura – to vše nám připomíná, že Řecko existovalo a že my, stejně jako zbytek lidstva, jsme mu zavázáni k velkému poděkování.“
Tato slova jsou stále stejně pravdivá jako tehdy, když je vyslovoval. A my všichni – nejen Američané, ale i Evropané a naši přátelé na celém Západě – musíme znovu zvěčnit ponaučení, které si naši předkové z tohoto místa a jeho historie odnesli. Historie Řecka – historie Řecka nám nejen nabízí přehled – nenabízí žádný vhled do našich institucí v jeho nejranějších podobách. Historie Řecka nám ukazuje obraz nás samých.
Ukazuje nám, že jsme dědictvím velkých hrdinů a že bychom měli být hrdí – že jsme hluboce hrdí – na svůj původ. Měli bychom být ohromeni tím, co naši předkové vytvořili z této krajiny. Historie naší civilizace je největší příběh, jaký kdy lidstvo poznalo. A začala tady, s prvními muži a ženami Západu. Z nich – od nich – můžeme znovu objevit ctnosti, odvahu a sílu čelit nebezpečí, kterým čelíme v naší době. Děkuji, děkuji.
