Kauza Diag Human

Kauza Diag Human: jedna věta, promarněný smír a účet za 17 miliard

Nejdelší obchodní spor v dějinách České republiky začal v roce 1992 krátkým dopisem ministra zdravotnictví. Po více než třiceti letech, desítkách soudních řízení a vystřídání všech vlád polistopadové éry dnes stát čelí pohledávce kolem 17 miliard korun a exekuci na majetek polostátního ČEZ v Lucembursku. Kde se stala chyba?

Začátek: soutěž o krevní plazmu

V roce 1991 vypsalo ministerstvo zdravotnictví soutěž na zpracování krevní plazmy. Předběžně se dohodlo s dánskou firmou Novo Nordisk a jejím českým partnerem, společností Conneco podnikatele Josefa Šťávy (od roku 1993 Diag Human). Ve výběrovém řízení však obě firmy nakonec neuspěly.

Šťáva mezitím podle svých slov investoval zhruba 200 milionů korun a vybavil asi třetinu okresních transfuzních stanic zařízením na zpracování plazmy.

Dopis ministra Bojara

Dne 9. března 1992 podepsal ministr zdravotnictví Martin Bojar krátký dopis firmě Novo Nordisk. Vysvětloval v něm, proč Dánové v tendru neuspěli, a jako jeden z důvodů uvedl pochybnosti o solidnosti jejich partnera Conneco. Ministr se přitom opíral hlavně o podezření, že se firma pokusila vyvézt do zahraničí látku použitelnou k výrobě drog. To se však nikdy neprokázalo.

Novo Nordisk se zpočátku za Šťávu postavil, nakonec ale ze spolupráce odstoupil. Šťáva přišel o zpracovatele i o obchod a začal vymáhat náhradu škody. Existuje i opačná verze: sněmovní vyšetřovací komise později tvrdila, že Dánové ukončili spolupráci kvůli dluhům Diag Human, nikoli kvůli dopisu. Právník firmy to popřel.

Bojar se dodnes hájí tím, že dopis nesepsal sám. Podle něj vznikl na odboru farmacie jako odpověď na dotaz Dánů, k podpisu mu ho přinesl náměstek a právníci ho ujistili, že je v pořádku. Skutečný kořen problému vidí v pochybném prvním konkurzu z roku 1990, který na radu ředitele Ústavu hematologie a krevní transfuze zrušil.

Mezinárodní arbitři v roce 2022 dospěli k závěru, že ministr jednal ve zlé víře. Připustili sice, že úmysl poškodit firmu mít nemusel, i tak by ale podle nich šlo o hrubou nedbalost: dopis měl přesně ten účinek, který bylo možné předvídat.

Osudná rozhodčí doložka

Dalším klíčovým krokem bylo rozhodnutí vést spor mimo běžné soudy, v neveřejném rozhodčím řízení. Rozhodčí smlouvu podepsal v 90. letech ministr zdravotnictví Jan Stráský (ODS). Podle pozdější interpelace Bohuslava Sobotky tak učinil navzdory nesouhlasnému stanovisku ministerstva financí. Smlouva navíc umožňovala přezkum rozhodnutí jen před novým rozhodčím senátem.

Sněmovní vyšetřovací komise v roce 2005 konstatovala, že stát udělal chybu, když spor svěřil arbitráži.

Od stovek milionů k miliardám

Na počátku šlo o řádově menší částky. V roce 1995 požadovala Diag Human 500 milionů korun za ušlý zisk, o rok později svůj nárok snížila na 197 milionů. V roce 1997 rozhodčí senát uznal nárok firmy v principu, výší škody se ale nezabýval.

V srpnu 2000 podepsal náměstek ministra Michal Pohanka dopis s nabídkou smíru. Rozhodčí senát jej později vyložil jako faktické přiznání viny a za poškození dobrého jména přiznal firmě 327 milionů korun.

Zemanova vláda chtěla dohodu

V listopadu 2000 přijala vláda Miloše Zemana usnesení č. 1186, které ministerstvu zdravotnictví ukládalo uzavřít se Šťávou konečnou dohodu. V důvodové zprávě ministerstvo samo vyčíslilo skutečnou škodu na 5,6 miliardy korun bez úroků a varovalo, že pokud stát nestáhne své žaloby, může jeho dluh narůst o další zhruba dvě miliardy. Zpráva rovněž připomínala, že dva rozhodčí senáty již označily Bojarův dopis za nezákonný zásah do hospodářské soutěže.

Do kauzy se vložil i vicepremiér a předseda Legislativní rady vlády Pavel Rychetský. V dopise kritizoval ministerstvo zdravotnictví, že před podpisem dohody klade další podmínky a podpis oddaluje, a upozorňoval, že pohledávka každý den roste zhruba o 1,2 milionu korun.

Přímý veřejný výrok Miloše Zemana ke kauze se dohledat nepodařilo. Doložený je postoj jeho vlády, vyjádřený zmíněným usnesením.

Role ministra Fišera a advokáta Blažka

Ministrem zdravotnictví byl v té době brněnský lékař a akademik Bohumil Fišer (ČSSD). Na ministerstvo si přivedl dva poradce: tehdejšího poslance ČSSD Zdeňka Koudelku a brněnského advokáta Pavla Blažka, pozdějšího ministra spravedlnosti za ODS.

Blažek dostal pověření zastupovat stát ve sporu a nechal si vypracovat nový znalecký posudek od firmy svého známého Radomíra Daňhela. Ten vyčíslil škodu na pouhých 326 milionů korun. Podle pozdějších mediálních zpráv stál tento posudek stát téměř osm milionů korun, zatímco předchozí posudky v kauze vyšly zhruba na sto tisíc.

Jednání o smíru se do konce roku 2001 podle serveru Kverulant dostalo k částce v rozmezí 2,5 až 3,8 miliardy korun. Podle svědků, na které se server odvolává, zbývalo v roce 2002 do podpisu jen asi 48 hodin, když ministr a jeho poradci jednání ukončili. Kverulant jejich postup označuje za protiprávní; jde však o hodnocení serveru, nikoli o soudní závěr.

Advokát Diag Human Jan Kalvoda považuje tento okamžik za bod zlomu, kdy se místo kompromisu začal spor táhnout dalších pětadvacet let.

Pavel Blažek svou roli hájí. Tvrdí, že Zemanova vláda dohodu v miliardách neschválila a ministr na její pokyn požadoval jiný posudek; posudek na zhruba tři miliardy prý vláda považovala za nesprávný. Deník Aktuálně.cz, který má usnesení vlády k dispozici, však uvádí, že dokument uzavření dohody jasně ukládá. Blažek dále uvádí, že ho další ministryně Marie Součková bez udání důvodu odvolala a po několika měsících znovu zmocnila.

Prohraná arbitráž a „vítězství“ z roku 2014

V srpnu 2008, za vlády Mirka Topolánka, stát arbitráž prohrál a měl zaplatit 8,33 miliardy korun včetně úroků. Vláda se rozhodla nezaplatit a podat opravné prostředky. Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek již o rok dříve prohlásil, že spor vzdát nechce, přestože možnosti zvrátit vývoj jsou omezené. Média tehdy poukazovala i na to, že ve vládě zasedal ministr financí Miroslav Kalousek, označovaný za Šťávova přítele. Kalousek dnes uvádí, že nikdy neudělal krok, který by oslabil pozici státu, a že dohoda by daňové poplatníky podle něj vyšla mnohem levněji.

Diag Human se od roku 2011 pokoušela nález vymáhat v zahraničí. Soudy ve Švýcarsku, Rakousku, Francii, Nizozemsku a Velké Británii daly za pravdu Česku. V červenci 2014 pak přezkumný rozhodčí senát rozhodl, že o věci bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 2002 a všechny pozdější kroky včetně nálezu z roku 2008 jsou nicotné. Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček tehdy prohlásil, že spor by tím měl definitivně skončit.

Investiční arbitráž: obrat v Londýně

Právě způsob, jakým stát v roce 2014 „vyhrál“, se mu vymstil. Diag Human a Josef Šťáva podali v roce 2017 žalobu v mezinárodní investiční arbitráži podle dohody o ochraně investic mezi Českem a Švýcarskem a požadovali 52 miliard korun.

V květnu 2022 tribunál se sídlem v Londýně přiznal žalobcům 15,5 miliardy korun: 8,3 miliardy z nálezu z roku 2008 a 7,2 miliardy úroků. Ostatní nároky zamítl a uznal, že ministerstvo jednalo v dobré víře, když nemocnice vyzvalo ke spolupráci pouze s vítězi výběrových řízení. Kalvoda výsledek komentoval tak, že arbitři odsoudili praktiky státu včetně zneužívání policie a tajných služeb a nestandardní spolupráce exekutivy s přezkumnými rozhodci.

Stát nález napadl u Vrchního soudu v Londýně. Ten vyhověl jedné z námitek: zhruba 30 procent nároku měla firma dříve postoupit svému bývalému advokátovi Jiřímu Oršulovi, což potvrdil i český Nejvyšší soud. Arbitři však v roce 2025 české argumenty znovu zamítli. V květnu 2025 londýnský soud ze sporu vyřadil samotnou firmu a nárok ponechal Šťávovi osobně. Česká strana tvrdila, že tím padá i jeho nárok, odvolací soud to ale 18. července 2025 odmítl a nárok kolem 17 miliard korun potvrdil. V září 2025 pak odmítl i svolení k dalšímu odvolání.

Co říkali premiéři a ministři

Bohuslav Sobotka jako opoziční poslanec za Nečasovy vlády kritizoval podpis rozhodčí doložky ministrem Stráským a žádal jeho odvolání z čela Národního parku Šumava.
Andrej Babiš v roce 2017 ve Sněmovně uvedl, že Česko prohrálo v Lucembursku spor za 14 miliard, a dopis, kterým kauza začala, označil za bezvýznamný. O hrozící prohře tedy věděl již tehdy.
Zbyněk Stanjura, ministr financí Fialovy vlády, uvádí, že on i ministerstvo dělali maximum, aby stát neprohrál, a že cílem bylo případně platit co nejnižší částku.
Andrej Babiš jako současný premiér obvinil Stanjuru z nečinnosti a pohledávku označil za skandál. Zároveň opakuje, že stát legitimitu nároku Diag Human nikdy neuznal a bude se bránit dál. Někteří právníci upozorňují, že takový výrok je problematický, protože jde o neuznání pravomocného rozhodnutí.

Pikantní je i to, že Pavel Blažek se později stal ministrem spravedlnosti ve vládě Petra Fialy. Z funkce odstoupil kvůli takzvané bitcoinové aféře.

Exekuce na ČEZ

Šťáva dnes drží dva vykonatelné tituly: londýnský arbitrážní nález a rozhodnutí lucemburských soudů. Na začátku roku 2026 zahájil exekuční kroky v Lucembursku a v říjnu tamní soud zablokoval podíly ČEZ ve firmách, přes které skupina vlastní distributora plynu GasNet. ČEZ rozhodnutí označil za šikanózní a očekává jeho zrušení v řádu měsíců. Diag Human odpovídá, že jde o léta odkládaný výkon práva věřitele.

Ministerstvo financí nepočítá v rozpočtu na příští rok s rezervou, protože spor podle něj stále běží u britského Nejvyššího soudu. Jeho rozhodnutí se očekává začátkem roku 2027.

Závěr: kdo za to může?

Jednoduchá odpověď neexistuje. Na počátku stál nešťastný dopis, následovala rozhodčí doložka, nabídka smíru vyložená jako přiznání viny a především promarněná dohoda z let 2001–2002, kdy se jednalo o dvou až čtyřech miliardách. Dnešní částka kolem 17 miliard je tvořena z velké části úroky, které nadále rostou.

Hodnocení viny se liší podle toho, koho se ptáme. Kritici státu a právní zástupci Diag Human vidí hlavní chybu ve Fišerově týmu, Pavel Blažek ukazuje na tehdejší vládu a Martin Bojar zpochybňuje oprávněnost celého nároku. Jisté je jen to, že spor přežil všechny polistopadové vlády a účet nakonec zaplatí daňoví poplatníci.